Víra a důvěra

	Víra a důvěra	15:00
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.48 MB]

Bratři a sestry, nás dnes čeká celkem obtížné téma. Bude to o víře, ale trošku jinak, než bychom čekali. Bude to o víře naší, o víře Abrahámově, a dokonce o víře Pána Ježíše. To je to asi nejpřekvapivější, o čem tam svatý Pavel mluví.

Chtěl bych podotknout, že vlastně tady o tom, o čem píše svatý Pavel, potom jednalo několik koncilů a ta nauka je dnes celkem dopodrobna rozpracovaná, ale tím vás nebudu zatěžovat. Vyjdeme z toho, proč to svatý Pavel píše Římanům – zase pro povzbuzení v běžném životě. Pavel nechce stavět jenom nějaké teoretické principy, ale snaží se vlastně o to, aby tyto principy uvedl opravdu do praxe, aby nezůstalo jenom u těch slov. A proto taky nedává jako příklad nějaká Abrahámova slova, ale Abrahámův život, Abrahámovy činy.

Dívejte, vlastně můžeme si to celé, co tady Pavel nastiňuje, přirovnat ke dvěma kolejím, ke kolejím, po kterých jezdí vlak, tramvaj, prostě dvě koleje. Na té první koleji je příklad Abraháma, na té druhé koleji jsme my. My totiž máme kopírovat to, co se děje na té první koleji.

Co takového závratného udělal Abrahám? Věřil a vytrval v této víře. Když se to řekne takhle, tak je to zase takové trošku prázdné. Musíme si za to dosadit to, co se tam skutečně stalo.

Bůh říká Abrahámovi: „Vezmi svoji manželku, svůj dobytek, veškerý svůj majetek a přestěhuj se do země, kterou ti ukážu.“ Zdůraznil bych, že Abrahám neví, kam se bude stěhovat. To, že to je to, čemu my dnes říkáme Palestina nebo Izrael, to víme my. On to nevěděl, když šel. Všechno sbalil a šel.

A to zaslíbení pokračuje, protože: „... tu zemi, do které se nastěhuješ, dám tobě a tvým potomkům.“ Abrahám přijde do té země, je v té zemi, ale nic mu tam nepatří, a hlavně nemá syna, nemá dědice a to je velký problém.

Takže vlastně jedna část toho zaslíbení se naplnila – přišel do té země, ale nebyla jeho. Ti lidé, kteří v té zemi žili, viděli, že Abrahám by se tam rád usadil, ale oni mu nechtěli prodat ani kousek, jak se říká po staru „ani píď“, my bychom dnes řekli „ani metr čtvereční“, protože ho tam nechtěli. Po dlouhé době on je přesvědčil, aby mu prodali místo, kde by mohl zřídit hroby pro svoji rodinu, pro své blízké. A to bylo všechno. Jinak mu tam nepatřilo vůbec nic a dlouhou dobu neměl syna. Tento problém, s kterým Abrahám žil, netrval den, dva, rok. To trvalo roky, desetiletí, než se to vlastně naplnilo, než se to vyplnilo. Ale Abrahám věřil.

Co to znamená věřit? Nám taky řeknou: „Ty jsi věřící.“ My bereme víru jako záležitost rozmu: je Bůh, není Bůh. Takhle to Pavel vůbec nebral. Pro Pavla a pro většinu tehdejších lidí bylo jisté, že nějaký Bůh je. Šlo o to najít pravého Boha. Proč se k tomu tak stavěli? O tom bychom mohli debatovat dlouho. Nechtěl bych tady nabídnout nějaké laciné rychlé řešení, takže spokojme se s tím, že Pavel tuto otázku vidí úplně jinak, než ji vidíme my.

