Rubrika
HomilieProrok Malachiáš vyzývá k věrohodnosti
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.10.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mal 1,14b-2,2b.8-10; 2. čtení 1 Sol 2,7b-9.13; evangelium Mt 23,1-12;
Bratři a sestry, dnešní první čtení i dnešní evangelium má takový velmi přísný tón. Na začátku prvního čtení jsme slyšeli, že prorok Malachiáš říká kněžím z Jeruzalémského chrámu, a Ježíš mluví sice ke svým učedníkům a k lidem, kteří jsou kolem něho, ale slova jsou zase adresována těm, kteří z Jeruzaléma, z Jeruzalémského chrámu řídí celé společenství Izraele. Je to adresováno těm, kteří jsou, ať už politickou, nebo morální autoritou národa.
Někdo by tedy mohl říct: „A proč se tím zaobíráme my, když to bylo řečeno konkrétním lidem nějakých dva tisíce let před námi, a ten Malachiáš to řekl ještě asi 450 let před narozením Pána Ježíše?“ Proč? Protože i my děláme ty stejné chyby, ale týká se to i nás. Pokusím se to vysvětlit.
Malachiáš, malea ki, znamená můj posel. Je to jméno symbolické. My vlastně vůbec nevíme, jak se jmenoval člověk, který z Božího popudu veden Duchem svatým napsal knížečku, které říkáme proroctví nebo kniha proroka Malachiáše. To jméno je symbolické a chce to říct už první myšlenku, která platí i pro nás: V každé době, v každém národě Bůh hledá osoby, které budou ochotny být jeho posly. I my máme být posly evangelia. Bůh hledá i mezi námi. Ptá se každého z nás a záleží, jak my na to odpovíme.
Kolem roku 450 Izraelité už obnovili chrám, když se vrátili z babylónského zajetí, a začal takový ten, jak se říká, kolotoč všedních starostí a už vyprchalo to prvotní nadšení, s kterým se vrátili, a začaly ty každodenní starosti. A s tím přichází úpadek. Úpadek právě, který je především v hlavách těch lidí: „Musím se starat, musím zařídit, musím udělat. Nemám čas na nějaké věci, kterým říkáme duchovní a podobně. Já mám teď starosti tady na této zemi.“ A ti, kteří měli pomáhat překonat tento stereotyp těch každodenních starostí, to jsou ti kněží v Jeruzalémském chrámu, tak zklamali. Ne že by všichni, to ne, byli tam ti, kteří taky dělali tu svoji službu jako službu, ale byli tam tací, kteří to brali jako své zaměstnání: „Něčím se živit musím, tak to udělám. Ale ať to mám hlavně rychle za sebou.“
Trpěly obřady, ten jejich průběh, mluví se tam o tom, že přestali vzdávat úctu Božímu jménu, ale začala trpět ještě jiná oblast, která také patří do této sféry, i když si to mnozí lidé možná neuvědomí. Je to oblast, které se říká vyučování, učení. A tady nejde jenom o předávání znalostí, jako kolik je těch malých proroků a jak se jmenovali izraelští králové. My bychom to mohli potom přenést, kolik máme apoštolů, jak se jmenovali, kolik je svátostí a já nevím co. Nejde jenom o tato čísla a o tyto znalosti, ale jde o postoj k těmto věcem. Jde tady o určitou věrohodnost. Oni přestali být věrohodní, a to byl ten kámen úrazu. A proto se ty texty týkají i nás. To Boží slovo nás má varovat, aby se nám nestalo to, co se stalo jim.
Říká na začátku prorok takové důrazné varování: „Nyní platí vám, kněží, tento příkaz: Jestliže neposlechnete a nevezmete si k srdci, stihnu vás kletbou.“ Ten příkaz zní hrozivě. On je taky tak podán. Celé by to šlo říct jinak, jednodušeji: „Jestliže poslechnete, vezmete si k srdci, nestane se.“ Ale tam je použito těch několik záporů: „Jestliže neposlechnete, nevezmete, stane se.“ Je to proto, aby prorok vzbudil jejich zájem, aby poslouchali. Proto církev nám tady tyto otázky, tyto texty předkládá v době vlastně, kdy skončily dovolené, kdy běží ten každodenní stereotyp, kdy je většina lidí doma, skončila většina zemědělských prací a člověk se dostává do určitého klidu podobně jako příroda. A když je klid, tak má člověk možnost přemýšlet. Samozřejmě v dnešní naší době už se dá mluvit pouze o klidu relativním, protože ta společnost už je jinak postavená, než to bylo v době proroka Malachiáše.
Takže tedy je to důrazné varování. Cílem není vystrašit, ale cílem je předejít problémům. Bůh jako dobrý hospodář varuje dopředu, snaží se předejít nepříjemnostem. Je vždycky snazší předcházet neštěstí, než potom léčit jeho následky. Je snazší postarat se o to, aby požár nevzniknul, než potom hasit a opravovat poškozený dům. A takto jedná Bůh.
