Cíl liturgie je vnášet Ježíše do celého našeho života

	Cíl liturgie je vnášet Ježíše do celého našeho života	15:45
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 29 kb/s, 3.96 MB]

My se bratři a sestry ještě dnes naposledy v takové té sérii zamyslíme nad průběhem mše svaté. Pokud si trošku vzpomínáte, tak posledně jsme se dostali k otčenáši.

Otčenáš, to je takové shrnutí evangelia, evangelium v malém. O otčenáši by se dalo mluvit velice dlouho, ale v kostce řečeno je to shrnutí toho, co potřebujeme ke svému životu. U otčenáše si máme uvědomit, že to není básnička, kterou vymysleli lidé, ale je to modlitba, kterou Ježíš naučil své učedníky. Tedy skutečně mezi modlitbami, které říkáme, má tahle modlitba své vyjímečné místo a je na nás, abychom to vyjímečné místo tomu otčenáši udělali.

Třeba když se modlíme růženec, tak tam uvažujeme o tom tajemství, o té události, o tom jednotlivém desátku a nemyslíme tolik na jednotlivá slova těch modliteb, které říkáme, ať už otčenáše nebo Zdrávas Maria. Ale když říkáme otčenáš třeba ve mši, tak zase máme nad tím meditovat. Máme si uvědomit, že ten otčenáš je o našich potřebách a o našich vztazích k Bohu, k člověku: „Dej nám Bože, co potřebujeme k našemu životu. Odpusť nám, protože my odpouštíme.“

Vůbec celá tady tato část od otčenáše do přijímání má zase takový charakter smiřovací, odpouštěcí. Je to příprava na svaté přijímání. Jednou někdo řekl: „Vždyť je to tam v té mši samá příprava, pořád se na něco připravuje. Ale uvědomme si, že i takhle je to v našem životě. Žádná slavnost není bez přípravy. Na každou věc, kdy jde o něco důležitého, se musím připravit. Když to dobře nepřipravím, neproběhne to dobře tak, jak to má proběhnout. Takže tady ta část od otčenáše do přijímání je příprava - příprava, která má charakter usmíření. Máme se usmířit my mezi sebou. Je tam ta část, které se říká „pozdravení pokoje“. Stačí, že si podám ruku se svými sousedy, nemusím obcházet celý kostel, ale mám si uvědomit, že takhle podávám ruku všem lidem, všem se kterými mám třeba nějaký problém. Bylo by dobré se zamyslet nad tím, jestli třeba náhodou neexistuje na světě člověk, kterému bych nepodal ruku. To je někdy hodně těžké podat ruku, člověka to stojí velké přemáhání. Tím motivem, proč my ji máme podat je to, že Ježíš ji podal první. Jsou tam zase dva momenty z Písma. Ve zpěvu „Beránku Boží“ si připomínáme okamžik, kdy Ježíš jde kolem Jana Křtitele, Jan na něho ukáže a řekne: „Hle, Beránek Boží.“ Potom o chvilečku později si připomínáme slova setníka, který prosí o uzdravení svého služebníka: „Pane, já si nezasloužím, abys přišel ke mně domů, ale stačí, když řekneš jenom slovo a on bude zdráv.“ Tady s tím setníkem prosíme zase každý sám za sebe. Když zpíváme „Beránku Boží“, prosíme za ty druhé, jsme solidární.

Zase mnoho lidí dneska říká, ať si každý vyřídí všechno sám, ať se každý stará sám o sebe, proč já bych si pálil prsty. A tady v tomhle zpěvu „Smiluj se nad námi“ se stavíme všichni do jedné řady, do jedné skupiny, a vzájemně prosíme jeden za druhého, podporujeme se.

Když bych to měl celé shrnout, jak vyjádřit charakter této části mše: máme si uvědomit, že nejsme středem vesmíru.

