Sobota 03.05.2025, sv. Filip a Jakub, Alexej
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Modlitbu modlitbou dělá vzývání jména Ježíš

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.11.2016 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Slavnost Ježíše Krista Krále
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Sam 5,1-3; ž. Žl 122; 2. čt. Kol 1,12-20; evang. Lk 23,35-43;

Modlitbu modlitbou dělá vzývání jména Ježíš11:35
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.57 MB]

Bratři a sestry, pouze svatý Lukáš ve svém evangeliu vypráví epizodu o tom, jak Ježíš mluví k těm zločincům, nebo spíš tedy k tomu jednomu. To že byl Ježíš ukřižován mezi zločinci, to zmiňují vlastně i další evangelisté, ale tady tuto, řekli bychom, drobnou epizodu jenom Lukáš. Proč to Lukáš tak zdůrazňuje?

Stejně jako další evangelisté i Lukáš začíná Ježíšovo veřejné působení pokušením na poušti, kde Zlý nabízí Ježíšovi, aby se takzvaně ukázal: „Udělej z toho kamení chleba!“ Tedy jde vlastně o to pokušení zneužívat věci. Nebo je to pokušení bezpracného zisku. Druhé to pokušení je pokušení vlastnit věci: „To všechno ti dám, když se mi budeš klanět.“ A třetí, vezme ho na to chrámové cimbuří: „Skoč! Oni se o tebe postarají. Otec pošel anděly“ – pokušení ukázat se, pokušení moci.

Ježíš začal svoje veřejné působení tím, že dovolil tomu Zlému, aby byl pokoušen, a vlastně v poslední minuty jeho pozemské existence znovu přichází Zlo v podobě těch lidí, kteří jsou kolem, a Ježíš je v této vypjaté chvíli znovu pokoušen. V tuto chvíli ta pokušení jdou naopak, přesně naopak. První z nich, to jsou vlastně ti členové velerady. To je to: „Tak se ukaž. Oháněl ses tady Bohem, a teď co? Teď nic.“ Potom jsou to ti vojáci. To jsou vlastně nevěřící lidé, kteří se tam dostali z titulu své služby, a říkají si: „No, tak to je divný král, to je divná politická moc, když za něho nikdo nebojuje.“

Farizejové a ti členové velerady mohli namítnout: „Kde jsou ti, které jsi uzdravil? Kde jsou ti, kterým jsi pomohl? Ani jeden z nich tu nestojí, aby tě obhájil!“ Ti vojáci vlastně říkají: „Kde jsou tví učedníci, aby tě chránili?“

Paradoxně tady k těmto se vlastně přidává i jeden z těch zločinců. Ten paradox je v tom, že vlastně on se přidává na stranu těch, kteří ho zabíjejí. On má veliký strach ze smrti, a tak shrne vlastně do jednoho zvolání všechno to, co říkají ti kolem: „Zachraň sebe i nás!“

„Zachraň sebe!“ To je základní myšlenka, se kterou my žijeme. Pokud si nedáme pozor a nebudeme se snažit tady tuto myšlenku, řekněme, vychovávat, kultivovat, usměrňovat, tak tato myšlenka, tento pud člověka naprosto ovládne a vyroste to do obrovské sebelásky. Protože pod tím „zachránit se“ si představujeme jako mít snadný život, nějak moc se nenadřít, nemít starosti a tak dál, a tak dál. A člověk, který se řídí touto zásadou „zachraň sebe, musím zachránit sebe“, má takové, říká se tomu, zúžené nebo tunelové vidění a přestává vidět, co se děje kolem něho. Typicky to nastupuje ve vypjatých situacích, kdy dojde třeba k nějaké nehodě.

Moje maminka mi vyprávěla, jak kdysi, už to bylo po válce, jeli na pouť. A ten autobus se cestou převrátil, na bok. Ne úplně, že by se to překulilo, ale na bok. Lehlo si to, jak se říká, do příkopu. Protože nejel nijak rychle, tak se celkem v tuto chvíli nikomu nic nestalo. Ale museli vylézat ven rozbitým oknem. Říkám, v tu chvíli všichni jeli na pouť. V tu chvíli někteří věřící zapomněli na své věřící bratry a sestry a prý se doslova hlava nehlava škrábali ven tím rozbitým oknem. A v tu chvíli byla zraněna většina lidí. Protože člověka zachvátila panika a protože měl na mysli: „Musím zachránit sám sebe.“

A takhle si myslí většina těch, kteří stojí na kalvárii kolem kříže, že Ježíš takto uvažuje. Je tam pouze jeden, který si uvědomuje, že to bude nějak jinak. Je to člověk, jehož jméno neznáme. Víme, že se provinil něčím vážným. Je to člověk, který taky je na konci své pozemské existence, a můžeme říci, za minutu dvanáct se snaží dohnat to, co v životě pokazil. Tento člověk jako jediný oslovuje Božího Syna jménem: „Ježíši!“ Ti všichni se mu posmívají, mají pro něho různá pojmenování, ale on ho oslovuje jeho vlastním jménem. On vzývá Ježíšovo jméno. Je to symbolické, protože to jméno znamená „Bůh je spása“.

