Rubrika
HomilieEucharistie je dar, ale také poslání
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.04.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZELENÝ ČTVRTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 12,1-8.11-14; 2. čtení 1 Kor 11,23-26; evangelium Jan 13,1-15;
Bratři a sestry, prožíváme rok věnovaný eucharistii, a pokud jde o eucharistii, tak v každém liturgickém roce vystupují dva svátky – Zelený čtvrtek a Slavnost Těla a krve Páně, jak se lidově říká, Božího těla. Tím víc, že letos prožíváme Rok eucharistie, bychom se měli zamýšlet nad touto svátostí, kterou přijímáme vlastně nejčastěji.
Nejčastěji chodíme, my říkáme, do kostela. Děcka říkají často: „Je dnes kostel?“ Já říkám: „No, stojí tam. Bude tam snad i zítra, i pozítřku, ale jde o to, co v kostele děláme.“ Co děláme v kostele? Slavíme. Ale zase slavit se dá různě. Dá se slavit dobrým i špatným způsobem. A svatý Pavel ve svém listě Korinťanům jim dává návod, jak slavit dobře.
Nejdříve říká vlastně nějaké praktické zásady, a pak se dostává k jádru, k tomu co jsme slyšeli v dnešním druhém čtení. Jde o to, jak slavit správně, řekli bychom, po té stránce vnitřní, duchovní, s jakým rozpoložením mám k tomuto slavení přicházet.
Jenom pro vaši představu, pohybujeme se nebo ten list nás vede někdy kolem roku 50 po Kristu. Nejstarší Markovo evangelium bylo napsáno zřejmě kolem roku 68 nebo 66 až 68, takže o dost dříve. A svatý Pavel hned v úvodu toho úryvku, který jsme slyšeli, říká: „Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás vyučil.“ Jde tedy o to něco přijmout, žít z toho a předat to dál. Eucharistie je dar, ale je to vlastně také závazek nebo poslání.
„Co jsem od Pána přijal.“ Ne, že by mu to Ježíš řekl v nějakém zjevení, ale v té době ještě žili lidé, kteří byli s Ježíšem ve Večeřadle, a oni to sdělili nebo sdělovali, a takhle se to dostalo až k Pavlovi a on to bere a říká: „Pro mě je to tak důležité, jako by to řekl sám Pán. Je to řečeno s autoritou, s naléhavostí a já tato slova beru jako slova samotného Pána.“
„Co jsem od Pána přijal.“ Eucharistii je potřeba nejdříve přijmout. Vůbec od Pána je nejdříve potřeba přijmout jeho nabídku, jeho dary. Vůbec v náboženství operujeme s dvěma pojmy: poznat a uznat. Poznat, co to znamená? To znamená mít nějaké vědomosti, vědět, že třeba v roce 30 Ježíš se svými dvanácti učedníky se sešel v té hořejší místnosti v Jeruzalémě a slavili tu židovskou večeři a Ježíš při tom řekl... To jsou historická fakta. Ale uznat, to je další stupeň, další krok, ve kterém říkám: „Já tomu věřím, že Ježíš z toho kousku chleba udělal svoje tělo, že to proměnil. Já věřím, že to funguje. Já se k tomu hlásím.“ To se skrývá pod tímto slovem „přijal“.
„V tom jsem vás také vyučil.“ Tedy já vám to sděluji, já se chci s vámi o to podělit. Jak to předat? To je otázka. Jak to předat správně? Tady cítíme, že to není vůbec jednoduché. Páter Tomáš Špidlík, kardinál, už teda zemřelý, měl jeden takový příběh tady, řekli bychom, o tom napětí, jak správně předávat tento dar eucharistie. Tady totiž hrozí jedna věc, ale já vám nejdříve řeknu ten příběh.