Pro něho je to jasné: Bůh je. Je bytost, která to tady stvořila a která je pánem života, pánem a dárcem života. A to je první moment víry nebo řekněme takový obsah naší víry. Bůh Otec je stvořitel. To jsme slyšeli, to známe z náboženství, to známe z katechismu, ale jde o to uznat ho jako toho Stvořitele. Pavel to celé, tu otázku víry, staví jako otázku vztahu, ještě k tomu dojdeme, ještě se toho dotkneme víc. Ale když se bavíme i s těmi, kteří nevěří, a řeknou nám: „Co pro tebe víra znamená? Co vyplývá z té víry?“, tak toto je první věc: uznat, že Bůh je pánem a dárcem života. Z toho vyplývá, že člověk je správcem života, že Bůh člověka pozval a řekl mu: „Měj se mnou účast a pečuj o celý ten život.“

Teď nejde jenom o život člověka, o život vlastní, o život druhých lidí, ale o život celé planety, celého vesmíru, kdy Bůh říká Adamovi: „Naplňte zemi, podmaňte si ji, starejte se o ni. Ale buďte si vědomi toho, že jste správci, že nejste pány.“

Bratři a sestry, dennodenně jsme svědky porušování tohoto. Já tady nechci být nějaký mravokárce, nechci odsud posílat hromy, blesky, ale když to dotáhneme do praxe, tak to vidíme dennodenně, že to je porušováno, že jeden člověk si neváží života druhého, nemá úctu k životu, který jsme dostali. Proto je tolik různých podvodů, podrazů, proto je i kolem nás tolik mrtvých třeba na těch silnicích, protože to je neúcta jednoho k druhému, nerespektování jednoho druhým.

Takže tedy respektovat života být si vědom toho, že jsme ho dostali jako dar. A to druhé, v čem je nám Abrahám vzorem, je věrnost. Víra znamená být věrný. Už několikrát jsem říkal, že v Písmu svatém je téměř dva tisíce různých příslibů, zaslíbení. V podstatě dvě třetiny už byly vyplněny, Bůh je vyplnil. My věříme a doufáme, že vyplní i tu další třetinu. Když někdo plní svoje sliby, říkáme: „Je důvěryhodný. Na jeho slovo je spolehnutí. Jemu se dá věřit.“ A takhle si to řekl Abrahám: „Bůh mě dovedl do této země, já jsem tady a já mu věřím, že splní i tu druhou polovinu, že budu mít dědice, že mého potomstva bude jako hvězd na nebi a písku na mořském břehu.“

Abrahám to neměl písemně, neměl smlouvu, neměl na to žádný papír. Slyšel hlas. Mohl si říct: „A nepřeslechl jsem se? Nebyla to halucinace? Nezdálo se mi to?“ Nezdálo. Nepřeslechl se.

Bratři a sestry, my jsme na tom podobně, velmi podobně, protože ten největší příslib, který se týká každého z nás, je to, že Bůh nám dá věčný život. Sice to čteme v knize, v Písmu svatém, ale to se opírá o výrok Pána Ježíše. My jsme u toho nebyli. My tomu věříme, nebo, lépe řečeno, my mu důvěřujeme.

Svatý Pavel převádí víru na stav důvěry. A také, když mluví o tom, že někdo je, jak my říkáme, nevěřící, tak on mluví o tom, že nedůvěřuje. Víra – důvěra. Skutečně jsou tyto pojmy velmi blízko, ale ta důvěra už navozuje, že na druhé straně je někdo, že nemluvím do prázdna, ale že je tam někdo, kdo mě chápe.

A teď to pokračuje. Jsme pořád na té první koleji. Ten příklad Abraháma končí a Pavel tam dosazuje příklad někoho úplně jiného – Ježíše Krista, Ježíše Krista a jeho víry. Můžeme říct: „Vždyť přece my věříme v Ježíše Krista, věříme v Boha. A v koho měl věřit Ježíš Kristus?“ No, v Boha Otce. V tom smyslu Ježíš nikdy nepochyboval, že jeho Otec je, vždyť jeho Otec ho poslal, Ježíš je součástí Nejsvětější Trojice. Dostáváme se tady k jednomu momentu, který je potřeba blíže vysvětlit.

Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk. Adam byl člověk. Adam zhřešil a nás mohl zachránit zase člověk. Ale nestačilo, aby to byl jenom člověk, a proto byl Ježíš Bůh a člověk. Jestliže mluvíme o víře Pána Ježíše, mluvíme o Ježíši Kristu jako o člověku.

