Středa 20.02.2019, sv. Nikefor, Oldřich
Hledat: Vyhledat

Valentin Bernard Jestřabský, farář a spisovatel (1630–1719)

ThDr. Karel Eichler

Základní článek o P. Valentinu Bernardu Jestřábském. Stejné informace přináší i Eichlerova publikace Paměti panství Veverského (1891) v rámci chronologického popisu dějin veverského panství a městečka Veverské Bítýšky.

Eichler, Karel: Valentin Bernard Jestřabský, farář a spisovatel (1630–1719), Obzor, ročník XIII., 1890, č. 9, s. 129–133, č. 10, s. 146–148.


Valentin Bernard Jestřabský

farář a spisovatel (1630—1719).

Napsal Karel Eichler.

Byl mužem »v pravdě apoštolským, horlivým, bdělým, příkladným, o blaho duší sobě svěřených pečlivým.« Pocházel z Moravské Ostravy z rodičů chudých sice, ale zbožných. Narodil se r. 1630. Po smrti otce svého odebral se do Uh. Hradiště studovat humaniora, kde učiteli jeho byli Jezuité P. Martin Lassota a spisovatel P. Jiří Kruger; matka předením výživu opatřovala. Filosofii a bohosloví v Olomouci odbyv, posvěcen jest na kněžství r. 1663. Po dvouletém kaplanování v Lošticích, dvě léta strávil jako duchovní správce ve Střelicích; načež r. 1667. dne 18. března investován na faru Veversko-Bytyšskou, kde zůstal 52 let, až do své smrti.

Žil následovně: Ráno vstával o 4 hodinách, modlil se kanonické hodinky a jiné modlitby, rozjímal, na kázání se připravoval; mezi tím musili domácí zachovávati hluboké mlčení. K deváté hodině chystal se na mši svatou. Odslouživ ji s vroucnou zbožností setrval v kostele a pak ještě doma v díkůčinění. Horlivě kázal a katechisoval. Duchovního obleku neodkládal. V stravě byl skromný a střídmý; neboť mimo hovězí maso jedl v pondělí a ve středu hrách, v pátek jenom hrách, v úterý a ve čtvrtek mimo hovězí maso prosnou kaši, v sobotu kaši z pšeničné mouky. K večeři ničeho nepožíval. Vína v posledních dvou letech nepil, v dřívějších velmi málo. Po obědě s domácími míval zbožné rozhovory o věčném spasení, ostatní čas odpolední věnoval čtení, studování, psaní a skládání knih. Hosty rád přijímal a dle možnosti se jim věnoval. O svátcích Marianských hostil chudé. I domácím nic nescházelo. Ruky nedal si od ženských líbati, aniž ženské pustil do své světnice, kterou si sám zametal a poklízel; i postel si sám stlal. Stráviv den v samých zbožných skutcích a pomodliv se ulehl o 9 hodinách bez večeře, dada si pod hlavu kámen, aby tvrdě neusnul, nýbrž zavolán jsa k udílení svatých svátostí, rychle se probudil. Domácím říkával: »Vám je snadno dostati se do nebe, těžko však nám kněžím, kteří budeme účty klásti spravedlivému Soudci z vašich duší.«1)

Jestřabský vzal matku k sobě; zemřelať 80letá ve Vev. Bytyšce 16. listopadu 1682. a pochována jest v kostele farním sv. Jakuba Většího. Jmenovala se Žofie Anna. Mimo ni zdá se, že i jinou přízeň u sebe měl; r. 1697. vdala se tu dcera † Tomáše Jestřabského, souseda z Velikého Ořechového a r. 1703. zemřela Judita, vdova po onom Tomáši.

Jako faráři podařilo se mu zajisté vymýtiti poslední zbytky pikharství ve farnosti, které tu snad ještě skrytě doutnalo od odb, kdy mu přál Zikmund z Teuffenbachu, 1609—1635. majitel panství Veverského.

