Neustále za vás děkuji svému Bohu

	Neustále za vás děkuji svému Bohu	10:31
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 28 kb/s, 2.15 MB]

Co máme dnes, bratři a sestry, před sebou? Dneska poprvé v těch našich zamyšleních nad druhým čtením se setkáváme s listem apoštola Pavla Korinťanům. Takže bude to trošku takový úvod, kdo to byli Korinťané a takhle, v jaké situaci žili, a zjistíme, že je ta jejich situace, do které jim svatý Pavel píše, hodně podobná situaci naší.

Takže Korint bylo řecké město, o kterém jsme se všichni učili v dějepise, město slavné žijící z obchodu, ale tohle město, to řecké město, bylo zničeno v roce 146 před Kristem. Římané ho úplně zničili, obyvatele buď pobili nebo prodali do otroctví a z toho města byly rozvaliny. Ty rozvaliny v podstatě už nikdy nebyly obnoveny. V roce 44 před Kristem Julius Caesar začal stavět nové město o kus vedle a už to bylo město římské. A on to bral, aby tady v tomto městě Římané měli oporu, takže usídlil v tomhle městě vojenské vysloužilce a propuštěné otroky. Takže můžeme říct, že to byli lidé světaznalí, až my bychom řekli světem protřelí. Co si budem povídat, vysloužilí vojáci, propuštění otroci, byli odevšad, z celého Středomoří – Libye, Palestina, Řecko, Řím, dnešní Španělsko.

Takže byli to lidé, kteří se vyznali, kteří pokračovali v tom, co dělali staří Korinťané – v obchodu, v pozemním, námořním obchodu. Dařilo se jim dobře v tomhle směru. Město vzkvétalo, ale bylo to město bez tradic. Když tam přišel svatý Pavel, přišel někdy tak kolem roku 50 na své druhé misijní cestě, tak to bylo město mladé, mělo ani ne 95 let, to pro město vůbec nic neznamená. To znamená, že tady v tomto městě nebyly žádné význačné rody, tam nebylo nic, o čem by se dalo říct: „Jo, to tady je dlouho, už nějaké to století.“ Ne, tam bylo všechno nové, všechno začínalo a byli tam, jak jsem říkal, lidé odevšad, každý z nich tam něco přinesl, něco ze svého domova, a bylo to takové hodně smíchané. Dřív se pro tohle používal termín „kosmopolitní společnost“. My používáme termín jiný, my říkáme „globální společnost“. To je přesně ono – taková všehochuť, nic pořádně, opravdu takový guláš.

A teď tady do toho přichází svatý Pavel na své druhé misijní cestě a pobyl v Korintě asi rok a půl. Potom odešel a vrátil se do Korintu ještě při své třetí misijní cestě, a to dvakrát.

Dopis, který my známe jako První list Korynťanům, není první, je už druhý. Celkem ze souvislostí vyplývá, že apoštol Pavel napsal do Korynta nejméně čtyři dopisy. V Písmu jsou zachovány dva, ty druhé dva dneska neexistují vůbec, nedochovaly se. Takže nevíme, o čem byly, jenom něco málo se dozvídáme z těch souvislostí. Tady tento dopis, který my označujeme jako První list apoštola Pavla Korynťanům, byl napsán v Efezu, dokonce víme, že byl napsán na jaře, ale nevíme který rok. To rozpětí je mezi lety 52 až 57. Ti badatelé se v tom velmi různí a nemohou se shodnout, kdy. Ale co víme jistojistě, je to, že takovou předehrou pro napsání tohoto dopisu bylo to, že za Pavlem do Efezu přišli lidé, jmenovitě nějaký Štěpán a ještě další, a ti mu přinesli list z Korinta, ve kterém se Korynťané ptají, co mají dělat, co dělat nemají. A Štěpán a tito lidé povyprávěli Pavlovi, jak to v Korintě vypadá po jeho odchodu. A museli říct: „Vůbec to s nama nevypadá dobře.“

Ještě jsem měl možná říct, že v té době, kdy tam Pavel přišel, obyvatelé Korynta se počítali na desítky tisíc – třicet až padesát tisíc lidí. Ta první křesťanská komunita měla tak mezi sto, sto padesáti lidmi, takže takové zrníčko, kapka v moři. A přesto museli říct Štěpán a ti ostatní Pavlovi: „Pavle, nevypadá to dobře. Sotva jsi odešel, co si budeme povídat, nebudeme si to malovat, ono se to tam mezi nama hádá kvůli různým věcem. Některé jsou malicherné, to víme, v některých nám není jasno. Obracíme se na tebe a žádáme, abys nám pomohl překonat tuhle složitou situaci pro naši církevní obec.“ A tak Pavel sedl a píše.

