Rubrika
Živá slovaOpravdový Otec
Marie Pohlová
06.09.2003, Veverská Bítýška
Na Otce Stanislava vzpomínám často. Přišel do naší farnosti ve stejnou dobu, kdy se do Veverské Bítýšky přivdala moje maminka. A tak jsem ho znala opravdu od narození. Z jeho rukou jsem přijala křest a stala se Božím dítětem.
Protože jsem dívka, nemohla jsem jako kluci ministrovat, ale přesto jsem je i Otce Stanislava při každé mši sv. bedlivě pozorovala. Snila jsem o tom, že se mi to snad jednou přece podaří a já budu moci Otci Stanislavovi přisluhovat.
Čas ubíhá velice rychle a tak netrvalo dlouho a začala jsem chodit do školy. Ve druhé třídě potom i do náboženství. Pamatuji si, jak nás pan děkan učil dělat kříž i modlitbě Otče náš. Já už jsem tyto základy velice dobře znala a tak jsem byla překvapená, že se to máme učit. Nikdy nezapomenu na klidný hlas našeho pana děkana, když se to náhodou někomu nepovedlo. Klidně dotyčného opravil, nechal ho to předvést znovu a pak řekl: „Dobře, už to umíš.“ Vzpomínám na jednoduché obrázky, které kreslil na tabuli a my si je překreslovali do sešitu. Mohli jsme si tak znovu připomenout příběhy, které nám pan děkan vyprávěl.
Otec Stanislav byl velice klidný. To už muselo být, když ho někdo rozzlobil. Ale ani pak to netrvalo dlouho. Dotyčného „hříšníka“ nechal kleknout, tím to bylo vyřešené. Nikdy na druhé nepřenášel své rozčilení. Rovněž při zkoušení byl velice klidný. Nepamatuji si, že by kdy někomu vynadal, když neuměl. Trpělivými otázkami a malými nápovědami se snažil zkoušeného přivést ke správné odpovědi.
V každé adventní době s námi nacvičoval koledy a různá pásma básniček na besídku u jesliček, která pravidelně probíhala v kostele o svátku sv. Štěpána. Pomáhala mu přitom paní Balabánová. Otec Stanislav byl výborný zpěvák. Snad nikdy mu neušel ani jeden jediný falešný tón. Navíc v kostele chtěl mít vždy vše perfektní. A tak jsme nacvičovali a nacvičovali. Ale v klidu. A tak mi zkouška nikdy nijak dlouhá nepřišla. Když se besídka zdařila, což se snad stalo pokaždé, bylo vidět, jak to pana děkana těší. Na jeho milý úsměv a zářící oči se prostě zapomenout nedá.
Protože jsem nemohla ministrovat, řekl mi tatínek, ať se zeptám pana děkana, zda by dívky nemohly číst přímluvy – že to v nějaké farnosti viděl. Tak jsem jednou po hodině náboženství „sebrala odvahu“ a šla se zeptat. Pan děkan mi řekl: „Nechtěla bys zkusit čtení? Čteš dobře a lektor může být kdokoliv.“ A tak jsem se s panem děkanem domluvila, že to zkusím nejdříve ve všední dny. Moc jsem se těšila. Ale také jsem měla strach. Když jsem poprvé přišla do sakristie, klepala se mi kolena, ale pan děkan mě přivítal s tak milým úsměvem a tak srdečně, že jsem se přestala bát. Jen pan děkan přemýšlel, zda to zrovna ten den zvládnu. Na ten den totiž připadala „Zuzana“ (pro ty, kteří neví, o co se jedná – je to velmi dlouhé). A já jsem měla číst v kostele poprvé. Bylo mi asi 11 let. Nakonec jsme se dohodli, že to zkusím. Byl to „křest ohněm“, jak se říkává. Ale přečetla jsem to. Pan děkan mi potom řekl: „No, taks to zvládla.“ Dnes je mi jasné, že to asi nijak skvělé nebylo (naštěstí se to nenahrávalo – asi bych se dnes studem propadla), ale zase je fakt, že pokud by to bylo katastrofální, neřekl by Otec Stanislav raději vůbec nic. On už takový byl. Jen by mě tolik ke čtení nepovzbuzoval. Ale jemně, nenápadně, by mě orientoval k něčemu jinému. Nestalo se tak. Naopak. Otec Stanislav mi radil, opravoval mě, ale i povzbuzoval. Učil mě, jak a kde si příslušný text vyhledat, jak číst apod. A tak jsem se začínala orientovat. Bohužel se však našli i lidé, kteří mě jen kritizovali, k tomu se přidala i má osobní krize, a tak jsem po nějaké době číst přestala. Později jsem se však k lektorské službě opět vrátila. S Romčou Mifkovou (Silnicovou) jsme se střídaly. Dnes však moc lituju doby, kdy jsem nečetla. Pan děkan mě totiž mohl mnohému naučit. V mnohém mi pomoci. Nestalo se tak. Je to velká škoda. Myslím si, že Otec Stanislav byl výborný učitel.
Také na něj ráda vzpomínám jako na zpovědníka. Často mají lidé strach jít ke zpovědi. Také jsem už od jednoho zpovědníka odcházela jako „spráskaný pes“. Tohle se mi u Otce Stanislava nikdy nestalo. Vždy jsem odcházela s ulehčením a s radostí, že jsem opět s Pánem „zadobře“. Pan děkan uměl nejen s láskou napomenout, ale i povzbudit a dodat radost. Pamatuji si, že když jsem šla od první svaté zpovědi, celou cestu jsem poskakovala a plná radosti si zpívala. Určitě k tomu napomohla i laskavá slova našeho pana děkana.
Vzpomínám na jeho zájem, když jsem dělala katechetický kurz. Na to, jak ho zajímalo, zda mě to těší, jak se mi daří zvládat zkoušky apod. Když jsem začala učit náboženství, měla jsem hroznou trému i strach. Pan děkan mě však vždy dokázal povzbudit. Po tělesné stránce slábnul, ale duševně byl stále stejně čilý. Zajímal se o hodiny náboženství. O problémy i o výsledky. Když jsme měli z nějakého důvodu hodinu na faře, vždy přicházel za námi. Naslouchal, jak se s dětmi učíme, případně si je občas prozkoušel. Pokud se vyskytly nějaké problémy, vždy se mi snažil ze všech sil pomoci. A tak jsem se na něj mohla vždy obrátit. Věděla jsem, že za ním mohu přijít kdykoliv a s čímkoliv. Že mě vždy přijme s laskavostí – jako opravdový OTEC. Dnes už za ním jít bohužel nemohu. Teprve teď, když tu není, si uvědomuju, jaký to byl člověk! Věřím však, že je u Pána a že na nás nezapomíná! Už dnes se těším, že se opět setkáme.