Věda, že okrasa domu Hospodinova povznese i náboženské smýšlení farníků, prosil novou majitelku Veveří, Marii Maxmilianu Terezii, rozenou hraběnku z Althanů, provdanou podruhé za Antonína Františka hraběte z Collatlů, aby dala zbudovati nový postranní oltář ve farním chrámu. Čemuž ona ochotně vyhověla. Kniha farního kostela o tom vypravuje: »Na oltáři strany epištolní jest obraz bolestného Krista Pána, kterýž obraz malby starobylé z Uher donesený a na tom oltáři od nejjasnější paní, paní Maxmiliany hraběnky z Collaltů, rozené


1) Liber parochialis Ecclae Aichorno-Bytyscensis p. 207–209.


z Althanů, zbudovaném, veřejně vystavěný prý slzel, jak udávají dvouverší (sic!) nad obrazem zmíněným zavěšená:

Haec lachrymas veneranda pias emisit Imago:
Cui Comitissa, Dei causa, construxit honori
Maxmiliana sacram, quam lector conspicit, aram,
Connubio sociate viro, de stirpe celebri,
Collalto; at genus ipsa suum producit ab Althan,
Gente Deo chara, pietate armisque potenti.
MDCLXIX. J.P.M.B.

U tohoto obrazu ve svých potřebách prosící přečasto nalezli patřičné pomoci a útěchy, jak tomu nasvědčují zavěšené dárky záslibné.1)

Jestřabský měl zajisté velikou radosť, že tím způsobem opatřen byl farníkům milostivý obraz. Lnultě neobyčejnou úctou k takovým obrazům a poutním místům a často se rozhovořoval o milostech při nich dosažených.

Jedním bočním oltářem však rušena byla v kostele souměrnosť. Aby jí bylo docíleno, dal r. 1674. na svůj náklad vystavěti druhý oltář na straně evandělní »slovutný pán Ondřej Kupec, řezník, toho času primator, ke cti a chvále bolestné Matky Boží.«2) Také vymohl farář pro slavnosť sv. Jakuba, patrona chrámu Páně, plnomocné odpustky.3)

Jinou zásluhu, kterou nepodceňujmež, získal si Jestřabský zakoupením důkladné knihy in VIII° na spisování vdavek, křtů a úmrtí. Úmysl jeho byl, aby matrika potomstvu dlouho se zachovala, jsouc zdrojem dějin vydatným a pravdomluvným. Vážná jsou slova, kterými ji vkládá do rukou nástupců svých. Na straně první je letočetný pětiměr jako heslo:

NoMIne qVID JesV CarIVs esse VaLet? (1674)

Na straně druhé je letočetné dvouverší:

Non MIhI CeDat honos, et IesV qVaeqVe VaLentI:
In CVIVs ManIbVs Dona VenIre soLent.

Pak následuje připomenutí (latinské):

»Čtenáři a nástupče příznivý.

Na maličkost upozorňuji tě.

I. Přeješ-li si seznati pořad pokřtěných ode mne a velectihodných a veledůstojných mých předchůdců, nalezneš je v matrice staré; podobně vdavky a pohřby.

2. Jelikož stará matrika hanebně pořezána a potrhána byla od těch, do jejichž rukou přišla, tuto díla v každém ohledu dobrého koupenou a ozdobnou rač bedlivěji chovati a střežiti.

3. Uráží-li co oči a ducha, netrhej toho, nýbrž ber ohled na dobré a slušné (které s nedokonalým jest spojeno). Neboť všeho nemůžeme všichni.«

Načež končí pisatel českým rýmem:

»Nemůžeme všichni všeho,
Zvlášť, kdo se neučil čeho.«

Napomenutí Jestřabského bylo do budoucna při matrikách šetřeno, starší však knihu matričnou, o níž on praví, že byla chatrná, ruka nerozumná přece zničila docela, tak že nejstarší matriky počínají teprve r. 1674.

Nebylo dosti na nových dvou oltářích. Dne 9. července 1678. odbývána duchovní komise. Shledavši, že kostel 7° dlouhý, 4° široký, jenž měl dřevěnou věž a zvonici nad prostředkem střechy kostelní, je pro 544 farníků Bytyšských a 220 Řičanských (Řičany byly tehdy filialkou Bytyšky) příliš malý, nařídila, by neodkladně kostel byl dvěma pobočními kaplemi rozšířen a věž aby byla vystavěna, pokud možno z příspěvků dobrodinců. Horlivý Jestřabský rozkaz provedl a věž kamennou ozdobil nápisem:

ALMe DeVs BItIsska tVo ConstrVXIt horrI. (1679).

Do nové věže přeneseny dva zvony ulité r. 1648. po shoření kostela.

