Stanislave, přijmi náš dík za přátelství

smuteční projev za přátele a bývalé spolužáky
zádušní mše svatá, pohřeb Mons. Stanislava Vídenského
(přepis zvukového záznamu)

Moji milovaní, prožíváme velikonoční slavnost. A nebojte se, já budu velice stručný. Já toužím pouze vyjádřit především Pánu Bohu veliký dík za to, že mi dal tu milost, že jsem se v životě potkal se Stanislavem. Naše první setkání bylo v roce 1938 3. listopadu, když jsme nastupovali do brněnského alumnátu. A pak to byla setkání a loučení, jak to vždycky bývá, ale protože jsme byli vždycky křesťané, tak všechna naše setkání byla hluboce radostná a všechna naše loučení byla proniknutá velikou nádhernou nadějí. Jedno bylo těžké, když jsem v noci v roce 43 po Vánocích doprovázel Stanislava na nádraží, když odjížděl do Halle, do Lipska, nasazen jako bohoslovec už 5. ročníku. Rýsovalo se, že nebude s námi ležet v katedrále, když budeme prosit za seslání Ducha svatého a za milost kněžské služby. Stalo se tak, ale naše radostné setkání bylo v roce 45, když jsem už jako kněz mohl položit na jeho hlavu ruce, když mu byl už sdělen biskupem Duch svatý. A pak bylo mnoho těch setkání krásných, za které jsem vděčný Pánu i jemu. Pak bylo mnoho krásných setkání ročníkových kdesi tam, v té totalitě na Kamenné 59 u mě. A nyní je tady setkání poslední. Rozloučení. Ale já ho prožívám velmi radostně. Protože nemohu nic jiného než prožívat velkou naději. A slibuji Ti, Stanislave, že Tě doprovází těch posledních zbylých 5 z toho našeho ročníku, kteří jsme nastoupili do alumnátu 38, modlitbami. A doufáme, že Ty nás budeš k dalšímu setkání očekávat u Pána a budeš se za nás přimlouvat. Takže naše rozloučení je velikonoční, radostné, je to naprosté vnitřní obohacení tím, že Ty přecházíš ze života do smrti, abys přešel ze smrti do života. Prosím Tě, Stanislave, přijmi náš dík za přátelství, můj osobní zvlášť, ale také přijmi i naše skromné modlitby. A vám všem přeji, abyste šli takovou radostnou cestou do věčnosti.