Úterý 20.08.2019, sv. Bernard, Bernard
Hledat: Vyhledat

O literární činnosti Valentina Bernarda Jestřábského

Dr. Jan V. Novák

Základní rozbor díla Valentina Bernarda Jestřábského.

Novák, Jan V.: O literární činnosti Valentina Bernarda Jestřábského, Časopis Musea království českého, LXIII., 1889, s. 373-386.


O literární činnosti Valentina Bernarda Jestřábského.

Podává Dr. Jan V. Novák.

Mezi theologickými spisovateli na počátku stol. XVIII uvádí Jos. Jireček ve své Rukověti (I, 318) také tohoto muže s jediným spisem zjištěným připomínaje, že Volný (Kirchl. Topogr. II, 1, str. 298) jmenuje od něho ještě „Sedláčkovo vidění” a že psal i některé spisy latinské kromě knih českých, které vydal svým nákladem a rozdaroval. Přehlížejícímu seznam starších tisků českých a zejména moravských lonského roku v Olomouci dostala se ke mně i uvedená od Volného kniha do ruky, z jejíž předmluvy jsem zvěděl, že literární činnost Jestřábského byla mnohem rozsáhlejší a téměř výhradně česká, že byl to muž úctyhodný a zajímavý zjev vlasteneckého kněze v dobách nejhlubšího našeho úpadku národního; při tom jsem seznal, že několik theologických spisů také u Jungmanna beze jména uvedených jemu třeba přičísti, čímž se i naše bibliografie prospěšně doplní. Laskavostí správy studijní bibliotheky Olomoucké dostalo se mi všech spisů Jestřábského, a proto chci zde několika slovy zmíniti se o každém z nich, naděje se účastenství s činností muže, který mnohá léta jako kněz působil v jediné obci a zde si získal památku vděčnou.

***

Valentin Bernard Jestřábský narodil se r. 1630 v Moravské Ostravě; studoval v Hradišti, kde byl jeho učitelem svobodných umění ve druhé až do páté školy P. Martin Lassota Soc. J. Ten prý jim často připomínal sloba básníkova: „Asperius nihil est humili, cum surgit in altum”, napomínaje jich ku skromnosti (Kazatel, str. 10). Jiným učitelem a praefaktem škol byl mu v rhetorice r. 1656 a 1657 Jiří Kruger, známý historický spisovatel z tovaryšstva Ježíšova (Stell. str. 316). – Roku 1665–67 byl Jestřábský farářem ve Střelicích u Brna; po dvou letech vzdal se té fary a dne 18 března 1667 investován na faru ve Veverské Bityšce, kde pak působil jako vzorný kněz slovem, skutkem i příkladem až do své smrti dne 26 prosince 1719. Ve svém okrsku farním mnoho přispěl ku povznesení víry katolické. Život vedl velmi pravidelný, jak zaznamenal P. Alex. Habrich ve svých (rukopisných) příspěvcích k dějinám fary Střelické (Volný, Kirchl. Topogr. II, 1, p. 298). Vstával prý o 4 hodině, modlíval se do hodiny 9, po mši sv. chystával kázání a katechese; odpoledne obyčejně studoval. V jídle byl velmi střídmý, také vína píval málo, dvě léta před smrtí se ho vůbec zdržoval. S čeledí nakládal vlídně a o svátcích marianských i chudinu hostíval na faře. Ze zbývajících peněz dával hotoviti oděv pro chudé, pobožné lidi. K cizincům býval vždy hostinný a také jinak obyčejně dobré mysli. Dne 25 ledna 1713 měl sekundici v zámecké kapli tamější a žil pak ještě sedm let, ač mu k stáru nohy nesloužily.

K faře jeho náležely dvě školy, ale byl při nich tehdá pouze jediný učitel. Pro svou faru pořídil Jestřábský také nové matriky, jež spisoval v letech 1693–1702 tehdejší učitel Matěj F. Farovský.