Kostel nebyl bohatý, avšak opatřen byl potřebným náčiním. Měl 3 konsekrované oltáře, 3 pozlacené stříbrné kalichy s patenami, jednu malou stříbrnou a jednu velkou měděnou monstranci, stříbrné konvičky s táckem, stříbrnou pyksli na sv. oleje a pohár na abluci, 8 mešních rouc a dva zvony. – Ve filialním kostele Řičanském byly 3 oltáře, hlavní konsekrovaný, I stříbrný kalich pozlacený, I taková malá monstrance, 4—5 mešních rouch, 3 zvony a jiné potřebné věci.

Nová věž měla místa dosti na třetí zvon. Jestřábského spořivosti podařilo se poříditi z kostelního jmění1) nový, větší dosavadních dvou, I0 centů 20 liber těžký, mající v otvoru I metr průměru. Nese dva nápisy: Horním jedním řádkem do kola pěknými písmenami vyvedený zní: »In honorem s. Jacobi apostoli et patroni ecclesiae Witischkae fusa est haec campana de novo metallo.« Dolní zní: »Mit gossen Fleiss


1) Lib. par. Eccl. p. 5.

2) Ib. p. 6.

3) Wolný, Kirchl. Top. Br. I. S. 293.

1) Lib. par. Eccl. p. 4. »Ex peculio ecclesiae.«


durch Gottes Gnadt Johann Baptista Mellack in Brinn mich gossen hat. MDCXCIII.« Na prostoře mezi oběma nápisy vypodobněn jest sv. Jakub jako apoštol (poutník) s dlouhou holí, tykví na vodu po jednom noku a taškou na řemeni po druhém. Na straně zadní zvonu je znak o 4 polích, z nichž dvě na příč stojící jsou prázdna, dvě ostatní vyplněna jsou ratolestí rozvětvenou v hojné listí. Nad znakem vlaje páska, písmenami A. F. C. D. C. Od spodu k bokům věnčí znak palmové listí. Nápis zdá se, že znamná: Antonius Franciscus Comes de Collalto, tehdy již vdovec po Marii Maxmilianě Terezii, majitelce Veveří r. 1689. zemřelé, a otec hraběte Leopolda z Collaltů, jenž po matce Veveří držel 1689—1707. Snad nějakou značnou částkou na zvon přispěl.

Velký ten zvon s prostředním a malým jsou souzvučně zladěny; majíť trojzvuk g c e. — V obecních účtech z r. 1693. zachovala se o zjednání zvonu poznámka: »Sousedům, když pro zvon byli v Brně, I zl. 36 kr., a za 2 páry kuřat (snad na pohostění zvonaře) 14 kr.« —

Péče Jestřabského stejnou měrou jako k farnímu chrámu Páně nesla se ku starožitné kapli nebo kostelíčku Matky Boží, stojícímu nedaleko hradu Veveří. Kaple byla r. 1643. a 1645. od Švédů vydrancována a obec Vev.-Bytyšská několikráte na její opravu sbírala po Moravě i Čechách, vysýlajíc za tím účelem s prosebným listem poustevníka, to jest kostelníka a hrobaře, který v pouštce u kaple bydlíval. Jestřabský sbírky obnovil. Již v obecních účtech z r. 1677. je zapsáno, že bylo vydáno na listy poustevnické 6 kr. za papír. Napřed sbíráno na odstranění větších nedostatků, pak r. 1697. a 1698. na vyzdvižení nového oltáře. Listy z posledních těch dvou let vydané od obce, pověřeny jsou děkanem i farářem. Děkan se podepsal: Martinus Franc. Mitwohner, prot(onotarius) Apstcus, dec(anus) rur(alis) Doubravnicensis sub castro Pernstein; jeho pečeť prstenní má ve znaku pod kardinálským kloboukem písmeny M. F. — C. M. Farář napsal: Ego quoque quâ loci parochus attestor et obnixe intercedo; pečeť má pod stromem (palmou) kvítko a písmeny V. B. — J. G. — Listy ty fedrovní ujišťují, že vyslaný sběratel, spoluobčan Jiří Kratochvíle, je muž spolehlivý a počestný, a ani fortelně ani podvodně nejde.

Účinkoval-li Jestřabský jako farář tak blahodárně pouze na své farníky, pojal do činnosti své jako spisovatel celou Moravu, duchovenstvo i milý jemu lid. Psal latinsky a česky, či jak říkal moravsky. První dílo (české) vydal tiskem r. 1699., poslední krátce před svou smrtí.

