Rubrika Živá slova

Bylo to krásný

Mons. Stanislav Vídenský, farář ve Veverské Bítýšce
30.12.2001, Veverská Bítýška

Vzpomínky Mons. Stanislava Vídenského a jeho neteře Marie Rodové zaznamenal Zbyněk Kosík
(zpracováno ze zvukového záznamu)

Je to skoro nepochopitelné, že nás Mons. Stanislav Vídenský opustil. Co pamatuji, tak tu byl. Byl jistotou. Byl stromem s pevně zapuštěnými kořeny, který nevyvrátí žádná vichřice. A teď tu s námi není. Je těžké se s tím smířit.

O těchto Vánocích, v neděli, na Svátek Svaté Rodiny, jsem pana děkana navštívil. Byl zesláblý, a přesto se rozzářil, když se ve vzpomínkách vrátil daleko zpět. Zpět do míst a časů, kdy všechna práce, kterou vždy svědomitě vykonával, ležela teprve před ním.

***

Tato zima byla zase po dlouhé době bělejší, sníh se dlouho držel. Pan děkan se však pousmál a vzpomněl zimu roku 1929.

„Chodili jsme do měšťanky, bylo to asi dva a půl kilometru. To byla hrůza. Kdyby nás někdo svezl na saních, ale všichni nám ujeli. Tak jsme šli dál a já jsem myslel, že už to ani nedojdu. Ten vítr, a tolik sněhu...“

Bylo to v Předíně, kde se pan děkan narodil a kde také vyrůstal. Byl z 11 dětí, některé ovšem brzy zemřely. Třináctiletého Frantíka štípl had, než dojeli pro pomoc, bylo pozdě. Nechodilo se k doktorovi, ale jezdilo se do mlýna.

„Mlynář byl bývalý vojenský doktor, chirurg, zprotivilo se mu to a tak toho nechal. Jeho svobodná sestra měla mlýn a on ten mlýn převzal. Třeba bolel mě zub. Jenže kam se zubem? Jelo se do mlýna. Nebo jsem měl zlomenou nohu. Spadl jsem z třešně. Přišel za mnou kamoš, abychom šli na třešně. Třešně už byly jenom na kraji. Já jsem tam vylezl, zlomila se větev a šup dolů. Dal mi to do sádry a jezdil za mnou. To byl dobrej ‚doktor‘. Nic si nevzal. Jim se nevedlo špatně.“

Narodil se jako poslední, po válce. Jeden bratr byl malíř pokojů, hezky maloval i obrázky, ale na studium nebylo. Sestra Růžena byla švadlenou a ostatní sestry sloužily. Bratr Josef převzal hospodářství.

Do Brna přišel do gymnázia do tercie, dva ročníky měl započítané z měšťanky. Měšťanka nebyla ovšem na stejné úrovni jako gymnázium.

„Pak jsem to zjistil, že teda kdepak. Měli jsme zkoušku, byla z němčiny. V měšťance jsem se němčinu moc nenaučil. Když jsem měl zkoušky, tak jsem hledal nějakou učebnici, no, jakousi jsem dostal, tak jsem to louskal... Zkoušky jsem udělal, tak jsem potom nastoupil do tercie. Jo ale, pane, to mě dalo zabrat. Potom už to šlo, jak si člověk zvykne na učení...“

A který předmět měl nejraději?

„Já jsem se rád učil jazyky; latinu, řečtinu... také jsem měl matematiku. Učil jsem spolužáky, kterým to nešlo. Tak jsem to musel umět. Matematika je taková věda, logika ve skutečnosti. Jednou jsme byli překvapeni, neměli jsme v kreslírně profesora kreslení, místo něho přišel profesor fyziky. A hned samozřejmě začal zkoušet. Tak jsme tehdy všichni shořeli! Jazyky mě bavily. Také francouzština. Uměl jsem německy, líbila se mi francouzština.“

Když byl později na pouti ve Svaté zemi, četl tam hebrejské nápisy. Hebrejština ho zaujala, když studoval teologii.

„V hebrejštině se píší jenom souhlásky, tak jak to přečíst? To není jenom tak.“

Řekli, že už tam bylo tolik farářů, zájezdů, ale žádný to nepřečetl. Pan děkan ano. Obdivovali ho, že to umí. Byl i v Památníku umučených Židů:

„Měl jsem spolužačku na gymnáziu, hodná holka to byla, dali ji do Terezína a tam skončila. Takže jsem si říkal, jestli najdu její jméno. Byla tam... Do školy se mnou chodily Židovky, když přišel Hitler, tak ty bohaté ujely. Jen ta Fanynka zůstala.“

Sourozenci mu při studiu nemohli moc pomáhat, sami mnoho neměli.

