Zůstala tvorstvu naděje

	Zůstala tvorstvu naděje	10:55
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.43 MB]

Bratři a sestry, dnes si připomínáme okamžik vlastně, řekli bychom, odchodu, z této existence, z tohoto času, z tohoto prostoru, ale chceme si uvědomit, že máme něco, čím jsme bohatí – víru a naději. Že ochod z tohoto světa tak, jak ho známe, že to není zánik, že to není konec. V této víře a v této naději přicházíme na místa, kde jsou pohřbení ti, které máme rádi. A tak se skutečně stalo, že jednoho dne jedna maminka šla upravovat rodinný hrob a vzala s sebou své dítě, mělo asi čtyři roky, ještě nechodilo do školy. To dítě tam pobíhalo mezi těmi hroby, vždycky se vrátilo k mamince, na něco se zeptalo, otázky typu: „Kdo to tady je? Co to je za místo? Proč tu jsme?“ a tak. A jak to tak bývá, a my těm malým dětem vyprávíme a říkáme, že jsou tam právě ti, kteří už byli staří nebo starší, kteří tu žili před námi a říkáme, že spí. I ta maminka to takhle řekla: „Spí tady ti, které jsme měli rádi.“ Dítě popoběhlo, rozmyslelo si to, vrátilo se a zeptalo se: „A kdy se probudí?“

My se chceme podobat tomu dítěti. Ještě abych to dokončil, ta maminka ho potom objala, protože si uvědomila, že to dítě jí odpovědělo na otázky, se kterými i my zápasíme. Když někdo spí, tak se přece probudí. To dítě vůbec nepochybovalo o tom, že se probudí. Ono se neptalo: „Probudí se?“ ale: „Kdy se probudí?“ My tady s tím zápasíme a máme pochybnosti. Přicházejí pochybnosti a ptáme se: „Probudí se, opravdu? A jak to bude, a kdy to bude?“

Na tyto otázky nám odpovídalo druhé čtení a evangelium. Svatý Pavel ve druhém čtení v listě Římanům, řekli bychom, velmi hlubokou mluvou vysvětloval vlastně, co se tady stalo. My když o těchto věcech mluvíme, tak o tom mluvíme mnohem jednodušeji. Říkáme, tím prvním hříchem se to celé nějakým způsobem pokazilo. Náprava tady toho pokaženého stavu, té situace, tu nápravu mohl udělat jenom Bůh. Udělal ji, ale udělal ji ve dvou krocích. Ten první krok je první Ježíšův příchod, druhý krok je druhý Ježíšův příchod. Tedy udělal tu nápravu skrze Ježíše, ale nadvakrát. Pokazilo se to najednou, ale náprava přijde nadvakrát.

Svatý Pavel mluvil právě o tom utrpení, mluvil o tom, on tomu říká, sténání, a takhle. Slyšeli jsme v evangeliu Ježíšův výkřik, kdy Ježíš se přidává k nám lidem i tady tím, že prožívá takto bolestnou situaci. Přidává se k nám lidem s tím, že má hrob, že má místo, kde je pohřben. I v tom se nám stává podobným, i v tom je s námi solidární.

Ale co vlastně ten svatý Pavel potom říká, říká: „Zůstala tvorstvu naděje.“ A to je to, o čem svatý Pavel právě mluví a co chce zdůraznit a říká: „Tím jsme bohatí. Tím jsme bohatí, touto nadějí.“

První křesťané, když vzpomínali na zemřelé, tak na hroby v katakombách malovali výjevy z Poslední večeře, jako hostiny, anebo tam malovali obrazy Dobrého pastýře. Jak ten zemřelý je ta ovce a Ježíš je ten pastýř, který se stará. Vždycky tam byl právě ten vztah. Jsme bohatí touto nadějí, že oni se nikde neztratili, ale že žijí novým způsobem života.

Svátek Věrných zemřelých slavíme na začátku listopadu, kdy i běh přírody nám vlastně tady v tomto má pomoci. Všude je spadlé listí a my dobře víme, že to spadlé listí neznamená to, že ten strom zemřel, ale znamená to další etapu v životě toho stromu, další období, kdy bude odpočívat a na jaře znovu vyrazí.

Ten svátek Věrných zemřelých je opravdu z tohoto pohledu velmi dobře zasazen tak, že i vnímáme: jedna etapa v životě končí, ale nekončí ten život. Přichází nová etapa, přichází nový způsob. Ne zánik, ale změna.

