Kristus vstal z mrtvých

	Kristus vstal z mrtvých	10:40
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.69 MB]

Bratři a sestry, máme za sebou volby, a tak víme, že před volbami ty politické strany nebo jednotliví kandidáti vypracovávají nějaké svoje programy a potom se snaží shrnout to do nějakých jednoduchých vět, do nějakých hesel, která by si lidé snadno zapamatovali.

Vlastně tahle hesla, to je jakési jádro toho, co oni říkají, co hlásají, a i církev má, můžeme říci, takové jádro svého hlásání, dokonce můžeme říci, že ti politikové to odkoukali od církve, a dneska jsme v druhém čtení slyšeli právě jednu tady z těchto klíčových vět, kterou církev hlásá už dva tisíce let, a ta věta je: „Kristus vstal z mrtvých.“ Je to něco naprosto zásadního. Kristus udělal mnoho důležitých věcí, ale toto, to, že vstal z mrtvých, to je to nejdůležitější. Tím to všechno ostatní, můžeme říct, začalo fungovat, začlo to platit.

Apoštol Pavel to připomíná Korinťanům, ale protože je dobře zná a asi ví, co by mu řekli (oni by se ho asi zeptali: „No, dobře. Tak Kristus vstal z mrtvých. A co to znamená pro mě? Co to znamená pro můj život? Jak se to dotýká mé existence?), tak hned k tomu přidává další rozšíření: „A to jako první z těch, kteří zesnuli.“ Tedy říká: „Toto neplatí jenom pro něho, ale bude to platit i pro tebe, člověče.“

A teď dál Pavel dává takový jakýsi příklad, příklad, který je pro Korinťany docela těžko pochopitelný. Ten příklad pochází ze žní, ze žní v Izraeli. I když se v Písmu svatém mluví o tom, že tady ta země Kanán je velmi úrodná, oplývá mlékem a medem, tak všechno je tam závislé na vodě. Když je tam dost vody, je bohatá úroda, ale když není voda, úroda není. Obilí se tam sklízelo naprosto jinak, než bychom třeba čekali, než bychom byli zvyklí. Na obilí tam nikdo nešel s kosou, ale se srpem. Trávu sekali kosou, té měli relativně dost, ale spíš ji nechávali spást od dobytka, od ovcí a koz, ale obilí sekali srpem, a to tak, že ten žnec vzal do ruky obilí a srpem ho podetnul. A potom to, co podetnul a držel v ruce, položil na nějakou připravenou plachtu. Bylo to proto, že obilí bylo vzácné, bylo ho málo. A tady tento první snopek, který usekli z pole, odnesli slavnostně do jeruzalémského chrámu.

Čeština pro to používá termín, že jsou to takzvané prvotiny žní. Latinsky se tam používá termín primice. Ten termín primice my používáme jenom pro okamžik, kdy nový kněz slaví první mši svatou, ale dříve se tady tento termín používal víc.

Co to znamenalo, že přinesli tady tento snopek, ten první snopek do jeruzalémského chrámu? Co tím chtěli říct?

Bylo to znamení poděkování, znamení díků, že Bůh jim žehnal po celou tu dobu, která vlastně uplynula od toho, kdy zemědělec zasil zrno do země, až po ten okamžik, kdy mohl začít sklízet úrodu. Všichni víme, že to není jenom doba nějakého pasivního čekání, ale všichni víme, kolik to dá na poli, na zahradě práce, než se dostane k tomu, aby mohl člověk sklízet nějakou úrodu. Tedy poděkování za něco, co bylo.

No, a potom dál tento obřad byl prosbou za to, aby dobře ty žně dopadly, aby sklidili hojnou úrodu, protože na tom byli existenčně závislí. Kdyby nesklidili, tak by celý další rok měli hlad, nouzi a možná by to třeba i nepřežili.

A toto všechno nám, bratři a sestry, připomíná dnešní svátek: poděkování za to, že nás Bůh, Ježíš, dovedl až k tomuto dnešnímu dni, a prosba za to, aby nás vedl k sobě i dál.

