Rubrika
HomilieKaždý z nás má nějaké Emauzy
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.04.2010 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (ve dne)
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 10,34a.37-43; ž. Žl 118; 2. čt. Kol 3,1-4; evang. Jan 20,1-9;
Bratři a sestry, naším průvodcem o letošních Velikonocích byl především evangelista svatý Lukáš. Na Květnou neděli jsme slyšeli zprávu o umučení Ježíše Krista, pašije, z jeho pera. V noci při slavnosti Vzkříšení, při vigilii Vzkříšení jsme slyšeli zprávu o tom, jak ženy utíkají nebo spíš spěchají ke hrobu v neděli ráno, aby se postaraly o Ježíšovo mrtvé tělo, aby ho pomazaly vonnými mastmi. A teď jsem vybral úryvek, který patří do neděle večer nebo spíš odpoledne, jak dva učedníci jdou do Emauz.
Když srovnáme ty dvě cesty, myslím cestu žen a tady těch dvou učedníků, tak v tom vidíme veliký, ale veliký rozdíl. Ženy mají cíl své cesty a ta jejich cesta má smysl, postarat se aspoň o to mrtvé tělo, pomazat ho, udělat, co je možné udělat. Ale cíl cesty učedníků, kteří jdou do Emauz? Ta cesta nemá cíl. Oni taky nevěděli, jestli zůstanou v Emauzích nebo jestli půjdou ještě dál. Oni mají strach, jestli se nebude dál zatýkat, jestli to nebude pokračovat, ty represe, a tak bude lepší být dál.
Ale pak je tam ještě jiný moment, a sice moment zklamání. Oni věřili v Ježíše, oni na něho spoléhali a teď se stalo něco, s čím nepočítali, a oni se s tím neumí vypořádat. Nešlo to podle jejich plánu, a tak se v nich cosi zlomilo a oni jdou pryč. Pro ně je Ježíš skutečně mrtvý, je to uzavřená záležitost a chtějí to uzavřít také tím, že půjdou jinam, že se odstěhují, aspoň na čas.
Jeden z nich se jmenoval Kleofáš, jak se jmenoval druhý, nevíme. Kleofáš je zkrácená verze řeckého jména Kleopater, z čehož je to ženské jméno Kleopatra, a znamená to „otcova sláva“. Jestli tenhle Kleofáš dělal opravdu čest a slávu svému pozemskému otci, nevíme, ale tomu nebeskému asi moc ne. Pokud si dobře vzpomínáte, tak vám možná utkvělo z Velkého pátku jméno podobné – Marie Kleofášova. Je to žena, která je jmenována, že stála pod křížem. S největší pravděpodobností tato Marie Kleofášova byla jeho manželka.
Jak se jmenoval ten druhý, nevíme. Písmo neuvádí jeho jméno. Protože je to Boží slovo, tak to není náhodou, že tam to druhé jméno chybí. To je přímo výzva, abychom tam každý doplnili, dosadili svoje jméno. Abychom si uvědomili a řekli si: „Aha, to je příběh o mně. To je příběh o mně, kdy já se schovávám, kdy já mám nějaké bolavé místo, které nechci ukázat.“
A kde jsou ty Emauzy? A tady musíme říct, to je další taková zajímavá věc: „Ale to je náhoda. My nevíme.“ My nevíme přesně, kde ty Emauzy ležely. Samozřejmě ti badatelé, kteří se tím zabývali, jedni řekli: „Bylo to tady,“ a byl tam postaven kostel, a druzí říkají: „Ale kdepak. To je úplně na druhou stranu,“ a není v tom jednota. A zase je to takové symbolické, příhodné tady pro tento příběh. Každý z nás má nějaké Emauzy, nějaké místo, kam chodíme, kam se schováváme a kde nechceme vidět nikoho a nic.
A co dělá zmrtvýchvstalý Ježíš? Připojuje se k nim. Neříká jim: „Kam to jdete? Vždyť ta cesta nemá význam! Vy jste se spletli, vy máte být v Jeruzalémě.“ Ne, přidává se k nim. Přidává se k nim trošku jinak než jsme zvyklí. Ježíš během svého pozemského života chodil spíš asi před apoštoly, ukazoval cestu a říkal: „Půjdeme tam a tam,“ a vedl to. V tuto chvíli jde vedle nich, nebo skoro můžeme říct, až za nima. Ujímá se jich a začíná s nimi rozhovor.