Sepsal dvě veliké sbírky latinských kázání pro kněze své diecése, aby dle nich kázali obecnému lidu. První z nich sluje: Opus novum tripartitum concionum moralium ... ad captum simplicis populi accommodatarum”. Vydána ve třech foliových dílech (str. 853, 724, 835) v Brně u Jana Fr. Svobody r. 1712. – První z těchto dílů obsahuje kázaní na zasvěcené svátky celého roku, jichž bylo tehda mnohem více než nyní, druhý kázání na neděle adventní až po velikonoce, třetí na neděle od neděle bílé až po advent. Věnován díl I Bohu,, nejvyššímu Pánu nebes i země atd., a spisovatel tu připomíná, že nechtěl těchto kázání původně vydati, ale vida, že v jiných sbírkách málo se mluví o Bohu a o víře, vydal je na pobídku některých učených mužů, sbírav a pořádav je 18 let, přečet za tím účelem více než 125 knih. Nechce tu ovšem psáti slohem klassickým, nýbrž tak prostě, jak sám lidu moravsky káže. Mezi spisy uvádí mnohé české knihy, jež chceme níže vyjmenovati, a také monografie o jednotlivych poutnických místech moravských, jž sepsal Balbín. – Díl II věnuje zakladatelům církve, sv. apoštolům Petru a Pavlu, též Jakubu většímu, neboť jeho farní chrám byl zasvěcen sv. Jakubu, filialní sv. Petru a Pavlu, díl III dedikuje apoštolům slovanským sv. Cyrillu a Methodiovi. Pro každou neděli a svátek složeno kázání několik, obyčejně 6–10, k nimž látka obrána jednak ze života svatého nebo světice, z vynikajících jejich cností, ze sv. evangelia na ten den, posléze kázaní, obsahující mravné naučení z evangelia. Při jednotlivých svátcích připojena též kázaní o poutnických místech a domácích svatých, při nedělích kázaní o svatých a světicích do oboru těch neděl připadajících, a kázaní příležitostná (na př. při nastolení faráře, na přivítanou, na rozloučenou, o prvotinách kněžských, o roce jubilejním atd.). Na počátku dílu III otištěna zpráva všem kněžím dioecése Olomoucké, že spisovateli dostalo se dovolení od kardinála Schrattenbacha darovati po exempláři tohoto díla správám děkanství a far; těchto darovaných exemplářů neměl míti nikdo práva odtud odnésti, a kdyby se ztratily, měl je z vlastního nahraditi. Dokládá tu spisovatel, že tisk těchto kázaní stál ho přes 2000 zl., vazba přes 1000 zl., ostatní vydání asi 60 zl. Náklad ten činil z odkazu jakéhosi mecenáta, ku práci ho pobízel brněnský kanovník Frant. Xav. Leffler a farář komínský Jan Werner. Za těmi knihami chodě ušel prý 68 mil většinou pěšky a dokonal je po 18leté práci v roce svého kněžského jubilea.– Někde vložena do latinských kázaní česká přísloví.

Druhou sbírku kázaní vydal Jestřábský v Brně (a Vídni) u Jiřího Lehmanna r. 1717 pod názvem Concionator extemporaneus seu doctrina moralis per modum concionum in omnes dominicas et festa totius anni distributa et pro captu simplicis populi compendio, una cum exhortationibus catechisticis, funebribus et nuptialibus conscripta... Sbírka tato jest jaksi doplňkem sbírky prvé a vydána tu kázaní, jež nebyla přijata do oné větší sbírky. Rozdělena jest na čtyři části; první obsahuje kázaní na neděle od adventu do velikonoc, druhá od neděle bílé do adventu, třetí na zasvěcené svátky celého roku, čtvrtá kázaní pohřební a svatební. Vyšla ve dvou svazcích kvartových, díl I 636 stran. V čele tohoto dílu také ocelorytina, Kristus na kříži, z jehož boku vytéká krev, a z ní nasycují se ovce (nápis: ut vitam habeant, parata sunt omnia, Luc. 14). Věnován mučenníku Janu Sarkandrovi ze Skočova, též kazateli a učiteli. O této sbírce připomíná spisovatel, že obsaženo zde úhrnem vše, co třeba křesťanu katolickému věděti a dle toho život vésti, aby dosáhl spasení. Sepsal ji po příkladě jiných kazatelů pro své druhy a po každém kázaní přidává ještě „Exhortationem catechisticam”, mravné naučení, jež dle nařízení cís. Leopolda a Josefa I i biskupův Olomouckých kazatelé byli povinni připojovati, a jež by se mohlo s nějakým přídavkem ročně opětovati. Také při tomto díle pomáhal mu brněnský kanovník Frant. Xav. Leffler. (Díl II tohoto spisu nebyl mi po ruce.)

Kromě těchto latinských kázaní pro kněze vydal svým nákladem řadu českých knih, určených robotnému lidu selskému, jak sám dí (v Předml. k poslednímu spisu „Vidění sedláčkovo”), pro jeho poučení a povznesení. Lidu toho si vážil a chtěl na něj působiti také spisy. Vydával je bezejmenně, podepisuje se pouze jeden farář dioecesis Olomucensis, Moravo-Ostravský”. Také prý knihy ty po většině rozdával, nechtěje z nich míti zisku.