V tom příběhu je kostel a pan farář a lidé. Pan farář je v kostele a kostel je prázdný, a ten kněz si říká: „Kde jsou všichni ti lidé?“ Tak vyjde před kostel a zjistí, že před kostelem je veliká jáma a na druhé straně té jámy jsou lidé a rádi by šli do kostela, ale přes tu jámu se nemohou dostat. A ten kněz k tomu není lhostejný, a tak přemýšlí, co s tím. A tak začne z toho kostela vynášet všechny věci, které tam najde: lavice, obrazy, sochy, prostě všechno. Všechno to sype do té jámy, až nakonec ta jáma je plná a ti lidé mohou přejít dovnitř. Jenže ouha, kostel je prázdný. Není v něm vůbec nic, není v něm ani svatostánek. Není v něm tedy ten, za kterým lidé chtějí jít, koho hledají.
Pointou tohoto příběhu je, že se náš vztah k eucharistii nesmí vyprázdnit. Nesmí se z toho stát to, čemu se říká rutina, samozřejmost. Nesmí se z toho stát neživá praxe, ale má to být setkání, slavení. A každý z nás je totiž tím knězem v kostele, každý z nás je tím, kdo chce přejít přes tu jámu, každý z nás je tím, kdo chce toho Krista nést dál, ale nesmí se nám ztratit.
„Právě tu noc, kdy byl zrazen.“ To už je první taková myšlenka velmi hluboká. Zrazen. To je snad to nejhorší, co se člověku může stát. Já jsem někomu věřil, spoléhal jsem na něho a ten člověk tím pohrdnul. Prodal mě, vyměnil mě za něco. A člověk, který se cítí zrazený, tak zpravidla si řekne: „No, když já jsem na tom tak špatně a mně je ubližováno, tak nebudu brát ohledy na druhé. Ať to teda pocítí i další.“ Proto svatý Pavel zdůrazňuje a říká: „Tu noc, kdy byl zrazen, nám dal ten největší dar. On se chová jinak. On se nechová podle našich schémat, on se nechová podle našeho očekávání.“
„Vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: ‚To je moje tělo, které se za vás vydává.‘“ Je zajímavé, že tady ten dovětek „za vás vydává“ má svatý Pavel a svatý Lukáš. Marek a Matouš ho nemají. Je to připomenutí toho, proč se to všechno děje. Proč se to stalo? Musel to Ježíš podstoupit? Nemusel, ale stalo se to proto, že on chtěl a my jsme to potřebovali, nám to prospělo. A tomu dílu, když někdo udělá něco navíc, něco co on nepotřebuje, ale potřebuje to někdo jiný nebo někomu jinému to prospěje a navíc když ten člověk, kdo to koná, z toho nic nemá, tomu se říká oběť.
Za vás se vydává, místo vás se dává. Vy to potřebujete, a tak já to za vás udělám. Žijeme ve světě, kdy oběť není v módě. Takový člověk často bývá označen za hloupého, za toho, který neumí využít situace a podobně. Ale svět, ve kterém žijeme, oběť potřebuje. Vždyť bez oběti rodičů by nevyrůstaly jejich děti. Malé dítě potřebuje své rodiče a to dítě jim za to nikdy nezaplatí, ale ti rodiče to dělají, protože ho mají rádi. A tak bychom mohli pokračovat. Tento svět potřebuje oběť, ale on to mnohdy neví a mnohdy se tváří jako že ne. A proto my, jako věřící, máme být těmi, kteří znovu připomínají a říkají: „Byli jsme zachráněni za cenu velké oběti, velké námahy.“
Ve Starém zákoně, když se něco obětovalo, tak byly dvě možnosti. Buď se ta věc úplně zničila, úplně spálila, anebo se spálila část a druhou část si ti lidé odnesli domů a snědli při slavnostní večeři. Takže když Ježíš vzal ten chléb a rozlomil ho a říká: „To přijměte, to jezte,“ tak to je nepřekvapilo. Ale když říká: „To je moje tělo,“ a potom říká: „To je moje krev,“ tak začínají chápat, že tady dochází k výměně, že Ježíš tam dává sebe místo toho obětního zvířete, místo toho beránka. Troufám si říct, že v tu chvíli ještě nechápou úplně, co se stane. Plně to pochopili až v neděli, až po Ježíšově zmrtvýchvstání. Pochopili a poznali a my víme, že Ježíš byl posledním tvorem, který byl obětován. To byla poslední oběť staré smlouvy a zároveň první oběť nové smlouvy, ve které už není potřeba zabíjet žádného beránka, ale Bohu stačí naše rozhodnutí, náš úmysl.