My si často klademe otázku, když zemře někdo třeba mladý. Proč zemřel tak mladý, proč někdo se dožije vysokého věku, proč někdo zase naopak z tohoto světa odchází, řekli bychom, a dožil se malého počtu roků? A tady na toto odpovídala kniha Moudrosti. Začínalo to slovy spravedlivý. To je totiž to důležité, být spravedlivý před Bohem. A ten svatopisec říká: „Je jedno, jestli spravedlivý zemře mladý, anebo jestli zemře a dožije se vysokého věku. Důležité je to, že je spravedlivý před Bohem.“

Teologové říkají, že člověk odchází z tohoto světa v okamžiku, kdy je Bohu nejblíž. Autor knihy Moudrosti vlastně říká: „Ten spravedlivý, který zemře jako mladý, tak vlastně nevidí a není pokoušen k tomu, aby napodobil různé chyby, různé přestupky.“ Tady se mluví o tom, že kouzlo nepravosti zatemňuje dobro, a vír vášní strhuje nevinnou mysl. Často se stává to, že lidé jsou fascinováni násilím, že jsou fascinováni zlem. A ten člověk, který odchází mladý, je tohoto ušetřený. Je ušetřený mnoha pokušení. Ten, kdo odchází starý a dožil se vysokého věku – tady se říká: „Šediny u lidí, to je rozvaha. Pokročilý věk, to je život bez poskvrny.“ Tím myslí to, že ten člověk jaksi dozrál, že ten člověk dorostl do toho setkání s Bohem.

Bratři a sestry, musíme se v pokoře sklonit před tím, že Bůh skutečně nejlépe jako náš Otec ví, který ten okamžik pro odchod z této existence, z tohoto světa tak, jak ho známe, je pro člověka nejlepší. Protože Bůh toho člověka volá ne k zániku, ale proto, aby ho obdaroval. Aby mu dal něco mnohem ještě hodnotnějšího. Tak zase, jak o tom mluvil ve druhém čtení svatý Pavel. A jedině Bůh ví, která ta chvíle je nejvhodnější.

Při našich loučeních s našimi zemřelými dost často používám nějaké příběhy, protože si myslím, že v tu chvíli, kdy jsou třeba ty city takové, jak se říká, rozjitřené, tak lidé spíše nějakým způsobem pochopí, přijmou ty myšlenky, které jsou v těch příbězích. A mě velmi oslovil jeden. Už jsem ho tady letos říkal. Je o pánovi v jednom městě.

Na zápraží domu sedával pán. Už byl starší. Bylo to vidět na jeho vrásčitém obličeji a na tom, že ruce se mu už lehce třásly. Ale vždycky byl pěkně oblečený, pečlivě upravený. Seděl na židli, v ruce měl už hůl, na hlavě klobouk a vzbuzoval důvěru. A tak všichni, kteří se chtěli na něco zeptat, tak zpravidla zastavili u něho a ptali se, většinou na cestu. „Prosím vás, jednu tady dobře do lázní Vysoká Hora?“ „Prosím vás, kde je tady nějaký obchod, kde mají dobré ceny?“ „Prosím vás, jdu dobře do domova Pokojného stáří?“

A on jim všem odpovídal stejně: „Musíte se vrátit do města. Tam najdete ukazovatele, a ty vás dovedou k nádraží. U nádraží podjedete pod tou tratí, za tratí uhnete doleva, a tam najdete všechno, co hledáte.“

Když to ti lidé udělali, prokličkovali tím městem, podjeli pod tratí, zahli doleva, ocitli se u velké zdi, u velké brány, a nad bránou bylo napsáno hřbitov. Místní, kteří tady tohoto pána znali, tak mu to dost často vyčítali. Považovali ho trošku za podivína a říkali mu: „Co jim to vykládáš? Kam je to posíláš?“ A on říká: „No, uznejte, posílám je všechny dobře. Všem jim ukazuji dobrý směr. Protože kde najdeme tolik pokoje, tolik klidu, kde najdeme občerstvení, kde najdeme místo, kde bychom mohli rozjímat o skutečných hodnotách života, kde najdeme místo, kde jsou tak bezkonkurenčně nízké ceny? Všem jim radím velmi dobře a ukazuji jim správný směr.“

A tak, bratři a sestry, když se dnes modlíme především za duše v očistci, i my mysleme na to, abychom ve svém životě nachovali správní směr, abychom ho nikdy neztratili ze zřetele a abychom došli do toho místa setkání, kde se máme setkat jednak s Bohem, ale i s našimi drahými. A pokud jde o ty naše drahé, tak jim nezapomeňme dnes poděkovat za dobrý příklad, za všechny ty situace, za všechny ty chvíle, kdy oni nám svými slovy a svými činy ukazovali správný směr, kterým se i my máme ubírat.