Kdo na něho pohlédne, bude uzdraven

	Kdo na něho pohlédne, bude uzdraven	14:10
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.47 MB]

Bratři a sestry, liturgický kalendář tak, jak byl obnoven po II. vatikánském sněmu, se snaží všecky svátky, které patří k sobě, dávat dohromady. To znamená, k tomu dnešnímu svátku Povýšení svatého kříže patří zítřejší památka Panny Marie Bolestné. Ti, kteří ten kalendář obnovovali nebo se ho snažili nově přizpůsobit, tak chtěli ukázat všechny ty svátky a památky z různých pohledů. Chtěli vlastně, aby vysvitla různá hlediska, aby se to ukázalo v celé šíři, nejenom třeba z jednoho pohledu.

Když do tak vezmeme, dnes nám všechny ty liturgické texty předkládají právě ten pohled Ježíše Krista, který přišel proto, aby umřel a vstal z mrtvých. Jak sám říká na Zelený čtvrtek, když mu bylo velmi těžko: „Pro tuto hodinu jsem přišel.“

Ta zítřejší památka Panny Marie Bolestné nám zase připomíná víc ty, kteří stáli pod křížem – na prvním místě Pannu Marii, svatého Jana – kteří vlastně stojí pod tím křížem a dívají se nahoru. Ale všichni – Ježíš, Maria, Jan – všechny tady ty pohledy nebo spíš mysl všech těch lidí se ptá: „Proč to je? K čemu to je? K čemu toto velké utrpení?“ A vlastně všichni si přejí, aby to nepřišlo v niveč, aby ti, kterým je to nabídnuto, aby ti, kvůli kterým se to stalo, to využili.

Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, my si dnes připomínáme především toho, který na tom dřevě visel – Ježíše. Svatý Pavel ve druhém čtení z listu Filipanům, jak jsme ho dnes četli, připomíná celou tu cestu: měl božskou přirozenost, ale sestoupil mezi nás lidi. Svatý Pavel chce říct: „On pro nás lidi se stal otrokem.“ Asi tak, jako když někdo byl svobodný a chytili ho, třeba v rámci nějaké války ho zajali a prodali za otroka. Ten člověk, který měl určitá práva, určitou svobodu, naráz o to všechno přišel.

Ježíš toto podstoupil kvůli mně, kvůli každému z nás. Je potřeba si to tam takhle dosadit, protože když se řekne kvůli lidem, kvůli lidstvu, tak to zní tak povšechně, anonymně a ztrácí to tu důraznost. Kvůli mně! Kvůli mně prošel celou tu cestu.

To, jak o tom mluví právě svatý Pavel, on má na mysli celý život Ježíše. „Ponížil se a byl poslušný,“ a teď je vlastně to vyvrcholení: „až k smrti.“

Uvědomme si, že Ježíš Kristus žil v době velmi podobné té naší, kdy se cenilo být nezávislý, ovládat ty druhé, získat moc, moci si „dělat co chci“, co se mi zlíbí. Toto bylo ceněno. Zpravidla je to tak, že když člověk si začne dělat co chce, tak ubližuje. Buď sobě anebo druhým lidem. Ježíš, ten jediný, který skutečně si mohl vybrat a který by nikdy nikomu neublížil, tak Ježíš je ten, který řekne: „Ano, já budu poslušný.“

Když se řekne „být poslušný“, tak se to v nás naježí a říkáme si: „No, jenom to ne! Zase budu muset tady mít někoho nad sebou, snášet někoho názory, budu se mu muset podřídit. Vždyť já bych věděl nejlépe, jak to udělat, jak to zařídit.“ A Ježíš? Ježíš říká: „Já to nechám na Otci. Já udělám to, co chce Otec.“ A teď vlastně do toho Ježíš vstupuje a začíná to třeba tím, že poslouchá jako dítě svoji matku Marii, poslouchá Josefa, potom asi tušíme, že chodil do školy, takže poslouchal i učitele, a tak to šlo dál. Ježíš se zařadil tady do toho pořádku. A uvědomme si, že on by skutečně mohl říct: „Já to vím nejlíp z vás,“ a on by nelhal. On to skutečně ví a umí nejlépe, ale on to neřekne. On se do toho zařadí, aby ukázal na Otce. To je obrovská síla – síla, která je v Ježíšovi a kterou nám chce tento svátek připomenout. To není rozhodně nějaká slabost nebo zbabělost, že on se podřizuje Otci. On se podřizuje Otci, protože ho miluje a protože miluje nás.

Miluje mně! Když si to takhle uvědomím, tak by to pro mě neměla být fráze, nemělo by to být pro mě prázdné slovo.

A Pavel pokračuje: „Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno.“ To první Jméno je s velkým „J“, protože se tím má na mysli něco mnohem víc. Už jsme si několikrát říkali, že pro Izraelity každé slovo byla živá bytost, každé jméno, které dali rodiče svým dětem, bylo vyjádřením jejich životních postojů. Nebylo to záležitostí módy, jak se dnes třeba někteří rodiče o to zajímají a ptají, jaké jméno je teď v módě, a nebyla to záležitost toho, jak to bude znít: „Aby to dobře znělo“, a na to se soustředí. Ale jim šlo o to, co je tím jménem vyjádřeno, co je za tím jménem.