V těchto svých spisech jeví se Jestřábský všude jako milovník jazyka svého moravského, jakož vybízí, aby, kdo něco lépe dovede než on, napsal to „pro ozdobu a zachování řeči moravské, někdy vzáctné a slavné”. (Vidění, str. 6). Jinde dí (Katechismus, str. IV předml.), že tu „knížku vydal v moravském jazyku, neb jsouc (!) na Moravě rodilý německy neumí; ale víc pro tu příčinu, že moravského lidu jest na Moravě víc než německého; a že náš jazyk moravský, někdy vzáctný a starožitný, tak pěkný a ozdobný jest, jak může být jeden v celým (!) světě.” Mezi svými příklady uvádí také lecco z dějin českých, jež znal z kroniky Silviovy a Hájkovy, z Dubravia a Pešiny (Mars Moravicus); jinde uvádí kromě latinských spisů také český Dialog sv. Řehoře papeže a Šimona Lomnického Kupidovu střelu (v Kazateli). Zná i Veleslavínovu Politii historickou, Antialkoran, Bartliciův český stálý kalendář, českou Kosmografii, překlad Eusebiovy Historie církevní, Harantovu Cestu do Palestiny, Českou Historii tureckou, Prefátovu cestu, stránského De republ. Boem. a j. Znalost to literatury na tu dobu zajisté obsažná.

Jazyk jeho spisů není arci vzorný, zabíhaje leckde do vulgarismů a obsahuje i nesprávnosti provincialní; než nových slov nemá mnoho a nesprávností jeví se nejvíce v užívání participií (přechodníků) a v nedůslednosti pravopisné.

Leckde vyskytuje se tu zúžení: o samým (Kaz. p. 19), v životě mým panenským (Rozml. Mar. p. 22) a j.– Provincialismy jsou komparativy příslovcí: pilnějíc (Katech. 37), lépeji (Vid. 22), častějíc (Vid. 22 a 70), dálejíc (Vid. 26) a j. – Přechodníkův užívá různě: poustevník posilňujíc (And. 21), žena znaje (And. 27), žena zaslechše (tamže), sestry poznajíc (And. 36), Gabriel klečíce (Rozml. Mar. 18) a j. – Jakožto zvláštnosti uvádíme několik slov: Antoň (And. 21), oblísce (= na blízku, And. 49) a oblíscí poustevníci (And. 65), oulistnou řeč (Kaz. 20); dvoum (And. 23, Rozml. Mar. 9), na rukouch (Rozml. Mar. 5), prachděd (Rozml. Mar. 83). Nejednou stránkou jest jazyk zajímavý, ač ovšem pro lid psal Jestřábský zcela srozumitelně.

Kromě kázaní svrchu jmenovaných a zprávy o kapli sv. Kříže nad dědinou Chudčicemi, již Volný (1. c.) jmenuje, sepsal tyto spisy pro lid:

1. „Knížka pobožná o svatých angelích, v níž se vysvětluje, co jsou svatí angelé, jak jsou na lidi laskavi, jak mnohá dobrodiní lidem činí a jak mají býti od lidí váženi a ctěni” 1) (vytišt. v Holomouci u Jana Josefa Kyliána 1699; u Jungmanna V, 749). Za heslo béře si spisovatel verš z Ekkles. 33 „Non mihi soli laboravi, sed et omnibus exquirentibus disciplinam” a věnuje spisek latinskou dedikací sv. archangelu Michalovi a strážným angelům; praví tu, že jej sepsal jen ku povznesení slávy a chvály sv. angelův u obecného lidu, který posud o ně málo se stará. Končí chronostichem, ukazujícím na r. 1699. (Napřed přidána pěkná ocelorytina, představující anděla strážného, an vede chlapce k oltáři; dole nápis „O fidelissime comes!”) Také v předmluvě ke čtenáři dí, že knížku sepsal ku povznesení úcty k sv. angelům strážným.

Nejprve vykládá ve spise tom o bytosti sv. angelův, jich kráse a síle, pak jak se dělí; o angelích strážných. Tvrdí tu, že i království, země, městečka i vesnice, chrámy a oltáře, domy a paláce mají své angely. Vykládá pak, jaká dobrodiní mají lidé od nich, jak duchovní, tak tělesná. Příklady k tomu podává, často zázračné, z dějin světových, jak je znal zvláště ze spisů jesuitských, ze svatých otců a ze životů svatých (dle Bollandistů), též z různých jesuitských spisů missionářských. Nedobré lidi angelé trestají, z dobrých


1) Nápisy a citáty uvádíme pravopisem novým, neboť pravopis Jestř. je často nedůsledný a nám jedná se zde hlavně o věc, méně o jazyk.


mají velikou radosť; některé lidi zvláště milují, jiných zvláště nenávidějí (objasněno příklady). Jak se jim člověk může připodobniti: – Díl II obsahuje návod, jak se k angelům modliti (officium k jich uctivosti, hodinky a troje litanie). Mezitím leckde slohy písní vhodných, ale beze všeho umění básnického skládaných; ani počtu slabik leckde nešetřeno; arci nevydává se Jestř. za skladatele této části, nýbrž dí, že sebrána z jiných knížek dávno schválených. Ke konci připojena píseň a modlitby, pak latinské officium parvum. Spisek obsahuje stran 168 malé 8°.

