Rubrika
HomilieProrok Ámos se svého úkolu zhostil se ctí
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.07.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
15. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Am 7,12-15; 2. čtení Ef 1,3-14; evangelium Mk 6,7-13;
Bratři a sestry, v evangeliích ti nejbližší Ježíšovi učedníci jsou nazýváni dvanáct. Je tím vlastně jenom řečeno, kolik jich bylo. Nic to neříká o charakteru té skupiny. My jim říkáme apoštolové, řecké slovo apostoloi znamená poslaný, a apoštolové jim říkáme právě kvůli události, o které jsme teď četli, že Ježíš je posílá.
Ježíš jim v tu chvíli dává velkou důvěru. Žák musí poslouchat. Žák dělá, co mu ten učitel, profesor nařídí. Ale apoštolové dostávají důvěru, aby přijali poselství a aby ho šířili dál. Ježíš je nebude kontrolovat, Ježíš je nebude z povzdálí sledovat, nebude je hodnotit. Už to bude na nich.
Být apoštolem je na jednu stranu namáhavé. Znamená to osobní angažovanost, znamená to takové osobní zapojení se do Ježíšovy věci, ale ve finále, na konci to přináší velkou radost. Mně bylo svěřeno poselství, mně byla dána důvěra, abych já to poselství předal. Ne se strachem, jestli je to všechno přesně a takhle, ale s nadšením – s nadšením a s radostí.
Když se apoštolové vrátili k Ježíšovi, tak právě se tam mluví o tom, že se vrátili s radostí a vypravovali, co všechno zažili. Tady ta jejich mise, toto jejich poslání, první poslání skončilo velkým úspěchem a velkým nadšením.
V prvním čtení jsme slyšeli o poslání, misi proroka Ámose. A ta už nedopadla tak dobře. Člověk Ámos žil na kraji Judské pouště, na severním okraji, v judském království nějakých 750 let před narozením Pána Ježíše. A Bůh ho vyzval, aby šel do severního království a tam mluvil, jak ho Duch Boží povede. On se živil svýma rukama. Na jednu stranu měl nějaké pole, na druhé straně choval dobytek. Čteme o tom, že byl pěstitel smokvoní, tedy fíkovníků. Živil se prací svých rukou, byl to obyčejný člověk, který neměl žádné školy, a byl poslán do severního království. Nebylo to daleko a mluvilo se tam stejně, ale severní království bylo větší než judské království. V té době tam vládl král, který dostal označení Jerobeám II. Vládl mezi lety 783 – 743 před Kristem, a jeho vláda byla hodnocena jako úspěšná. Rozšířil království, vedl několik válek, které vyhrál, království bohatlo. Zřídil právě chrám v městě, které se jmenuje Bétel. Byla to taková konkurenční svatyně vůči Jeruzalému. Dbal na to, aby se tam lidem líbilo, aby obřady, které tam probíhaly, aby vypadaly hezky, aby to lahodilo oku, aby lidé nechodili do Jeruzaléma. Ale, a to taky prorok kritizuje, ty obřady a to všechno probíhalo právě po té vnější stránce bezchybně, bezvadně, ale chyběl vnitřní náboj. Chybělo to rozhodnutí, to nadšení. Byla to vlastně jenom taková fasáda.
Další věc, kterou prorok kritizuje, byla sociální nespravedlnost, velké rozdíly mezi bohatými a chudými, a prorok jim připomíná: „Jste z jednoho národa a měli byste se k sobě chovat lépe.“ Ale to hlavní, co právě prorok kritizuje, je vychladnutí víry, že víra se pro ně stala jenom jakousi pojistkou, věcí tradice, spíše mrtvé. A prorok jim říká: „A jestli to nezměníte, tak to s vámi špatně dopadne.“ V tu chvíli tomu nic nenasvědčovalo, v tu chvíli se jim dařilo dobře a oni si říkali: „Co nám to tu povídá?“ a odmítli ho. Ámosova mise nebyla úspěšná a nakonec vlastně byl vyhnán.
