Boží stálost

	Boží stálost	08:11
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 28 kb/s, 1.67 MB]

Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, svátek Ježíše Krista Krále nám připomíná několik Božích vlastností. Zopakoval bych to, že jednou z těch Božích vlastností, která je pro nás velmi důležitá, je Boží stálost v tom smyslu, že když Bůh jednou řekne ano, tak to trvá. Není náladový, není takový, že by jeden den řekl: „Ano, člověče, mám tě rád, záleží mi na tobě,“ a druhý den, že by řekl: „Ne člověče, já už tě nechci ani vidět.“

Dnešní svátek nám připomíná to, že Bůh tady tuto svoji stálost, to, že řekl: „Člověče, záleží mi na tobě“, projevil tím, že poslal Ježíše. Ježíše, který je naším vzorem, řečeno tím slovem „král“. Král je osobnost, nebo měl by být osobnost, vůdce, ten, kdo ukazuje lidem směr. Dvacáté století nebylo šťastné na ty vůdce a všelijaké ty lidi, kteří říkali, že ukazují směr. A proto my máme k tomu určitou averzi, ale podvědomě každý z nás hledá nějakou takovou osobnost, ke které by se přimknul, nějakou osobnost, podle které se řídí. A právě svátek Ježíše Krista Krále nám má jaksi pomoci v tom, abychom našli tu správnou osobnost.

Ten svátek je starý zhruba sto let a vznikl v takovém dějinném kontextu, kdy se střídaly různé vlády. Vždycky přišla nová vláda a řekla: „Co bylo doteď, to je špatně. Odteď to bude dobře. My to děláme dobře.“ Za pár let se to otočilo a zase přišel někdo a řekl: „Ne. Ti to dělali špatně, já to budu dělat dobře.“ Ten svátek nám chce připomenout, že člověk je chybující a že ten, kdo to vždycky udělá dobře, je Bůh. Proč Ježíš Kristus je naší vůdčí osobností? Proč se k němu obracíme jako ke svému vzoru? Dívejte, je to tak, jako když žák chodí do školy. Aby ta škola měla smysl, tak učitel musí být chytřejší než žák. Pomyslně učitel musí být aspoň o jeden, dva schůdečky nad svým žákem. Když bude žák umět tolik, co učitel, když budou oba znát stejně, nemá smysl, aby žák chodil do školy.

Takže my ve svém životě se máme dívat na všechny ty možné vůdce, vzory a takhle a máme se zamyslet nad tím, co nám tyto naše vzory mohou nabídnout, a máme si uvědomit, že ty naše vzory jsou relativní.

Všichni to známe. Když třeba se seznámíme s nějakým novým známým, poznáme nového člověka, tak si řekneme: „Fakt, to je dobrý přítel, takového jsem potřeboval, potřebovala. Úplně dobře si rozumíme a je to všechno perfektní.“ Za nějaký čas, za nějakou dobu člověk si řekne: „No, není to úplně perfektní. I on má svoje chyby. Ten člověk má nějaké svoje limity, svoje hranice. Udělá taky někdy něco špatně.“ A začneme být zklamaní. Proč? No protože často na toho svého známého, na toho člověka, klademe nereálné požadavky. Každý člověk se mýlí a každý člověk čas od času udělá něco špatně, udělá nějakou chybu. Jediný, kdo neudělá chybu, je Ježíš Kristus a Bůh.

To je další důležitá Boží vlastnost – Bůh nikdy nikomu neublížil a neublíží. Bůh prostě neumí dělat zlo. A proto je Ježíš Kristus naším vzorem, tou vůdčí osobností v tom morálním slova smyslu, protože On nikdy nikomu neublížil a neublíží. On naopak přišel proto, aby lidem ukázal cestu, jak z toho zla ven.

Svatý Pavel v druhém čtení líčí vlastně okamžik jakési korunovace Ježíše. Každý král se ujímá své vlády tím, že si sedne na trůn, dají mu na hlavu korunu, do ruky žezlo. A svatý Pavel říká: „Čím se ten Ježíš Kristus ujal své vlády? Tím, že umřel a vstal z mrtvých. To je počátek jeho vlády, tím nás vysvobodil z moci zla.“

Svatý Pavel tam potom dál naopak říká, že on zlomil moc všech možných mocností, knížat a jak jen se všechny ty instituce jmenují. Nám se to jeví, jako taková větička někde tam na konci. Pro svatého Pavla, když to napsal, to bylo velmi důležité a hlavně hodně nebezpečné, protože v době, kdy to svatý Pavel napsal, římský císař o sobě říkal: „Já jsem bůh na zemi. Klanějte se mi, služte mi, uctívejte mě, jako boha.“ A svatý Pavel, když by se toho někdo chytil, skutečně mohl být obžalován z toho, že nectí císaře.

Bratři a sestry, dnešní svátek nám má pomoci právě, abychom nelpěli na nějakých těch falešných idolech, abychom si uvědomili skutečnou možnost obrátit se ke skutečnému vůdci, k autoritě, která nezklame. Dnešní svátek nám taky připomíná, že tady to veškeré naše snažení je relativní, že prostě jednou skončí, ať se nám to líbí nebo ne. Ale neskončí krachem, zánikem, ale skončí proměnou, přeměnou toho, že přejdeme do života k Bohu. Jak se do toho života Božího dostaneme, co máme udělat, to jsme slyšeli v evangeliu. Možná nás to mnohé pořád a pořád překvapuje, protože si říkáme: „Vždyť to je přece obyčejné, to dělám každý den. Často mě to otravuje, musím se do toho nutit. Já bych radši dělal něco „velkého“, něco pořádného – někde jít na misie, někde hlásat Pána Ježíše nebo já nevím co. Ale takovéhle obyčejné věcí? Posluhovat, pomáhat těm druhým a ještě se u toho usmívat?“ A Ježíš říká: „Ne. To je to pravé. To je to pravé a když u tohohle člověče vydržíš, tak to je tvá vstupenka do nebe.“

Bratři a sestry, takže z toho dnešního svátku si každý můžeme vybrat co je nám blízké. Když to shrnu ještě jednou, co nám ten svátek připomíná: Boží stálost. Bůh řekl: „Člověče, záleží mi na tobě,“ a nezmění to. Připomíná nám ten svátek, že Ježíš Kristus je skutečnou mravní a morální autoritou, vůdcem, na kterého je spolehnutí, který nás nezklame. A potom? Potom nám ten dnešní svátek připomíná naopak relativnost našeho snažení a říká nám, co máme dělat, aby tady to snažení na tomto světě vyústilo v to, že budeme přijati do života věčného.

Takže ať ten svátek Ježíše Krista Krále oslavíme pěkně a dobře.