Inflace slova

	Inflace slova	13:15
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 3.01 MB]

My se, bratři a sestry, vrátíme k druhému čtení, ale na úvod bych chtěl něco málo k evangeliu. A sice, dostáváme na faru katechetický věstník a poslední rubrikou tady toho věstníku je taková kolonka, která se jmenuje „Poslední slovo mají děti“. No, a tam jsou vždycky nějaké takové ty přebrepty nebo něco, co děti takhle řeknou v náboženství. No, a teď to přišlo nedávno, jak paní katechetka se ptá, co má udělat ten bohatý, aby se dostal do nebe, aby prošel tou úzkou bránou a chce slyšet něco v tom smyslu právě, že to ten bohatý rozdá, rozdělí se a takhle. A nějaký klučina se tam přihlásil a tady na tu otázku, co má udělat boháč, aby se dostal do nebe, povídá: „Co nejvíc zmenšit velblouda.“ To je přesně podle toho, jak říkají děcka: „Co nejde silou, jde ještě větší silou.“ :)

My se vrátíme k dnešnímu druhému čtení. Bude to trošku takový kurs řečtiny. Je to o slovu a ten autor se vyjadřuje velmi precizně, mluví v pojmech. Přeložit pojem je velmi obtížné, takže překladatelé do českého jazyka měli co dělat a (já tím nechci kritizovat to, co udělali, nebo takhle) měli co dělat, dalo jim to hodně práce. Celkem to vystihli, ale je tady ještě další problém, a sice těch dva tisíce let. Vlastně řecká kultura je jiná, než naše kultura, a k těm adresátům listu tady ty slova, ty pojmy, promlouvaly víc, než k nám.

Takže mluvíme o slovu. Bude dobré si připomenout, že pro Židy a vůbec pro lidi středního východu slovo je mnohem víc, než nějaký zvuk, mnohem víc, než sled souhlásek a samohlásek, mnohem víc, než něco, co rychle odezní. Oni to brali tak, že slovo má moc - buď pomoci nebo ublížit, povzbudit nebo člověka zase naopak třeba pokárat. Každopádně, že se slovem, se slovy je potřeba dobře hospodařit, dobře uvažovat, kde použít jaké slovo.

Teď to srovnejme s tím, s čím se setkáváme my, vlastně každý den. Říkáme tomu inflace slova, že slovo nemá váhu, nemá hodnotu. Slova se říkají a co? A nic. To se tak řeklo. Já jsem to tak nemyslel, to jsem jen tak řekl. A člověk neví. Neví, kdy to má brát vážně, a tak pro jistotu to nebereme vážně vůbec.

Zase, prožíváme takové období, kdy se na naši hlavu snášejí mnohá slova. Budeme volit příští týden a člověk potřebuje k tomu skutečně jakýsi dar moudrosti, aby to dokázal všechno přecedit, jestli ty sliby, které nám dávají, jsou reálné, jestli to není stavění vzdušných zámků a jestli vůbec to myslí vážně, anebo jestli je to jenom takové zaklínadlo. Tady potřebujeme to, o co prosil Šalamoun v tom prvním čtení, ducha moudrosti.

Ale vraťme se k listu Židům: „Boží slovo je plné života a síly.“ Co tím chce říct? Chce tím říct, že to Boží slovo má platnost pro každou dobu a pro všechny lidi. Když řekne člověk nějaké slovo, má to platnost pro někoho. Když napíši dopis svému příbuznému, platí to pro něho a platí to nějakou určitou dobu. Potom vlastně ta platnost se jakýmsi způsobem vyčerpá. Ale Boží slovo je platné vždycky a všude.

Takové srovnání s tou řeckou vzdělaností: Řekové měli desítky filosofů. Nejznámější jsou Platón a Aristoteles, ty další už nezná skoro nikdo a kdo z nás dnes ví, co všechno napsali Platón a Aristoteles? To znají lidé, kteří to studují, kteří se tím zabývají.

Evangelium? Evangelium čte víc, než miliarda lidí na světě. Boží slovo je plné síly. V Písmu svatém, když se mluví o Božím slově, tak se vždycky říká, že Boží slovo se stalo. Ne, že Bůh jenom říká něco, ale že se to zároveň také stává. Je to už v první knize Mojžíšově: při stvoření Bůh řekl a stalo se. Hned po tom slovu následuje nějaká akce. Čili není to, jak my říkáme, prázdné slovo, není to do větru. A tohle Boží slovo má v sobě ještě jednu sílu, a sice chce přetvořit posluchače. Chce přetvořit toho, kdo to slovo slyší, kdo ho přijímá. Chce ho přetvořit, ale asi tak, že ho chce získat. Ne přetvořit stylem „vnutit“. Bůh nám dal svobodu a tu svobodu v žádném případě nechce pošlapat, a tak nás chce získat, nadchnout, abychom my si řekli: „Tak to je to slovo pro můj život a podle tohohle slova já se budu snažit žít. Tohle se budu snažit uvádět ve skutek.“ Získat, nadchnout, povzbudit - takovou silou disponuje Boží slovo, především takovou silou.

