Znát pravidla a vidět, jaký je cíl

	Znát pravidla a vidět, jaký je cíl	11:01
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 27 kb/s, 2.21 MB]

Bratři a sestry, naše dnešní zamyšlení se bude pořád točit kolem otázky: „Proč jsme v kostele,“ nebo jak se ptají děti: „A musím tam? A co tam mám dělat? Já se tam nudím.“

Včera byla zase svatba na kapličce, a ta kaplička, to je takový můj kontakt s realitou. Po svatbě tam přišli dva mladí a ten mladík říká: „Mohli bysme tady mít svatbu?“ A já říkám: „Mohli, no ale jak jste na tom? Aspoň jeden z vás musí být pokřtěný.“ Tak se zamyslel dlouze a pak povídá: „Hmm, asi nejsme, ale já se jdu zeptat.“ Za chvíli přišel i s dívkou a říká jí: „Seš pokřtěná?“ A ona hrdě prohlásila: „Jo, to jsem.“ A bylo teda vidět, že ona toho ví trochu víc, a říká: „A to bysme museli chodit na nějaký poučení, že?“ A já říkám: „No tak třikrát až čtyřikrát.“ „Hmm, to by nebylo nic pro nás.“ A tím to skončilo.

Bratři a sestry, proč se mnoho lidí toho bojí, proč se mnoho lidí nudí. To říkají ty děcka vždycky v neděli ráno: „A musím tam? Vždyť je to pořád stejný, a já se tam nudím, a je mi tam zima, a mě to tam nebaví. A proč tam musím?“

Bratři a sestry, zkusme to srovnat třeba s nějakým sportovním utkáním, třeba s fotbalem. Bylo by možná zajímavé srovnat to i třeba s těmi závody, které jsou tady za kopcem, ale zůstaňme u toho fotbalu. Trvá to déle, skoro jednou tolik, a přesto se tam nikdo nenudí. I ti, kteří sedí nebo stojí v těch ochozech, tak tam tleskají, křičí, povzbuzují a já nevím co. Nenudí se tam. Proč? Odpověď je celkem jednoduchá: oni znají pravidla. Vědí, podle jakých pravidel ti, kteří tam běhají dole po trávníku, podle jakých pravidel se tam pohybují a co je cílem. A to je ono. Znát pravidla a vidět, jaký je cíl. To je přesně to, co potřebujeme, abychom věděli, proč sem chodíme. Pro mnoho lidí je totiž přijít v neděli do kostela cílem, to je cíl. Ale to je málo, to je hrozně málo. Cílem není jenom někde tady být, odsedět. Cílem je setkat se s Bohem, ale taky setkat se s člověkem. To není možné od sebe oddělit.

Můžeme říct, že smysl toho, proč jsme tady, vyjadřuje chvalozpěv: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle,“ protože poděkovat Bohu, oslavit ho, odprosit, poprosit o pomoc do budoucna, to je cíl, ale z toho také vyplývá důsledek: „Pokoj lidem dobré vůle.“ My si často myslíme, že ten náš pobyt na mši, že to je něco izolovaného. My to tak nějak kouskujeme. Říkáme si: „Něco je tady v kostele a něco je venku.“ Ne. Ne nadarmo Koncil si přeje, aby oltář, na kterém se slaví mše svatá, se podobal stolu, aby nám připomínal naše rodiny, naše domovy, abychom si uvědomili, že Ježíš, když slavil poslední večeři, tak ji neslavil v žádném chrámu, v žádné synagoze, ale slavil ji, můžeme říct, v rodině, v domě s rodinou svých apoštolů. Všichni ti, kteří tam byli, to byla jeho rodina.