Víte, že kdysi dávno lidé si mysleli, že zeměkoule je středem vesmíru a že se kolem ní všechno točí. Potom přišli na to, že to tak nebude. Nakonec přišli na to, že ani to slunce, kolem kterého se země točí, není středem vesmíru a že vlastně nevíme, kde ten střed je. Když by dneska někdo říkal, že země je tím středem, tak by se mu všichni vysmáli a řekli by mu: „Tys nedával ve škole pozor. Vrať se tam a zopakuj si fyziku.“ Ale přesto, že tohle víme, mnoho lidí se chová, jako by byli středem vesmíru: „Já jsem tady, a tak mě opečovávejte, starejte se o mě, klanějte se mi a já nevím co. Oprašujte mě tady, protože já jsem tady.“ Nejsi člověče. Nejsi. Jsi takový prášek, takové zrníčko. Ale tohle zrníčko, tenhle prášek, má v Božích očích tak velkou cenu, že kvůli němu přišel Boží Syn.

Svaté přijímání jednou jeden teolog charakterizoval jako radostnou hostinu hříšníků, kterým bylo odpuštěno. Je to trošku kostrbaté, ale každé to slovo tam má svůj význam, patří tam. Radostná hostina hříšníků, kterým bylo odpuštěno. Skutečně naprosto perfektně to vyjadřuje, o co tady jde. My říkáme „přijímání“, latinsky je to comunio, a ten český překlad není příliš šťastný, protože ten český překlad navozuje jakousi myšlenku „jsem to já, kdo přijímám Ježíše“. Ale to comunio to vyjadřuje lépe. To známe, od toho je slovo „komunita“, tedy nějací lidé, kteří spolu něco dělají, kteří žijí společně. Takže tady v tom přijímání jde taky o to, že Ježíš přijímá mne. Skutečně dalo by se říct, že je to takové dávání. Ježíš se dává mně a já se mám dát Jemu. Ten pohyb má být obousměrný. Aby to přijímání, eucharistie, aby fungovala, aby to plnilo svůj účel tak, jak to Ježíš chtěl, má to být obousměrné. On přichází ke mně, já mám přicházet k Němu.

Teď se dostáváme k takové praktické věci – chvíle ticha ve mši, třeba po přijímání. To není chvíle, ve které si mám nalistovat písničku, která se bude zpívat na konci, to není chvíle, kdy si říkám: „Tak ať už se ten ‚falář‘ postaví a ať už jdeme.“ To je chvíle po tom přijímání, kdy mám poděkovat. Klidně by ta chvíle mohla být delší, nás tady netlačí žádný odjezd autobusu nebo takhle. Párkrát jsem to zkusil, pak se ozve takové, říká se tomu, „šomtání“, protože bohužel nevíme, co máme dělat, nevíme co s tím, jak s tím naložit.

Víte, jsme generací hlučící, která žije ve velkém lomozu, a když někdo si stěžuje na ten lomoz, tak se na něho dívají, že je nějakej zvláštní: „Jak to, že mu to vadí? Jak to? Vždyť to je přece normální, že kolem nás jsou všude nějaké decibely.“ Není to normální. Není to normální a k našemu životu patří zvuk (nechci říct hluk, ale zvuk), ale i ticho. A obojí potřebujeme. A ti lidé, kteří si nechali sebrat to ticho, kteří se nikdy nezastaví, kteří se nikdy neztiší, tak jsou chudáci. Sami sebe ochuzují o určitý rozměr, protože si pak myslí, že jsou středem a pány vesmíru. Takže i ta chvilečka ticha po přijímání zase nám má připomenout: „Tohle ticho potřebuji. Potřebuji ho ke svému životu“

Modlitba po přijímání děkuje. Má vyloženě děkovný charakter za všechno to, co jsme dostali a co jsme tady v kostele slavili.

Pak už je požehnání. Co to je požehnání? To by možná bylo zajímavé, co si pod tím představujeme. Vyjdeme od opaku. Tomu rozumíme, to známe, opakem požehnání je zlořečení, proklínání, a to všichni víme, že to je něco zlého, až nám běhá mráz po zádech. Když někoho prokleji, tak vím, že mu tím mohu hodně, hodně ublížit a že to je špatně. A požehnání? To je opak. To je svolávání Boží pomoci, Boží ochrany. A tady v tom požehnání jde hlavně o slova. To požehnání není ani tak spojeno s tím gestem dělání kříže, ale s tím přáním, s vyslovenými slovy. A tak se nebojme, třeba doma, když se ráno rozcházíme do práce nebo takhle, požehnat jeden druhému, popřát mu: „Ať tě Pán Bůh chrání. Ať dobře zvládneš s Boží pomocí, co dneska máš na programu, ať se s Boží pomocí v pořádku vrátíš, ať se ti nic zlého nestane, ať je Bůh s tebou.“ Nebojme se takhle přát jeden druhému, nebojme se jeden druhého takhle vyprovodit do toho dne. To je požehnání a máme žehnat sobě navzájem. Nemá to být jenom záležitost tady mše svaté nebo kněžského požehnání farnosti. Všichni jsme byli pokřtěni a z titulu svého křestního kněžství máme jeden druhému žehnat.