Když se dnes mluví o králech, královnách a takhle, tak to je trošku do muzea, ale do muzea je jenom to slovo, ten pojem už ne. Lidstvo, každá generace v lidstvu hledá nějaké vůdčí osobnosti, hledá někoho, kdo by se postavil do čela. Jestliže se tam postaví někdo, kdo je takzvaně altruistický, to znamená, že myslí na ty druhé a chce skutečně pro nějaký národ, pro lidstvo něco dobrého vykonat – v pořádku – ale velmi často se stává, že se tam postaví někdo, koho bychom označili za falešného vůdce, spíš za nějakého svůdce - někdo, kdo si chce vybudovat svoji dobrou pozici a ty druhé k tomu využívá nebo můžeme někdy říct dokonce i zneužívá. Nebývá vždycky jednoduché to poznat, nebývá jednoduché se v tom orientovat, a proto vlastně na přelomu devatenáctého a dvacátého století vznikl tento svátek Ježíše Krista Krále, aby si lidé uvědomili, kdo je skutečně ten nejvyšší a ten největší. Že to není žádný člověk, který to třeba i o sobě říká, ale že je to Boží Syn Ježíš Kristus.

Připomíná nám tento svátek, můžeme říci, Ježíšovu velikost na jedné straně, velikost jeho díla, a na druhé straně jeho pokoru. Což je zase velký rozdíl mezi těmi lidmi, kteří se často derou dopředu.

Na závěr dnešního úryvku z listu Korinťanům jsme slyšeli o tom, jak Pavel říká: „Až mu bude podřízeno všechno pod nohy, on sám to podřídí Bohu Otci.“ Je to myšlenka ze Starého zákona. Starý zákon neznal to, čemu my říkáme Nejsvětější Trojice. Tam bylo totiž velké nebezpečí, že by to Izraelité nepochopili a že by si řekli: „Aha, tak oni jsou tři. To jsou tři Bohové.“ A proto tento pojem se tam vůbec neřeší, toto se tam vůbec nerozebírá. A svatý Pavel tady znovu dává na pořad myšlenku, vytahuje ji dopředu, že Bůh je první a nejvyšší princip života, on je Dárce života, a zároveň zdůrazňuje Pavel Ježíšovu pokoru. Ježíš Kristus, který toho udělal tolik, můžeme říci, opravdu toho udělal nejvíc, když visel na kříži, trpěla tam s ním celá Nejsvětější Trojice, ale Ježíš Kristus byl vidět a on trpěl i jako člověk. Přesto všechno, že to vykupitelské dílo takhle z té největší části bylo na něm (samozřejmě Otec a Duch svatý ho podporovali a pomáhali, posilovali ho, ale ta největší část byla na něm), a přes to všechno Ježíš Kristus svým postojem říká: „Nade mnou je Otec. Já se nikdy nepostavím proti Otci, ale já jsem přišel proto, že Otec si to přál. Já plním vůli Otcovu. Já dělám, co si Otec přeje, k čemu mě Otec poslal.“

To je veliký rozdíl mezi těmi lidmi, kteří se staví někde doprostřed a říkají: „Já jsem ten nejlepší, já jsem ten nejvyšší. Nikdo takový tady ještě na světě nebyl a asi ani nebude nikdo podobný mně.“

Církev chce, aby lidé srovnávali, aby posuzovali v tomto směru, aby si udělali jakýsi závěr a aby si řekli: „Tak ano, za tímhle půjdu a za tímhle nepůjdu. Tohle je skutečně cesta, která vede k cíli a toto je cesta, která nevede nikam, nějaká slepá ulička.“

Bratři a sestry, i my dnes máme děkovat za to, co jsme prožili třeba v tomto roce. Za chvilečku bude konec kalendářního roku a budeme bilancovat, budeme počítat. Poděkujme za všechnu ochranu, za všechno, co jsme dostali, ale prosme také za to, abychom i dál dokázali jít za evangeliem, aby nám ho nic nějakým způsobem nezatemnilo, abychom se dokázali orientovat v dnešním, často zmateném a nepřehledném světe, abychom dokázali tak, jako Ježíš Kristus, při všech svých úspěších říct: „Ano. Vím, komu za to vděčím a vím, z čí ruky jsem to dostal.“