Rubrika
HomilieJežíš se vrátil k Otci také jako Syn člověka
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.06.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 1,12-14; ž. Žl 47; 2. čt. 1 Petr 4,13-16; evang. Jan 17,1-11a;
Bratři a sestry, slavíme dnes Ježíšův návrat k Otci. Když to apoštolové od Ježíše uslyšeli před Velikonocemi, když začal mluvit o tom, že odejde, tak první reakce byla taková opravdu lidská, řekli bychom, téměř přirozená: „Pane, ne!“ Když jsme s někým rádi, je nám spolu dobře, tak nechceme, aby to skončilo. Bojíme se rozdělení, rozloučení a chtěli bychom tu změnu buď nějak zrušit, aby nebyla, anebo aspoň oddálit. A Ježíš postupně, na několikrát, se snaží apoštolům vysvětlit, že je to potřebné a že to bude dokonce pro ně dobré, aby on odešel. Samozřejmě apoštolové s tím mají problém a teprve velmi, velmi zvolna nějakým způsobem chápou, co má Ježíš na mysli, a velmi zvolna přijímají tu myšlenku, že je to pro ně dobré. Proč je to dobré?
Jak už jsem zmínil na začátku mše svaté, Ježíš odchází, aby udělal místo, aby udělal místo pro příchod Ducha svatého, Pomocníka, Utěšitele. To je jedna věc. A druhá věc, Ježíš odchází, aby udělal místo svým učedníkům, aby jeho učedníci, to jsme i my, abychom mohli, řekněme, dospět. Protože apoštolové, když ho měli pořád vedle sebe, tak si pořád připadali jako ve škole. Ve škole člověk objevuje nové věci, má z toho radost. Na jednu stranu škola je určitá, řekli bychom, jistota, je tady jakési vedení, ale na druhé straně je tady i jakási kontrola, a ta ne vždy je příjemná.
Pomyslně, obrazně řečeno, apoštolové o Velikonocích měli složit maturitu a neobstáli v ní docela dobře. A druhý pokus dostali o slavnosti Seslání Ducha svatého. Ten už dopadl podstatně lépe. Ježíš tedy říká: „Já vám svěřím to, co jsem tady založil, to co jsem začal. Odteď se o to budete starat vy.“ Musíme uznat a říct: „Pane Ježíši, je to od tebe velká odvaha, protože my na tom nejsme o nic lépe než ti apoštolové. I my často musíme opakovat, i my často to nezvládneme na první pokus.“ Ale co je zvláštní, Ježíšovi to nevadí. Jeho by velmi mrzelo, kdybychom to takzvaně vzdali, kdybychom takzvaně rezignovali tady na tuto jeho nabídku.
Slavnost Nanebevstoupení Páně je důležitá ještě z jiného důvodu. Ježíš se vrací k Otci. Syn Boží se vrací k svému nebeskému Otci. Na tom by nebylo nic divného, protože on je tam doma, oni patří k sobě, ale k Otci se také vrátil Syn člověka, a to je na tom právě to krásné a to důležité. Ježíš se svým oslaveným tělem pořád zůstává člověkem a je v nebi. On prošel tou cestou, kterou měl projít Adam a Eva, a potom všichni další lidé, ale Adam a Eva svým hříchem, svou neposlušností tady tuto cestu zavřeli. A Ježíš ji znovu otevřel, úplně. A to je důvod k té radosti, to je důvod, proč oslavujeme jeho návrat k Otci.
Jak máme tento návrat k Otci slavit? To nám radí, dává nám návod žalm. My jsme ten žalm slyšeli už letos, slyšeli jsme ho při průvodu na Květnou neděli, a ten žalm říká: „Všechny národy, tleskejte rukama, jásejte Bohu radostným hlasem.“ Pro ty z vás, kteří byste to hledali, je to žalm číslo 47. Je to žalm, který byl složen pro liturgickou slavnost. Izraelité měli během roku několik velký svátků. Největší svátky byly na jaře Velikonoce, svátky Paschy, a tyto svátky mohli slavit jenom ti, kdo přijali izraelskou víru, izraelské náboženství. Nesměli je slavit cizinci.
A naopak na podzim, to jsou tyto svátky, o kterých mluví tento žalm, kdy se slavilo jednak posvěcení Chrámu, kdy se slavil začátek nového roku, řekli bychom, občanského roku, pro Izraelity to začínalo v době našeho podzimu, někdy v říjnu, a tyto svátky už mohli slavit všichni, všichni kdo tam přišli. A jedním z vrcholů těchto svátků byl slavnostní průvod s Archou úmluvy z hory Sijón na horu Mória. Na hoře Mória stál chrám. A do tohoto průvodu se mohl zapojit každý, spontánně přijít, kdo chtěl. Všichni, všechny národy, prostě kdo chcete, přijďte. Tleskejte rukama.
Tleskání je spontánní projev radosti. Někdy se to očekává, že se začne tleskat, při nějakém projevu, ale jinak tím spontánně lidé dávají najevo: „Toto se mi líbí, z tohoto mám radost.“ A často nezůstane jenom u toho, že člověk tleská, ale taky něco volá. Většinou to není nic nějakého hlubokomyslného, je to takový spontánní projev radosti, nějaký výkřik. Tady to přeložili tím slovem „jásejte“. Někdy se taky překládá jako plesejte, radujte se. Jak říkám, je to těžko přeložit. Myslí se tím všechny ty spontánní výkřiky, kdy člověk dává najevo svou radost, to že je šťastný, že je spokojený, a říká: „Bohu, Bohu jásejte, protože máte důvod jemu, před ním projevovat tady tuto svoji radost.“ Nemá to být něco nařízeného, ale má to být spontánní, má to být svobodné, protože chcete.