2. Stellarium novum, t. j. knížka pobožná o blahoslavené Panně Marii, v níž se naučení dává, jak má býti od lidí ctěná a chválená (!) blahoslavená Boží rodička Panna Maria, Item pro které příčiny má býti ctěná a chválená ... Vytišt. v hlavním městě Holomouci u Jana Jos. Kyliána 1701.

Knížka věnována „Nejsvětější a nejčistotnější Panně panen, Joachyma patriarchy dceři ... Marii”. Spis dí, že někdo věnuje jí zlato a drahé kamení, jiný knihy o chválách a modlitby, a tak i on že poslední přichází a obětuje jí knížku z jiných schválených skribentův sebranou. I prosí jí za přímluvu a ochranu od všelikého pádu, zvláště věčného. – V předmluvě k pobožnému čtenáři dí, ač veliká je pobožnost u Moravanů k Panně Marii, přece že k jejímu rozmnožení sepsal tu knížku, aby také byly pobožné knížky v jazyku moravském, v nichž by lid čítal a tak ušel zahálce. Co tu píše, dávno již pověděl v kázaních a má jinde napsáno latině; s přepisováním knížky měl práci sedm neděl. – V úvodu dílu I připomíná, že sv. Jan viděl ve svém Zjevení ženu překrásnou, s korunou dvanácti hvězd. A to dle výkladu sv. Bernarda byla Maria, již Kristus korunoval dvanácti hvězdami. Z těch 12 hvězd je 12 paprsků, jež ukazují, jak lidé Marii mají ctíti k svému potěšení a spasení svých duší. Proto dělí každý z šestera dílů tohoto spisu na dvanácte oddílů (paprsků, znamení, příkladů). Díl I ukazuje, jak ctíti rodičku Boží, díl II proč má býti ctěna Panna Maria, díl III ukazuje 12 znamení a 12 příkladů, kterak sv. angelé ctili a oslavovali blahoslav. rodičku Boží, díl IV 12 znamení a 12 příkladů, kterak nejpřednější svatí a jiní lidé ctili a oslavovali blahoslav. rodičku Boží Pannu Marii, odkudž lidem 12 potěšení a naučení jako 12 paprsků od koruny Panny Marie pochází. Díl V uvádí 12 znamení veliké lásky, pobožnosti a důvěrnosti lidu moravského k blahoslavené Panně Marii, díl VI 12 znamení lásky blahoslavené Panny Marie k lidu moravskému a k celé jich zemi. Poslední tyto dva díly obsahují řadu příkladů z dějin moravských a také ze zázračných poutnických míst Marianských. Všude připojuje spis. k výkladu svému řadu příkladů ze spisovatelů církevních a také z dějin.

Na konci přidána píseň k Panně Marii: „Zdrávas buď, nejsvětější nebeská královno ...” Stran obsahuje 322 malé 8°. Jungmann tohoto spisu neuvádí.

3. Kazatel domácí proti sedmi hlavním smrtedlným hříchům ... Přidáno jest k tomu o čtyřech hříších do nebe na pomstu volajících ... Přidáno také k posledku o čtyřech posledních věcí (!) každého člověka ... A to všechno mnohými, divnými a hroznými historiemi a příklady ... jest stvrzeno a vysvětleno (vytišt. v Brně u Jana Fr. Svobody 1709. Jungm. V, 842). Připsáno všemohoucímu Pánu Bohu Jezu Kristu, synu Božímu atd. V předmluvě dí spisovatel, že lidé páchají hříchy, neznajíce jich ani jejich účinkův; i dokládá, že proto třeba je o tom poučiti, což chce učiniti v té knize, již půl léta bedlivou prací shromáždil a sepsal.