On začíná tím, že tedy okřikne toho druhého: „Ani ty se Boha nebojíš?“ Je to opět biblické vyjádření. Ve Starém zákoně se říká, že bát se Boha je počátek moudrosti, tedy nějakého, řekli bychom, respektu. Člověk, který nemá respekt k nikomu a k ničemu, opět vyroste do obrovské pýchy. Jestliže uznávám nějakou autoritu, ať už lidskou nebo Boží, tak toto vlastně člověka udržuje v určité pokoře.

„My jsme odsouzeni spravedlivě.“ On nepolemizuje o tom, neříká: „My jsme tady nespravedlivě,“ jak to říká většina vězňů ve věznici. Říkají: „My jsme tady omylem. Soudce měl špatnou náladu, na mě si zasedl,“ a podobně. On přiznává vinu, a zároveň se obrací k tomu, kdo mu z této situace může pomoci: „Ježíši!“

Hlavně v 17. století vedli teologové takovou debatu, co vlastně tu modlitbu dělá účinnou. Co to je? Proč ty modlitby mají účinek? A došli k závěru, který je myslím velmi pěkný a myslím, že se mnou budete všichni souhlasit. To co dělá tu modlitbu modlitbou, je vzývání jména Ježíš. On to říká i svatý Pavel: „Lidem není dáno žádné jiné jméno, v kterém by mohli dojít spásy.“ To, že voláme k Ježíši, to dělá naši modlitbu účinnou, to dělá naše slova modlitbou. Ať už to děláme v rámci nějaké oficiální modlitby anebo jenom řekneme: „Ježíši, prosím, pomoz.“ Měli bychom také být schopni přidat: „Ježíši, děkuji.“

Rozdíl mezi tady tímto jedním zločincem a tím zbytkem je v tom, jak se dívají na ten nápis „To je židovský král“. Všichni to vidí jako provinění, jako důvod k tomu vysmát se tomuto člověku. On to vidí jako možnost žádat o záchranu. On se za minutu dvanáct, řekli bychom, podíval pravdě do očí a říká: „Pamatuj na mě! Nezapomeň na mě!“

Ježíš mu říká: „Budeš se mnou v ráji.“ Je to biblický obraz. Takhle to začínalo. Ježíš přišel, aby otevřel to, čemu říkáme Ráj, Boží království, společenství s Bohem. Ráj, Eden, byla zahrada – zahrada, kde to bylo všechno v harmonii. Tuto harmonii pokazil člověk tím, že lhal. Když se Bůh ptá Adama: „Jedl jsi z toho stromu, z kterého jsem ti zakázal jíst?“ „Žena mi dala,“ ženy: „Had mě svedl,“ ale ani jeden z nich neřekl: „Ano, stalo se, přiznáváme, litujeme,“ vůbec nic. Protože tedy svou lží pokazili tuto harmonii, tak museli z této harmonie odejít.

A Ježíš říká tomuto člověku, který toho zřejmě asi provedl hodně za svého života: „Ano, protože vzýváš mé jméno, protože uznáváš, protože prosíš o odpuštění a protože v tuto chvíli se díváš pravdě do očí, tak já tě přijmu. Já jsem přišel proto, aby toto bylo možné napravit.“

Bratři a sestry, Ježíš Kristus nepřišel, aby nás zbavil smrti, ale Ježíš Kristus přišel, aby nás zbavil strachu ze smrti. Aby nás zbavil všech dalších strachů, abychom přestali myslet v té kategorii „musím se zachránit“, protože máme žít z toho, že jsme byli zachráněni. Ježíš v tu chvíli tam nevisí proto, aby zachraňoval sebe, ale visí tam proto, aby zachránil nás. A s tímto vědomím potom máme žít svůj život beze strachu, bez obav.

Bratři a sestry, vzpomeňme tady na tohoto člověka, který v té velmi vypjaté situaci, kdy vlastně umírá, vzývá Ježíšovo jméno a je vyslyšen. Vzpomeňme na něho v různých našich těžkostech, starostech, ale vzpomeňme na něho každý den a i my vzývejme Ježíšovo jméno: „Ježíši, nezapomeň na mě, Ježíši, prosím tě, pomoz,“ ale také když si uvědomíme, že Ježíš nás slyší, nezapomeňme potom přidat: „Ježíši, děkuji ti.“



Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.