Rubrika Svátosti

Svátost eucharistie

Řečeno jednoduše svátosti jsou prostředky, které nás uvádějí do společenství s Bohem. Pán nám je dal ze své lásky. Je to právě láska, která je jejich motivem, výsledkem a cílem. Jak řekli italští biskupové: „Můžeme říci, že skrze svátosti k nám přichází spása.“ Je třeba si uvědomit, že hlavní svátostí je Kristus a církev. Kristus je vrcholem svátostí, sv. Augustin o tom říká: „Není jiné Boží svátosti než samotného Krista.“ Všechny ostatní svátosti stojí na těchto dvou sloupech: na Kristu a církvi. K naší spáse Bůh používá zprostředkovatele – je jím Ježíš, jeho syn, který se stal člověkem a skrze něho mluví k nám – tímto způsobem se Bůh přizpůsobuje člověku – používá jeho jazyka – symbolů a znamení – tedy svátostí.

Svátostí číslo jedna mezi ostatními svátostmi je bezesporu svátost eucharistie, která je středem a vrcholem všech svátostí. Spolu se křtem a biřmováním tvoří jednotu takzvaných úvodních svátostí, které nás uvádějí do křesťanského života. Eucharistie je cílem a středem všech ostatních svátostí; je jejich naplněním – neboť to co eucharistii jednoznačně a neodvolatelně odlišuje od ostatních šesti svátostí, je že obsahuje samotného Krista!

Eucharistie, toto slovo řeckého původu znamená díkůčinění nebo také uznání, díky, poděkování, díkůvzdání. Ve svátostné ekonomiii pak: oběť chvály, památka Kristovy velikonoční oběti, památka lásky, společenství, lék. Je to také večeře Páně (srov. 1Kor 11,20–23), lámání chleba (Lk 24,35; Sk 2,42.46; 20,7.11; 27,35). Svatý Augustin ji nazývá „znamení lásky a pouto jednoty“. Křesťané ji převzali z židovské tradice a ze slova berakâh, což znamená modlitba díků, je to modlitba, kterou se Ježíš nejčastěji modlíval.

Pro nás pro křesťany je eucharistie především večeří Páně. Zrekonstruovat večeři Páně je nemožné, stejně tak je nemožné zrekonstruovat formu křesťanského slavení eucharistie prvních století. Teologická struktura eucharistie vychází ze Starého zákona ze židovského prostředí. Jedná se o modlitbu adresovanou Bohu Otci.

„Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: ‚Vezměte, toto jest mé tělo.‘ Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: „Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé.‘“ (Mk 14,22–24)

Eucharistie je ritem jídla, a pokrm jako náboženské znamení má od nepaměti a zvláště v semitském světě velikou úlohu. Člověk v jídle spatřoval svatou hodnotu, která je darem božím a zajišťuje život. I pokrm patří mezi dobra, za která je třeba děkovat – žehnat Bohu. Jídlo samo má náboženskou hodnotu, neboť jíst společně uzavírá mezi stolovníky navzájem a mezi nimi a Bohem posvátná pouta – činí nás spolustolovníky na jedné hostině jednoho chleba a takto nás spojuje v jedno. Pokrm je znamením společenství života, znamením přátelství a hojnosti.

Eucharistie je hostinou radosti, vítězství, milosti, mesiášskou hostinou v hojnosti darů; je hostinou eschatologickou konce časů a věčného Království Božího.

Je jasné, že eucharistie má základ v židovských velikonocích (Pascha), svátcích „vysvobození“ z otroctví egyptského. Ježíš si slouží tímto ritem a dává chlebu a vínu nový význam – smysl. Nevysvětluje jej, ale proměňuje – prostě, rozhodne a řekne – toto je moje tělo a toto je má krev – tedy bude, od „nynějška“ a dále.

Eucharistie je gestem v sobě velice prostým, které učinil Ježíš večer „před svým utrpením“. Ježíš spojil s velikonoční večeří svoji večeři na rozloučenou. Tímto „gesto“ a „slova“ této večeře získají vážnost závěti. Ježíšovo gesto je ve skutečnosti prorockým úkonem, který předchází tajemství jeho „zítřejšího“ kříže. A tak, dříve než bude vydán násilně, odevzdává se dobrovolně svým přátelům, a tímto činí svůj život darem pro ty, kteří v něj uvěří. Eucharistie je proto jedinečným gestem Ježíšovy lásky.