Víte, mnoho věcí se vyjasní, když lidé spolu mluví. Mnoho věcí se vyjasní, když lidé mluví s Bohem, když se modlí. Na oba směry této komunikace bychom neměli zapomínat. Ježíš je ten, který je aktivní a ptá se. Oni k tomu nenašli odvahu. „Proč jste smutní?“ A teď oni mu říkají: „Ty nevíš?“ Ježíš to prožil, Ježíš byl ten hlavní účastník všech těch událostí a oni mu říkají: „Ty nevíš?“ I my často říkáme Ježíšovi věci, které on prožil. Je tam totiž jeden problém: „Cosi jakoby zadržovalo jejich oči, takže ho nemohli poznat.“
Co to je to něco, co zadržuje naše oči? To jsou naše nesprávné představy o Ježíšovi, o Bohu. To je to, když si myslíme, že Bůh je ten, který nás hlídá, takový strážník na křižovatce, který dbá na dodržování dopravních předpisů, anebo soudce, který to rozděluje, který se podívá do té knihy, přečte ty paragrafy a pak je všechny patřičně podělí nějakým trestem. Anebo na druhou stranu, když si myslíme, že Bůh je ten, který, jak bychom řekli, ucpává díry. Když my na něco nestačíme, tak honem zavoláme: „Pane Bože, pomoz!“ A on podle našich představ musí! Nemusí. On nám rád pomůže, ale také tam musí být to: „Člověče, ty se přičiň, ty udělej to, na co stačíš.“
A tak bych moh‘ ještě pokračovat v těch nesprávných představách. Toto všechno brání, abychom se setkali s Ježíšem. Nicméně, uvědomme si, on neodchází, ale jde s nimi. Není s nimi, že by je pozdravil a řekl: „Tak se mějte, tak šťastnou cestu.“ On s nimi jde. Ta cesta trvala několik hodin. Bratři a sestry, nesmíme si myslet, že po první pětiminutové modlitbě nám bude všechno jasné. To je proces, který bude trvat delší dobu.
No, a teďka dojdou k tomu místu, kam měli namířeno, a on dělá, že chce jít dál. Ježíš se nevnucuje. Protože Bůh dal člověku svobodu, a když člověk řekne ne, Bůh i Ježíš to respektují. Ale jim bylo dobře s ním, a tak říkají: „Zůstaň,“ a zvou ho dál. On samozřejmě na toto čeká a v okamžiku, kdy uslyší to pozvání, tak se dějí ještě mnohem větší věci. Vzal chléb, pronesl požehnání, lámal ho. Co udělal s tím chlebem? Proměnil ho ve své tělo. Slavil s nimi mši svatou, možná můžeme říct polovičku, ale bylo to tak.
A toto je moment, který by nás všechny měl velmi potěšit. Ježíš i po svém zmrtvýchvstání je stále stejný, nezměnil se. Víte, jak to bývá. Když někdo dostane funkci, tak říkají: „Jemu to stouplo do hlavy. S ním už není řeč.“ S Ježíšem je řeč i po jeho zmrtvýchvstání. Je to ten stejný Ježíš, který na Zelený čtvrtek umyl nohy všem apoštolům včetně Jidáše a tento Ježíš slaví další mši svatou s učedníky, kteří nejsou zrovna vzorem, s učedníky, kteří už s ním nechtějí nic mít a jdou raději pryč.
A pak se jim ztratil. Proč? Protože oni ho poznali a teď zákonitě muselo přijít rozhodnutí: „Zůstaneme v Emauzích nebo půjdeme dál anebo se vrátíme?“ A Ježíš se ztrácí proto, aby oni dostali prostor, aby to nevypadalo, že na ně tlačí, aby jim zůstala zachována svobodná vůle. A oni se rozhodnou, že se vrátí.
Oni se vrátí do Jeruzaléma a setkají se s církví, s ostatními apoštoly. Kdyby zůstali v Emauzích, tak už bychom o nich asi nikdy nevěděli a asi by nebyla tato epizoda zaznamenána v Písmu svatém, ale oni se vrátili a i když nejsou nikde už jmenovitě potom uvedeni, určitě byli při Ježíšově nanebevstoupení a při seslání Ducha svatého. O to všechno by přišli, kdyby zůstali v Emauzích. Ten, kdo se oddělí, tak se také ochudí. To je další myšlenka, kterou nám přináší Velikonoce: Být spojený s Ježíšem.