Velekněz, nebo ten hlavní kněz toho chrámu Amasiách říká: „Tady nesmíš mluvit. Tady to je králova svatyně.“ Všimněme si, že když se mluví o Jeruzalémském chrámu, tak se vždycky mluví o tom, že to je dům Boží, je to Boží svatyně. Tady je to králova svatyně. To znamená, tady se může říkat jenom to, co král dovolí.
Ale ono to jde ještě dál. Všichni jsme určitě slyšeli větu, že jediným prostředníkem mezi člověkem a Bohem je Ježíš Kristus. Důraz je na tom slově „jediným“. Co to znamená? Tím, co Ježíš vykonal, jeho smrt, zmrtvýchvstání, nám zajišťuje to, že když chci něco Bohu říct (je jedno, jestli mu to budu říkat doma, v kostele, když mluvím s Bohem, říkáme tomu modlitba), tak že Bůh tu modlitbu slyší. Já nepotřebuji nikoho jiného, za kým bych musel jít a říct mu, obrazně řečeno, vyřiď to Bohu. Není tady žádný takový prostředník. To je Ježíš Kristus. Ale v tom chrámu v Bételu takový prostředník byl a hrál si na něho král Jerobeám II. Vlastně on vyslechl, co mu řekli, a on to přednášel milostivě Bohu.
Člověk má vždycky tendence zviditelnit se, dělat se důležitějším, považovat se za něco lepšího než ti ostatní. Člověk má vždycky sklony k pýše. A tady se to ukázalo.
Celá mise proroka Ámosa byla takovou kapitolkou, jednou epizodou v době čtyřicetileté vlády krále Jerobeáma. Bylo to něco, na co velmi brzo zapomněli, protože prorok se vrátil domů, do Judska, a dál se živil svýma rukama, ale byl to okamžik, který byl důležitý, a oni ho propásli.
Dostáváme se k tomu, co ten text, co ta událost chce říct nám, jaké poučení si z ní máme odnést my. Tak v první řadě, když už jsem to nakousl, ty věci, které trvají krátkou dobu a na první pohled se zdají takzvaně epizodní, mohou mít a často mají zásadní význam pro náš život. A my bychom neměli hodnotit, jestli to trvá dlouho nebo krátko, ale jaký to bude mít vliv na můj další život.
Samozřejmě, potom bychom měli, jak už to zaznělo v komentáři, přemýšlet, nebo aspoň vyslechnout, co mi kdo říká. Prorok něco říkal a ukázalo se, že kněz Amasiách to vlastně vůbec neposlouchal. Kněz Amasiách se chtěl proroka zbavit, a ta odpověď, kterou mu dal, nebo ta slova, kterými ho vyhnal, to je, jak se říká, páté přes deváté. A tady je ten další moment: mít promyšlené, rozmyšlené, co řeknu, než něco řeknu. Pořád jsme svědky toho, že kolem nás někdo plácá páté přes deváté.
Prorok Ámos, i když byl odmítnut, tak to v něm nevzbudilo žádnou hořkost, ani zášť. Ještě k jeho osobě: ten Amasiách ho obviňuje, že on si z toho prorokování udělal živnost. Mezi těmi osobami, které se nazývaly vidoucí, byli lidé, kteří zjistili, že se z toho dá docela dobře vyžít. Byli to takzvaní falešní proroci, kteří pochopili velmi brzo, co jejich posluchači chtějí slyšet, a tak jim to říkali. Obvinit Ámosa, že je falešný prorok, že to dělá pro vlastní obohacení, to bylo naprosto absurdní, protože on říkal věci nepohodlné, takže on si tam nezískal žádné přátele. Naopak málem tam proti němu zvedali kameny. Tak prorok říká tomu knězi: „Ale kdepak. Já jsem byl člověk, který se živil svýma rukama, ale Bůh mě zavolal a říká: ‚Prorokuj mému izraelskému lidu.‘“ To je to, že on se počítá k nim. Tady v té větě je vidět, že nezahořkl ani Ámos, ale ani Bůh. V tom, co Bůh dělá, v tom není žádná hořkost, v tom není žádná pomsta: „Já ti teď ukážu. Ty uvidíš!“ Ne. Prorok, přestože byl odmítnut a vrací se do toho svého domova, tak se vrací bez nějaké hořkosti.