„Kdykoliv totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.“ Svatý Pavel připomíná Korinťanům a říká: „Přijímat eucharistii, to není jen tak. To je závazek.“ On neříká: „Měli byste zvěstovat. Kéž byste zvěstovali.“ Ale říká: „Zvěstujte!“ Vlastně je tam ten přítomný čas, pořád, to je prostě fakt a vy to musíte přijmout. To je ten úkol, který vám eucharistie dává. Na jedné straně je to dar, na druhé straně je to úkol, poslání.
V tuto chvíli bych znovu připomněl to, o čem už jsem několikrát mluvil, že toto poslání nést dál eucharistii je nám připomínáno na konci každé mše, česky: „Jděte ve jménu Páně,“ latinsky: „Ite missa est.‘ Missa znamená poslání, missio. Jste posláni, abyste to, co jste tu zažili, to co jste tu slavili, abyste to řekli i dál. Abyste to řekli všem těm, kteří mají strach, všem těm, kteří se bojí, všem těm, kteří něco hledají: „Ano, byli jsme zachráněni. Zachráněni za cenu velké oběti. Ale nemáme z toho být smutní, ale naopak se z toho máme radovat, máme za to děkovat a těšit se na setkání s tím, který pro nás zemřel a pro nás i z mrtvých vstal.“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.03.2024, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZELENÝ ČTVRTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 12,1-8.11-14; 2. čtení 1 Kor 11,23-26; evangelium Jan 13,1-15;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.04.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZELENÝ ČTVRTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 12,1-8.11-14; 2. čtení 1 Kor 11,23-26; evangelium Jan 13,1-15;
Bratři a sestry, stojíme na prahu svátku, kterému říkáme Velikonoce, izraelité Pascha, přejití. Slovo přejití nebo tento termín „přejít odněkud někam“ tam zazní vícekrát v různých souvislostech.
Slyšeli jsme, že svatý Jan říká, že Ježíš měl přejít z tohoto světa k Otci. Je to jedno přejití. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.04.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZELENÝ ČTVRTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 12,1-8.11-14; 2. čtení 1 Kor 11,23-26; evangelium Jan 13,1-15;
Bratři a sestry, možná jste si někdy položili otázku: „Jaká byla atmosféra ve večeřadle při poslední večeři?“ Evangelia ukazují na různé aspekty. Třeba svatý Lukáš ukazuje na to, že to tam nebylo všechno tak ideální, jak bychom si možná mysleli, protože krátce předtím se apoštolové přou o místa a doslova se dohadují, kdo z nich je největší, jinými slovy, kdo z nich je nejdůležitější. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.04.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZELENÝ ČTVRTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 12,1-8.11-14; 2. čtení 1 Kor 11,23-26; evangelium Jan 13,1-15;
Bratři a sestry, všechny texty dnešní liturgie tvoří myšlenkovou jednotu. První čtení mluví o předobrazu, o večeři, kterou si židé připomínají vysvobození z Egypta. Všimněme si, že to není žádná oslava, která by se děla v nějakém chrámu, ale je to oslava, která se děje doma do dnešních dnů. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.04.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZELENÝ ČTVRTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 12,1-8.11-14; 2. čtení 1 Kor 11,23-26; evangelium Jan 13,1-15;
Bratři a sestry, na Zelený čtvrtek si připomínáme hodně událostí. Připomínáme si ustanovení svátosti kněžství, ustanovení eucharistie, oběti mše svaté, připomínáme si Ježíšovo bdění v Getsemanské zahradě, jeho zatčení a takový ten první soud, který proběhl před veleradou a před Anášem a Kaifášem. Bratři a sestry, připomínáme si tady ale ještě jednu důležitou věc. A sice: je to ustanovení Církve, protože všechny svátosti se udělují v Církvi. A je velice zvláštní, že Pán Ježíš ustanovil Církev právě tím, že apoštolům umyl nohy. Více...