Díl první, o sedmi hlavních hříších, počíná o hříchu vůbec, o jeho účincích a zvláště o hříších smrtelných, z nichž se opět rodí veliké množství jiných hříchů, jež vypisuje. Leckde vložen i výklad a horlení proti nemravům té doby. Tak dosvědčuje (str. 10), že za jeho věku nemálo je takových Nemrotů, představených světa a panství správců, kteří aby si nádheru zjednali, ubohý lid utiskují, ač leckterý z nich sám pošel z rodu nízkého. Horlí do nádhery a skvostnosti dob tehdejších a učí ctnostem proti oněm nepravostem stojícím. I ze své doby a ze zkušenosti vlastní uvádí leckde příklady. Výklad o čtyřech hříších do nebe na pomstu volajících (díl II) jest mnohem kratší, obsahuje hlavně vysvětlení toho a onoho hříchu. – Když lidé rozvažují bedlivě o čtyřech posledních věcech člověka, přestávají hřešiti; tím odůvodňuje připojený díl III o těchto věcech. Při pekle pokládá sopky za průduchy pekelné. Hrůzy pekla i sláva nebeská výmluvně tu líčeny. Zajímavý je překlad lat. přísloví: Honores mutant mores, sed raro in meliores (p. 316) = Mravy mění povýšení, ale řídko k polepšení.

Mezi spisy, z nichž Jestřábský čerpal, uvádí také jesuity Malobitského Domus Aeternitatis, český Dialogus S. Gregorii Papae a Šimona Lomnického „Pharetra cupidinis, quo ad interpretationem historiae Boëmicae tantum”. Spis obsahuje stran 364 v 4°.

Colloquium parthenium super canticum B. V. Mariae Magnificat, t. j. Rozmlouvání duchovní sv. Josefa s Blahoslavenou Pannou Marijí na její sv. píseň „Velebí duše má Hospodina” atd. (Vytišt. v Brně 1710. Jungm. V, 1464.) Věnováno sv. Josefu; v předmluvě připomíná spisovatel, že již jednu knížku věnoval sv. Michalu (č. 1), jinou Panně Marii (č. 2), třetí Pánu Bohu (č. 3).

Knížka rozdělena jest na dvacet rozmluv mezi sv. Josefem a Pannou Marií. Počíná o panictví a panenství, jak jest Bohu milé; při tom připojeno poučení pro mládež křesťanskou. Následuje výklad jednotlivých veršů (zde vršů!) písně Magnificat. Maria vykládá při tom legendistické události ze svého života, obsažené zvláště ve sbírkách jesuitských. Příklady brány nejvíce ze starého zákona, ale i z dějin novějších (anachronisticky). Mezi jinými uvádí se tu známá historie o Jovinianovi. Na konec připojena píseň: „Zdráva buď paní světa, královno angelská”, vzatá z hodinek o neposkvrněném početí jejím. Spisek má stran 132 malé 8°.

5. Colloquium ss. senum super canticum s. Simeonis, t. j. Rozmlouvání duchovní sv. Anny prorokyně s sv. Simeonem na sv. píseň jeho: Nyní propouštíš služebníka tvého etc. A o ouvodu blahoslavené Panny Marie. (Vytišt. v Brně l. 1711). Jungmann toho spisu neuvádí. Spisek připsán sv. Simeonovi. Jestřábský myslí, že to poslední z jeho knížek, a proto jako stařec připisuje ji rovněž starci, prose ho za šťastný konec života, v posledních pak letech života za opatrování.

Výklad počíná o tom, že staří lidé pro svou moudrost a ctnosti zasluhují vážnosti a úcty. Dokazuje to sv. Anna, která sama jest ve věku 84 let a přece velikou má vážnost ke staršímu ještě Simeonovi. Mluví pak o příčinách, proč poměrně málo lidí dochází vysokého věku. Simeon obdařen byl darem prorockým, jakož se ukázalo, když vešel Ježíš s matkou svojí do chrámu, a při té příležitosti uvádí se deset starověkých Sibyll, mezi nimi také známá Sibylla římská, jež nabídla své knihy Tarquiniovi, a jako česká věštkyně Libuše, která prorokovala také o sv. Václavovi a Vojtěchovi (dle Kosmy). Jinde (str. 29) zmiňuje se tu dle Wettera a Münsterovy Kosmografie o sopce Hekle na Islandě jako vchodu do podsvětí, kde se lidem někdy ukazují jejich zemřelí přátelé, kteří se opět do hory vracejí. Píseň Simeonova se pak vykládá a mluví o úvodě Mariině a žen vůbec. Spisek má stran 60 malé 8°.

6. Katechismus domácí, pod titulem a způsobem rozmlouvání hospodáře s hostem. (Připojen obsah knihy na titulním listě.) Heslo: Chceš-li, člověče, do života věčného přijíti, zachovávej přikázaní Boží. (Vytišt. v Holomouci u Anny Alžb. Rosenburgové vdovy, skrze Jana Vácsl. Šindlera faktora l. 1715.) Jungmann pouze tento spis uvádí pode jménem Jestřábského (V, 759).

