Dějiny vzdělanosti v Anglii (recenze)

Dr. František Ehrmann

Literární kritika knihy Buckle, J. T.: History of Civilisation in England, 1857, 1861.

Ehrmann, František: Dějiny vzdělanosti v Anglii (recenze), Hlídka, roč. XXIV, 1897, s. 367–369.


J. T. Buckle:

Dějiny vzdělanosti v Anglii.

Díl III. a II. po první části.

Knihovna Rozhledů. IX. Vydává a pořádá Josef Pelcl. V Praze 1896.

J. T. Buckle byl syn bohatého londýnského majetníka lodí. Narodil se 24. listopadu roku 1822. v Lee hrabství kenstkého. Zůstal svoboden. Roku 1861. se těžce roznemohl neduhem plicním. — Proto se odebral do Egypta na zotavenou. Zotaviv se cestoval po Palestině. Cestou však se velice unavil, nemoc se vrátila a učinila konec životu jeho pozemskému dne 29. května r. 1862. Pochován byl na protestantském hřbitově v Damašku.

Buckle věnoval život svůj soukromému studiu; do škol nechodil. Pracoval neúnavně, o čemž svědčí množství citatů původních, vlastní četbou, jak o něm jeho životopisec vykládá, sebraných. Známo jest jeho dílo „History of Civilisation in England“ (2 sv. 1857, 1861), které ještě sám vydal, a „Miscellaneous Works“ pod kterýmžto jmenem ostatní jeho práce vydala Helena Taylorová.1)

Jeho „History...“ vzbudila v letech šedesátých veliký rozruch. Buckle měl v úmyslu v ní napsati dějiny vzdělanosti v Anglii. Ale předčasná smrt úmysl jeho překazila, tak že k nim napsal toliko úvod. „History...“ je tedy jenom úvod do dějin vzdělanosti v Anglii. A Buckle v něm stanoví pravidla, podle nichž by bylo pěstovati dějiny, aby se historie povznesla na důstojnost vědy (I. dílu odděl. 1.) a snaží se svá pravidla objasniti a odůvodniti příklady z dějin Francie (I. dílu odděl. 2.), Španěl a Skotska (II. díl) vybranými, tak že se v „History...“ jeví především jako filosof a potom teprve jako jako dějepisec.

Pan vydavatel „Rozhledů“ míní,2) že „především pro nás, pro náš národ a jeho nynější život nemůže býti knihy poučnější. Každý, kdo přečte Španělsko,“ prý četl osudy i našeho národa, minulé i současné.“ Jemu je „kniha Buckleova broušené zrcadlo, v němž se zhlíží v celé hloubce duše národů. Pro náš národ znamenalo“, prý „by mnoho, kdyby došla


1) Srv.: Henry Thomas Buckle’s Geschichte der Civilisation in England, deutsch von Arnold Ruge, Leipzig 1866 str. VII. nn.; Masaryk, Theorie dějin dle Bucklea ve Sbírce předn. a rozp. III. 1. Praha 1884; »Ottova Slovníku Nauč.« heslo »Buckle«.

2) Na obálce sešitu, jímž počal vydávati II. (III.) díl Buckleových dějin.


hojně čtenářův a zásady v ní tak poutavé následovníků.

Kdo jiného ni o Buckleovi neslyšel ani nečetl, zajisté nebude ani s to, by přesvědčivým a horoucím slovům p. Pelcla odolal; a musí stůj co stůj aspoň tento vzácný díl „Knihovny Rozhledů“ odebírati.

My však nepůjdeme na vějičku p. Pelclovi, poněvadž jsme přesvědčeni, že se mnoho horoucích slov napíše jenom — pro reklamu; a dříve, než bychom Buckleovy „Dějiny vzdělanosti v Anglii“ odporučili, ohledáme pravou jejich cenu.

Buckle je tedy ve své „History...“ historikem, ale hlavně filosofem. Jakým však historikem a jakým filosofem?

Co se Bucklea-historika týká, odpovíme zkrátka s uznaným historikem Droysenem, že „History Buckleova je plna bludů, libovůle a nedůsledností“ tak, že se „v ní Buckle jeví jenom nadaným dilettantem.1)

Popatřme však na Bucklea-filosofa; snad jako filosof jest nade vši výtky vysoce povznesen. Buckle těžko nesl nevědecký ráz historie, nazvané už dávno ἐμέϑοδος ὕλη. I chtěl se historii státi tím, čím se Baco osvědčil přírodovědě, chtěl historii povznésti na důstojnost vědy. Ale právě srovnání dějepisu s přírodopisem svedlo jej na bezcestí, tak že základ, na němž přírodověda pevně stojí, podložil také pod zamýšlenou budovu historie-vědy — nikterak nedbaje, že pro rozdíl podstatný, jímž se liší přírodopis od dějepisu, se základ ten rozsypal v půdu písečnou.

