Vy všichni jste přece synové světla

	Vy všichni jste přece synové světla	10:20
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 24 kb/s, 1.82 MB]

Bratři a sestry, my se dnes naposledy v tomto liturgickém roce zamyslíme nad čtením z Listu apoštola Pavla Soluňanům. Jak jsme slyšeli v komentáři, je to vlastně zase taková Pavlova reakce na otázku: Jak to bude s tím koncem světa?

Pavel odpovídá, že Ježíš přijde. Neříká kdy, tam se neřeší datum, otázka nějakého času, ale tam se řeší jiná důležitá otázka: Proč přijde? Nebo řečeno jinak: Co bude dělat, až přijde? Má soudit, oddělit spravedlivé od nespravedlivých.

My, když to takhle řekneme, tak většina lidí dostane strach, protože soud, to je něco nepříjemného, to je něco nemilého. Ale bratři a sestry, co je úkolem soudce? Nalézt pravdu, a hlavně pravdu v tom smyslu, aby byl odsouzen pouze ten, kdo si ten trest zaslouží, čili ten, kdo je vinen, aby se nestalo to, že bude odsouzen někdo nespravedlivě, někdo, kdo bude nevinen. To je na celém tady tom, co tam Pavel píše, velmi důležité, protože Ježíš, když mluvil s Nikodémem, tak mu říká: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Soud bude, ale odsouzeni budou pouze ti, kteří řeknou: „Bože, já s tebou nechci mít nic společného, já tě Bože neznám.“ Takže oni se vlastně odsoudí sami.

Víte, s námi je to tak, že něčím, co nám pomůže k tomu, abychom byli osvobozeni, je naše víra a naše dobré skutky. Ale my v tom nedokážeme být stoprocentní, ono to ani nejde, a tak každého z nás přepadne taková pochybnost: „A Pane, odpustíš mi moje chyby? Nebude jich moc? Nepošleš mě pryč?“ A dostáváme strach. Jedinou správnou odpovědí je zase to, co řekl Ježíš Nikodémovi: „Tak Bůh miloval svět …“

Bratři a sestry, během věků se stalo to, že o tom odsouzení se začalo mluvit v kostelích a ti, kteří věří, se začali bát. A vytratilo se to, co psal už Pavel Soluňanům: „Bratři, nejste ve tmě, že by vás ten den překvapil jako zloděj, vy všichni jste přece synové světla a dne, noc ani tma nemá nad vámi právo.“ A ztratilo se to, čemu se říká „jistota naší spásy“. Jistota naší spásy není pýcha, že „to mám v kapse“, že se mi nemůže nic stát, to je naopak takové pokorné spolehnutí se, že „tak Bůh miloval svět …“

Apoštol Pavel používá pro Soluňany obraz, který jim byl jasný, zřejmý, většina z těch lidí byli nevolníci, poddaní. A je to tak, že když člověk patří jednomu pánu, nemůže patřit druhému pánu. To všichni celkem dobře chápeme, že mu prostě rozkazuje jenom jeden. A tak Pavel říká: „Tady v tomhle si vy můžete vybrat, kterému pánu chcete sloužit, ke komu se přihlásíte, a jestliže se přihlásíte k Ježíšovi, tak už vám nehrozí, že by vám mohl poroučet někdo jiný, že by měl nad vámi někdo jiný nějakou moc, nějaký nárok. Ale je to jenom a jenom na vás. Bratři a sestry, v té soluňské církevní obci, která mimochodem byla dost velká, v době, kdy jim Pavel psal, byly různé nálady. Vysvětlím hned, jaké. Ty nálady se v podstatě pořád opakují, v každé farnosti a v každé době. Ta první nálada, kterou tam můžeme vypozorovat, je to , že tam byli lidé unavení, unavení ze svého života, kteří měli co dělat, aby se uživili. A tak si říkali: „Nechte mě. Nechte mě být, hlavně po mě nic nechtějte, já toho mám tolik, musím shánět práci nebo se snažit si ji udržet, nic po mně nechtějte.“ A tak ti lidé poslouchají, co se říká, ale vůbec nemají ochotu nějak to vzít vážně. Jedním uchem tam, druhým ven.

