Pátek 14.06.2024, sv. Anastáz, Roland
Hledat: Vyhledat

Dobyl-li sobě císař Josef II. tím, že zrušil nevolnictví, nesmrtelné zásluhy o stav rolnický?

Dr. František Ehrmann

Literární kritika knihy Beidtel, Ignatz: Geschichte der österreichischen Staatsverwaltung (1740–1848), Innsbruck, 1897.

Ehrmann, František: Dobyl-li sobě císař Josef II. tím, že zrušil nevolnictví, nesmrtelné zásluhy o stav rolnický? (recenze), Hlídka, roč. XXV, 1898, s. 45–48.


Dobyl-li sobě císař Josef II. tím, že zrušil nevolnictví, nesmrtelné zásluhy o stav rolnický?

Minulého roku vyšla kniha velmi zajímavá, nadepsaná: „Geschichte der österreichischen Staatsverwaltung“ (1740–1848) vom weil. Dr. Ignatz Beidtel, k. k. Appellationsrathe, mit einer Biographie desselben, aus seinem Nachlasse herausgegeben von Alfons Huber. I. Bd. (1740–1792), Innsbruck, Wagner.

Ignát Beidtel narodil se ve St. Dvorci na Moravě. r. 1783. Byl pak od r. 1807.–1816. professorem dějin na universitě v Olomouci. Roku 1824. jej shledáváme zase na Moravě jako radu apellačního soudu v Brně. Poslední dny života svého strávil v Brně a Opavě, kdež také umřel r. 1865. Beidtel zůstal vždy smýšlení konservativního. Poněvadž pak skoro celý život svůj věnoval studiu a mnoho z toho, co zanechal v rukopisech napsáno a co právě professor Huber uveřejnil, sám zažil, má i vypravování i úsudek jeho cenu zajisté vynikající.

Mohli bychom mnoho zajímavého1) uvésti z vypravování knihy zmíněné o přísnosti Josefově k úředníkům, o snahách jeho germanisačních, o obmezování církve a hlavně práv papežových, zvláště pak o cestě Pia VI. do Vídně; ale na tomto místě toliko na zajímavou a důležitou knihu upozorňujíce, podáváme čtenářům „Hlídky“ důvody Beidtlovy pro jeho přesvědčení, že císař Josef II. si nezjednal právě nesmrtelné zásluhy o stav rolnický tím, že zrušil nevolnictví. Beidtel dříve než důvody své uvádí patent, jímž se zrušuje nevolnictví v Čechách. Zní tedy celé místo takto:

„Nevolnictví, jež bylo v Čechách, na Moravě, v Kraňsku a Haliči valně rozšířeno, budilo velikou pozornost vlády. Mělo se za to, že se nevolnictví nesnáší s požadavky století osmnáctého. Proto vydány patenty zvláštním poměrům jednotlivých korunních zemí sice přesně přizpůsobené, ale ve hlavní věci navzájem shodné. Pro Čechy byl vydán dne 15. ledna 1782 patent, kterýž tuto doslovně uveřejňujeme, protože officielně poučuje o podstatě zrušeného právě nevolnictví. Zní pak následovně:

‚Nevolnictví se od nynějška pro Čechy úplně zrušuje; místo něho se zavádí zmírněné poddanství, o němž se zákonem stanoví toto:

1. Každý poddaný má právo se oženiti, když se jenom napřed ohlásí a prokáže opovědným listem (Meldzettel), jenž mu zdarma bude vydán.

2. Každému poddanému je dovoleno, pokud se zachovají okresní odvodní předpisy, z pasntví se odstěhovati a jinde ve své korunní zemi se usaditi nebo služby konati. Jenom si mají poddaní, kteří se stěhují z panství, aby se jinde buď ve svém domě nebo v podružství usadili, vymoci list propustný, který jim rovněž zdarma vydán bude, aby ho nové vrchnosti předložili a tak dokázali, že jsou sproštěni předešlé vrchnostenské povinnosti.

3. Poddaní mohou libovolně řemeslům a uměním se učiti a bez listu propustného (Losbrief), jenž se úplně zrušuje, svému živobytí tam, kde jaké naleznou, se věnovati.

4. Poddaní nebudou už zavázáni k některým dvorním službám, jenom jsou

5. ti, kdož po obou rodičích osiří, povinni, aby za služby vrchnoporučenské, ktré jim musí vrchnost bezplatně prokazovati, na (panském)


1) Jest asi méně obecně známo, co Beidtel vypravuje na str. 374. o smlouvě vlády Josefa II. se židovkou Dobruškou; proto aspoň v poznámce místo o ní jednající přeložíme. Zníť pak následovně: Poněvadž prodej církevních statků vládě nedostačoval, sáhla k novému prostředku. Vláda rozkázala, by jí byl ovydáno všecko stříbro kostelní. »Mezi vládou a českou židovkou Kateřinou Dobruškou i jejím synem byla uzavřena smlouva na dvanácte let, podle níž se tito zavazovali stříbro a drahocenné předměty kostelní, které jim vláda čas od času dodá, za určitou cenu budou kupovati. Této smlouvy se lid hrozil, protože šlo o liturgické nádoby, kterých se používalo při udělování svátostí; a nyní byly vydávány židům. Císař (Josef II.) poznal ze seznamů za tou příčinou pořízených, že kostely nemají tolik zlata a stříbra, kolik myslil. Poněvadž pak i rozčilení lidu vymáhalo zvláštních ohledů, bylo roku 1789. židům dodáno velmi málo a po smrti Josefa II. už vůbec nic.«


dvoře odsloužili obvyklá sirotčí léta, který ch nesmí býti více, než tři. Povinnost tato však platí jenom tam, kd byla zákonitým zvykem zavedena. Konečně poněvadž

