Postoje ve mši svaté

	Postoje ve mši svaté	11:28
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 29 kb/s, 2.47 MB]

Začnu dnes trošku zeširoka. Nevím, jestli počítáte, jak jsem tady dlouho, ale za 14 dnů to budou tři roky, a nedělní čtení se střídají ve tříletém cyklu, takže vlastně už znovu začneme číst ta evangelia a vůbec všechna ta čtení, která jsme četli, když jsem přišel, a já jsem se snažil ve svých promluvách ty první tři roky tady mluvit o evangeliích. S tím evangeliem vždycky v neděli úzce souvisí první čtení ze Starého zákona, takže jsme se vlastně někdy dotkli i toho prvního čtení. No a teďka, aby se to neopakovalo, tak pokud mě tady nechá pan biskup a pokud Pán Bůh dá a budu tady s váma další tři roky, tak se budeme bavit o druhém čtení. Jsou to vlastně vždycky listy apoštola Pavla. Je to teda něco, na co se nekáže moc často, ale je tam množství myšlenek, které jsou užitečné pro nás, pro naši víru, pro náš duchovní život. Ale ještě než to začne, tak několikrát, počítám tak dvakrát, třikrát, bych chtěl něco říct obecně nebo konkrétně o mši svaté a o našem prožívání té mše svaté. Je to vedeno takovou snahou, aby z nás tady nebyli jenom diváci, ale abychom si uvědomili, že jsme účastníky toho, co se tady děje, že máme být jakýmisi opravdu herci, ale v tom nejlepším slova smyslu.

Dneska to bude takové trošku praktické, možná trošku suché - o tom, co tady děláme, když stojíme, sedíme, klečíme a podobně, ale chtěl bych říct hlavně, proč to děláme. Nebojte se, nejsou žádné změny, nic se nechystá, ale chtěl bych se zmínit o těchto věcech z několika důvodů. Jednak pár lidí se mě na to ptalo a žádali mě, jestli bych o tom něco neřekl, protože teď třeba v létě jsou různé poutě a mše svatá se slaví třeba nějak netradičně, a potom, že lidé třeba nevědí, jestli mají klečet, a takhle. Takže ti, kterým je to jasné, prominou tady takové opakování. A teď už teda k tomu, co chci říct dneska k těm postojům ve mši svaté, které zaujímáme.

Když začneme od toho postoje, ve kterém se teď nacházíte vy, to znamená, že sedíte. Co to znamená, co nám připomíná sezení v kostele, nebo kdy se sedí v kostele? V kostele se sedí v okamžiku, kdy je takzvané „vyučování“. Sedíme a posloucháme Boží slovo, ať už Starý zákon, nebo právě čtení z nějakého listu, z dopisu. Sedíme také v okamžiku, kdy ten, kdo předsedá bohoslužbě, má promluvu. Sezení je postoj učedníka, toho, který naslouchá.

Jenom tak pro jakési doplnění – v době, kdy žil Pán Ježíš, to bylo přesně naopak. Učitel seděl a žáci kolem něho stáli, protože ten učitel měl jejich úctu a z úcty k němu oni teda stáli. Dneska se to úplně vyměnilo a je to přesně naopak a je to hlavně z toho důvodu ve škole, že by se jim těžko psalo, když by měli stát.

Jak víte vy starší, tak před II. Vatikánským koncilem tady v kostele nebylo sedadlo a kněz celou dobu stál. Dneska při těch prvních dvou čteních taky kněz sedí. Je to i z toho důvodu, aby bylo připomenuto, že i kněz nebo ten kdo předsedá bohoslužbě, kněz, biskup, třeba i svatý otec, že i tento člověk je v pozici toho, který naslouchá, že i tento člověk je učedníkem Božího slova a má se nad Božím slovem zamýšlet a uvažovat o tom, co to Boží slovo znamená pro něho. Jak jsme to slyšeli v komentáři, každý máme být tou skálou, každý si z toho máme pokaždé něco odnést.

Druhý postoj, který je ve mši velice rozšířený, je stání. Už je to postoj takový uctivější. Ten, kdo stojí, tak je připravený, ten, kdo sedí, ne. Nechci to nějak dramatizovat, ale všichni víme, že voják na stráži má stát. Ten, kdo hlídá, má být nějak pohotový. Ale třeba ve středověku a ve starověku to bylo taky tak, že stál sloužící. Neexistovalo, aby sluha seděl, musel skutečně být připravený splnit to, co po něm pán chtěl. A my tady stojíme před Bohem a vlastně to naše stání má ukazovat na to, že jsme právě připraveni nebo že chceme uskutečňovat ve svém životě to, co slyšíme, to, co od nás Ježíš čeká. Proto taky stojíme při evangeliu a při dalších částech mše svaté.