Anebo ještě tady můžeme najít jeden takový aspekt. Izraelité, když odešli z Egypta, tak šli do zaslíbené země, říká se, čtyřicet let. My nevíme, jestli to bylo přesně na den nebo na měsíc, ale používá se tato číslovka. Když spočítáme čas od Ježíšovy smrti do okamžiku, kdy apoštolové se přesvědčí o tom, že Ježíš žije, to znamená, kdy doběhnou do toho prázdného hrobu, první z nich – Petr a Jan, tak uplyne zhruba taky asi čtyřicet hodin (třicet devět, čtyřicet hodin). Oni už se tedy Petr, potom Máří Magdaléna setkávají s Ježíšem po těch asi zhruba čtyřiceti hodinách. A co emauzští učedníci? No, kdyby byli v Jeruzalémě, tak by se s ním taky mohli setkat, ale protože jdou do Emauz, tak se s ním setkávají o půl dne později, o nějakých, řekněme, šest hodin později.
Co tím chci říct? Nejde o ty hodiny, ale jde o to, že když se člověk nechá vést Bohem, když si uvědomí, že ta cesta, kterou má pro mě připravenou Bůh, je pro mě skutečně ta nejlepší, tak na tom neprodělá. Ale když začne vymýšlet nebo já nevím, jak bych to nazval, tak zpravidla ztratí. Nic nevyzíská, ale ztratí.
Bratři a sestry, emauzští učedníci napřed slyšeli Ježíše, slyšeli Boží slovo a pak s ním slavili eucharistii. To jsou dva prvky, které my prožíváme každou neděli. Teď končí bohoslužba slova a začne bohoslužba oběti. Nakonec tam bylo řečeno, že jim hořelo srdce, nadchli se a vrátili se do Jeruzaléma. Boží slovo je pořád stejné, Ježíš je také pořád stejný. Přijde k nám tak, jako přišel k emauzským učedníkům, tak, jako to slavili apoštolové s Ježíšem na Zelený čtvrtek. Záleží na nás, jak my to přijmeme a jak se k tomu dál postavíme. I nám může, každému z nás, hořet srdce. Ať se tak stane.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.04.2019 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (ve dne)
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 10,34a.37-43; ž. Žl 118; 2. čt. Kol 3,1-4; evang. Jan 20,1-9;
Bratři a sestry, zprávu o Ježíšově zmrtvýchvstání nám zaznamenali všichni čtyři evangelisté, ale každý z trošku jiného pohledu. Vždycky v tom byla ta situace, v jaké ten evangelista se nacházel, v jaké psal. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.03.2016 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (ve dne)
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 10,34a.37-43; ž. Žl 118; 2. čt. Kol 3,1-4; evang. Jan 20,1-9;
Bratři a sestry, při velikonoční vigílii jsme v evangeliu slyšeli o tom, jak se setkávají andělé se ženami, které Ježíše hledají. Potom to vlastně graduje, že se Ježíš ukáže Máří Magdaléně a těm ženám, které se vracejí od prázdného hrobu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.03.2013 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (ve dne)
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 10,34a.37-43; ž. Žl 118; 2. čt. Kol 3,1-4; evang. Jan 20,1-9;
Bratři a sestry, pokračovali jsme ve čtení evangelia podle svatého Lukáše. Začali jsme v tom čtení večer při večerní bohoslužbě při vigilii, slavnosti zmrtvýchvstání Pána Ježíše. I když podle vnějšího počasí to spíš vypadá, že slavíme Boží hod vánoční, slavíme Boží hod velikonoční, zmrtvýchvstání, nový život. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.04.2004 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (ve dne)
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 10,34a.37-43; ž. Žl 118; 2. čt. Kol 3,1-4; evang. Jan 20,1-9;
Bratři a sestry, v noci jsme slyšeli zprávu o Ježíšově zmrtvýchvstání tak, jak ji zaznamenat Lukáš, a teď jsme slyšeli, co o tom říká Jan. Říká se v ní, že úplně první, kdo tam byl, byla Marie Magdaléna. Více...