Hlavně v neděli a o svátcích víte, že se používají tady v kostele takové ty rozšířené formule požehnání. Vlastně všechny vycházejí z Písma svatého. Nejznámější a nejstarší je áronské požehnání. Áron byl Mojžíšův bratr, první velekněz Izraele, a i dneska ho použijeme, je velmi krásné.

No a potom se rozcházíme, latinsky „ite misa est“, česky „jděte ve jménu Páně“. Už jsem tady o tom kdysi mluvil, ale pro úplnost to zopakuji. Tenhle překlad „jděte ve jménu Páně“ není překlad doslovný, je to překlad smyslu, a je velmi zdařilý. Slovy „ite misa est“ končilo zasedání senátu ve starém Římě. Neměli noviny, neměli rozhlas, televizi, takže ten, kdo rozpouštěl ten senát, vlastně jim říkal: „Jděte, jste posláni. Jste posláni, abyste řekli, co jste viděli, co jste slyšeli, na čem jsme se tu uradili. Nemáte si to nechat pro sebe, ale máte to říct široké veřejnosti.“

„Jděte ve jménu Páně. Jděte, jste posláni. Máte říct, co jste viděli, co jste zažili, co jste slavili.“ Jinými slovy: když končí tahle mše v kostele, začíná mše našeho života. Pokračuje to slavení, které jsme tady začali. Žijeme v době, která trpí roztržkou mezi kostelem a životem. Pořád se nám zdá, že to nejde nějak spojit, že je tady jakási propast. Naši předkové, musíme si s pokorou přiznat, to uměli lépe, než my. Nám to opravdu moc nejde. Jak to uměli, jak to dělali? Všechno to, čemu se říká folklór a lidové zvyky, to všechno vzniklo ve vztahu ke kostelu, k náboženství, k obřadům v kostele, k liturgickému roku.

Jeden jediný příklad: masopustní karneval. Ty masky, to nebyly jenom karikatury nějakých řemeslníků nebo takhle, ale původně ty maškary představovaly zlé vlastnosti, zlozvyky, se kterými ti lidé mají v době postní bojovat, zápasit. Oni si je takhle představovali, takhle si je zpřítomňovali a říkali si: „Aha, tak na tohle si mám dát pozor.“ Snažili se víc o toto propojení. Na nás je, abychom zase o tomhle přemýšleli a hledali, jak to propojit. Jeden z těch způsobů, jak to propojit, je právě třeba i naše dnešní poděkování za úrodu. Budu se snažit, aby takových propojení mezi liturgií a naším životem bylo tady v kostele víc, aby se tady objevilo víc takových námětů. A kdyby vás cokoliv napadlo, jak to víc spojit, víc stmelit, budu vám vděčný, když přijdete a něco navrhnete.

No a co říct úplně na konec? Když se na koncilu mluvilo o reformě liturgie, tak jeden německý biskup se nad tím zamyslel a říká: „No jo, my tady přemýšlíme o tom, jak tu liturgii co nejlépe zreformovat, aby to pro nás bylo živé, ale neměli bychom zapomenout na to, že liturgie reformuje náš život, liturgie nám pomáhá vracet se k evangeliu, a to je to. Nejde o to, jak jsou ty obřady vykonány, jak jsou provedeny, ale jde o to, jak moc my jsme na nich přítomni, jak je prožijeme a jak to potom spojíme s tím životem, který žijeme mimo kostel. Takže kéž se nám podaří tohle propojení, protože to je cíl liturgie: vnášet Ježíše do celého našeho života.

Kéž se nám to s Boží pomocí daří.