Ač se vědělo dle zápisků chovaných ve knize farního kostela ve Vev. Bytyšce, jaké spisy vydal, přece paměť o nich téměř zanikla; teprve zásluhou c. k. gymnasialního professora v Praze, dra. Jana V. Nováka, který o prázdninách po dvě léta pátral ve studijní knihovně olomoucké po českých knihách starších, nalezeny a zjištěny jeho spisy téměř všechny. Dr. Novák o nich podal r. 1889. zprávu na schůzi Matice České a zapůjčil nám ochotně přednášku svou. Z ní pak vyjímáme tyto zprávy:

Jestřabský vydal jazykem latinským:

I. »Opus novum tripartitum concionum moralium — ad captum simplicis populi accommodatum,« ve třech foliových dílech o str. 853, 724, 835, v Brně u Jana Frant. Svobody r. 1712. Obsahují po 6—10 kázaních na všechny zasvěcené svátky a neděle a také řeči příležitostné, a jsou věnovány: díl první Bohu, druhý sv. Petru a Pavlu a sv. Jakubu Většímu (patronům filialního kostela v Řičanech a farního ve Vev. Bytyšce), třetí sv. Cyrillu a Methoději. Kázaní sváteční obsahují také řeči o poutních místech a domácích Svatých. — Jestřabský o tom díle pracoval jsa pobádán brněnským kanovníkem Lefflerem a komínským farářem Wernerem osmnáct let, přečetl za tím účelem přes 125 knih, vydal na tisk přes 2000 zl., na vazbu přes 1000 zl. a na jiné útraty 60 zl., což však bylo mu zapraveno od jakéhosi dobrodince, a daroval s dovolením biskupa olomouckého, Schrattenbacha, po exempláři správám děkanství a far, aby duchovní podle nich lidu kázali; darovaných exemplářů neměl míti nikdo práva odtud odnésti, a kdyby se ztratily, měl je farář z vlastního nahraditi. Přes to opatření však jsou kázaní Jestřabského dnes vzácností! Ani na faře Veversko-Bytyšské se nezachovala!!

2. Druhé dílo latinské byla opět sbírka kázaní, nedělních i svátečních, katechetických, pohřebních a svatebních, vydaná r. 1717. u Jiřího Lehmana v Brně (a ve Vídni) ve dvou svazcích quartových s titulem: »Concionator extemporaneus seu doctrina moralis per modum concionum in omnes Dominicas et festa totius anni distributa et pro captu simplicis populi compendio, una cum exhortationibus catecheticis, funebribus et nuptialibus conscripta ....« Spis tento o 636 stranách věnován jest novému mučeníku, Janu Sarkandrovi ze Skočova, též kazateli a učiteli. — Každému kázaní přidáno jest nějaké mravné naučení, jež dle nařízení císařů Leopolda a Josefa I. i biskupův olomouckých kazatelé byli povinni připojovati svým promluvám. I při tom díle, jež obsahuje celou věro- i mravouku katolickou, nápomocen byl mu kanovník Leffler.

Českých knih vydal Jestřabský tiskem celou řadu, určených robotnému lidu selskému, jak sám dí, pro jeho poučení a povznesení. Lidu toho si vážil a chtěl na něj působiti také spisy. Vydával je bezejmenně, podepisuje se pouze »jeden farář dioecesis Olomucensis, Moravo-Ostravský.« Také je po většině rozdával, nechtěje z nich míti zisku. Jazyk spisů není sice vzorný, avšak lidu zcela srozumitelný. Jestřabský vysoce cenil řeč českou, či jak říkal, moravskou, opět a opět nazývaje ji »někdy vzácnou a starožitnou.« České jeho spisy jsou:

I. Knížka pobožná o svatých andělích, v níž se vysvětluje, co jsou sv. andělé, jak jsou na lidi laskavi, jak mnohá dobrodiní lidem činí a jak mají býti od lidí váženi a ctěni; vytištěná v Holomouci u Jana Josefa Kyliána r. 1699. (v historii Literatury české J. Jungmanna, V. 749.) Stran 168 mal 8°. Obsahuje ke konci také pobožnosti k svatým andělům. Věnována je svatému archandělu Michalovi a strážným andělům.