„Jenom Růžena, byla švadlenou v Praze, tak třeba jednou za měsíc poslala desetikorunu.“

Přivydělával si doučováním spolužáků. Sám studoval od rána, spolužáky učil večer. Musel se dobře učit, aby měl vyznamenání a dostal stipendium.

Po dokončení klasického gymnázia na Legionářské ulici v Brně přišel do brněnského alumnátu. Rozhodl se v oktávě. Příkladem pro toto rozhodnutí mu byl strýc, bratr jeho tatínka, P. Vídenský, který byl jezuita. Napsal např. Dějiny sv. Hostýna. Zemřel, když přišli Němci.

V alumnátě se setkal také se Stanislavem Krátkým, nynějším mikulovským proboštem.

„Znal jsem ho jako bohoslovce, nebyl ve stejném ročníku, ale znali jsme se.“

Měl být vysvěcen, ale musel odejít na nucené práce do „rajchu“, do Německa. Byl tam dva roky. Pracoval v Durynsku, v městě Gera. Poblíž je Erfurt, Jena. Pracoval v Zeissově továrně, kde se dříve dělaly fotografické přístroje, tam se za války vyráběly zaměřovače k dělům. Pan děkan pracoval ve skladu, poté v dílně:

„Když šli Němci z dílen na vojnu, tak nás šupli do dílen. Dělal jsem na fréze, frézoval. Byly to dvanáctihodinové šichty, jeden týden denních dvanáct, druhý týden nočních dvanáct. Že bych se podíval odsud domů? Kdepak. Byly neděle, ale to bylo daleko. Tak jsem chodíval do různých měst, byl tam jeden kolega, tak jsme spolu jezdívali. Byl tam se mnou jeden nedostudovaný právník Cyril, potom Motyčka – řezník, taky Franta Racek... Byli tam i Rusi, Poláci.“

Právník Cyril, který později oslepl, řezník Motyčka i někteří jiní, společně nasazení v „rajchu“, pana děkana potom navštěvovali.

„Plné štěnic to tam bylo. Já jsem měl sladkou krev, na mě to padalo. Na ostatní se nehrnuly, na mě jo.“

Po vysvěcení v r. 1945 přišel jako kaplan do Blanska.

„Tam jsem byl dva roky. To byla paráda! Potom jsem byl v Králově Poli.“

Do Králova Pole se dostal prostřednictvím svého spolužáka Pavlíka, pozdějšího spirituála. Když byl se skautama na táboře, přijel za ním P. Pavlík, kaplan v Králově Poli.

„Zeptal se mě, jestli nechci do Králova Pole. Že jde k jezuitům. Dost mě překvapil. Tíhnul vždy k dominikánům. V Olomouci ho dominikáni vychovali, on měl rodiče pravoslavný. Chodil k dominikánům a jeho tatínek potom přestoupil do katolické církve. Dominikáni a jezuiti, to byli vždycky protipóly. Tak šel k jezuitům a já jsem šel do Králova Pole.“

V Králově Poli pokřtil nynějšího olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera.

„No tehdy nebyl arcibiskupem! Blízko byla porodnice a maminky, když měly jít domů, tak si nechaly dítě pokřtít.“

Jako kaplan vyučoval. V Blansku jezdil na kole do okolních vesnic. Do Ráječka i jinam.

„Kdepak auto. To nikdo neměl. Kolo jsem potom sehnal, balónový. To jsem se nadřel, do těch kopců.“

Byl motoristou?

„Trabanta jsem měl pár roků, ještě ho mám, ale už nejezdím.“

Nejprve si koupil motorku. Bylo to v Dyjákovicích, peníze neměli, a jistý Čumíček prodával motorku. Byla nepohodlná, tvrdá, ale jezdila. Prvním autem byla Zetka, ještě primitivní auto.

„Řazení tam bylo jako klacek.“

Potom měl po mnoho let malého Fiata. Nakonec nezbylo, než ho odepsat. Ale navozil se v něm zedníků a všichni se tam vešli.

V létě roku 1949 odešel do Dyjákovic, uvolnila se tam fara.

„Na Boží Tělo se četl pastýřský list. Že není všechno katolické, co se tak tváří. A oni měli někteří strach, že budou za to zavřeni. A tak odešli. V Dyjákovicích byl můj spolužák Omasta, odešel do jižního Rakouska.“

O Vánocích k němu přišla jeho neteř Marie, a od té doby mu vedla domácnost. V Dyjákovicích pobyl dlouho. 27 roků. Kostel se tam maloval 5 roků.

„Bylo to krásný.“

„Bylo to pohraničí, ale ta farnost nebyla nejhorší.“

V Dyjákovicích to bylo hodně přátelské. Když byl nemocný, tak ho zastupovali různí kněží. Jezdili na kole nebo chodili pěšky. Z Hrádku, z Hevlína. Když tam přišel, byl mladý. Nacvičoval divadlo, hry režíroval. Všechno se to odehrávalo na faře. Hráli třeba Paličovu dceru... Když měl 50 let, muzikanti vyhrávali, přišli ze svatby a nechtělo se jim zpátky; tancovalo se. Boží těla tam byly krásná. Lidi tam byli mladí a pan děkan s neteří stárli s nimi, takže jim to ani nepřišlo, jak ty roky ubíhaly.