Takovým postojem nejhlubší úcty je klečení, klečení anebo dokonce to, že si někdo před někým lehne. Tady v liturgii je to na Velký pátek, kdy kněz s přisluhujícími na začátku obřadů si lehne před oltářem, protože na Velký pátek si připomínáme Ježíšovu smrt.

Víme dobře, že v dějinách to bylo tak, že zase různí ti sloužící si museli klekat, lehat před králi, před jinými lidmi a všichni víme, že to nebylo v pořádku, že to není dobře, když jeden člověk vyžaduje takovou úctu, takové pokoření od druhého člověka. Před Bohem klečení je znamením skutečně hluboké úcty. Člověk se sníží. Tím, že ohne člověka, tak se sníží skutečně jeho výška, ale hlavně se sníží duchovně. Víme, že někdy je to tak, že člověk se cítí takový malý a doslova ho to srazí na kolena. Jindy zase člověk potřebuje stát, aby právě vyjádřil tady to „Pane, stojím před Tebou, tady jsem a čekám, že Ty mě vyslyšíš“.

Ve mši svaté se klečí při dvou takových okamžicích – při proměňování, když přichází Boží syn mezi nás v podobě chleba a vína, a potom se doporučuje, aby člověk chvilečku po svatém přijímání si kleknul. To je vlastně ten okamžik, kdy se setkává s Ježíšem. A jinak se většinou stojí.

Jsou kostely (ne u nás, ale většinou v cizině), kde třeba vůbec nejsou lavice, kde křesťané po celou dobu mše svaté stojí. Takhle to bylo na začátku, když se scházeli první křesťané. Oni se scházeli, kde to šlo. Když neměli místnost, scházeli se venku, když měli místnost, scházeli se v místnosti. Ale většinou ty místnosti byly malé a jich bylo hodně, tak aby se tam vešli, tak stáli. Nebylo za tím nic jiného, než jenom tyto praktické důvody.

A jak je to teda s tím, když se slaví mše svatá venku? Tak tam se stojí. Jak při proměňování, tak třeba při Beránku Boží, vlastně pořád se stojí. Je to, jak jsem říkal, připomínka toho, že stojíme před Bohem, že jsme připraveni udělat co On od nás čeká. Je to také v eucharistické modlitbě: „Děkujeme ti za to, že smíme stát před Tebou a můžeme Ti sloužit.“ Člověk vždycky někomu slouží, akorát jde o to, aby si vybral toho správného pána.

Poslední věc, která se tady v kostele odehrává, je naše chození. Nenachodíme toho tady moc, ale když je třeba slavná mše, tak jde první kříž. Ten kříž tam jde proto, abychom si připomněli, že jsme na cestě za Kristem, že On nás vede. Chodíte s dary, přinášíte to, co potom je proměněno na oltáři. Je v tom připomínka toho „Pane, my Ti dáváme, co máme“. Někdy toho moc není, ale co máme, to ti dáme – tak, jak se to zpívá v té koledě. A do té misky, obrazně řečeno, by každý z nás měl skutečně vložit to, co prožil, třeba ten uplynulý týden, nějaké poděkování, prosbu nebo něco takového. Každý z nás by tam měl přidat něco svého. No a potom? Potom jdeme k přijímání. Zase je to naše připomínka toho: „Jsem na cestě za Ježíšem, jdu za ním a chci se s ním setkat. Teď se s ním setkám tady v tom proměněném chlebu, ale až odejdu z kostela, tak se s ním budu setkávat v lidech, v událostech.“

Bratři a sestry, tady tyto věci – sezení, stání, chození, to jsou věci, které se mění. V dějinách se měnily a budou se zase měnit. Vždycky to vychází z mentality národa, z mentality prostředí. Do II. Vatikánského koncilu to bylo pevně určeno pro celý svět. Dneska už to tak není. Třeba v Jižní Koreji nebo vůbec v Koreji třeba vůbec kněz nelíbe oltář nebo se tam nepokleká, ale kalní se. V Indii si nepodávají ruce, ale jak všichni víme, sepnou ruce a ukloní se jeden druhému. Prostě ta gesta byla změněna tak, aby to lépe odpovídalo mentalitě těch lidí, a tato gesta, to není to nejdůležitější. Co je důležité? Je důležité to, abychom měli otevřené srdce a otevřenou duši, abychom věděli, že se setkáváme s Ježíšem. A tady to vnější tomu má napomáhat. Rozhodně to nemá být brzda, ale má to být pomoc, abychom se setkali, abychom si Ježíše odnesli a dokázali z tohoto setkání s Ním žít v dalším životě.