Rubrika
HomilieVe správný čas na správném místě správná slova
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.09.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
23. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 35,4-7a; 2. čtení Jak 2,1-5; evangelium Mk 7,31-37;
Ten příběh má více vrstev. Je to příběh, který se docela dobře poslouchá, o tom jak Ježíš pomáhá člověku, který je těžce postižený, velmi těžce postižený. Ale je to příběh zároveň o izraelském národě a je to příběh o každém Ježíšově učedníku. Mimo toho, že tedy je to příběh o Ježíšovi a o tom uzdraveném postiženém člověku. Tedy nalezneme tam minimálně tři roviny, v tom příběhu.
Na první poslech, když to právě slyšíme, tak nás tam zarazí taková poznámka: „A jazyk se mu rozvázal a mluvil správně.“ Proč je tam zdůrazněno to „správně“? No, protože, my tady máme v českém překladu, že ten člověk byl hluchoněmý, a tak si myslíme, že z něho nevycházely žádné zvuky. Ale ony z něho nějaké zvuky vycházely, ale bylo to takové neartikulované, nebylo tomu rozumět, nebylo často jasné, co ten člověk chce a čeština pro to má takový docela přiléhavý termín, že ten člověk takzvaně blábolil. A na druhé straně je tady právě zdůrazněno, že Ježíš je ten, který pomáhá člověku, aby dokázal využívat ty schopnosti, aby to bylo správně. Potom ještě tady to správně má další význam, ale k tomu se dostaneme.
Hluchoněmý, to je velmi závažné postižení. Tehdy oni ho považovali za úplně nejtěžší, co mohlo být. Snad ještě na druhou stranu potom, když byl někdo postižený malomocenstvím. Ale tady ten hluchoněmý, dneska víme, že ten člověk je vyřazený ze společnosti. My dneska víme, že je ještě těžší postižení, takzvaně hluchoslepý, ale to bohudíky nebývá tak časté. Tady ten problém s tou hluchotou a němotou, ten bývá mnohem častější. Ten člověk je vyřazen z komunikace. A tímto zázrakem Ježíš vlastně znovu zdůrazňuje, co přišel udělat, jaké je jeho poslání. Obnovit komunikaci, odstranit všechny bariéry, aby člověk mohl komunikovat s Bohem, aby člověk mohl komunikovat dobře s člověkem.
A pak taky slyšíme, že vlastně toho člověka k Ježíšovi přivedli. No, přivedli ho proto, že on o Ježíšovi nikdy neslyšel. On neslyšel to slovo, které se stává, to slovo, které se uskutečňuje. Nikdy neslyšel o tom, že Ježíš, že rabi z Nazaretu je učitel, který také má ten dar uzdravovat. A proto ani vlastně netoužil se s ním nějak setkat. Nevěděl, že má možnost být uzdraven.
A tak ta poznámka, že přivedli toho hluchoněmého k Ježíšovi vypovídá o lidech, že tam byli lidé vnímaví, soucitní, dobrého srdce, a v té druhé rovině je upozornění na to, jak velkou sílu má přímluvná modlitba, jak velkou sílu má příklad. Jak je potřebné čas od času někoho přistrčit, někoho vzít za ruku a říct: „Pojď. Já půjdu s tebou.“
Ještě se ale vrátíme o kousíček dopředu. „Šel z týrského kraje přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři.“ Proč to takhle Marek zdůrazňuje? Tedy nějak zdůrazňuje tu cestu. To je důležité právě pro celé pochopení toho příběhu, že nejde jenom o tu cestu fyzickou, kterou Ježíš vykonal, ale jde o tu cestu v duchovním slova smyslu, o tu cestu, kterou urazí ten uzdravený člověk, o tu cestu, kterou mají urazit všichni Ježíšovi učedníci.
Ale to území Týru, Sidónu, Desetiměstí, tam vesměs žili pohané. Tam nebyli pravověrní židé, tam nebylo příliš mnoho Ježíšových stoupenců. Spíše to bylo území nějakých sympatizantů, anebo i lidí lhostejných. A na tomto místě Ježíš vykoná jeden ze svých velkých zázraků.
Bohu nevadí, kde jsme. Je jedno, kde jsme, jestli jsme na území, kde je hodně jeho učedníků nebo málo učedníků, hodně nebo málo lidé věřících, to je jedno. Bůh o nás ví, ví o naší situaci a je připravený nám pomoci.
