Rubrika
HomiliePane, ke komu půjdeme?
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.08.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
21. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Joz 24,1-2a.15-17.18b; 2. čtení Ef 5,21-32; evangelium Jan 6,60-69;
Bratři a sestry, evangelium a první čtení jsou v některých bodech stejné. Vypráví o takové výzvě obnovit svůj vztah k Bohu. V prvním čtení to byl Jozue. Když obsadili zaslíbenou zemi, která jim byla pořád slibovaná: Tady budete jednou bydlet, vy nebo vaše děti, toto bude jednou váš domov. V okamžiku, kdy se to stalo skutečností, tak je všechny Jozue svolává a říká: „Teď je ten správný čas, abyste poděkovali za to, že už tato země se stala vaším domovem a abyste si udělali nějaký plán do budoucna.“
Svým způsobem v tu chvíli kývnout na tu Jozuovu výzvu, komu chcete sloužit, zda těm bohům Amoritů nebo těm jiným bohům anebo Hospodinu, odpovědět na tu výzvu v tu chvíli nebylo až tak těžké. Proč? No, protože se splnilo jejich přání. Oni byli, řekli bychom, na jakémsi vrcholu a cítili se dobře. A v tu chvíli poděkovat a ty další kroky, to není až tak obtížné.
Setkání Ježíše s lidmi v Kafarnaum je podobné v něčem. Jim se taky splnilo přání, dostali najíst, Mistr se jim věnoval, a tak by taky měli přece říct, že s tím souhlasí, ale slyšeli jsme, že říkají: „Je to tvrdá řeč.“ Proč? No, protože právě oni si vybrali něco. Oni si vybrali ten Ježíšův skutek, ten se jim líbil. Ale Ježíš v tuto chvíli všechny své posluchače vede k tomu, aby ho vzali jako celek.
Jsme svědky toho, že někomu se líbí nějaký Ježíšův výrok, někomu se líbí Ježíšova činnost, ale Ježíš po nás chce, abychom to vzali všechno dohromady, abychom z toho nevybírali. Mimochodem, vybírat se řecky řekne hairein a z toho je ten, komu se říká heretik, že si vybírá něco, co se mu líbí.
A tak my jsme dnes slyšeli v evangeliu, řekli bychom, takový závěr docela dramatické scény v Kafarnaum. Abychom se do té scény víc dostali, abychom byli, jak se říká, víc v obraze, tak já přečtu kousek z evangelia, které se četlo minulou neděli. My jsme je nečetli, protože jsme slavili slavnost Nanebevzetí Panny Marie. A tak v tom evangeliu, které připadalo na minulou neděli, mimo jiné Ježíš říká: „Když nebudete jíst tělo Syna člověka a nebudete pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“
A na to jsme slyšeli, že mnozí z Ježíšových učedníků říkají: „Je to tvrdá řeč. Kdo to má poslouchat?“ První začali reptat židé. Svatý Jan tam chápe židy jako jakési Ježíšovy protivníky, jako ty, kteří stojí venku a Ježíš se je snaží získat. Ne vždycky se mu to daří, ale od nich se víceméně očekává, že budou v opozici. Ale pak jsou učedníci, to jsou ti, kteří jsou uvnitř. Svatý Jan tady mluví nebo píše, řekli bychom, dovnitř, do vlastních řad. Píše nám, kteří se považujeme a jsme členy církve. Považujeme se za Ježíšovy učedníky. A ještě to potom dělí na mnohé učedníky, a potom na těch dvanáct.
Svatý Jan upozorňuje a říká: „I mezi Ježíšovými učedníky čas od času přichází to, čemu se říká krize.“ Že je člověk nějakým způsobem unavený z toho, jak to běží, připadá mu to stereotypní a začíná uvažovat. A když Ježíšův učedník bude uvažovat, tak co si uvědomíme? Celá ta řeč, kterou Ježíš řekl v Kafarnaum, směřuje k tomu, čemu říkáme Poslední večeře, Zelený čtvrtek a Velký pátek. Směřuje k tomu způsobu, jak nás Ježíš zachránil.