2. Stellarium novum t. j. knížka pobožná o bl. Panně Marii, v níž se naučení dává, jak má býti od lidí ctěna a chválena bl. Boží Rodička P. Maria. Item pro které příčiny má býti ctěna a chválena.... Vytištěna v hlavním městě Holomouci u Jana Josefa Kyliána 1701. Stran 322 malé 8°. Věnována je P. Marii, dceři patriarchy Jáchyma. — Kniha rozdělena jest na 6 dílů a každý díl ma 12 paprsků, které ukazují, jak mají lidé Pannu Marii ctíti. Dvanácte paprsků jest oněch 12 hvězd, které sv. Jan ve svém Zjevení viděl na koruně krásné ženy — dle výkladu sv. Bernarda — Panny Marie. V posledních dvou dílech je řada příkladů z dějin moravských a také ze zázračných poutních míst Marianských.

3. Kazatel domácí proti 7 hlavním smrtelným hříchům.... Přidáno jest k tomu o čtyřech hříších do nebe volajících... Přidáno také k posledu o čtyřech posledních věcech každého člověka.... A to všechno mnohými, divnými a hroznými historiemi a příklady..... jest stvrzeno a vysvětleno. Vytištěno v Brně u Jana Fr. Svobody 1709. (Jungmann V, 842.) Věnováno Pánu Bohu, Jezu Kristu atd. O spise tom, jenž obsahuje 364 stran v 4°. pracoval Jestřabský půl roku.

4. Colloquium parthenium super canticum B. V. Mariae Magnificat, t. j. Rozmlouvání duchovní sv. Josefa s bl. P. Marií na její sv. píseň: »Velebí duše má Hospodina.« Vytištěno v Brně 1710. (Jungmann V, 1464.) Stran 132 malé 8°. Věnováno sv. Josefu. Obsahuje 20 rozmluv, z nichž první jedná o panictví a panenství, jak jest Bohu milé, ostatní vykládají smysl jednotlivých veršů písně »Magnificat.«

5. Colloquium ss. senum super canticum Simeonis, t. j. Rozmlouvání duchovní sv. Anny, prorokyně, se sv. Simeonem na sv. píseň jeho: Nyní propouštíš služebníka svého atd. A o ouvodu bl. P. Marie. Vytuštěno v Brně 1711. Stran 60 malé 8°. Věnováno sv. Simeonovi. Jestřabský mysle, že to poslední z jeho knížek, připsal ji jako stařec rovněž starci, prose ho za šťastný konec života, v posledních pak před smrtí letech za opatrování.

6. Katechismus domácí pod titulem a rozmlouváním hospodáře s hostem. Vytištěno v Holomouci u Anny Alžběty Rosenburgové, vdovy, skrze Jana Václava Šindlera, faktora l. 1715. (Jungmann V, 759.) Stran 250 malé 8°. — V předmluvě praví Jestřabský, že napsal knihu proto, že lidé na výklady kázaní brzy zapomínají a historie z kázaní všelijak převracejí. — Velmi zajímavý jest výklad I. Božského přikázání, v němž uvádí některé pověry v lidu rozšířené, jichž užívali pro nabytí užitků zemských a aby se jim šťastněji vedlo. Tak nosili při sobě cedulky nějaké pro štěstí, a proto, aby na ně lidé byli laskavi; zvláště mládenci, aby na ně děvečky braly, a pastýři, aby jich dobytkům vlci nepřekáželi. Ti také, když ponejprve z jara na pole vyháněli, kropívali dobytek, honili krávy přes ožehy, hole, nosidla, provazy, sukovitá pobřisla. Někteří nosili při sobě cedulky, aby nebyli raněni, neb aby pozbyli zimnic. Bývala na těch cedulkách svatá slova, mimo ně však i neznámá jména, snad jména ďáblů. Také chodívali k hadačům a hadačkám, kdykoliv se jim něco ztratilo, nebo když onemocněli sami neb i hovada jejich; domnívali se, že mohl takový hadač zloději udělati, aby onemocněl neb i zemřel. Také lásky u druhého pohlaví hledali prostředky pověrečnými, na př. kdo potřeboval, aby nevěsta povolit musela (k sňatku), jakkoli tomu před tím odporná byla; soused jakýs dělal to tím způsobem, že vcházeje k ní do dveří, dělal rukou znamení nějaké a promluvil některé slovo, načež hned povolila. Děvčata, chtějíce se vdáti, běhávala na štědrý den ke studním, ke plotům, ku kravám, ke slepicím a na některá místa jiná, aby zvěděla, jak brzy se vdají, a jakého dostanou manžela a odkud přijde. Sousedky, když zvěděly, že některá hospodyně nasadila na vejce hus, nebo slepici, nebo kačenu, nebo morku, nebo když se dověděly, kdy se mláďata budou líhnouti, uměly udělati, že se všecka podusila ve vejcích a ani jedno se nevylíhlo; a to prý dělaly tak za hry jaksi hašením uhlí v kuchyních.

