Rubrika
HomilieJsem Bůh pro tebe, jsem s tebou a ty o tom máš svědčit
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.11.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 6,2-6; 2. čtení Žid 7,23-28; evangelium Mk 12,28b-34;
Když se řekne přikázání, tak nás napadne Desatero, deset. A tak si říkáme: „Je to jasné. Proč se ptá tady ten znalec Zákona?“ Ale jak šel čas, tak židovští učenci, rabíni, si vzali to, čemu my říkáme pět knih Mojžíšových, oni tomu říkají knihy Zákona, a začali z nich vypisovat všechna nařízení, všechny příkazy, ale taky všechny zákazy. U těch příkazů došli k číslu 365, jako dní v roce, a u zákazů došli k číslu 248, tolik prý má člověk kostí v těle. A když za Ježíšem přichází tady ten znalec, jeho jméno neznáme, ale byl to skutečně člověk moudrý, tak tento znalec se neptá na jedno přikázání z deseti, ale ptá se na to první, na to hlavní z těch několika stovek.
Oni spolu s Ježíšem si jdou, jak se říká, do noty. Ti rabíni v průběhu staletí dělali tabulky, dělali různá rozdělení těch zákazů, příkazů a pořád to pitvali na menší a menší kousky, rozdělovali to. Jakýmsi smyslem toho, co Ježíš říká, když říká: „První je toto, druhé je toto, ale berte to jako celek,“ je přesně opačná tendence, spojit to, udělat syntézu, nerozdělovat.
Není nic špatného na tom, když člověk nějaký text rozdělí, není nic špatného na tom, když se vytvoří nějaký graf a nějaká tabulka, ale špatné je to, když člověk tu zásadu rozdělování přijme do svého života, kdy dělí svůj život na chvíle: „Tahle chvíle patří mně, tohle patří někomu jinému, tohle třeba Bohu,“ a takhle to rozdělím. A Ježíš říká: „Ne. Má to být celek.“
Ale ono to stejné říká i to první přikázání. My jsme dnes četli úryvek z páté knihy Mojžíšovy, kde jsme slyšeli to, čemu my říkáme první přikázání z Desatera. Desatero, Desatero Božích přikázání, jak se tomu přesně říká v Písmu, nacházíme ve Starém zákoně dvakrát – poprvé ve druhé knize Mojžíšově, a podruhé právě v páté. Ve druhé knize Mojžíšově je to zaznamenáno tak, jak se Mojžíš vrátil z hory Sinaj a předložil Izraelitům slova Zákona, a součástí té smlouvy, zákona, jsou tato přikázání. A v páté knize Mojžíšově je to vsazeno do částí, které říkáme Mojžíšova závěť, a je to jako s každým jiným člověkem. Když člověk dělá to, čemu se říká poslední pořízení, tak odkazuje to, co má. A Mojžíš říká Izraelitům: „Dávám vám to nejcennější. Děkuji Bohu za to, že mě vybral k tomu, že jsem vám ta přikázání, tu smlouvu mohl přinést. To je to, co já ve svém životě považuji za největší bohatství, a to vám odkazuji.“
Jak jsem říkal, my jsme četli a slyšeli to, čemu se říká první přikázání. Byly to tři odstavce. Těžko bysme se to naučili zpaměti, každopádně by se tím to Desatero velmi protáhlo. A tak křesťanům vyšel vstříc svatý Augustýn, který tyto tři odstavce shrnul, udělal z toho syntézu, do jedné věty: „V jednoho Boha budeš věřit.“ Zbožní Izraelité se část toho, co jsme my slyšeli, modlí každý den, slyšeli jsme to v komentáři, třikrát denně: „Slyš Izraeli.“ Ta modlitba se jmenuje podle těchto slov, hebrejsky je to Šema Israel, a je to vyznání víry. Ale nejde tam jenom právě o to vyznání víry, ale to opakování toho textu má přispět k tomu, aby tento text se stal jakýmsi motorem, motivem života každého Izraelity.
„Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh. Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou.“ Podívejme se na ten text od konce: Celým srdcem, celou duší, celou silou. Musíme si znovu připomenout, že lidé starozákonní a z toho Středního východu to měli přesně naopak, než to máme my. My považujeme hlavu za sídlo rozumu, uvažování, srdce za místo citu, lásky. Bylo to přesně naopak, takže když se tady říká, miluj Hospodina celým srdcem, tak se nemá na mysli nějaké vzplanutí citů, to že se člověk nějak rozněžní a podobně, ale tady svatopisec má na mysli úvahu. Bůh říká: „Zapoj mně do svého rozumu. Pusť mě do svého myšlení, do svých úvah.“
A celou duší. Co je v naší duši? Co je tam někde vevnitř, úplně v těch nejvnitřnějších hlubinách? Tam jsou naše přání, naše sny, to po čem toužíme, to co se ani neodvažujeme právě říct nahlas, protože si třeba říkáme: „To je nereálné,“ nebo: „To by se nám ti druzí smáli.“ A Bůh říká: „Pusť mě i tam. Já se ti smát nebudu. Neboj se, já to budu brát vážně.“
A celou svou silou. No, co je síla? To jsou naše skutky. To je to, když něco vezmu do ruky. To je to, když někam přijdu. To je síla mých rukou, síla mých nohou, to kdy jednám, kdy konám. I do tohoto Bůh žádá, abychom ho nechali vstoupit. Je to celý člověk. Není tam vyňata z toho žádná oblast. Bůh si dělá nárok na člověka a říká: „Já jsem jeden Bůh, já jsem tu pro tebe a já chci, tys tady byl pro mě. Není to na úkor ničeho, není to na úkor druhých lidí. Ježíš nám to vysvětlil, jak se to tam řadí. Není to tak, že by člověk na tom prodělal, ale naopak na tom člověk velmi získá, protože vidí tu cestu. Každý z nás má nějakou ideu, nějakou myšlenku, za čím jdeme. A tady se nám nabízí, jak se říká, idea, myšlenka par excellence, prostě úplně jedinečná.
Aby to Židé měli ještě víc před očima, aby si to ještě víc připomínali, tak rabíni si všimli takové zvláštnosti. To je dílo vyloženě lidské. Ten výrok: „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný,“ to je jedno souvětí, a oni si všimli, že když ve slově „slyš“ to poslední písmeno se napíše větší, a ve slově „jediný“ se zase napíše poslední souhláska větší, takže jsou ty dvě písmena vidět (v hebrejské abecedě se zapisovaly jenom souhlásky) a ta dvě písmena v hebrejštině znamenají svědectví a svědek. Tedy ta myšlenka, kterou ti rabíni v tom textu zdůraznili a dotáhli do konce, je: „Hospodin je náš Bůh, naprosto osobní Bůh, a my, jeho lid, o tom máme svědčit. Každý z nás, každý den.“
Dalo by se to přeložit i tak opravdu: Jsem Bůh pro tebe, jsem s tebou a ty o tom máš svědčit. Je to myšlenka velmi hluboká, Izraelité si ji připomínají velice často a usilují o to, aby se stala jejich životním krédem, životním motivem. Nic nebrání tomu, abychom se nad touto myšlenkou zamysleli a abychom ji i my zařadili podle svých možností, schopností a sil do svého života.
Kéž se tak s Boží pomocí stane.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.10.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 6,2-6; 2. čtení Žid 7,23-28; evangelium Mk 12,28b-34;
Bratři a sestry, my se v dnešním evangeliu setkáváme s učitelem Zákona, který přichází k Ježíšovi s upřímným dotazem. To je to první. Mnohokrát už jsme slyšeli, že přišli, já nevím, saduceové, farizejové, učitelé Zákona, aby Ježíše chytili za slovo, aby nastražili léčku. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.11.2018
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 6,2-6; 2. čtení Žid 7,23-28; evangelium Mk 12,28b-34;
Bratři a sestry, v úryvku, který jsme nečetli, jakoby předcházejícím úryvku z Markova evangelia, se saduceové ptají Pána Ježíše, jak to bude se vzkříšením zemřelých. A když právě tento učitel Zákona slyší Ježíšovu rozumnou odpověď a správnou odpověď, tak se odvažuje položit mu také otázku. Více...