Buckle soudil takto:

a) Jakojevy přírodní jsou nezbytným účinkem a důsledkem všeobecných zákonů přírodních, tak všecky události dějinné, které plynou z působnosti člověkovy, jsou nezbytným důsledkem jiných všeobecných zákonů, podle nichž se člověk říditi musí, ať chce či nechce. A proto jenom ten historik pojednává o historii vědecky, který ve svém pojednání události dějinné uvádí na tyto všeobecné zákony a vysvětluje, kterak z nich nezbytně vyplynuly.

b) Žije-li člověk a vůbec společnost lidská podle těchto všeobecných zákonů, pak zajisté ve vzdělanosti pokračuje; brání-li se však komu, aby podle těchto zákonů nežil, pak mu vzdělanosti ubývá, on zakrňuje.

c) Největší překážkou, která brání člověku, aby podle těchto zákonů nežil, je stát a církev; tak že uvědomělému člověku je stát a především církev v pokroku ve vzdělanosti jenom na závadu; odtud z hlavních zásad Buckleových: „Velikým nepřítelem pokroku a proto velikým nepřítelem vzdělanosti jest duch ochranářský, čímž vyrozumívám názor, že společnost nemůže prospívat, jestli stát a církev nebdí nade všemi záležitostmi a nechrání jich života;“2) odtud


1) Sybel Histor. Zeitschrift Bd. IX. (Jhrg. 1863) str. 4. — Srv. také: Masaryk, ib. str. 24. nn., kde vytčena celá řada větších i drobných nesprávností.

2) Ib. str. 3. Zajímavo jest, že v této příčině napsal Palacký, jemuž přece jméno historika vědeckého přísluší právem plným (Srv. Masaryk, ib. str. 6.), ve svých »Dějinách doby hus.« II. dílu (Praha 1872) na str. 7.: »Ale jakož tudíž na jevě jsou blahodějné účinky...vítězství českých za hranicemi...: zase nelze tajiti, že následky zdaru onoho u vnitř vlasti...nebyly tak utěšené. Auplné zničení dávné autority, co do státu i církve, potáhlo za sebou také zničení národní jednoty a svornosti; svoboda zajisté, trhajíc všeliké auvazky, libuje sobě všude v rozmanitosti a rozdrobení, a protož nesjednocuje, alebrž rozptyluje, leč by společné nebezpečí obmezovalo ji a tvořilo auvazky nové.«


názor všeobecný velmi často v Buckleově „History“ se objevující: „žádná země nemůže dospěti znamenitého stupně vzdělanosti,1) pokud církevní moc má velikou autoritu.“2)

Toť soud a názor Bucklea-filosofa.

Hlavní vada jeho filosofie dějin jest, že si nedostatečně povšiml předmětu, kterým se obíral.

Dějiny člověčenstva mají za předmět jeho skutky (události dějinné). Chceme-li tedy o dějinách člověčenstva dobře souditi, jest nám

netoliko události samy o sobě pozorovati, nýbrž

také důkladně si povšimnouti člověka, který je vykonal a

účelu, proč je vykonal.

Buckle však události dějinné postavil na roveň zjevům přírodním; a jako přírodozpytec zjevy přírody nerozumné jen samy o sobě pozoruje a patrně vidí, kterak se nezbytně řídí nezměnitelnými zákony, tak Buckle události dějinné také jen samy o sobě ozoroval, nedbaje toho, že člověk, jehož působnost se v nich jeví, jest tvor rozumný, svobodnou vůlí nadaný, jenž mohl a nemusil jednati, jak právě jednal, a podle své vůle i události dějinné změniti: ano Buckle svobodnou vůli člověka a prozřetelnost Boží jako „bludičky“ přímo zavrhuje.3) Tak se stalo, že celá budova filosofické soustavy jeho se zbořila, a výsledek jeho filosofického bádání jest, že jím netoliko dějepisu na důstojnost vědy nepovznesl, nýbrž ho na pouhý přírodopis snížil. — Z této příčiny4) se Buckle ani jako filosof neosvědčil.

Pozorujíce tedy jeho „History“ s tohoto objektivního stanoviska a vědouce, kterak dalekosáhlé zhoubné následky by měla pro život mravní jeho nauka, pokládající každý, ať dobrý ať zlý skutek lidský za nezbytný účinek obecného zákona, tak že člověk zaň ani odměny ani trestu nezasluhuje, — nemůžeme se s p. Pelclem rozehřáti pro „History“ Buckleovu. Nechceme však také více o ní se rozepisovati, leda by snad p. Pelcl se dal do „záslužné“ práce a událostmi nad světlo jasnějšími dokázal svůj výrok, že „Buckleovy“ osudy Španělska jsou i osudy našeho národa, minulé i současné.

Prozatím Buckleovy „History“ širším kruhům neodporučujeme.

Dr. Fr. Ehrmann.


1) Ruge ib. I. 2. str. 7. místo Pelclova II. díl. str. 7. »jisté výše«.

2) Ruge ib.

3) Srv. Sybel ib. str. 5.

4) Ostatek, koho věc zajímá, viz Masarykův rozbor shora uvedený.


Ehrmann, František: Dějiny vzdělanosti v Anglii (recenze), Hlídka, roč. XXIV, 1897, s. 367–369.


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.