Potřebuji, Pane, Tvoje odpuštění

	Potřebuji, Pane, Tvoje odpuštění	9:58
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 2.88 MB]

Bratři a sestry, v dnešním druhém čtení autor listu Židům používá obrazy, které ti první křesťané, zvlášť ti, kteří byli obrácení ze židovství, důvěrně znali: svatyně, velesvatyně, krev oběti, nejvyšší nebe nebo samé nebe a podobně. Pro nás už jsou tyhle termíny trošku cizí, trošku vzdálené, takže se nad nimi zamyslíme a pokusím se je víc zase vysvětlit, přiblížit.

Začneme od samé té instituce Jeruzalémského chrámu. Židé měli jeden jediný chrám v celé své zemi a scházeli se do tohoto jednoho chrámu. Ono to nebylo zas až tak komplikované, protože celá Palestina, celý Izrael, je asi tak velký jako jižní Morava a oni tam nechodili každý týden, ale měli povinnost přijít do chrámu třikrát za rok, nejméně.

V době Pána Ježíše Jeruzalémský chrám byl skutečně veliký. Celé to chrámové nádvoří, celý ten prostor chrámové hory zaujímal prostor jednoho kilometru čtverečního, to je opravdu velká rozloha. Hned za vstupem do tohoto chrámu bylo nádvoří pohanů. Tam mohl přijít kdokoliv. Vlastně to ani nepřipomínalo chrám, ale spíš to připomínalo tržiště. Právě z tohoto místa Ježíš vyhnal prodavače býčků, holubů, směnárníky a všechny ty kupce, jak o tom čteme na Květnou neděli. Teprve za tímto nádvořím byly další nádvoří a tam už směli vstoupit jenom židé. Před vstupem na tato nádvoří stála chrámová stráž, která všechny nežidy zastavila. Můžete se zeptat: „A jak poznali, že jsou to židé?“ Podle oblečení. Tenkrát vlastně každý národ chodil oblékaný jinak a bylo to vlastně poznat na první pohled, kdo kam patří.

To, že židé nepouštěli do chrámu cizince, nežidy, tak to samozřejmě vyvolávalo zvědavost, co tam je, proč tam nechcou ty druhé pustit. A jednak teda vznikly pomluvy toho typu, že židé v té velesvatyni, na tom nejsvětějším místě uctívají hlavu osla, ale také to vedlo třeba ke krveprolití, kdy Římané, když obsadili Jeruzalém, tak římský velitel Pompeius, který byl velmi zvědavý, co že tam ti židé mají, tak se tam chtěl dostat, no a vlastně kněží se mu postavili do cesty a nechtěli ho tam pustit, tak on je nechal zabít. Až se tam dostal, tak byl velmi překvapený, dojdeme k tomu, proč.

Takže dál byla další nádvoří, kam už směli jenom židé, teď se to dělilo na nádvoří žen, na nádvoří mužů a vlastně v centru celé té chrámové hory stála stavba, které se říká svatyně a velesvatyně. Ještě venku před tady touto stavbou byl oltář, na kterém přinášeli zápalné oběti.

Svatyně a velesvatyně vlastně byla jedna stavba uvnitř rozdělená oponou, tou oponou, která se roztrhla při Ježíšově smrti. Ve svatyni byl stůl, na kterém leželo dvanáct chlebů, každý jeden ten chleba, jeden pecen za jeden kmen Izraele. Tyto chleby se vyměňovaly a vždycky potom je snědli kněží.

Dál v té svatyni byl sedmiramenný svícen, ale nebyly na něm svíčky, ale olejové lampy. A potom tam byl oltář, na kterém bylo dřevěné uhlí, a na ten oltář se sypalo kadidlo. Kadidlo se tam sypalo ráno a večer, kněží chodili taky čistit ty olejové lampy, měnit ty chleby. Tohle se dělalo každý den, takže do svatyně chodili kněží každý den, ale bylo to považováno za takový čestný úkol, a tak se o tom losovalo, kdo tam půjde, aby v tom nebyly nějaké lidské zájmy, že „já si to zasloužím víc, než ty ...“ Do velesvatyně nechodil nikdo, pouze velekněz jednou za rok o svátku smíření, hebrejsky Jom kipur.

Ve velesvatyni byl kámen, vlastně se mu taky říkalo oltář, a na tom kameni byla postavena Archa úmluvy – dřevěná schrána potažená zlatem, ve které byly desky Desatera, Mojžíšova hůl a některé ještě další věci. Ale tahle schrána úmluvy se ztratila v době babylonského zajetí, takže v době Pána Ježíše už tam stál jenom ten kámen. A právě, když tam tedy Pompeius vstoupil, když před tím zabil několik desítek kněží, aby se tam dostal, tak byl velmi překvapený, když zjistil, že tam není nic, než kámen.