6. všechny ostatní na poddanských statcích lpějící roboty, naturalní a peněžité dávky, ku kterým poddaní i po zrušení nevolnictví zůstávají zavázáni, urbarialními patenty bez toho jsou vymezeny, nemůže nikdo nad ně více od poddaných požadovati. Ostatek zůstávají poddaní také po zrušeném nevolnictví svým vrchnostem povinni poslušností, zákonem bez toho předepsanou.‘

Z toho zrušení nevolnictví pokrokáři učinili nesmrtelnou zásluhu císaře, a v cizině, která si nevolníky představovala jak otroky černošské, tomu věřili. Než ze slov zákona vidíme patrně, že zrušením nevolnictva vlastně jenom rolníci nabyli práva,

oženit se, kdy chtějí,

z panství se odstěhovat, kdy chtějí,

dítky dáti na umění či řemeslo, jaké chtějí a že

služby, které na panských dvorech podle potřeby a za stravu i mzdu konávali, byly velmi obmezeny.

Ve městech zvláště průmyslníky pranic netěšilo, že venkované nabyli práva, učiti se umění a řemeslu po své vůli, protože se následkem toho obávali velikého návalu k městskému průmyslu. Ale ani venkované neměli z toho takové radosti, jaké by se kdo byl nadál. Jenom zřídka bylo právo, odstěhovati se z panství, skutečně výhodno. Vrchnost pak nikdy nebránila, aby se oženil, kdo měl zajištěno živobytí. A právo, umění a řemeslo podle své vůle si zvoliti, zdálo se, že málo výhod poskytne, protože mu vadilo cechovní zřízení.

Mimo to lid venkovský očekával ještě více. Neboť bylo rozšířeno mínění, že všechna vrchnostenská práva vlastně spočívají na osobivosti, která se má novými zákony ponenáhlu zlomiti. Ale patent, zrušující nevolnictví, výslovně potvrdil všecky závazky lpějící na statcích rolnických tak, že nepřinesl rolníkovi peněžitých výhod, které mu obyčejně bývaly nejvítanější.

V následujících letech (1783–1789) vláda ještě mnoho vykonala ve prospěch rolníka, ale prospěch ten byl – mimo výhodné pro rolníka zrušení robor na mnohých statcích státních a duchovních i městských (1782–1788) – většinou místní toliko a nepatrný. Nejdůležitější bylo rozhodnutí, že rolník, jenž dotud byl nucen jisté plodiny a nápoje, jako víno či kořalku, kupovati jenom od vrchnosti, je smí budoucně kupovati úplně podle své vůle, kde chce.

Mimo očekávání císaře bylo patrno, že že se ani tehdy hospodářské postavení rolníkovo nezlepšilo. Částečně pak připisovali vinu lenosti sedlákům vrozené a úplnému nedostatku ducha spekulativního. Ale hlavní příčinou bylo, že vojenská břemena, přípřeže, ubytování vojska, dodávky naturalií atd. pro armádu, Josefem II. rozmnoženou, velmi vysoko vystoupila, a že rolníci, vyjímajíc břemena feudalní za Marie Teresie pevně vymezená, ku všem bývalým dodávkám panským byli ještě zavázáni.

Proto koncem roku 1784, vynořila se ve Vídni myšlenka, aby se zamýšleného katastrování všech pozemků ve hlavních zemích říšských použilo k úplnému odstranění soustavy feudalní. Ale soustavy feudalní nebylo lze odstraniti, dokud se neprovedl katastr. Za to byly vydány v letech 1784.–1789. některé jiné zákony, které postavení rolníkovo ve mnohé příčině zhoršily.

Aby se rolníkům zjednaly prostředky na melioraci pozemkův, usnadněn jim tam, kde už byli majetníky pozemků, knihovní vklad dluhů, následkem čehož se rolníci často lehkomyslně zadlužovali. Také dělení pozemků se stále podporovalo tak, že ho rok co rok přibývalo.

Konečně vyšel 11. května 1786 důležitý zákon o posloupnosti dědičné, který měl za základ rovné všech dítek právo dědičné. Tím statky selské pozbyly vlastnosti, která je činila jakýmsi druhem majoratův a po smrti rolníkově býval jeho statek velikými dluhy obřemeněn“ (str. 315.–318.).

DR. FR. EHRMANN.


Ehrmann, František: Dobyl-li sobě císař Josef II. tím, že zrušil nevolnictví, nesmrtelné zásluhy o stav rolnický? (recenze), Hlídka, roč. XXV, 1898, s. 45–48.


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.