Rubrika
HomilieČlověče, žiješ jeden život
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.12.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Bar 5,1-9; 2. čtení Flp 1,4-6.8-11; evangelium Lk 3,1-6;
Bratři a sestry, svatý Lukáš vedený Duchem svatým ve svém evangeliu, v tom úryvku, který jsme teď slyšeli, vystavěl takovou docela složitou konstrukci. Lukáš, který si vytkl za cíl na začátku svého evangelia všechno vypsat uspořádaně, tedy pokud možno, jak to šlo za sebou, vytkl si za cíl být takovým prvním církevním dějepiscem (ne vždycky se mu to tedy podařilo), tak věnoval velké úsilí tomu, aby pokud možno přesně nebo co nejpřesněji určil ten moment, kdy vystoupil Jan Křtitel, předchůdce Pána, protože s tím přímo je svázán také ten moment, kdy za několik měsíců vystoupí Pán Ježíš.
Je to zajímavé, že Lukáš nevěnuje ani tolik energie a tolik úsilí tomu, aby třeba přesně určil to datum, kdy se Ježíš narodil, ale jde mu o to co nejpřesněji určit ten okamžik toho veřejného vystoupení, protože všichni cítíme, všichni chápeme, to je to podstatné. Teď začíná to, kvůli čemu se Boží Syn narodil.
V první řadě Lukáš v té své konstrukci zdůrazňuje jednotu – jednotu bytí, jednotu existence. Je tam jmenováno sedm lidí na začátku. Jsou to židé i pohané, jsou to lidé, řekli bychom, hodně mocní - císař Tiberius, a jsou to lidé, kteří panují v té, řekli bychom, oblasti světské, státní, někdy se také říká profánní. A jsou to lidé, kteří mají určitou autoritu v oblasti náboženské – velekněží Anáš a Kaifáš. Jsou tam spojeni záměrně, protože Lukáš chce zdůraznit a chce říct: „Člověče, žiješ jeden život. Taky tento svět je jeden. Je to jedna existence a v té existenci se prolínají různé momenty, ale je to jeden život a nelze ho dělit na chvíle, kdy jsem v práci a nejsem v práci, kdy jsem v kostele a nejsem v kostele, a podobně. A do tohoto jednoho života, do této jedné existence, ať už každého člověka anebo celého světa, vstupuje Boží Syn.
A teď dál už je to záležitost jakýchsi paradoxů, protikladů. „Uslyšel na poušti Boží slovo Jan, syn Zachariášův.“ On stojí v protikladu k těm sedmi. Jeho způsob bytí, jeho způsob existence, to jak žije, ale také způsob jeho myšlení a to, jak se staví k otázkám, kterým říkáme duchovní. Asi nejvíc je to vidět, když Jana Křtitele srovnáme s císařem. Římský císař o sobě říká: „Já jsem Bůh.“ Jan Křtitel říká: „Já jsem předchůdce. Já jsem ten, který byl poslán jako hlas.“
Ale dál ještě je to takové, řekli bychom, markantnější, to srovnání. Poušť. Poušť je místo, kde člověk nemůže žít trvale, místo životu nepřátelské, kde jsou různá nebezpečí, místo, které Izraelité znali velice dobře a věděli, že přežít na poušti je možné jenom se zvláštním přispěním Božím. V protikladu k té poušti jsou místa, kde žije těch jmenovaných sedm lidí, a to jsou paláce, to jsou města, kde se zdá, že to žije, že ten život pulzuje, tepe. Na poušti není nic.
Ta poušť, na které byl Jan Křtitel, nebyla Sahara, takže tam nebyl písek, ale bylo tam kamení, neúrodná hlína, žádné stromy, trošku trávy, nehostinná pustina. Ale bylo tam ticho. To je ten velký rozdíl mezi těmi obydlími, mezi tím, kde žilo těch sedm lidí, a kde žil Jan Křtitel.