V předmluvě k čtenářům praví spisovatel, že si zprvu myslil, o těch věcech, jež jsou předmětem knížky této, že lidé slyší často rozmlouvati na kázaních; avšak lidé na výklady kázaní brzo zapomínají a historie z kázaní všelijak převracejí. Proto sepsal tu hlavní články víry s výkladem pod spůsobem rozmluv mezi hospodářem a hostem. Připomíná pak, proč to píše jazykem moravským, někdy vzáctným a starožitnym.

Rámec katechismu jest, že muž v písmě zběhlý, chodě po světě, přišel do jakési vesnice a tu v domě jednom zastal hospodáře, sedícího za stolem, žádá ho za nocleh a pak stěžuje si do bezbožnosti lidské, že lidé neznají přikázaní božích. Rolník ho vyzve, aby mu o nich vykládal, a tu host uznávaje ovšem nevzdělanost sedlákovu chce ho poučiti důkladně ve všech hlavních článcích víry.

Počíná o desateru božích přikázaní, nejprve o jich původu a způsobu, jak byla lidem dána, pak o každém jednotlivě. U 1 přikázaní uvádí některé pověry v lidu rozšířené, jichž užívali pro nabytí užitkův zemských a aby se jim šťastněji vedlo. Tak nosili při sobě cedulky nějaké pro štěstí a proto, aby na ně lidé byli laskavi; zvláště mládenci, aby na ně děvečky braly, a pastýři, aby jich dobytkům vlci nepřekáželi. Ti také, když ponejprv z jara na pole vyháněli, kropívali dobytek, honili krávy přes ožehy, holi, nosidla, provazy, sukovatá povřísla. Někteří nosili při sobě cedulky, aby nebyli raněni, aneb aby pozbyli zimnic; bývala na těch cedulkách svatá slova, mimo ně však i neznámá jména, snad jména ďáblův. Také chodívali k hadačům a hadačkám, kdykoli se jim něco ztratilo, nebo když onemocněli sami, neb i hovada jejich; host soudí, že takové věci hadačům ďábel nějakým znamením ukazuje. Rovněž mohl takový hadač zloději udělati, aby onemocněl neb i zemřel. Také lásky u druhého pohlaví hledali prostředky pověrečnými, na př. kdo potřeboval, aby nevěsta povolit musila, jakkoliv tomu před tím odporná byla (str. 13); soused jakýs dělal to tím způsobem, že vcházeje k ní do dveří dělal rukou znamení nějaké a promluvil některé slovo, načež hned povolila. Host soudí, že manželstvo tak svedené sotva se dobře podaří, a takoví manželé, pokud jsou od sebe vzdáleni, že velmi touží po sobě; a jak se sejdou, na sebe nemohou hleděti, aneb jsou zle spolu v nelásce. Také prý děvčata tehdá, chtějíce se vdáti, běhávala na štědrý den k studním, k plotům, ke kravám, k slepicím a na některá místa jiná, aby zvěděla, jak brzo se vdají, a jakého dostanou manžela, a odkud přijde. Sousedky, když zvěděly, že některá hospodyně nasadila na vejce hus, neb slepici, neb kačenu, neb morku, aneb když se dověděly, kdy se mláďata budou líhnouti, uměly udělati, že se všecka podusila ve vejcích a ani jedno se nevylíhlo; a to prý dělaly tak ze hry (dělaly to jaksi hašením uhlí v kuchyních, str 16 n.). – Při 3 přikázaní vykládá se, že mezi sedláky té doby býval obyčej o suchých dnech nic nevoziti, zejména mrvy, a mrvených rolí neorati; nebo mnozí věřili, že Pán Bůh těžká léta dopouštěl na lidi proto (str. 34 n.); také šatů neprávali, chleba nepekli, nepředli, netřeli konopě a lnu. Též kněží to v kostelích ohlašovali, ovšem jen pověreční. Jiné práce i těžké konati se nezakazovalo (str. 37). – O přikázaních církevních potom pojednáno mnohem kratčeji.