Takže ten oltář má být spojený s našimi rodinami. Máme sem přicházet, abychom tady slavili. Co to znamená „slavit“, co je to slavnost? Opakem slavnosti je všednost. Co to je všednost? No to je to, že musím o pěti vstávat, abych byl o šesti v práci, honem zhltnu nějaký kus rohlíku, napiju se něčeho a už letím. Autobus bude zase pěkně narvaný, venku prší, no to bude hrozný. Vrátím se z té práce, nakoupit, vyprat, uvařit, poklidit, zkontrolovat děckám úkoly a už je zase večer. Ještě možná doma něco opravit. To je všednost, to je to, když jsem zapřažený.

Slavnost? To je to, když mám čas – na druhé, na sebe, když máme čas jeden pro druhého. Každý, kdo si nechá vzít slavnost, tak je hloupý, ochuzuje se o mnoho. Volná neděle vznikla tak, že když císař Konstantin dal křesťanům svobodu, tak první, kdo si dodal odvahy, byli, řekli bychom dneska, státní úředníci – soudci a tady z toho okruhu. Přišli a řekli: „Když máme tu neděli dobře prožít, dobře oslavit, my bychom chtěli mít volno.“ A on jim dal volno. Byla to výsada. A takhle to volno později chtěli další a další. Je to zvláštní, v určitém momentu to volno chtěli obchodníci, aby nemuseli mít v neděli otevřeno. Dneska je to přesně naopak. Už se číhá na to, až půjdou ti lidi z kostela, aby si šli nakoupit. Ale já to říkám z jiného důvodu: každý si musí to volno udělat, nesmí si ho nechat vzít.

Máme slavit. Co to znamená slavit? Neslaví nikdo sám, to není možné. I děti, když mají narozeniny, tak zvou svoje kamarády a říkají: „Pojďte to se mnou oslavit.“ Kdyby někdo řekl: „Budu mít narozeniny, budu je slavit.“ A druhý by se ho zeptal: „Jak?“ „Budu sám.“ A pak řekl: „Ty seš nějakej divnej, to přece není možné.“ Člověk nemůže slavit sám, potřebuje k tomu ty druhé, a tak se tu scházíme, abychom slavili. Scházíme se k hostině. Takovým starším archaičtějším pojmenováním se říká, že je to obětní hostina. Nezní nám to moc dobře a moc tomu nerozumíme, ale je to tak. My si totiž připomínáme Ježíšovu oběť.

Co je to oběť? To je něco, co člověk udělá zadarmo, že se něčeho vzdá, o něco přijde, něco ztratí. Nevěřící svět oběť neuznává a říká každému: „Ty jsi hloupý. Ty jsi hloupý, když děláš něco navíc. Ty se ochuzuješ o peníze, o slávu, o uznání. Ty jsi hlupák, že se něčeho vzdáváš, že nevyužiješ všechny možnosti, které máš.“

Každá oběť má dvě takové části. Napřed rozhodnutí, že ten člověk si řekne: „Tak já půjdu a něco udělám. Vidím, že někdo potřebuje nějakou pomoc, tak třeba půjdu a něco mu dám. Nebo prostě půjdu a ten den mu pomůžu, strávím to s ním.“ Napřed je to rozhodnutí. A potom? Potom je to uskutečnění.

Ježíš na Zelený čtvrtek apoštolům oznámil své rozhodnutí: „To je moje tělo, které se za vás vydává, to je krev, která se za vás prolévá.“ A v pátek se to naplnilo. A my si to při každé mši připomínáme. Protože v našem životě je to často tak, že stačí to rozhodnutí, ale připomínáme si, že Ježíš to dokonal, dokončil. Proto taky se to tu nemění. Mění se první část – čtení, opakují se jednou za tři roky. Ale potom to dál je skutečně pokaždé stejné. Je to proto, že je to jakýsi kořen.

Každá rostlina, pokud má dobře růst, musí mít v pořádku kořen, bez toho kořene to nepůjde. A proto sem chodíme na mši svatou, abychom se vraceli k tomu kořeni, abychom se ten kořen snažili čím dál víc pochopit a abychom se to snažili víc a víc prožít. Kolem nás se děje mnoho změn a je skutečně pravda, že člověk v kostele nehledá nějakou změnu, že tady hledá jakousi jistotu, trvalost. Ta jistota je ne v tom, že se nemění „kdy se sedí a kdy se stojí“, ale v tom, že Ježíš řekl: „To je moje tělo a to je moje krev,“ že to naplnil, že to uskutečnil a že to platí. Takže my se tady učíme v kostele i mít ducha oběti, vzdát se něčeho, když to bude potřeba.