„Ježíš Kristus nám byl podobný úplně ve všem mimo hříchu.“ Zase je to definice, kterou známe z katechismu, a říkáme si: „No, ano, je to pravda. Chodil po této zemi, jedl, pil, spal, odpočíval, pracoval, učil,“ ale ono je toho mnohem víc. On s námi věřil a on se modlil. A v co teda věřil? Věřil v to, že Otec splní svoje přísliby, že ta jeho oběť nebude marná, že Otec ho vzkřísí. Ježíš Kristus svoji modlitbu nebral tak, jako my. My zpravidla o něco prosíme. Máme na srdci nějaké záležitosti a to přednášíme Otci. Ježíš bral svoji modlitbu jako posílení vztahu s Otcem, posílení té důvěry.

Všichni to známe: když jsou nějací přátelé, jsou spolu, ten vztah se posiluje. Nejsou spolu, nevidí se dva, tři roky, potkají se: „Jé, ahoj. Jak se máš?“ „No, víš, já spěchám.“ „Jé, a co?“ „No, tak to víš. Pořád to nějak jde …“ Vlastně zjistí, že si nemají co říct, protože život každého z nich šel jiným směrem, na jinou stranu.

Ježíš se modlí proto, aby jeho život, jeho působení na tomto světě šlo tím směrem, který chce Otec – posílení vztahu, důvěry. I v tomto směru je nám Ježíš vzorem. Ať už jsou to ty modlitby, o kterých se píše v Písmu, že Ježíš poslal učedníky na druhou stranu jezera, vystoupil na horu, aby se modlil. Anebo ať už je to modlitba v Getsemanech, kdy se dostáváme k nejtěžším okamžikům Ježíšova života. Anebo i Ježíšův výkřik na kříži: „Bože můj, Bože můj …“, i to je modlitba.

Bratři a sestry, tímto ty příklady pro dnešek končí. Ale co nám chce říct Pavel? My jsme pořád na té druhé koleji. Ať už přijde nějaká těžkost, která trvá chvíli, ať už je to něco velmi intenzivního, čím člověk žije, anebo ať už je to něco, co trvá dlouho a táhne se to desetiletí jako u Abraháma, vždycky je na té druhé straně Ten, který si zaslouží moji důvěru, protože On plní svoje slovo, na Jeho slovo je spolehnutí. Ode mě se žádá, čeká, že já tu jeho důvěru nezklamu, že zůstanu věrný.

Příklad Ježíše Krista, příklad Abraháma, jsou příklady pro náš každodenní život, pro to, co budeme prožívat na té naší druhé koleji. Pavel chce říct: „Neztraťte je z očí.“ Pro Židy byl Abrahám zakladatel národa, otec víry, veliká postava, na kterou oni se vždycky odvolávali. A Pavel chce říct, aby se na ni odvolávali i křesťané. Nezmiňují se tady Abrahámova slova, ale zmiňují se tady jeho činy a jeho postoje.

Tak kéž si dokážeme připomínat tady tyto velké postavy. Vždycky když nás potká něco nepříjemného, něco těžkého, ať z toho dokážeme načerpat sílu jak a kudy jít dál v důvěře v Boha.

Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku

---

Co se děje při mši svaté

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.06.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
10. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Oz 6,3-6; 2. čtení Řím 4,18-25; evangelium Mt 9,9-13;

Co se děje při mši svaté

4:46

---

Milosrdenství chci a ne oběť

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.06.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
10. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Oz 6,3-6; 2. čtení Řím 4,18-25; evangelium Mt 9,9-13;

	Milosrdenství chci a ne oběť	7:55
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 29 kb/s, 1.69 MB]

Bratři a sestry, ten dnešní evangelní úryvek se dá rozdělit na dvě části – na to, co dělá Ježíš, a na to, jak to komentují ti, kteří jsou kolem něho.

Ježíš volá člověka, který byl považován za veřejného hříšníka, a to proto, že vybíral peníze pro Římany.    Více...