Druzí jsou ustrašení, bojí se druhých lidí, dokonce i sami sebe. Nevěří si, říkají: „Já jsem ten chudáček, kterej všechno zkazí, všechno udělá špatně, všechno poplete. Přežít dnešek, hlavně přežít dnešek, bez nějakých problémů, bez nějakých komplikací. Co bude zítra, se uvidí.“ Nemají plány, nemají nějaké nápady. Hlavně to přežít.

Potom? Potom jsou tady lidé pyšní, takoví spokojení sami se sebou: „Tak pokřtěný jsem, no svatbu jsem taky měl v kostele a k tý zpovědi taky za rok dvakrát tak zajdu, a tak co by po mně ten pánbůh ještě chtěl. Pane Bože, zůstaň si někde vysoko a nepleť se mi do života. To, co musím, dělám a víc po mně nechtěj. Já se nebudu plést do tvého, ty se nepleť do mého.“

No a poslední taková skupinka tady z těch negativních, to jsou ti, kteří pořád nadávají a staví takový obranný val. Říká se jim „stavitelé ghetta“. Ghetto je nějaké místo, kde je nějaká menšina. A tak tady tito lidé říkají: „Nás čestných, spravedlivých už je tady málo a my to teda musíme zachránit.“ Nadávají na všechny, kritizují, dívají se na ně z patra a mají pro všechny ty ostatní jenom takové pohrdlivé úšklebky. Říkají: „Musíme se zakopat a počkáme, jak to dopadne. Ten svět je zkažený, tomu už nic nepomůže, ale my se teda zachráníme, protože my jsme ti správní.“ A ještě nakonec k tomu přidávají: „Počkejte, Pán Bůh s tím brzo něco udělá, on s vama zatočí.“ Bůh? Ne, lidé. Lidé tím, jak si škodí, tak se trestají. Ta spirála zla se roztáčí čím dál tím víc a jediná cesta, jak z toho ven, je to zastavit – neodpovědět, nevrátit ránu. „Tak Bůh miloval svět …“, anebo řečeno slovy apoštola Pavla: „Vy všichni jste přece synové světla a dne, noc ani tma nemá nad vámi právo.“

A tak co tedy, bratři a sestry, máme dělat? Jak máme čekat na svého Pána? I to nám říká svatý Pavel: „Nesmíme se tedy oddávat spánku jako ostatní, ale naopak zůstaňme bdělí a střízliví.“ Všelijakých proklamací a prohlášení o tom, že je potřeba být bdělý a takhle, toho už jsme slyšeli. Že jo? V minulém režimu byla taková věta: „Lidé bděte, neblbněte“, všichni si z toho dělali legraci. Svatý Pavel neříká něco takového, ale říká: „Stůjte oběma nohama na zemi.“ Buďte hledači, to je ten správný postoj. To je to, co potřebuje každá farnost, každá skupina lidí – hledat, jak dál, jak to zlepšit, jak to udělat dobře, jak pomoct těm druhým, aby to nevzdávali.

Bratři a sestry, nebuďme těmi, kteří se bojí, nebuďme těmi, kteří straší Pánem Ježíšem a jeho příchodem, ale buďme těmi, kteří na příchod Ježíše Krista čekají s radostí a s nadějí. Uslyšíme to v modlitbě nad dary, že náš život na této zemi má vyústit v to, že budeme Boha chválit na věky, že s Ním budeme. Ne, že budeme odsouzeni, ale že budeme přijati k Němu, že budeme s Ním ve společenství.

Bratři a sestry, buďme těmi, kteří šíří kolem sebe tady tuto radostnou naději, že až Pán přijde, tak to bude proto, aby všem pomohl, aby všechny, kteří v Něho věří, přijal k sobě.