My jsme slyšeli úvod toho dopisu. Co jsme neslyšeli, byly první dva verše, ve kterých byl pozdrav. A teď je další taková část, které se říká „požehnání“. Byla to část, ve které ve starém Řecku ti lidé, když psali dopis, tak to tam vždycky psali, a psali tam v tom požehnání nebo děkovali bohům za to, že je bohové provázeli svou přízní, že je chránili a tak podobně. Apoštol Pavel tuhle část taky používá, ale přizpůsobil ji a píše: „Neustále za vás děkuji svému Bohu pro Boží milost, která vám byla dána v Kristu Ježíši.“

Když si uvědomíme, že přišel Štěpán a řekl: „Pavle, s nama to vůbec nevypadá dobře,“ a první, co on jim napíše: „Neustále za vás děkuji svému Bohu.“ Proč? Proč to dokáže napsat Pavel? Protože ví, že mimo toho, že mají teď nějaký problém a že jim to tam, my bychom řekli, neklape, tak taky ví, že oni udělali spoustu dobrého, že se snaží. A on to, jak se říká, nehodí přes palubu, nezapomene na to a nezačne vidět rudě nebo černě a nezačne je napomínat. Ale vidí i tady tu jejich snahu, to, co tam zažil, jak ho přijali, když tam byl. Vidí to pěkné, a proto dokáže říct: „Děkuji za vás Bohu, za to, co jste dokázali s Jeho pomocí.“

A potom píše: „V každém ohledu jste získali bohatství všeho druhu.“ Má na mysli Pavel bohatství takové to duchovní, ale chce vůbec říct to, že člověk, který uvěří evangeliu, tak tím získá, hodně tím získá.

V uplynulých čtyřiceti letech nám říkali, že ti, kteří věří v Boha, chodí do kostela, že jsou chudáci, kteří se připravují o mnoho věcí a takhle. Ne, naopak. Věřící člověk získává. Co získává? To nám říkaly ty svíce – pokoj, víru, naději, lásku třeba. Nebo se to dá říct i jinak, ale takhle je to takové shrnutí.

Apoštol Pavel jim chce připomenout, že se musí taky starat o to, čemu se říká duch, duše, duchovno, to je jedno, jak to nazveme. Ale že se musí starat o tyto dary, které dostali, že je musí používat. To město prožívalo velmi prudký rozvoj po stránce vnější. Stavělo se tam, obchodovalo se tam a šlo jim to velmi dobře. A Pavel říká: „A vy k tomu ještě musíte přidat to vnitřní, ten vnitřní rozměr. Pak? Pak z toho budete šťastni a bude vám to sloužit a vy se z toho budete těšit. Jestli zapomenete na to vnitřní, tak to nebude k ničemu, zůstane to prázdné a stejně se to nakonec rozsype.

A co my z toho? Co si z toho máme my odnést? My taky žijeme v době, kdy se hodně buduje, v uplynulých šestnácti letech. A je to dobře, protože už to bylo potřeba, už se to tady všechno pomalu ale jistě rozsypávalo, ale nezapomeňme také s tím vnějším budovat to vnitřní, protože pak to bude v jakési harmonii a bude to dobře fungovat a nám to bude dobře sloužit a my to budeme umět taky dobře spravovat. Ale když se soustředíme na jedno z toho, třeba na to vnější, tak to bude prázdné, nebude tam pokoj, nebude tam štěstí.

Bratři a sestry, zkusme udělat z toho, co jsme slyšeli o těch svících (v programu dětí před bohoslužbou slova), takový program pro svůj advent. Třeba pro ten první týden právě se zaměřme na pokoj, ten byl první. Prosme za to, abychom dokázali každý z nás přinášet pokoj tam, kde jsme. Abychom dokázali vidět ty, kteří ten pokoj hledají a abychom jim tu cestu k pokoji ukazovali. Abychom to budovali po té stránce vnější, ale i vnitřní.

Kéž se nám to s Boží pomocí podaří.