Takže zpravidla v každém jménu jakýmsi způsobem je skryto jméno Boha nebo bohů, těch pohanských. Když se někdo jmenoval třeba Daniel, tak vlastně to „El“, to je nejkratší jméno Hospodinovo – Daniel, Natanael a tak dál. A zase naopak, když se někdo jmenoval Jerobaal, tak bylo jasné, že jeho rodiče nevěří v Hospodina, ale právě v ty pohanské Baaly. A takhle bychom mohli pokračovat.

Svatý Pavel tím nemyslí nějakou magii, jak někdo se třeba zaklíná a přísahá při nějakém jménu, ale svatý Pavel tím má na mysli víru. Chce říct: „Když se budete k Ježíšovi hlásit.“

Když se teď vrátíme k tomu starozákonnímu úryvku, tam ta víra byla vyjádřena jakýmsi mechanickým pohybem: „Kdo se podívá na ten kůl s tím hadem, bude zachráněn.“ Znamenalo to něco udělat, otočit se. Možná to taky znamenalo přiběhnout k tomu kůlu. Protože ti hadi tam byli všude, tak ten člověk mohl být uštknut na nějakém místě, kde neviděl tady na toto znamení. Znamenalo to, že ten člověk přestal dělat to, co dělal, „sbalil se“ a utíkal. Utíkal k tomu znamení, neměl na práci nic jiného. On to asi rád udělal, protože tomu člověku šlo o život, o život tělesný. A svatý Pavel chce toto vysvětlit a říct: „Ale nám jde o život věčný. Máme spousty starostí, máme spousty věcí, které musíme vyřídit (nebo my si to myslíme, že musíme vyřídit a udělat), ale měli bychom se takhle sebrat a utíkat k Ježíšovi. Nezapomínat na něho a neodsouvat ho.“

A svatý Pavel končí tím, že říká: „Ježíš Kristus je Pán.“ To je jedno z nejstarších křesťanských vyznání víry. Řecky je to Kyrios – svrchovaný Pán. Uvědomme si, že v té době, stejně jako dnes, byli různí mocipáni, kteří se dávali různě titulovat: pán pánů, otec národa, otec vlasti a podobně, a zpravidla si na něco hráli. A svatý Pavel chce říct: „Všichni tito, kteří jsou někde třeba i nahoře, to všechno jsou jenom lidé a oni by si toho měli být vědomi. A měli by si toho být vědomi křesťané, protože každý člověk má tendence k tomu, že se „shrbí“, občas někomu podlézá, občas se chce někomu zalíbit. A svatý Pavel říká: „Ale snažte se zalíbit tomu skutečnému Pánovi, nejenom tomu, kdo si na toho pána hraje.“

A potom můžeme myslet na to, že každý z nás má nějaké pány. Teď nemám na mysli lidi, ale nějaké naše slabosti, nějaké naše sklony, to něco, co nás spoutává, to něco, co nám bere svobodu. A Pavel zase říká: „Tohohle všeho vás může zbavit ten skutečný Pán. On vám nabízí svobodu. Je potřeba se na něho podívat.“

V prvních dobách nebyl kříž znamením křesťanů. Oni měli to znamení ryby nebo znázorňovali Krista jako zmrtvýchvstalého, jako beránka. Kříž se stal takovým masivním znamením vlastně až od středověku. Ale je v tom ta myšlenka, která byla v prvním čtení: Kdo na něho pohlédne, bude uzdraven. Ta myšlenka, abychom si toto znamení připomínali co nejčastěji, abychom ho měli před očima, abychom si uvědomili, že Ježíš, než se na ten kříž nechal přibít, on o tom moc nemluvil. Mluvil tady o tom s Nikodémem, tomu to naznačil, a potom to třikrát kratince zmínil apoštolům, že jdou do Jeruzaléma, on bude zabit, ale že třetího dne vstane z mrtvých. Ale moc to nerozváděl.

Nemluvil a udělal, zachránil. Znamení kříže nám má připomínat tuto záchranu, má nám připomínat toto dílo, které Ježíš ve společenství Otce i Ducha svatého vykonal pro nás. Má nám to připomínat tuto cestu, která vede k záchraně, a má nás to vybízet k tomu, k čemu to mělo vybízet i Izraelity – aby toto znamení přijali s vírou. Nás nekouše do paty žádný had, ale valí se na nás různé těžkosti, které nám třeba berou klid, spánek a podobně. Toto všechno můžeme považovat právě za takové ty hady, ale na toto všechno je právě lékem kříž, Ježíš, náš vztah k Němu. Toto znamení vlastně pomáhá, abychom na ten vztah nezapomínali a abychom ten vztah dennodenně oživovali.

Mysleme na to. Čeká se od nás to stejné, co od Izraelitů na poušti: s vírou pohlédnout na toto znamení, s vírou přijmout Ježíše jako svého Pána, s vírou přijmout to, co On na tom kříži pro nás získal – pro každé ho z nás osobně.