Vraťme se tedy k tomu, jak toho člověka přivedli k Ježíšovi a prosí ho, aby na něho vložil ruku. Je zajímavé, že neříkají: „Uzdrav ho.“ Asi jsou si vědomi toho, že ten člověk neslyší, a chtějí, aby Ježíš udělal nějaké gesto, které ten hluchoněmý pochopí, všimne si toho, bude to pro něho přístupné. Bůh vždycky jedná tak, aby to pro nás bylo pochopitelné, přístupné. Navíc tady v tom gestu vložit ruku, je v tom něco osobního. Když se s někým známe trochu, tak se s ním pozdravíme, Dobrý den. Když se známe víc, tak si podáme ruce. Když se známe hodně, tak se obejmeme. Právě ten dotek už je znamením nějakého osobního kontaktu, osobních sympatií, toho že jsme si blízcí.
A Ježíš jim vyhoví a ještě to překoná. Jednak Ježíš respektuje osobnost toho člověka a to, co se bude dít, nedělá pro svoji popularitu, a proto toho člověka bere stranou. On zachovává jeho důstojnost a nechce, aby ten člověk se stal objektem něčeho, co bychom označili jako show.
A dotýká se ho prsty. Čeho se dotýkáme prsty nebo kdy používáme prsty? Když jde o něco velmi jemného. Když potřebujeme vzít něco drobného, něco malého, tak to vezmeme mezi prsty. Kladívko, šroubovák, kleště, to vezmu celou rukou. Ale když půjde o to přisolit polévku, tak tu sůl vezmu do dvou prstů. A takhle tady ten dotyk těmi prsty je znamením jemnosti, znamením zase taktu, znamením toho, že Ježíš je si dobře vědom, koho má před sebou, a postupuje velmi jemně, jak se říká, delikátně.
To druhé gesto: „Dotkl se slinou jeho jazyka,“ to je gesto, které je nám úplně cizí. Dřív před koncilem takovéto gesto bylo u křtu malých dětí. Potom při reformě obřadů bylo zrušeno, jednak z důvodu hygienických, ale i z toho důvodu, že my už to vůbec, ale vůbec nechápeme. Je to gesto, které má svůj vývoj a ten vývoj je docela složitý. Na začátku byla myšlenka, že Bůh je duch. Tomu je velmi blízko pojem dech, o tom často mluvíme u slavnosti Seslání Ducha svatého. A teďka ta myšlenka pokračovala, jak ten dech zhmotnit nebo jak ten dech si připomenout, jak ho ukázat. No, a oni si všimli, že člověk má v krku dvě ty trubice a vedle toho dechu hnedka je ta druhá trubice a v ní jsou ty sliny. Takže je to chápáno jako jakési zhmotnění toho dechu, ducha. Znovu říkám, nám je to úplně, ale úplně cizí, toto berte jako jakousi závorku, proč to tak bylo. V té době, kdy žil Ježíš, tak jim to cizí nebylo.
„Ježíš vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: Efata!“ V tuto chvíli Ježíš znovu ukazuje, proč přišel – obnovit stvoření, obnovit to dílo, které na začátku bylo dobré. Všimněme si, že na konci tady toho vyprávění ti lidé říkají: „Dobře všechno udělal.“ Zase nám to tam zní tak trošku kostrbatě, ale ona je to připomínka toho, co čteme v První knize Možíšově, Bůh, když něco udělal a „viděl, že to je dobré“. Lidé, kteří vidí to, co udělal Ježíš, vlastně říkají a vyznávají: „Ten člověk musí být od Boha, protože on jedná stejně. To, co koná, je dobré, jenom dobré.“ A Ježíš tady znovu říká: „Já jsem přišel obnovit to, co Bůh vytvořil, co bylo dobré, a co neposlušností člověka se pokazilo. A proč ten povzdech? Protože Ježíš ví, co ho čeká o Velikonocích, ví, jak to bude těžké, a i my to taky zažíváme a známe to, když máme něco opravit, to bývá často velmi těžké. Často něco opravit je těžší, než to vyrobit znovu. A Ježíš přišel, aby opravoval. A všichni víme, kolik práce mu to dalo a jak to bylo těžké.
„Otevři se.“ O tom už jsem mluvil, aby se otevřely ty kanály, aby člověk byl schopen naslouchat. Ještě bych trošku zdůraznil a zastavil se u toho: „Mluvil správně.“ K tomu, aby člověk mluvil správně, musí naslouchat. V tom „mluvit správně“ je zase skryto několik momentů. Jeden z těch momentů je třeba ten, že člověk nemluví správně, když něčemu nerozumí. Když neví, o čem to je, tak si vymýšlí bláboly. Ale člověk taky nemluví správně tenkrát, když třeba druhé schválně uvádí do omylu, když zatajuje pravdu, když ji neříká. A Ježíš je ten, který nás vybízí a uvádí k tomu, abychom mluvili správně. To znamená mluvit s taktem, to znamená používat ty přiměřené výrazy. To neznamená vždy za všech okolností říkat všechno. Proto tam se neříká, mluvil pravdu, nepravdu. Mluvil správně. To je ve správný čas na správném místě správná slova. To není vůbec jednoduché.
