Slovo života pro věřící na měsíc leden 1983

list věřícím

„Já jsem ... život“ (Jan 14,ž).

Na tento měsíc připadá týden modliteb za sjednocení křesťanů. Je to výzva pro každého Kristova následovníka, aby věnoval soustředěnou pozornost vůdčí myšlence pro tento rok: „Kristus – život světa“. Abychom ji mohli hlouběji prožít, zvolil jsem si jako „slovo“ na leden to, co Pán Ježíš slavnostně prohlásil sám o sobě.

„Já jsem život“.

Ale čím to je, že Ježíš může o sobě říci: „Já jsem ... život“? Je to proto, že on je jiný než my: My dostáváme život od druhých, zatímco Ježíš jej má sám od sebe. Kristus je totiž Bůh. Je od věčnosti v Otci a Otec v něm.

„Já jsem ... život“.

Protože Ježíš má život, protože je život, může ho dát i nám. Může nám dát podíl na životě, který neselže, ani když nás stihne tělesná smrt.

Člověk už od přirozenosti touží po něčem, co je větší než on sám, protože je stvořen k obrazu Božímu. Je tedy povolán žít ve společenství s Bohem. Proto nalézá v životě, který mu dává Ježíš, svou plnost, nevýslovné splnění všeho, po čem touží celou svou podstatou, své všeobsáhlé štěstí.

„Já jsem ... život“.

Život, který Ježíš dává křesťanovi, není darem jen pro budoucnost, pro onen svět, ale už pro přítomnost. Právě proto, že máme v sobě tento život, máme sobě něco, co neumírá.

Křesťan může zachytit v sobě tento život skrze víru, kterou chápeme jako úplné přilnutí celou bytostí ke Kristu. Ježíš totiž řekl: „Kdo věří v Syna, má život věčný“ (Jan 3,36).

Účast na tomto životě získáváme, jestliže s láskou přijmeme a žijeme Kristova slova: „Ano, skutečně, říkám vám: Kdo slyší mé slovo... má život věčný“ (Jan 5,24).

Ježíš udílí tento život skrze Eucharistii. Eucharistie je „Chléb života“ a je-li přijímána, jak si zasluhuje, dokáže nasytit bezedný hlad člověka po životě.

„Já jsem ... život“.

Jak tedy žít toto mimořádné slovo Kristovo?

Dnes by si člověk chtěl namlouvat, že hmotný blahobyt, konzumní způsob života, pouhé pozemské hodnoty, kultura nebo věda jsou schopny uspokojit jeho nároky. Ale není tomu tak. To víme a zakoušíme den ze dne. Je třeba být upřímní k sobě i k druhým a uznat, že je zapotřebí něčeho úplně jiného k naplnění našeho srdce.

Je třeba přičinit se o to, aby tento život v nás byl skutečně živý. To bude tenkrát, budeme-li věřit v Krista celým srdcem, zvolíme-li si ho jako svůj ideál, jako vůdce na pozemské pouti. Pak budeme vstřebávat jeho slova postupně jedno po druhém s láskou, která nezná mezí, dokud se nestanou normou našeho jednání. A konečně budeme přijímat pokrm tohoto života, který nám Kristus nabízí v Eucharistii. Pak zakusíme sami na sobě, že tento život je to jediné, co dává pravý smysl našemu bytí a že dává odpověď na všechny naše životní důležité otázky.