Díl II obsahuje rozmlouvání o víře a dvanácti článcích víry křesťanské katolické (apoštolském vyznání víry). Zmiňuje se o tom, že povinností křesťana jest všude šlechetně se chovati, zmiňuje se, že sám kdysi slyšel od svého krajana, officíra vojenského, jak tento, když byl v Nízozemí s jinými hejduky, samými Moravany, na vojně, napomínával jich, aby se v té cizí zemi tak počestně a zdrženlivě chovali, aby ani sobě, ani jiným Moravanům zlého jména neudělali; oni že se tak podle napomenutí zachovali (str. 140). Následuje výklad o sv. kříži, o naději, o bázni boží, o milosrdenství a na ně hřešení. – Díl III jedná o svátostech, díl IV o modlitbě Páně a pozdravení andělském, V díl o činění dobrých skutkův a ctností. – Každý příklad i zde, jako ve všech spisech vůbec, uveden zevrubně, odkud jest čerpán. Spis obsahuje stran 250 malé 8°.

7. Vidění rozličné sedláčka sprostného, t. j. vypsání obyčejův a mravův i činův lidských, dobrých i zlých, chvalitebných i nechvalitebných, kteří v tomto světě mezi lidmi se konávali a konají pod spůsobem angela svatého sedláčkovi sprostnému ukazujícího a naučení mu dávajícího ... (V Opavě, u Jana Šindlera l. 1719.) Jungmann tohoto nejzajímavějšího spisu neuvádí. Heslem na titulním listě jest: „Viděl jsem angela prostřed nebe letícího a ke všemu lidem volajícího: bojte se Pána Boha a vzdejte mu čest; neboť přichází hodina soudu jeho.” (Zjev. sv. Jana, kap. 14.)

V předmluvě k sedláků dí, kterak někdo myslí, že lid selský má býti poslední a zavržený, ale že by se mýlil; nebo také lid selský a robotný je světu potřebný a užitečný; bez něho nemůže býti žádný stav, a z rolnictva vychází všemu světu mnoho dobrého, jako ex equo Trojano. Z rolníků bývají také dobří vojáci, řemeslníci a úředníci. Proto třeba jest vážiti si sedlákův. Spsiovatel, ač není ze stavu selského immediate zplozen, sedlákův a lidu robotného si váží a sepsal k jich poučení několik knížek, jež tu jmenuje; ovšem pak si přeje, aby v nich čítávali a dobrému se učili. Naposledy vydal tuto knížku, o níž dodává: „Čítávejte ji s dobrým rozvážením, ctní sedláčkové!” – V předmluvě ke čtenářům vykládá, že tomu věřili pohané a učili, kterak duchové nějací vodili lidi, jim věci divné ukazovali a budoucí věci představovali, jako psal Virgilius poeta, philosophus Platonicus (v 6 kn. Aeneid.). Ale to vše že jsou arci jen smyšlénky. Křes'tané pak věří, že andělé prorokům a lidem bohumilým rozmanité věci ukazovali. Také v knize životů sv. Otců se vykládá o poustevníkovi, jehož anděl vodil po světě a jemu tajné Boží soudy ukazoval. Tak prý chce i v této knížce vykládati sensu tropologico, jak anděl vodil sedláčka po světě a ukazoval mu mravy lidské, dobré mu schvaloval, od zlých odváděl. I dokládá, kdo učenější, aby jeho knížky netupil, ale raději sám něco lepšího napsal pro naučení lidí a pro ozdobu a zachování řeči moravské, někdy vzáctné a slavné; kdo není uměním vysokým obdařen, ať čítává tu knížku pro poučení.

V rámci celého spisku (zde nazvaném prooemimum) vykládá se, že sedláček jakýsi prostý, ve školách neučený, ale bohabojný, vida divné věci ve světě a o divnějších slýchávaje žádostiv byl je znáti a jim rozuměti. Spatřoval, že zlým lidem často na světě dobře se daří, dobrým pak zle. Proto chtěl věděti, odkud by to bylo, a dlouho prosil Boha, aby mu to zjevil. Bůh mu tedy posílá anděla, aby mu divné věci světa, mravy i nemravy, dobré i zlé skutky lidské vykládal a ukazoval, z nich pak naučení dával.