Církev v konstituci o liturgii ve II. vatikánském koncilu řekla, že liturgie je zdroj a vrchol činnosti církve. Když se nad tím zamyslíme, je v tom určitý paradox. Zdroj, surovina, to je něco, co je na začátku. Vrchol, to je nějaký výrobek, něco, co je na konci. Jak to jde dohromady? Církev tady touto větou chce říct, že je to spojené, že se to proplétá, že se to nedá oddělit. Že liturgie je něco, z čeho bereme sílu, něco, z čeho čerpáme, ale něco, co taky musíme dělat, bez čeho by to nešlo.

Poslední velké pronásledování v Římské říši bylo za císaře Diokleciána, a ten se rozhodl, že církev zničí tak, že zakáže bohoslužby. A takhle v Kartágu chytili několik křesťanů, kteří přišli na mši. Když je přivedli před prefekta, tak on jim říká: „Proč jste tam šli? Vždyť jste věděli, že tam na vás budeme čekat, že vás tam zavřou.“ A oni mu na to řekli: „My musíme, my jsme museli. Bez toho by to nešlo, my bychom bez mše svaté nemohli být křesťany. Je to určitě velký důvod k zamyšlení, velký takový impuls.

Úplně první křesťané, kteří byli většinou otroci, tak se scházeli v neděli ráno za svítání, tak kolem čtvrté hodiny, protože ty otroky v této době nikdo nepostrádal, nikdo je nepotřeboval. Dneska by nepřišel nikdo a z takovou trochou nadsázky řeknu, je otázka, jestli by přišel farář.

Skutečně bratři a sestry, zamysleme se tady nad tím. A nemusíme chodit tak daleko. Úplně poslední příklad je asi z poloviny 20. století v bývalém Sovětském svazu, kde se v padesátých a šedesátých letech začalo šířit křesťanství, hlavně evangelické církve, a tehdejší moc nevěděla, co s tím. Bála se zakročit otevřeně, ale nechtěla to nechat jen tak. A tak vymysleli takový hodně rafinovaný a zrůdný plán, a sice tajná policie najala několik desítek lidí, většinou to byli vojáci, kteří vždycky vtrhli na místo, kde tady tito evangeličtí křesťané měli bohoslužby, kde se scházeli, a zbili je tam, dost surově. A ta oficielní moc dělala, jako že o ničem není, a že to jsou určitě sovětští občané, kteří vystupují proti tomuto tmářství, a že se jim prostě nelíbí, jak tady ti lidé mají, jak tomu říkali, „náboženské rejdy“.

A takhle jeden důstojník si všiml, že jedna dívka je tam pokaždé, pak věděl, že se jmenovala Nataša. A jemu vrtalo hlavou a říkal si: „Proč ona tam chodí, proč tam pokaždé je, když ví, že ji pokaždé hrozně zmlátíme. Co ji tam vede, co ji tam táhne?“ A tohle tohoto člověka dovedlo nakonec k víře.

Bratři a sestry, to, že jsme tady, to není cílem, to je prostředkem, abychom se setkali s Bohem a také jeden s druhým, s tím, kdo je vedle mě.

Můžeme těm dětem, které se ptají: „A proč tam mám jít? Proč tam musím?“, můžeme jim odpovědět: „Musíš. Naše rodina tam vždycky chodila, chodíme tam. Konec, basta, tečka.“ Anebo? Nebo můžeme o těchto věcech přemýšlet, můžeme hledat odpověď sami pro sebe a potom se snažit tady tuto odpověď předat těm dalším. Myslím, že je celkem jasné, správná je tahle druhá možnost, tak na to nezapomeňme.