Zase je tady zdůrazněno, že Hospodin je ten král, tady se říká veliký král. Tady vidíme takovou zajímavou stopu a vidíme, že určité myšlenkové postupy se v dějinách objevují stále. Mnozí králové se nespokojili s tím, že jsou nazýváni králi, ale chtěli být něco víc. Velkokrál, to je takový titul, který se používal tam ve starém Orientu. Především babylónský král a Peršané se takhle nechávali titulovat, to jsou velkokráli. My to známe i z dnešní doby. Nestačí, že je někdo hvězda, musí být superhvězda, nestačí že je to obchod, ale musí to být supermarket, hypermarket, a pořád se to stupňuje a člověk se pořád nějak nespokojuje s něčím a hledá nějaké oslavné tituly. A ten žalmista tady říká: „Jestli teda chcete někoho oslavovat, tak opravdu někoho, kdo si to zaslouží, někoho kde to sedí, někoho komu to náleží plným právem. Neudělujte ty tituly jen tak, neudělujte je jenom tak, aby to byla prázdná slova, ale někde, kde to má svoji váhu.“
No, a dál se tady vlastně mluví o tom, jak tu archu nesli, jak u toho troubili, jak vůbec celé to procesí vypadalo. A celé to procesí, kdy nesli tu archu do Chrámu, mělo připomínat obsazení země zaslíbené. Protože dokud byli v Egyptě, tak byli otroky a Egypťané jim říkali hebrejové, bezdomovci - lid, národ, který nikam nepatří. Ale ta země zaslíbená, to je domov, to je jistota. To je místo, kde se cítím dobře, kam se rád vracím, místo, kam patřím. A Ježíš tím nanebevstoupením říká: „Já jsem odešel, abych vám připravil domov, abyste věděli, kam patříte.“
Tím, že Ježíš odešel, řekněme, on už došel toho cíle, on se tam vrátil, a před námi ten cíl naopak je. Ukázal nám ho a říká: „To je cíl a za tímhle pojď. Nenech se přemluvit, nenech se odradit těžkostmi, nenech se zlákat nějakými klamnými cíly, ale měj před očima tento cíl a měj před očima toto místo, protože to je tvůj domov. Tam patříš, k tomu jsi byl povolán a já tě tam čekám.“
Takže, bratři a sestry, Ježíš, když odešel, neodešel, že by nás opustil, ale odešel, aby udělal místo Duchu svatému a abychom my, jeho učedníci, řekněme, mohli dorůst a chovat se jako dospělí křesťané. Kéž se tak stane.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.05.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 1,12-14; ž. Žl 47; 2. čt. 1 Petr 4,13-16; evang. Jan 17,1-11a;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.05.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 1,12-14; ž. Žl 47; 2. čt. 1 Petr 4,13-16; evang. Jan 17,1-11a;
Bratři a sestry, připomínáme si těch deset dnů, kdy z Ježíšových učedníků se měli stát svědkové Ježíšova působení. Svědek je velmi důležitá osoba a byla, je a asi vždycky bude, protože ten svědek na něco odkazuje. Na nějakou událost, na něco, co se stalo. A záleží, jak se říká, i na důvěryhodnosti toho svědka. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.05.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 1,12-14; ž. Žl 47; 2. čt. 1 Petr 4,13-16; evang. Jan 17,1-11a;
Bratři a sestry, jak už to tak bývá, v evangeliích každý evangelista klade důraz na něco, řekněme, trošku jiného. Když budeme číst tu samotnou zprávu o Ježíšově nanebevstoupení nebo když ji budeme hledat, tak najdeme ji jenom u Lukáše. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.05.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 1,12-14; ž. Žl 47; 2. čt. 1 Petr 4,13-16; evang. Jan 17,1-11a;
Bratři a sestry, budu zase dnes mluvit hlavně o druhém čtení, ale chtěl bych z evangelia zdůraznit jednu jedinou větu. Byla to předposlední věta dnešního úryvku, a sice kdy Ježíš říká: „V nich jsem oslaven“ – ve svých učednících, v nás, v každém z nás Ježíš chce být oslaven. Více...
P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
12.05.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 1,12-14; ž. Žl 47; 2. čt. 1 Petr 4,13-16; evang. Jan 17,1-11a;
Dnes oslavujeme Den matek a ne Den žen. To, že je někdo žena nebo muž, za to nemůže. To není svobodné rozhodnutí. Ale Den matek. Rozhodnout se pro mateřství, ne že musím, ale že chci, je hodnota, kterou církev uznává a která je nesmírně důležitá. A tak všichni, kdo máme nějakou maminku, tak dneska jí, své matce, poděkujme; nějakým projevem lásky, dobrým slovem nebo nějakou květinou, nebo dárkem nějakým; tak jí poděkujme za to, že nabídla svůj život jako matka, abychom my mohli vyrůst. Říká se, že za každou dobrou a správnou, krásnou lidskou bytostí, osobností stojí dobrá matka. Více...