Velikonoce jsou svátky vztahů

	Velikonoce jsou svátky vztahů	7:47
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 1.73 MB]

Bratři a sestry, my jsme se shromáždili k tomu, abychom oslavili slavnost zmrtvýchvstání, abychom oslavili to, že Ježíš žije.

Ještě kratince bych se chtěl vrátit k poutnici Eterii, která na konci čtvrtého století doputovala do Jeruzaléma a popisuje oslavy všech těch dnů ve Svatém týdnu. Pokud jde o ten dnešní den, tak ten zápis není dlouhý. Ona tam mluví o tom, že se děje to, co obvykle, to znamená scházejí se věřící k modlitbě, ke mši, zpívají žalmy, hymny, ale dodává tam: „Ale všechno je to s obrovskou radostí. Vždyť jsou Velikonoce!“

Za zmínku snad stojí ještě to, že po celou dobu velikonočního oktávu se konají po Jeruzalémě průvody a procesí na ta místa, kde se Ježíš postupně zjevoval apoštolům nebo i dalším učedníkům. Je tam výslovně zmíněno procesí na horu Sion, protože na hoře Sion stálo večeřadlo a tam Pán Ježíš se prvně ukázal v neděli večer apoštolům. Takže mimo ty obvyklé bohoslužby křesťané v Jeruzalémě ve čtvrtém století navečer všichni šli a sešli se na hoře Sionu, kde četli evangelium právě o tom, jak Ježíš se ukázal deseti apoštolům (ještě mezi nimi nebyl Tomáš) a potom jak za týden tam zase přišel a už tam byl i Tomáš. A jak říkám, ona tam zdůrazňuje, že všechno to se děje s velikou radostí, protože Ježíš žije.

Chtěl bych se teď kratince vrátit k druhému čtení. Apoštol Pavel tam mluví o pečení chleba, o kvasnicích a říká, že máme něco změnit. Má na mysli asi tuto myšlenku: Když je nějaký velký svátek, a to Velikonoce bezesporu jsou, tak je tu jedno nebezpečí, a sice na ten svátek je všechno velké: zvony, hudba, výzdoba, liturgie. To všechno je jenom vnější a je tu nebezpečí, že to zůstane u toho vnějšího, že to vnější bude velké, ale že pak nebude nic dál. Je potřeba, abychom si Velikonoce přivlastnili, abychom je oslavili taky uvnitř, pokud možno co nejvíc, co nejhlouběji.

Pavel vyšel z něčeho, co židé velmi dobře znali. Židé nazývají Velikonoce také svátky Nekvašených chlebů. Šlo tam vlastně o jakousi historickou souvislost, kdy oni, když chtěli odejít z Egypta a faraón je nechtěl pustit, tak po té poslední ráně, po smrti prvorozených synů faraón tedy nakonec řekl: „Dobře, jděte. A jděte hned!“ A oni věděli, že je možné, že si to faraón rozmysli a proto to vzali doslova a šli hned. Vzali svoje věci, sbalili se a během jedné noci byli pryč.

V té době si všichni pekli chléb doma. Tak tady se stalo to, že neměli čas se zdržovat s tím, až těsto vykyne, neměli čas se zdržovat se svojí obživou. A proto to těsto vzali a upekli jakési placky na rozžhavených kamenech, na ohni. A od té doby to židé tak dělají každé Velikonoce a vždycky před Velikonocemi ze svých domů odstraní cokoliv kvašeného.

Jestli si vzpomínáte, tak na Velký pátek, když jsme četli pašije podle Jana, tak tam byla zmínka na konci, že ten den byl den příprav na Velikonoce. To je právě ono, kdy odstraňovali ze svých domů starý kvas. Po celé svátky velikonoční jedli nekvašené chleby, až potom zase po Velikonocích židé začali jíst chleba kvašený.

Apoštol Pavel použil tento obraz, který všichni znali, a byla tam ještě taková myšlenka, že to nekvašené je čistší, ryzejší, že kvasnice to těsto mění a že ne vždycky se ví, jak to dopadne. A tak Pavel chce říct: „Slavte ty svátky s takovým ryzím svědomím. Slavte je upřímně, slavte je s radostí.“ Všichni víme, že v našem životě někdy stačí málo a ten nejlepší úmysl se „zvrtne“ a nedopadne to dobře. Na druhou stranu zase stačí málo a člověk může vykonat mnoho dobra.

Velikonoce, to jsou svátky vztahů – našeho vztahu k Bohu a našich vztahů mezi námi lidmi. Ježíš přišel a říká: „Bohu není jedno, jak to s vámi vypadá. Já jsem přišel proto, abych ten vztah dal do pořádku.“ Vy se máte na to dívat, máte si z toho vzít příklad a máte se snažit dát svoje vztahy do pořádku.

Já už jsem tady o tom letos mluvil, že náš vztah k Bohu je založený na náklonnosti, na svobodě, na velkorysosti, na zájmu jednoho o druhého. A takto se máme snažit upravit i svoje mezilidské vztahy.

Pavel to říká trošku jináč, říká to s tím obrazem toho chleba: nový chléb. Stačí často málo, stačí se na někoho hezky podívat, usmát, podat ruku, říct dobré slovo. Často jsme svědky opaku, kdy někdo někoho špatným slovem zarazí do země, kdy jeden druhému způsobí bolest špatným chováním, špatným jednáním.

Ať jsou tyto Velikonoce pro nás impulsem, abychom dělali opak, abychom šířili to dobré slovo, abychom šířili pomoc, abychom byli ochotni dívat se kolem sebe a vidět, kdo potřebuje naši pomoc, abychom byli ochotni se takhle nasadit, jako se nasadil Ježíš Kristus.

Bratři a sestry, to potom budou opravdové Velikonoce. Ne jenom jeden, dva dny, ale i potom, když začnou ty dny, kterým říkáme všední. Když si poneseme do těch všedních dnů to smýšlení, zájem o druhého, to potom opravdu oslavíme Veliknoce, jak by si to Ježíš přál.

Kéž se nám to s Jeho pomocí podaří.