Kde žili ti lidé, tak tam bylo také plno – plno lidí, plno věcí. Na té poušti, kde žil Jan Křtitel, tam bylo místo, tam bylo ticho, prázdno, místo pro lidi, a ukazovalo se, že věci, kterými jsou obklopeni ti lidé v těch palácích, tak na poušti se z těchto věcí stává bezcenné haraburdí. Navíc jsou to věci, které brzdí. Na poušti totiž člověk musí jít a dobře si rozmyslí, co s sebou na zádech ponese. Jestli to bude k něčemu, anebo k ničemu. Těch sedm lidí bylo obklopeno spoustou věcí, o kterých se domnívali, že je k životu potřebují. Jan Křtitel v tom, jak toho měl málo nebo skoro nic, tak ukazoval, co je k životu skutečně potřebné a důležité, co člověk potřebuje k tomu, aby přežil a aby život prožil.
Poprvé se Izraelité setkávají s pouští, když je Josef prodán do otroctví a Izmaelité ho dovedou přes poušť do Egypta. Podruhé se celý izraelský národ setkává s pouští, s realitou pouště v okamžiku, kdy odcházejí z Egypta a jdou do zaslíbené země. Jak jsem říkal, žít trvale na poušti není možné. Na poušti chybí snad úplně všechno – jídlo, voda, stín. Ti Izraelité se čtyřicet let učili společně čelit těmto nebezpečím, překonávat překážky společně a učili se dělit se, být solidární. O manu se museli rozdělit. Každý sbíral, ale pak se to nasypalo na jednu hromadu a všichni dostali stejně. A pak se měli naučit ještě jednu důležitou věc. Měli získat to, čemu se říká identita. Protože když byli Izraelité v Egyptě, tak je Egypťané nazývali Hebrejové a hebrej znamená bezdomovec. Bezdomovec je někdo, kdo je vnímán jako obtížná existence, někdo kdo mezi nás nepatří. On nás obtěžuje, my ho tady zpravidla nechceme. Ať jde někam pryč. Bezdomovec nepatří k nikomu. Izraelité těch čtyřicet let na poušti se učili patřit k sobě, učili se, že mají místo, kde budou žít – zaslíbenou zemi, a učili se, že patří k Bohu. A to je identita každého z nás – patříme mezi nějaké lidi a patříme k Bohu, žijeme vztahy. A toto všechno připomínal Jan Křtitel.
Jan Křtitel prošel údolím Jordánu a došel k Jerichu. Jericho je oáza a na obou stranách je poušť. Na jedné straně je Judská poušť, a na druhé straně je poušť, které se říká Jordánská anebo Zajordánsko. A tady touto pouští se zase Izraelité vraceli domů z Babylónského zajetí.
U té pouště je ještě jedna velmi zajímavá myšlenka. Všichni ti mocipáni, kteří tam byli jmenováni, tak se snažili získat území, nadvládu nad určitým územím. Ale území, které vlastně nikdo nechtěl, aspoň v té době, byla poušť. Jedno arabské přísloví říká, že člověku na té poušti patří jenom ta půda, na které zrovna stojí jeho chodidla. A protože oni chodili většinou bosí, tak ta půda, na které ten člověk stojí, ho pálí do těch chodidel, a proto on spěchá, aby byl pryč. O poušť nikdo nestojí.
Jan Křtitel se tedy postavil na cestě, stál u brodu přes řeku Jordán, u cesty, kterou procházely karavany, a tím, že tam stál a mluvil, tak vydal velké svědectví – právě o těch věcech, o těch lidech, o názoru na svět, o tom, aby člověk hledal, aby se nezastavil na povrchu.
Hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Při křtu v tehdejší době každý křest byl udělován ponořením. A při tom křtu, když se křtí ponořením, tak je ten pohyb dolů, a pohyb nahoru. Ten pohyb dolů připomíná smrt, člověk jde na dno. Připomíná nám to všechny naše pády, všechny naše slabosti, všechny naše chyby, kdy, jak se říká, jsem šel na hubu, kdy jsem si ji rozbil. Ale potom je tady ten pohyb nahoru, a ten nám připomíná, že přes všechny ty slabosti, přes všechny těžkosti, přes všechno, co neumím, jsem povolán k životu věčnému.
Bratři a sestry, a toto je smysl Janova kázání – ukázat na jedné straně, řekli bychom, tu bídu člověka, slabost člověka, ale na druhé straně ukázat také to povolání, to, k čemu jsem tady stvořen, smysl, cíl celé naší existence, každého z nás i celého toho světa.
Bratři a sestry, kéž je nám tedy doba adventní dobou, ve které se zamyslíme a pokusíme se zlepšit to, abychom dokázali najít svoji identitu, společně překonávat překážky, být solidární a dělit se, a kéž si také hlouběji nebo víc uvědomíme ty chyby, ale o to hlouběji ať si zase připomeneme cíl a smysl naší existence – život věčný, ke kterému jsme všichni povoláni.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.12.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Bar 5,1-9; 2. čtení Flp 1,4-6.8-11; evangelium Lk 3,1-6;
Bratři a sestry, už několikrát jsem říkal, že doba adventní má být dobou radostného očekávání svátků, kdy si budeme připomínat Ježíše Krista, Božího Syna. Říkáme si třeba, jaké ty svátky letos budou, když k nám doléhají všechny ty poměrně znepokojivé zprávy?
Jsme ve velmi podobné situaci, v jaké byli vyhnanci v Babylónském zajetí, kdy si říkali: „A vrátíme se někdy domů, anebo ne?“ a už s tím ani moc nepočítali, že se vrátí domů. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.12.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Bar 5,1-9; 2. čtení Flp 1,4-6.8-11; evangelium Lk 3,1-6;
Bratři a sestry, texty, které jsme teď právě vyslechli, tak jsou takové optimistické. Dodávají člověku naději. Snaží se posílit důvěru člověka. Snaží se člověka vyburcovat. Jak to napsal svatý Pavel v listě Filipanům, modlím se za to (je tam několik těch věcí), abyste dovedli volit to lepší. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.12.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Bar 5,1-9; 2. čtení Flp 1,4-6.8-11; evangelium Lk 3,1-6;
Bratři a sestry, vrátíme se k prvnímu čtení z knihy proroka Barucha. Byl to text, který nás možná v mnohém překvapil. Možná, když jsme ho vyslechli, tak jsme si řekli: „A o čem to bylo?“ Dost těžké na pochopení, dost dlouhá souvětí, různě kombinovaná a takhle. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.12.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Bar 5,1-9; 2. čtení Flp 1,4-6.8-11; evangelium Lk 3,1-6;
Bratři a sestry, my se teď společně zamyslíme nad úryvkem z listu apoštola Pavla Filipanům. Je to list, který se nazývá Dopis z vězení a tím je asi řečeno mnohé - ne všechno, ale mnohé. Jestliže někdo, kdo je ve vězení, kdo je sám ve velmi těžké a svízelné situaci, dokáže napsat něco tak krásného, jako svatý Pavel, tak musíme říct: to byl vnitřně silný člověk, to byl vyrovnaný člověk, to byl člověk, který věděl, co chce a oč běží, a můžeme se ptát, kde vzal tu sílu, kde vzal tu vyrovnanost a toto všechno. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.12.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Bar 5,1-9; 2. čtení Flp 1,4-6.8-11; evangelium Lk 3,1-6;
Bratři a sestry, na začátku dnešního evangelního úryvku jsme slyšeli údaj, který vypovídá o tom, kdy Jan Křtitel začal kázat, kdy veřejně vystoupil. Je to údaj velice cenný pro dějepisce a biblické badatele, protože se tam vyjmenovává šest lidí, kdy vládli, a těch šest společně bylo u moci pouze krátkou dobu. Více...