Bratři a sestry, i v životě Ámosa to prorocké vystoupení byla jenom krátká část. Zase byla by to epizoda, možná to trvalo několik měsíců, ale díky této kapitole jméno tohoto člověka známe. Jeho jméno je v bibli a čtou o něm milióny lidí. Že to celé se stalo v době vlády krále Jerobeáma, který vládl čtyřicet let, to už se dočteme jenom v nějakém komentáři, v nějaké odborné literatuře. Ten král, který byl za svého života považován za dobrého a úspěšného panovníka, skončil a nikdo o něm neví. Prorok Ámos řekl několik slov, ta jeho proroctví nejsou dlouhá, patří mezi takzvaných dvanáct malých proroků, přesto se tam zařadil natrvalo. Přesto, že nebyl přijat, přesto tam patří. Přesto, že neměl úspěch, tak tam patří a patří tam proto, že mluvil, když k tomu byl Bohem vyzván.
Bratři a sestry, my často si říkáme: „Tady něco udělám a to tady bude. To bude můj pomník, moje památka,“ a ono to tak není. A věci, které považujeme za okrajové, epizodní, „to jenom tak bokem jako udělám“, tak to se potom třeba časem ukáže, že to přetrvalo a až po nějaké době pochopíme skutečný význam.
Nechme se inspirovat prorokem Ámosem, že i to, co trvalo chvíli, dělal pořádně, i to, co bylo nepříjemné, tak on se toho úkolu zhostil se ctí, a i když ho nepřijali, tak odešel bez jakékoliv zášti, závisti a nějakého nepřátelství. Ať je nám tady tento postoj proroka Ámosa příkladem, když máme mluvit, i když máme druhým naslouchat.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.07.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
15. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Am 7,12-15; 2. čtení Ef 1,3-14; evangelium Mk 6,7-13;
Bratři a sestry, dnešní evangelní úryvek nám odpovídá na otázku, proč těm Dvanácti říkáme apoštolové. Když bychom se podívali do Písma svatého nebo do lekcionáře, tak zjistíme, že to Dvanáct je napsáno s velkým „D“, s velkým písmenem. Jde tedy vlastně o označení skupiny, je to jejich vlastní jméno. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.07.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
15. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Am 7,12-15; 2. čtení Ef 1,3-14; evangelium Mk 6,7-13;
Bratři a sestry, jak jsem zmínil na začátku mše svaté, prožíváme období dovolených, prázdnin. Ale i vůbec doba, ve které žijeme, je ve znamení cest. A Ježíš, protože jeho slovo je nadčasové, tak vlastně se týká i nás, a říká, mimo těch cest, které podnikáte, které jste si vybrali, které jste si naplánovali, nebo které třeba musíte, které vám naplánoval jiný člověk, tak je tu jedna cesta, kterou můžeme označit jako misi, jako misii. Více...
P. Mgr. Jiří Buchta
16.07.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
15. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Am 7,12-15; 2. čtení Ef 1,3-14; evangelium Mk 6,7-13;
Bratři a sestry v Kristu, já bych nejprve tak trošku „ťukl“ na evangelium minulé neděle, trochu bych ho připomněl. Vzpomeňte, bylo to, jak Pán Ježíš došel do Nazareta, tam kde vyrůstal, mohli bychom skoro říci do svého rodiště, i když Pán Ježíš se narodil v Betlémě. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.07.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
15. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Am 7,12-15; 2. čtení Ef 1,3-14; evangelium Mk 6,7-13;
Bratři a sestry, to rozeslání apoštolů, o kterém jsme slyšeli teď v Markově evangeliu, bylo první. On je Pán Ježíš potom poslal ještě jednou. Známe ještě další rozeslání třeba sedmdesáti nebo dvaasedmdesáti učedníků, o tom mluví třeba evangelista Lukáš a my to čteme o slavnosti sv. Cyrila a Metoděje. V týdnu, teď kdo jste chodil na mše svaté, tak jsme četli vlastně o tom stejném rozeslání, ale tak jak je zaznamenal zase evangelista sv. Matouš. Tady u toho rozeslání jde hlavně o to, že apoštolové si mají tak nějak v praxi ověřit, že je pravdivé to, co je Ježíš učí. Více...