A tady dochází k paradoxu. Když má někdo někoho zachránit, tak my čekáme, že to bude mít, jak se říká, pod kontrolou. Jestli někdo má někomu prospět, tak musí rozhodovat: „Uděláš to, takhle se to udělá, takhle to bude.“ A Ježíš tady říká: „Já vás zachráním tím, že se nechám přibít na kříž,“ což znamená, že to nebude mít pod kontrolou z lidského pohledu. Je to paradox, je to převrácení. I my často čekáme, že Bůh bude jednat jinak, že to bude mít pod kontrolou a my s ním. A Ježíš toto bourá a prvně to rozboural v Kafarnaum. A tím to ještě nekončí. On ještě říká: „Nestačí, že vy si uvědomíte, že já takto jednám, že takto zachraňuji, ale já chci, abyste přijali tento způsob myšlení a jednání.“ Jsou to dva kroky, které jsou nesmírně, ale nesmírně obtížné a čas od času s tím zápasíme.
Ježíšovi učedníci v tu chvíli, i když tomu nerozumí, řeknou: „To je tvrdá řeč. Kdo to má poslouchat?“ Oni jsou na svém břehu, Ježíš je na svém břehu. Ale Ježíš k nim přichází a podává jim tu ruku. Je jejich rabi, jejich učitel. A co vlastně učitel očekává od svých žáků? No, že se budou ptát. To je normální. Normální zvídavý žák hledá, hledá odpověď. A tady je první chyba těch nových učedníků, kteří reptali. Oni byli přesvědčení o své pravdě, taky jim chyběla určitá pokora, že nedokázali přijít a říct: „Nerozumím tomu. Nechápu. Jak to myslíš? Potřebuji, abys mi to vysvětlit, jak se říká, víc polopaticky, do větší hloubky.“ Ale to právě znamená uznat určité omezení: „Jsem na tobě závislý. Ty mě to vysvětlíš, ty mě uvedeš do toho problému.“ A to se jim nechtělo.
Ono to celé je právě o pojetí Boha a člověka. První člověk chtěl být nezávislý. Nechtěl nikoho potřebovat. Ten Zlý mu to taky namluvil, že když se proti Bohu vzbouří, tak že toho dosáhne. A ouha, přesně naopak.
A Ježíš se potom obrací k těm dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Ježíš pokládá tuto otázku způsobem, který nabízí odchod. Není to proto, že by chtěl tuto situaci vyhrotit, ale je to proto, že pořád a pořád respektuje svobodu člověka. Mohl by říct: „A tak co? Vy zůstanete?“ Ale je tam otazník. „I vy chcete odejít?“ „I vy zůstanete?“ Ale tam by už byla naznačena ta cesta. Už by se nějakým způsobem podbízel. To Ježíš nikdy neudělá. Vždycky bude respektovat svobodu.
Mohl se jich zrovna tak zeptat: „Co uděláte? Pro co se rozhodnete?“ Ale Ježíš tou otázkou vlastně upozorňuje i ty svoje úplně nejbližší, že ta krize přijde nebo že je tady a že je potřeba ji řešit. Že nestačí mávnout rukou a říct: „To přejde.“ Ne. Říká se, že většina okamžiků zrady se přiblížila potichu, nenápadně, a proto že ten člověk nic nedělal nebo jeho okolí.
Ježíš tedy upozorňuje na to, že je tady situace, ve které je potřeba si vybrat, potřeba zaujmou postoj. A teď čeká. A odpovídá Petr. Ti ostatní nenašli nějakou sílu odpovědět. „Pane, ke komu půjdeme?“ A je tam zase otazník. To je zajímavé, že u té otázky i u té odpovědi.