Z výkladu 3. přikázání jde na jevo, že tehdy v suchých dnech sedláci nic nevozili, zejména mrvy a neorali mrvených polí (aby Bůh nedopouštěl těžkého léta), že hospodyně neprávaly šatů, chleba nepekly, nepředly, netřely konopě a lnu.

7. Vidění rozličné sedláčka sprostného, t. j. vypsání obyčejův a mravův i činů lidských, dobrých i zlých, chvalitebných i nechvalitebných, kteří v tomto světě mezi lidmi se konávali a konají, pod způsobem anděla svatého sedláčkovi sprostnému ukazujícího a naučení mu dávajícího... V Opavě, u Jana Šindlera l. 1719. Stran 304 malé 8°.—

Vylíčiv, jak lid selský a robotný je světu potřebný a užitečný, jak bez něho nemůže býti žádný stav a z rolnictva vychází všemu světu mnoho dobrého, praví Jestřabský v předmluvě, že proto třeba je stavu selského vážiti si. Jeho povznesení věnuje knihu tu jako i jiné již dříve sepsané. Obsah její jest: Anděl vodí prostého, avšak bohabojného sedláčka a ukazuje mu jako v obrazích rozmanité věci světa. Vidění či obrazů takových jest 37. — V prvním vede ho do dědiny, ve které lidé dítky špatně vychovávají, nechávajíce je dle libosti běhati, o školu a vzdělání nedbajíce. — V 2. naproti tomu uvádí ho do zámku, kde dítky právě se modlí, jsouce od rodičů vznešených ku všemu dobrému vedeny. — Třetí vidění je o dobrých i zlých učitelích; v městské škole rektor učí dítky nejprve náboženství a pak liternímu umění, mírně, bez bití, sám vyslýchaje a opravuje – takových učitelů měli by si lidé vážiti; v jiné škole mistr školní pyšný, nadutý, opilý, jen dětem poroučí, návodu nedává, ponechávaje učení mladších žáků starším, při vyslýchání je trýzní. — Ve 4. vidění se ukazuje, jak mládež je chlípná a nestydatá, děvčata vedou horší řeči než chlapci. — V 5. jak mnozí lidé v krčmách se svádějí. — V 6. jak hřeší v opilství, sedíce a pijíce v krčmách1) i s dětmi malými a dávajíce pohoršení. — V 7. jak čeládka namnoze je zpurná a nezbedná, na faře pak i krade, jak může, — jiná ovšem povahu má dobrou. V 8. se předvádí, jak někteří páni na čeládku jsou zlí. — V 9. jak o trhu na rynku jedni lidé zevlují a pomlouvají, jiní mírami a váhami šidí. — V 10. jak pohoršlivé jsou noční toulky. — V 11. brojí se proti oděvu nádhernému a zbytečnému, mluví se o vlásenkách a ženských kokrhelích, o obnažování ramen, při děvečkách o hedvábí, pentlích, bílých střevíčkách a červených punčoškách. — V 12. uvádí se sedláček na rathouz (maloměstský), kde obecní úřadové a soudcové (rychtář s konšely) pijí na obecní útraty, až se podrouší a pak nespravedlivě soudí. – V 13. pojednává se o nechvalitebném a nestřídmém se chování na hodech a hostinách. — V 14. o životě při dvořích panských, o zbytečné při nich nádheře, o množství psů a služebnictva, které jen lelkuje nic nedělajíc a je plno nepřízně a závisti. — V 15.—24. o poctivé práci, o vojácích lid sužujících, náboženství nedbajících, o chování se v kostelích, o mši svaté, o kázaních, o kacířích, o sv. zpovědi a sv. přijímání, o svěcení dne svátečního, o životě klášterním. – V 25. o poutích a poutnících; zmínka se tu děje o bičování těla při poutích obyčejném a k tomu směšný příklad z královského jednoho města na Moravě; měšťky toho města putovaly na posvátné místo a oblékly se do kápí mrskačských, ale aby ničeho necítily, podroušily se, až padaly na zemi. — V 26. o žebrácích a jich fortelích. — V 27—37. o stavbě a krášlení chrámův, o dobrých a zlých pánech a vldařích (zde poukazuje k tomu, že dobrotivý hrabě R.[udolf] z T.[euffenbachu] káral purkrabího, an chtěl na poddaného ruku vložiti), o nezřízené žádostivosti po slávě, o nevděčnosti i vděčnosti, o pastýřích a jejich pověrčivých zvycích, o lidech nemocných a umírajících, o soudu po smrti, o očistci, pekle a nebi. —