Říká, že už nevzdávají úctu jeho jménu. Boží jméno je pro Izraelity něco velmi posvátného. Jak už jsem tady několikrát říkal, oni ho vůbec nevyslovují. Když se Bůh zjevuje Mojžíšovi v hořícím keři a posílá ho do Egypta, tak se Mojžíš ptá. Říká: „Já tam přijdu, začnu mluvit k Izraelitům a oni se mě zeptají: ‚Kdo tě posílá?‘ Co jim mám říct?“ A Bůh říká: „Jahve. Mé jméno je Jahve. Jsem, který jsem. Jsem s vámi, jsem pro vás.“ Jahve, ten „Jsem pro vás“ mě posílá k vám. Je to taková slovní hříčka. A v době proroka Malachiáše na to zapomněli. Zapomněli tady na toto, že on je Bůh pro nás, Bůh s námi, a prorok jim to připomíná a mluví o úctě.
Co to je úcta? To je vlastnost, je to vlastnost vztahu. Úcta není záležitostí práva, ona není vynutitelná právem, ale je to záležitost morálky. Jestliže mám k někomu úctu, záleží mi na něm, tak se snažím mu vyjít vstříc, udělat to, co on po mně chce, protože si ho vážím. Chci mít s ním dobré kontakty, dobré vztahy. Chci, jak se říká, aby to mezi námi klapalo. Když si lidé váží jeden druhého, tak není zapotřebí soudu. V okamžiku, kdy se ztratí ze společnosti úcta, tak se začne mluvit o právech a o tom, že někdo porušil moje práva osobnosti a podobně. Ten mi šlápl na kuří oko, ten se na mě špatně podíval a podobně. A v tuto chvíli se lidé začínají soudit, začínají shánět právníky a advokáty, a ti si mnou ruce a říkají: „Tak máme co dělat.“ Žijeme v době, kdy úcta je zatlačena někde hodně, hodně vespod a právníci a advokáti nestíhají.
Bratři a sestry, zase z tohoto pohledu Bůh posílá svého proroka, aby upozornil na to, že je něco špatně. Upozorňuje na to velmi tvrdě, ale z toho důvodu, aby vyburcoval, aby zatřásl. Ale potom se okamžitě mění ten tón: „Nemáme snad všichni jednoho Otce? Nestvořil nás jeden Bůh?“ Už to není to „vy“, ale je tam „my“. To „my“ je daleko stravitelnější, daleko přístupnější. Prorok se teď staví do jedné řady s těmi, ke kterým předtím mluvil, a říká jim: „I já jsem chybující, já jsem stejný člověk jako vy, ale toto jsem byl poslán vám říct, aby se to spravilo, abyste o tom přemýšleli, abyste přemýšleli o tom, zdali jste věrohodní. Jak ve svém povolání občanském, tak v tom, kdy se snažíte předávat víru.
Bratři a sestry, a v tomto se to Boží slovo dotýká i nás. Uvědomme si, že křtem jsme přijali účast na takzvaném všeobecném kněžství Kristově. Tedy my všichni jsme v určitém slova smyslu kněžími. Každý kněz koná nějakou bohoslužbu a každý kněz učí. A toto platí o každém pokřtěném. Vždyť i modlitba před jídlem doma, to je bohoslužba. A učit, to neznamená jenom, že budu zkoušet, jestli umí vyjmenovat sedm svátostí a dvanáct apoštolů, ale učit, to také znamená dávat příklad svým životem. Učit svým jednáním, svým chováním, tím, jak se rozhoduji, jaké hodnoty respektuji, co uznávám v životě. A tady všichni potřebujeme, abychom byli věrohodní.
Vlastně v tyto dny vzpomínáme na naše zemřelé. Děkujeme jim za všechno, co pro nás udělali. A děkujeme také za dar víry, který nám předali. Uvědomme si, že jejich víra, jejich prožívání víry bylo věrohodné. Kdyby nebylo, tak by nám víru nepředali. A za toto taky mám poděkovat – za to, že oni dokázali být s Boží pomocí věrohodní a za to máme prosit.
Bratři a sestry, každý z nás je někdy tím učitelem, každý z nás je někdy tím knězem. Vyprošujme si v tyto dny všechny Boží dary, všechny Boží milosti k tomu, abychom tuto službu, tyto úkoly s Boží pomocí zvládli co nejlépe a abychom vždycky byli věrohodní, aby tam nikdy nebyla nějaká roztržka mezi tím, co děláme a říkáme.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.10.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mal 1,14b-2,2b.8-10; 2. čtení 1 Sol 2,7b-9.13; evangelium Mt 23,1-12;
O čem si dnes budeme povídat? Budeme si dál povídat o vztahu Pavla k Soluňanům. Pořád, celým tím listem, zaznívá myšlenka, že Pavel s nimi měl, my bychom dneska řekli, „nadstandardní vztahy“. Skutečně, že mu u nich bylo dobře, že si je velmi oblíbil a že oni ho přijali: „Počínali jsme si mezi vámi tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.11.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mal 1,14b-2,2b.8-10; 2. čtení 1 Sol 2,7b-9.13; evangelium Mt 23,1-12;
Bratři a sestry, dnešní první čtení a evangelium, ale konec konců i druhé čtení, mluví o autoritě. O autoritě ve společnosti. Nejen v církvi, ale obecně ve společnosti. Prorok Malachiáš, když byl poslán od Boha, od Hospodina, tak to bylo v době, kdy Izraelité neměli krále. Kdy žili v područí cizinců a právě jediné, co měli, byl chrám. Takže politicky oni byli nesamostatní, tam vládl král a jeho dosazení cizí úředníci, a jediné domácí, co oni měli, byl velekněz a učitelé zákona a další kněží kolem tohoto velekněze. Více...