„Ke komu půjdeme?“ Někdy se to překládá: „Ke komu bychom šli?“ Vlastně i Petr, který v tu chvíli mluví za všechny, není v ten první moment schopen dát jasnou odpověď. Vykřičník už vůbec, ale ani tečka tam není. Ke komu půjdeme? Pro nás je to povzbuzení. Povzbuzení v tom, když my taky často tu odpověď hledáme. Ale Petr je pravdivý. Odpovídá podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
A pokračuje: „Ty máš slova věčného života.“ Petr nám ukazuje, že je možné tu odpověď doplnit, dopracovat. Že je možné nějakým způsobem v té odpovědi snad růst, že se ta odpověď vyvíjí, že to není jednou hotové. A že se člověk dopracuje potom k tomu, že ji najde. Ale předtím ji dlouho hledá, a často právě s tím otazníkem. Ke komu půjdeme? Vlastně ten Petr říká: „Co tím získáme, když odejdeme?“A samozřejmě otázka, co získám, když zůstanu. „Ty máš slova věčného života.“ Zní to nadneseně, básnicky, krásně, ale je v tom řečena taková skutečnost: „Pane, my víme, že tvoje slova nejsou prázdná.“
Prázdná slova slyšíme dennodenně, je toho spousty. Jak se říká, už nám to leze krkem, nebaví nás to. Často když slyšíme někoho mluvit, tak si v podvědomí říkáme: „A myslíš to vážně? A toto ti mám věřit, co nám tady povídáš?“ a podobně. Ale právě u těch Ježíšových slov Petr říká: „A my jsme se přesvědčili, že za tvým slovem je vždycky nějaký skutek, že to nikdy není prázdné, že to není jenom fráze, že to není plácnutí do vody, ale že na to tvoje slovo se dá spolehnout, že na tom co říkáš a taky konáš, že na tom můžeme postavit život.“ Právě Písmo svaté používá ten obraz, že Boží slovo se stává.
Bratři a sestry, slova, která jsme dnes slyšeli, nám mají být pomůckou, abychom se vyvarovali chyb. Abychom si nemysleli, že mě se nemůže dotknout nějaká krize, krize víry a podobně. Ale že ta krize je tady proto, aby nás posunula blíž k Bohu. Že v těch chvílích, kdy člověk nějakým způsobem tápe a není mu něco jasné, musí být pokorný. Nesmíme se bát zeptat se, jak to je, nerozumím, nevím. A že se máme namáhat hledat tu odpověď, která bude třeba někdy s otazníkem, kdy třeba i řekneme: „Já úplně přesně nevím, ale Pane, já jsem se ve svém životě přesvědčil, přesvědčila, že se o mě staráš a že na tvé slovo, to co za tím bylo, vždycky bylo spolehnutí. A v této víře chci setrvat, protože ty jsi ten, který mi ukazuje cestu, jak dobře žít na tomto světě a jak dosáhnout života věčného.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. Mgr. Miroslav Dibelka, SDB
22.08.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
21. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Joz 24,1-2a.15-17.18b; 2. čtení Ef 5,21-32; evangelium Jan 6,60-69;
Množství slov, které slyšíme, nás opravdu zaplavují. Kolik slov už jsme v životě slyšeli, která zněla velmi sebevědomě a důležitě, ale nakonec se ukázalo, že neměla žádnou váhu. A proto řada lidí dnes má ke slovům nedůvěru a nelze se jim vůbec divit. Avšak, co my s nimi máme v praktickém životě dělat, co my s tím naděláme? Co se slabostí slov uprostřed lidí se silnými lokty?
Co? To, co Ježíš. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.08.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
21. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Joz 24,1-2a.15-17.18b; 2. čtení Ef 5,21-32; evangelium Jan 6,60-69;
Bratři a sestry, v prvním čtení a v evangeliu jsme slyšeli o dvou shromážděních. To první se sešlo, jak jsem říkal už na začátku mše svaté, aby uzavřeli jednu kapitolu ze života izraelského národa, a to sice tu kapitolu, kdy byli na cestě. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.08.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
21. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Joz 24,1-2a.15-17.18b; 2. čtení Ef 5,21-32; evangelium Jan 6,60-69;
Bratři a sestry, starozákonní čtení i obě novozákonní čtení nám připomínaly skutečnost, kterou prožíváme dennodenně, a sice nutnost rozhodnout se. Rozhodujeme se téměř neustále, někdy nad tím ani nepřemýšlíme. Jsou rozhodnutí, která můžeme označit za banální, typu, jestli si dám ráno k snídani čaj nebo kakao, jestli si vezmu rohlík nebo chleba. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.08.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
21. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Joz 24,1-2a.15-17.18b; 2. čtení Ef 5,21-32; evangelium Jan 6,60-69;
Bratři a sestry, pokud si pamatujete, o čem nám psal svatý Pavel minulou neděli, tak to bylo o tom, že jsou zlé časy, že je vážná doba a dával nám rady, jak v této vážné době máme žít. A teď ten Pavel pokračuje tady v těchto svých radách a dostává se k rodině, ke vztahům mezi manžely. Více...