Jak jsem říkal, celý ten příběh má několik rovin. Jedna z těch rovin je také rovina, která se týkala izraelského národa. Na příkladu toho hluchoněmého Ježíš chce říct: „Přestali jste poslouchat.“ Oni, když vyšli z Egypta, chodili po poušti, tak tam naslouchali. Byli blízko Bohu. Ale potom začali sami moc mluvit a Ježíš říká: „Ono se to začalo podobat tomu blábolení. Zapomněli jste naslouchat.“ Učedník musí naslouchat. My někdy říkáme poslouchat. To naslouchat nám zní archaičtěji, ale je to lepší. Protože v tom naslouchat je obsaženo to, že si mám vštípit do paměti to, co mně ten učitel říká.
Každý žák, každý učedník je vlastně povolán k tomu, aby naslouchal, co mu říká učitel. A léta školy nepovažujeme za ztrátu, ale naopak. Říkáme: „Uč se, choď do školy. Tam získáš.“ A Ježíš tady celým tímto příběhem, a teď už se dostáváme k té rovině nás, učedníků, říká: „Tím, že mi věnuješ ten čas, neztratíš, ale získáš.“ Nejde jenom o to, abyste vy pořád mluvili, protože pak by to mohlo být prázdné. Nemělo by to smysl a bylo by to blábolení. Ale máte také naslouchat. Máte také ode mě přijímat.
Nepovažujme to tedy za ztrátu času, když někde se zastavíme, třeba v kostele nebo i doma, a budeme v klidu sedět nebo vezmeme si do ruky Písmo a budeme číst. Jsou to okamžiky, ve kterých můžeme jenom a jenom získat, a to hodně. Buďme tedy takovými dobrými Ježíšovými učedníky. Každý učedník ví, že je čas, kdy naslouchá, kdy jaksi do sebe nasává, získává, a pak taky přijde okamžik, ve škole se tomu říká zkoušení, kdy ten učedník, kdy ten žák má ukázat, že se něco naučil, že si něco zapamatoval. Ať v obou těchto okamžicích našeho učednictví vůči Ježíšovi obstojíme.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.09.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
23. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 35,4-7a; 2. čtení Jak 2,1-5; evangelium Mk 7,31-37;
Bratři a sestry, takovou hlavní myšlenku všech těch dnešních textů je schopnost dobře slyšet a schopnost dobře mluvit. Tedy velmi se to hodí k tomu začátku školního nebo akademického roku. Tím „dobře mluvit“, „dobře slyšet“ se nemá na mysli jenom to, že fungují uši a dobře funguje jazyk, ale že také funguje právě, řekli bychom, ta schopnost, ochota člověka naslouchat. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.09.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
23. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 35,4-7a; 2. čtení Jak 2,1-5; evangelium Mk 7,31-37;
Bratři a sestry, můžeme říci, že texty, které jsme teď vyslechli, jsou to, čemu se říká „slovo do pranice“. Jsou to texty, které budou vždycky platné. Je to slovo, které se hodí do našeho každodenního života, ať už to napomenutí, které jsme slyšeli od svatého Jakuba o tom dělání rozdílů a spojování hodnoty člověka s jeho postavením ve společnosti nebo s mírou jeho bohatství nebo chudoby. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.09.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
23. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 35,4-7a; 2. čtení Jak 2,1-5; evangelium Mk 7,31-37;
Bratři a sestry, dnešní první čtení a evangelium stojí v určitém kontrastu. Ale měl bych asi začít trošku jinak. Už evangelisté a první církev, viděli splnění Izaiášova proroctví, které spočívá hlavně v té větě: „On sám přijde a spasí vás“, tu jsme slyšeli v prvním čtení, tak naplnění toho proroctví vidí v tom okamžiku, kdy Ježíš uzdravuje toho hluchoněmého a říká: „Otevři se!“. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.09.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
23. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 35,4-7a; 2. čtení Jak 2,1-5; evangelium Mk 7,31-37;
Bratři a sestry, svatý Jakub začíná ve svém listě mít oddíl, kterému se říká vyučování, nebo by se dalo říct i kázání. Pozná se to podle toho oslovení „moji bratři“. Tím se ale myslí všichni, my bychom dnes řekli „moji bratři a moje sestry“. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.09.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
23. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 35,4-7a; 2. čtení Jak 2,1-5; evangelium Mk 7,31-37;
Bratři a sestry, první zpráva, kterou nám říká dnešní evangelium, je o tom, jak Ježíš chodí, jak se přesouvá z jednoho místa na druhé. Tyrus bylo město, které bylo na břehu Středozemního moře, byl to přístav, a Ježíš jde ke Galilejskému moři, ale tam je totiž řečeno kudy a Ježíš udělal okliku. Více...