Úsudek Dra. Nováka o spisech V. B. Jestřabského zní: Myšlének originalních a vynikajících obsahují málo, přece však jsou zajímavým zjevem vlasteneckou svou tendencí a dosti obratným spořádáním látky, any pocházejí z dob nejhlubšího úpadku naší literatury a všeho života národního. — Pro poměry lidu selského dobře se hodí.


1) Jetřabský jistě tu míní nálevy pořádkem v soukromých domech.


Řekli jsme svrchu, že Jestřabský knihy své namnoze rozdával, nechtěje z nich míti zisku. To mohl činiti, protože fara Vev.-Bytyšská toho času byla výnosná. Vrchnosť za převzaté kdysi polnosti a desátky z Vev.-Bytyšky, Hvozdu a Řičan dávala mu ročně 100 zl. moravských, německým počtem 116 zl. 40 kr., pšenice 30 mír moravských (velkých), žita 60 m., ovsa 30 m., hrachu, kroup, prosné kaše, čočky po 11/2 míry, 40 mázů přepouštěného másla, 40 liber sýra, »s dovolením« prase krmené, 6 sudů piva, 4 bečky vína, 6 spížků soli a 15 kaprů. Od r. 1679. dostával desátek z pšenice, žita a ovsa z Říček a když od r. 1686—1697. byly přifařeny Sentice a Chudčice, také desátek stálý i desátkovaný odtud. Mimo to sousedé V.-Bytyští a Hvozdečtí povinni byli odváděti mu po 1/2 mázu másla a jednom kuřeti, a rozličné koledy. Dříví dostával z farního lesa; píci zelenou z luk a polí panských po celé léto, píce sušené ohromné dvě fůry. Štolní příjmy také nesly hotový groš. — Při neobyčejné střídmosti a skromnosti své mohl úsporami částečně uhražovati veliký náklad, který vyžadoval vydávání knih tiskem.

Jestřabský dočkal se radostného dne, jímž dovršil 50leté působení na vinici Páně. Byv vrchností vybídnut, slavil sekundici v kapli Matky Boží u hradu Veveří dne 25. června 1713. Farníci a přátelé jeho zajisté neopomenuli při té příležitosti projeviti mu svou lásku a úctu přehojným účastenstvím.

Po té ještě šest roků duchovní správu vedl sám a ač měl nohy ranami poseté v posledních letech, obyčejně pěšky do filialního kostela Řičanského 2 hodiny vzdáleného a k nemocným chodil, nikdy na bolesti ran nenaříkaje, ba je skrývaje. Teprve po smrti, kdo je spatřil, obdivoval se trpělivosti zbožného muže. Konečně neunavný dělník – již smrti téměř ve tvář hledě — když k desáté hodině chystal se v Řičanech o sv. Štěpánu r. 1719. ke službám Božím, povolán jest nebeským hospodářem, aby vzal mzdu za břímě dne i horka, pracovav na vinici Páně 57 let a stráviv v tomto slzavém údolí 89 let. Tělesná jeho schránka uložena před hlavním oltářem farního kostela sv. Jakuba a přikryta mramorovou deskou, na níž bylo vytesáno: Adm. R. D. Valentinus Bernardus Gestrzabsky Aichorno-Biteschensis Parochiae jubilatus parochus.

Přítel a krajan faráře, František Xaver Leffler, děkan svato-Peterský z Brna, dal mu r. 1730. udělati latinský hrobní nápis, obsahující celý jeho životopis.

Kde se ten nápis nalézal, nelze zjistiti. Bezpochyby v kostele někde na stěně. Na vrchu byl obraz Jestřabského; v levo od něho (latinsky) slovo: Pravý obraz ctih. veled. p. Val. Bern. Jestřabského, duchovního jubilovaného; na pravo slova: jenž dožil se jako kněz 57 let, jako farář Vev.-Bytyšských a Řičanských zasloužilý 53 let, stáří svého 89. — Pod tou hlavou byl nápis v dvouverších latinských tohoto obsahu:

Kam chvátáš rychle? Chvilku zde zastav se poutníku!
Ať kdokoli tu leží, v duchu i pravdě viz:
Muž dobrý a moudrý v té němé ukrývá se popelnici,
Jej za ctnosť život druhý čeká.
Kým jest či byl, pode jménem se ejhle dočteš.
Žil, avšak rád zde zesnulý odpočívá.
Velectihodný výtečný pán Val. Jestřabský.