Ježíš na důkaz své lásky nejen myje nohy svým učedníkům, ale především zanechává sebe sama, aby po svém odchodu byl s těmi, které miloval až do krajnosti co nejblíže a byl s nimi stále.

Když těsně před smrtí Jan Maria Vianney přijal Pána Ježíše naposledy v tomto životě, smutně si povzdechl: „To je škoda, že tě dnes, Pane, přijímán naposledy!“ Nám se tento povzdech může jevit zcela správný, ale správně by však měl říci: „Díky, Pane, že tě dnes přijímám naposledy!“ Proč? No protože toto naše přijímání je jen nedokonalou účastí na Božím životě a ještě k tomu „jen“ ve víře, zatímco v nebi budeme patřít na Pána tváří v tvář! Už nebude třeba žádných prostředků – tedy svátostí – ale bude to čistý život s Bohem! A tak by nás tato historka sv. faráře arského měla poučit o správném chápání eucharistie! Abychom ji také nechápali jako něco absolutního, ale jen jako prostředek, který nás uvádí do společenství s Pánem nyní a především do království Božího.

Jedním z důsledků přijímání eucharistie je ten, že realizuje člověka ve své plnosti. V eucharistii se člověk Kristu a Kristus člověku stává tím „nejbližnějším“ tedy bližním z nejbližších! Eucharistie je setkáním z nejintimnějších setkání, které si vůbec můžeme představit.

Eucharistie nás zdokonaluje tím, že nás připojuje ke Kristu. Proto je tato svátost dokonalost všech dokonalostí. Je nejdokonalejší svátostí. Po přijímání náš duchovní život dosáhne své dokonalosti, a to tím, že se staneme dokonalými sami sobě, tím, že jsme spojeni s Bohem.

Efektem eucharistie je bezesporu láska v lidech a k lidem, protože je důvěrným spojením s Ježíšem Kristem (srov. Jan 6,56). Eucharistie posiluje lásku a zahlazuje všední hříchy; utváří církev.

Předpokladem slavení svátosti eucharistie, ostatně jako každé jiné svátosti, je pevná víra, že Bůh je tou skutečností, která vše určuje a která je přítomna stále a všude. O eucharistii je možno mluvit pouze tam, kde je víra v Boha a jeho přítomnost, která všechno naplňuje.V eucharistii je Kristus přítomen jako osoba živá, konkrétní a s celým svým údělem.

Prvním místem, kde se eucharistie slavila byly soukromé domy – a oltářem byl rodinný stůl.

Eucharistická celebrace (mše) není na prvním místě památkou večeře Páně. Smyslem zpřítomnění spásných činů Božích v Ježíši Kristu skrze chválu a památku, nespočívá prvořadě v proměnění darů, ale na prvním místě v uvedení přijímajících v osobní společenství s Ježíšem. Přesněji, v to společenství, které je pro lidi účastí na jeho velikonočním tajemství a na jeho aktuální slávě, dané skrze eucharistické dary. Celý náš liturgický život by se měl soustřeďovat okolo eucharistické oběti a ostatních svátostí.

Nejdůležitějším okamžikem eucharistické oběti (mše) je eucharistická modlitba, která není modlitbou obrácenou na dary, ale k Bohu Otci!

Přijímání je pak druhým nejdůležitějším okamžikem, cílem a naplněním eucharistické celebrace. Pokrm který přijímáme, ovšem nesmí být chápán, jako nějaký oběd! Je třeba mít stále na paměti, že zde se nám vydává sám Pán, aby byl s námi a my s ním!

Znovu si přípomeňme, že Ježíšovu přítomnost v eucharistii není možno uchopit jinak než pouze ve víře!

Eucharistická oběť je pramenem a vrcholem celého křesťanského života. Tato věta nám asi proletí hlavou bez povšimnutí, když si neuvědomíme, že obětujeme Bohu Boží oběť (=Krista) a také sami sebe s ní, protože jak víme, křest je základem obecného kněžství, skrze který se pak spolu s knězem můžeme, v jednotě s Kristem stát obětujícími a hostií eucharistické oběti.

Pavel Pacek, 8.11.2003


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.