Petr i Pavel pracovali každý podle svých schopností na stejném díle

	Petr i Pavel pracovali každý podle svých schopností na stejném díle	8:25
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.68 MB]

Bratři a sestry, svátek apoštolů Petra a Pavla nás chce všechny pozvat k účasti na evangeliu. Jak už jsem říkal na začátku mše svaté, každý z nich byl úplně jiný. Za života se potkali na několik málo dní. Apoštol Pavel o tom píše, když popisuje svůj život v listě Galaťanům, tak říká, že v Jeruzalémě pobyl u Petra patnáct dnů. To bylo vlastně jejich první setkání. Ke druhému setkání zřejmě došlo v Římě. To už není úplně historicky doložené, ale dá se to předpokládat.

Takže tedy dnes si připomínáme dva muže, kteří za svého života se ani moc neznali, každý z nich pocházel z úplně jiného prostředí, byl úplně jinak vychován. Petr byl vychován spíš prakticky k tomu, aby uživil rodinu. Pavel měl sice taky řemeslo, ale dostalo se mu dosti vysokého vzdělání a byl vychován i v tom slova smyslu, aby dokázal dobře mluvit, aby dokázal popsat problémy, aby o nich dokázal diskutovat, uvažovat, psát, předávat to druhým. A tito dva muži, každý z nich to nejlepší, co měl a co uměl, dali do služeb evangelia.

Slyšeli jsme v evangeliu, v tom úryvku, jak Petr mluví za všechny apoštoly. Ten úryvek má zase několik rovin. Na té rovině, řekli bychom, teologické nebo spíš rovině duchovní můžeme říci, jak jim Ježíš klade ty otázky, tak začíná povšechně: „Za koho mě pokládají tam ti venku?“ A potom to zužuje: „A co o mě říkáte vy?“ Tato otázka je zásadní. Ta otázka je zásadní jednak pro těch dvanáct, kteří byli kolem Ježíše, ale je i zásadní pro každého z nás. Nejde jenom o to, co říkají ti venku, ale jde o to, co k tomu řeknu já, jak já se k tomu postavím, protože to ovlivní můj život.

Je zajímavé, že Ježíš tuto otázku, takovou, řekli bychom, hlubokou otázku duchovního života, on vlastně od nich žádá takové osobní vyznání víry v něho, v jeho mesiášské poslání, tak on jim tuto otázku neklade v Palestině, ale u Césareje Filipovy. To už je na samých hranicích, to už jsme v dnešním Libanonu, a v prostředí naprosto pohanském. A tyto vnější okolnosti naznačují, co se bude dít po Ježíšově odchodu, až se začne rozvíjet církev. Že evangelium se bude setkávat s pohany, bude přicházet k lidem, kteří o něm nikdy neslyšeli, a těch věřících tam vždycky bude menší část. Těch nevěřících bude vždycky víc.

Když Petr odpoví za ně za všechny, tak mu Ježíš říká: „Ty jsi Šimon a budeš se jmenovat Petr.“ Je to zajímavé i z hlediska jazykového, protože to Šimon je jméno hebrejské, Petr je označení řecké. Je to, asi jako když by u nás teď tady někdo do češtiny začal zapojovat anglická slovíčka. Na jednu stranu to zní zajímavě, na druhou stranu je to trošku cizí, a Ježíš tím odkazuje. On nemyslí jenom: „Ty jsi Petr, skála.“ On nemyslí nějaký kus skály, kterých tam kolem nich bylo spousty. Ježíš myslí město. Město, které se jmenovalo a jmenuje Petra. Je zajímavé, prvně se to používá v ženském rodu. Bylo to město, které leží v poušti na východ od Svaté země, je v takovém kaňonu a byla to taková důležitá obchodní zastávka. To město je skutečně vytesané do skály a to město nebylo možné nijak dobýt v tehdejší době, získat ho. Ti lidé měli absolutní volnost, nezávislost. Taky si toho vážili. Římané to potom, protože měli spousty vojáků, tak to udělali tak, že ty lidi vlastně izolovali a ti lidé z té Petry se raději přestěhovali pryč.

Ježíš ale, když mluví o tomto městě, o této obchodní křižovatce, tak to bylo v době, kdy to město prosperovalo, všichni si ho vážili, a když někdo řekl: „Já jsem z Petry,“ tak to mělo zvuk. Ten člověk byl považován takového právě svobodného člověka, člověka, který ví, který zná život, člověka, který je nezávislý, který se dovede sám o sebe postarat. A Ježíš vybírá pro svého učedníka, který je první, právě takovéto jméno. Ty obyvatelé Petry byli obchodníci. To byli lidé, kteří se i vyznali v tomto světě, v tom, co dělali, a to, co dělali, to své obchodnické řemeslo, dělali dobře. Tak toto všechno Ježíš má na mysli a tudy se všude mohou ubírat naše úvahy.

Ježíš nám nabízí volnost, nabízí nám svobodu, ale žádá od nás taky vytrvalost, žádá od nás, aby to, co děláme, ať už na tomto světě nebo pro věčnost, aby to vždycky bylo pořádně, aby to bylo zodpovědně, abychom do toho dali všechno, co máme, a všechno, co umíme.

Apoštol Petr někdy mluvil rychleji, než myslel. Známá scéna v domě velekněze, kdy Ježíše zapře. Ale v tuto chvíli Petr bezprostředně, bezelstně řekl to, co cítil. Před lidmi si někdy musíme dávat pozor, nemůžeme říct všechno, co bychom třeba chtěli, ale Bohu svoje srdce otevřít můžeme. Tam se nemusíme ničeho obávat. A naopak, právě takovýto otevřený přístup ukazuje, že to myslíme vážně.

Bratři a sestry, znovu bych připomněl tu myšlenku, s kterou jsme začínali mši svatou. Žijeme v době, která je velmi individualistická. Mnoho lidí pracuje pro sebe, co já z toho budu mít, jaký výsledek, jaký prospěch. Petr i Pavel, každý podle svých schopností, podle svých možností pracovali pro evangelium, každý svým způsobem, ale oba pracovali na stejném díle.

Ať nás tyto myšlenky provázejí i v našich dalších dnech.