A teď říká, kam to slovo se až dostává, co to znamená, že to slovo nám Bůh posílá: „Proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubu a morku, pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími.“ A tady, hlavně tady jsou právě pojmy, které byly známy i z řecké filosofie. Ten první pojem je nahrazen českým slovem „duše“. V řečtině v originále je tam slovíčko „psyché“, my to známe – psychologie, ale tam se myslí něco úplně jiného. Řekové tím slovem psyché mysleli jakýsi základ, základ všeho, co existuje. Jinými slovy svatopisec říká: „Bůh dal základ, On je autor, On je původce všeho, co existuje.“ Může nám to připadat zvláštní, vždyť my to víme. Jenže v té době, kdy tenhle list byl napsán, mnoho lidí nebo většina lidí věřila v různé bohy a říkali: „Tenhle bůh je základ. Ne, támhle ta bohyně. Ten je nejmocnější.“ Autor listu Židům říká: „Ne. Bůh dal základ. Jediný Bůh je ten, který stojí za tím vším, co tady existuje.“

To slovíčko „duch“ v originále je slovíčko „pneuma“, a tím se myslí lidská duše. Jinými slovy: Bůh je příčinou, je základem všeho, co tady existuje, ale ještě víc se stará o člověka. Jeho péče o člověka je větší, než o ten celý svět. Proč? No, protože člověk je podobný Bohu – podobný ve svobodné vůli a ve schopnosti mít rád, udělat šťastným, dívat se na druhého, hledat štěstí pro druhého. A k tomuhle nás taky inspiruje Boží slovo a vybízí.

Potom se tam mluví o kloubech, morcích a hnutích naší mysli. Zase, v řečtině jsou to pojmy a svatopisec tím chce říct to, že to Boží slovo se týká celého našeho života - našeho života, který se týká našeho těla. To znamená toho, kdy vyděláváme na obživu, na jídlo, na to, abychom měli kde bydlet, abychom měli se do čeho obléci, abychom zajistili potřeby, všechno to, co potřebuje naše tělo. I tohohle se dotýká Boží slovo. Konec konců, dnes děkujeme za všechno to hmotné, za všechno to krásné, co jsme sklidili na našich polích a zahradách. Ale taky se to Boží slovo týká toho, čemu říkáme rozum, intelekt, duchovní stránka. Právě toho, kdy uvažujeme, přemýšlíme, kdy nemyslíme jenom na sebe, ale na ty druhé, kdy je chceme nějakým způsobem obdarovat, udělat je šťastnější, spokojenější.

No, a potom říká takové varování, že před tímhle Božím slovem se nemůže nikdo skrýt: „Před jeho očima je všechno nahé a odkryté.“ A teďka jim dává před oči vlastně v náznaku takové dva obrazy. Člověk, který nerozumí řecky a který si o tom víc nepřečte, tak tam těžko ty obrazy najde. A sice je to obraz atletických závodů a obraz řeckého divadla. Ty závody jsou tam naznačeny, o tom divadle tam není ani slovo, ale vyplývá to ze souvislostí. Jak? Sice řecké slovo „gymnos“ (od toho je ten gymnasta), to je nahý.

A co se tím chce říct? Začneme od toho divadla. V řeckém divadle herci vystupují v kulisách, v kostýmech a v maskách. Takže těch herců není ani tolik, kolik je rolí v tom určitém dramatu, protože se střídají. Převléknou kostým, převléknou masku a jeden herec vystupuje v několika rolích. Je to hra. Ten herec někdy hraje člověka spokojeného, jindy člověka naštvaného, někdy se směje, někdy pláče, někdy je nazlobený, ale vždycky je to hra. On je schovaný – v kulisách, v masce, v kostýmu. Kdežto ten gymnasta, na něho je vidět, je vidět jeho propracované tělo a to, co tam ten atlet dělá, je jakýsi souboj, souboj mezi těmi jednotlivými účastníky závodu. Všichni na ně vidí, tam se nic neschová. Ono by to šlo taky přeložit, že všechno je ne jenom odkryté, ale prosté. Že v tom není přetvářka, že v tom není takováhle hra. A svatopisec chce říct: „Před Bohem není možné hrát divadýlko. Není možné převlékat masky a není možné převlékat kostýmy. Není možné se tvářit, že je to jenom jako, ale je to skutečně do určité míry zápas – zápas, kdy my, stejně jako ten atlet, ze sebe vydáváme to nejlepší, to nejvíc, co umíme, a někdy jdeme skutečně na pokraj svých sil. Bůh to ví a posílá nám na pomoc svoje slovo, svoje vtělené slovo – Ježíše, protože Ježíš přináší zvěst útěchy, radosti a povzbuzení. Boží slovo je nám dáno proto, aby nás povzbudilo, aby nám ukazovalo cestu a aby nás vedlo. Aby nás nadchlo, aby nás získalo.

Takhle ho přijměme, takhle se k němu postavme.