Do této velesvatyně velekněz směl vstoupit po vykonání celkem hodně komplikovaných obřadů: musel si obléct všechna bohoslužebná roucha, celý se předtím musel umýt a musel přinést nejprve oběť za svůj hřích a za hříchy své rodiny – musel obětovat beránka a býčka – a teprve potom mohl vstoupit do té velesvatyně. Ještě předtím před něho přivedli dva kozly, on na ně vložil ruce a losovali o těch dvou kozlech. Jednoho z těch kozlů obětovali, zabili a nad druhým kozlem se velekněz modlil. Obrazně řečeno vložil na jeho hlavu všechny hříchy Izraele, které se za ten rok v Izraeli staly, a toho kozla potom vyhnali do pouště.

My, když mluvíme o zlu, tak nazýváme zlého ducha „ďábel“, „satan“, oni říkali tomu zlému duchu „azazel“. Takže byl ten kozel vyhnán do pouště, kde podle jejich názoru přebýval zlý duch azazel. Poušť je místo, kde člověk nemůže žít, které není uzpůsobené k lidskému životu.

Potom ten velekněz vstoupil do velesvatyně, v ruce měl misku s krví toho kozla, kterého obětovali, a stříknul prstem krev na ten kámen, ten oltář ve velesvatyni, a pomazal jí rohy toho oltáře. Pak se ještě vrátil a přišel tam ještě jednou a ten obřad ještě pokračoval, byl dosti komplikovaný.

Proč používali krev? Protože podle jejich mínění v krvi sídlí život. Oni neměli ještě tak velké znalosti z medicíny jak my a oni to brali tak, že když viděli, že někdo se zranil a tekla mu krev a pokud tomu člověku někdo nepomohl, pokud to krvácení nezastavil, tak ten člověk zemřel. Takže si řekl: „Aha, v krvi je život, krev je sídlo života,“ a proto krev uctívali. V žádném případě židé krev nejedí, ani v žádném pokrmu.

Takže velekněz chodil každý rok do velesvatyně s krví kozlů. Každý rok se ten obřad opakoval. Židé tento den mají přísný půst a vlastně celý ten den mají židé prožít v takovém duchu kajícnosti, pokory, uvědomění si vlastních chyb a jakési prosby o odpuštění a také s tím předsevzetím „chci být lepší“.

Oni sami si uvědomovali, že se ten obřad musí opakovat každý rok, protože pořád vlastně lidé hřeší. I přes to předsevzetí, které si dáváme, musíme s pokorou přiznat třeba: moc se nám to nedaří, někdy ano, někdy ne. Je třeba ten obřad opakovat. Svatopisec podotýká a říká: „Ježíš Kristus to udělal jednou pro vždycky s tím rozdílem, že nezabili žádného kozla, že tam neposlal za sebe nikoho jiného, ale šel tam sám.

Bratři a sestry, a teď co my s tím? Jak se k tomu máme postavit, co si z toho odnést? Možná jste se už setkali s člověkem, který skutečně provedl něco zlého, hodně zlého, a takový člověk si potom říká: „Co mám udělat, aby mi bylo odpuštěno?“ Ale všichni to známe, myslím, že všichni už jsme si položili tuto otázku, kdy se nám „něco vydařilo“ a říkali jsme si: „Co mám udělat, abych to napravil? Co mám udělat, aby mi bylo odpuštěno?“ A často, často potom ti lidé dělají skutečně namáhavé věci, opravdu si dají nějakou velkou práci, velké úsilí, aby jim bylo odpuštěno.

Napadá mě příklad z filmu Misie, je to vlastně o španělských misionářích v Jižní Americe, a tam je taková zápletka, že jeden ten Španěl v souboji, vlastně ze vzteku, zabije svého bratra. Potom toho velmi lituje a uloží si takové pokání, že s těmi misionáři jde k indiánům do pralesa. Je to namáhavá cesta do kopce, do velmi strmého kopce a on si jako pokání uloží to, že tam vytáhne na provaze svoje brnění, svoji výzbroj. A jak jdou do toho kopce, tak vlastně ten kopec je tak strmý, že on padá dolů, nejde mu to. Jeden z těch misionářů jde a ten provaz přesekne. On se na něho podává, otočí se, vrátí se zpátky dolů pro to brnění, ten provaz zase naváže a táhne znovu zpět. Tady ten misionář to nechápe, ale druhý mu říká: „Musíš ho to nechat vytáhnout. On potřebuje dosáhnout toho pocitu odpuštění.“

Ten dnešní úryvek z listu Židům nám chce říct něco podobného, chce nám říct: „Člověče, i ty dosáhneš odpuštění a nemusíš nikam nic tahat, žádné brnění do prudkého kopce nebo něco podobného, ale musíš přiznat, že to odpuštění potřebuješ, jinými slovy „ohnout kolena, ohnout krk“. A to je taky velmi těžké, někdy je to velmi těžké přiznat, že jsem to já, který potřebuje to odpuštění. Ne ten druhý, ne ten soused, který má podle mě tolik chyb, ale já.

Takhle se pokořit, takhle přiznat před Pánem, před druhými lidmi: „Jsem to já Pane, který potřebuje tvoje odpuštění,“ to nebývá jednoduché, ale funguje to a je to účinné. Takže nebojme se použít tuhle možnost, využít tuhle nabídku, kterou nám Ježíš dává, protože On kvůli tomu umřel na kříži. Neposlal tam nikoho, ale šel tam sám.