V Dyjákovicích byli varhaníci samouci.

„Jednou přišli všichni, děcka i s učiteli, na závěr školního roku do kostela a varhaník nikde. Děcka moc zpívat neuměla, učitelé taky ne, jak to bude vypadat? Nějak jsme to zvládli. Pak jsem hledal varhaníka... Jedním z nich byl pan Nečas, který byl od Nového Města. Byl obětavý. Měli soukromé hospodářství, několik děcek. Večer začal cvičit na harmoniu, já jsem už u toho usínal, a on ještě pořád hrál. A naučil se to. Uměl dost slušně hrát. Nebo pan Kolařík. Ten uměl hrát na harmoniku. Řekl jsem mu: ‚Ty umíš na harmoniku, že bys mohl hrát i na varhany?‘. Tak on tedy hrál. A hraje dodneška.“

Když přišli do Dyjákovic, fara byla rozbitá. Kostel rozbitý. Všechno. A až to dal všechno dohromady, a měl tři roky do důchodu, musel pryč. Z Vídně se přijeli podívat odsunutí odněkud ze Znojma na kostel v Dyjákovicích. Bylo to v sobotu odpoledne, na sv. Václava r. 1975. Pan děkan v modrákách. Šli se podívat na kostel a on je tam pustil. Obdivovali kostel. Říkali, že je to paráda. Byly tam restaurované malby. Líbilo se jim to. Zavzpomínali tam, pomodlili se, zazpívali a odešli na hřbitov. Potom šli do hospody a utratili nějaké koruny. Dostali guláš a pivo. A odjeli. Nic se nedělo.

„Až potom najednou v časopise Znojemsko byl článek ‚Hosté nebo provokatéři?‘ Lidi tomu věřili, i kněží. Říkali: ‚Tys tam krmil Němce!‘ Potom nastalo popotahování, musel jsem k okresnímu tajemníkovi, potom ke krajskému tajemníkovi. A potom mně řekli, že musím pryč. Bylo to už v zimě, bylo patnáct pod nulou. Špatně se topilo. Byl mour místo uhlí. Kam se mám stěhovat v zimě? Šel jsem za P. Horkým, kapitulním vikářem a on domluvil, aby mě tam nechali aspoň do jara, abych mohl ještě dokončit ty práce. Ještě jsem tam nějaké dodělávky na kostele měl. Pak jsem nachystal ještě první svaté příjímání. A potom jsem okamžitě musel jít. Nevzali mi státní souhlas, měl jsem tři roky do důchodu a chtěl jsem jít ještě na faru. Tak jsem se ptal kapitulního vikáře Horkého, a on říkal, že jsou dvě fary volné. Bořitov a Veverská Bítýška.“

Chtěl jít do Bořitova, který je u Blanska, kde to znal, ale zbyla na něho Veverská Bítýška. Když se svou neteří přijel do Bítýšky, šli hledat faru. Bylo to ve všední den, obešli náměstí, ale faru nenašli. Říkali si, že fara bývá obvykle hned u kostela, a tady nebyla. Nechtěli vzbuzovat pozornost, v hospodě si dali oběd, a odjeli. Potom, co se definitvně rozhodlo, že bude v Bítýšce farářem, přijeli znovu. Vzali pana Kolaříka, který hrál na varhany, i s jeho paní. Bylo to v neděli a bylo odpolední požehnání. Mnozí si tehdy všimli jeho pěkného zpěvu.

„Rád jsem zpíval. Už jako bohoslovec. V gymnáziu jsem také hrál na housle. Byl tam orchestr, pěkné těleso. Potom v alumnátě jsme měli sborový zpěv.“

A tak byl od r. 1976 farářem v Bítýšce. Do Dyjákovic se potom jezdil každý rok podívat.

Hodně toho procestoval, hlavně prostřednictvím poutí. Byl ve Svaté zemi, ve Fatimě, La Salletě. Z Dyjákovic organizoval hodně poutí: na Svatou Horu, do Prahy; tehdy to však nebylo jednoduché, muselo se to zaštítit jinou akcí, např. včelařů. I z Bítýšky pořádal poutě. To je vezl třeba pan Čech městským autobusem; na Velehrad, Hostýn.

***

Pan děkan společně se svou neteří, paní Rodovou, pomalu dokončili své vzpomínky. Jakoby to bylo dnes.

Vzpomínejme na pana děkana s takovou vděčností, s jakou on vždycky vzpomínal na ty, kteří mu byli nejbližší.

Veverská Bítýška, 29.3.2002