(Další životopis psán jest řečí nevázanou:)

Žil beze známky poskvrny ne sobě, nýbrž jiným 89 let.
Na vinici Páně správce vpravdě dobrý.
Jako osmdesátník přál si zemříti, pro osmero blahoslavenství.
Jemu město Moravská Ostrava hodným bylo rodištěm
Moudré uměny slučoval se ctnostmi.
Ctnostem vpravdě připojoval zdrženlivosť.
Tak stával se hodným christem čili pomazaným Páně.
Živým celého pravého kněžství obrazem.
Mocným příkladem veškerého ctihodného kleru.
Velikou slávou lidu svého, ozdobou světského duchovenstva. —
V Lošticích po dvě leta kaplanoval.
Střelických další dvě leta duchovním byl správcem.
Ve Veverské Bytyšce 53 let farářem.
Svědomité povahy.
Ctnosti ve vší mírnosti předpisoval, před vadami, jichž stříci se máme, varoval.
Božího slova kazatelem byl znamenitým: bez přípravy.
Zástupcem a otcem chudých, ochrancem a opatrovníkem.
Všechno zajisté rozdal, cokoliv měl.

Znázorňuje z nitra duše své slova:

»Kdo pohrdá chudým, útržku činí Stvořiteli jeho.« Přísl. 17, 5.
Nahé rouchy odíval, hladové ochotně chlebem krmil.
Nevědomé zbožnosti učil, nikomu za celý život neukřivdil.
Za muže na zemi podle srdce Páně uznaný.
Neustále světu umíral, aby nebi slavně žil.
Každodenní zdrženlivostí trýznil tělo své.
Chřadl přísným postem, bděním, hrubým oblekem, mrskáním a šlehy.
Tak i světu ukřižován byl.
Všechny přátelské povinnosti s otcovským úmyslem horlivě plnil.
S vroucností od východu až do západu.
Své až do konce miloval a pro nebesa dobře řídil.
Se zbožným užitkem, v pravdě pastýřem jsa dobrým.
Plný zásluh, bohumilý kněz jubilovaný.
Nevědomým od koho? desíti skoro tisícům milostivě darovaný.1)
Pět let před smrtí na levé noze byv ochromen, zbožně zemřel:
Šestadvacátého prosince o slavnosti sv. Štěpána, když se končil rok 1719.2)
Slyšel jsi, kým byl? Čiň podobně, činíš-li nároky na život.
Chceš-li žíti, uč se mříti.
Odcházeje poutníče.
Přej mu ze srdce odpočinek řka: Ať odpočívá v pokoji.

Z náhrobního tohoto nápisu zbyl jen opis v knize farního kostela a obraz Jestřabského, který uchován jest na faře. Ostatní vzalo za své bezpochyby při stavbě nového


1) Znamená snad, že tisíce mladých lidí mladších pokolení nepamatují příchod stařečka 89letého mezi sebe.

2) DVM hIC fInIens scrIberetVr annVs.


a zrušení starého kostela, při čemž i oba postranní oltáře za Jestřabského vyzdvižené byly odstraněny.

Obraz představuje Jestřabského jako statečného starce obličeje sivého, podlouhlého; nad vysokým čelem něco řídkých vlasů vroubí širokou tonsuru, tmavohnědé veliké oči klidně hledí zpod obloukovitých obočí. Nos je přiměřeně dlouhý, poněkud orlí; tváře trochu vpadlé. Kolem úst jsou řídké vousky, to jest kníry krátce přistřížené na dolním rtu. Brada jest okrouhlá. Klobouk se širokým okrajem v levo zavěšený a hůl označují pastýře duchovního, knihy v pozadí — spisovatele. Breviář v pravé ruce — zbožného kněze. —


Eichler, Karel: Valentin Bernard Jestřabský, farář a spisovatel (1630–1719), Obzor, ročník XIII., 1890, č. 9, s. 129–133, č. 10, s. 146–148.


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.