Celý spis rozdělen jest na 37 vidění. V 1 vidění přichází sedláček s andělem do větší jakési dědiny, kde spatřuje, jak světší lidé své dítky nedobře vychovávají; pozoruje tu na selských lidech, že si hledí zemských věcí, práce a výdělku, potomstva však nedbají, nechávajíce dětí dle libosti běhati, o školu a vzdělání nedbajíce; vůbec jak sami byli vychováni, tak vedou i dítky. K tomu připojuje sám sedláček příklady ze života, jak dítky rodičů svých si neváží atd. – Ve vidění 2 naproti tomu spatřuje, jak mnozí rodiče vznešení své dítky dobře vychovávají. Uveden totiž do zámku a vidí, jak se dítky právě modlí. Když pak chce nahlédnouti do jiného pokoje, odkud slyšeti smích a žerty, anděl ho zdrží, že mu to nenáleží, protože by o tom jiným lidem vykládal a tak snadno mohl přijíti do trestu. Vidí také, jak císař Karel Veliký své dítky dobře vychovával, k pilnosti a práci je naváděje. Patří též na pobožnost v domech vznešených a některých obecných. – Vidění 3 o dobrých a zlých školních učitelích. V městské škole vidí sedláček, jak rektor učí dítky náboženství a pak liternímu umění, jak to činí mírně bez bití, sám je vyslýchá i opravuje,2) vůbec vede k dobrému. I dí sedláček, takových učitelů že by si měli lidé vážiti, aby se něčemu přiučili a nebyli nuceni někdy daleko choditi se psaním, aby jim je někdo přečetl. Pak vidí jinde mistra školního pyšného, nadutého, opilého, který jen dětem poroučí, aby se učily, ale sám jim nedává nižádného návodu, při vyslýchání však je neustále trýzní. Osvětluje se


2) Menší žáky vyslýchali a opravovali žáci starší, kteří je směli též trestati.


příklady. Sedláček sám připomíná, jak prý ho kdysi rektor dal držeti velkému žáku na zádech, any se ani hnouti nemohl, a pak jej obnaženého mrskal bez příčiny. – Ve vidění 4 se ukazuje, jak je mládež té doby chlípná a nestydatá. Sedláček poslouchá řeči mladíkův a pak děvčat, jak neslušně si vedou a vespolek se svádějí; děvčata mluví při tom hanebněji než chlapci. – Vid. 5. Jak mnozí lidé v krčmách při tancích nestydatě pohrávají, zvláště po tmě, a tak se svádějí. – Ve vidění 6 spatřuje sedláček, jak lidé hřeší v opilství. V krčmě shledává lid všeho druhu, ba i malé děti, a všickni tu statně popíjejí; z toho povstává velmi mnoho zlého. Příklady tu má z dějin o Alexandrovi, jenž z opilství zapálil město Persepolis, a o Kyrovi a Sakovi (z Kyropaed. I, 3). – Vidění 7 jedná o čeládce, z nich leckdo má povahu dobrou, jiný však zlou. Sedláček vidí v jakési vesnici, jak čeládka je zpurná a nezbedná; na faře pak i krade, jak může. – Ve vidění 8 se představuje, jak někteří páni jsou na čeládku zlí, jiní dobří. – Ve vidění dalším (9) vede anděl sedláčka na rynk, kde stojí mnoho lidí zahálčivých, jiné pomlouvajících. Při kupování a prodávání také mnozí tu nespravedlivě jednají, užívajíce nepravé míry a váhy. Tu příklad z české (Veleslavínovy) Politie historické, kn. IV, kap. 15, o dvou bratřích, mnichu a hostinském, jenž nespravedlivě měří. – Úkolem vidění 10 jest představiti sedláčkovi, jak nechvalitebné, pohoršitelné a škodné jsou noční toulky a povyky. Mládež vede si na vesnici, do níž přijde sedláček s andělem, za doby noční hůře než ve dne a odkládá všeliké nepravosti na noc. – Oděvu nádherného a zbytečného týká se vidění 11. Anděl chce zde ukázati, jak pyšný takový oděv těla Pánu Bohu se nelíbí. Mluví se tu o vlásenkách a ženských kokrhelích, tak že, když se k sobě kloní, vypadá prý to, jako by se dvě kozy trkaly. A přece mohli by lidé majetku svého prospěšněji užívati. Ženy prý tělo své, zvláště ramena, daleko obnažují, i služebná děvečka musí míti na šatě něco hedvábí, pentle, pěkné bílé střevíčky a punčošky červené. Horle proti takovéto zbytečné nádheře dokládá, že se předkové odívali slušně, a Bůh jim za to žehnal; za jeho doby však jde všecko naopak, a toho příčinou že jsou nepravosti lidské. – Ve vidění 12 ukázáno, jak někteří soudcové a úřadové nespravedlivě soudí a jak bývají trestáni. Sedláček jde na rathouz a tu vidí muže, kteří pijí tam společně na útraty obecní, až se podrouší dříve, než se jiní sousedé sejdou k hromadě a soudu. Následkem toho povstávají při soudech mnohé nespravedlnosti. Chudý bývá ubroukán, okřikován, bohatí mají všude přednost. Ve velkých městech přece bývají radní páni lepší a rozumnější. – 13 vidění předvádí, jak nechvalitebně a nestřídmě mnozí lidé se chovají na hodech a hostinách. Sedláček přijde do větší osady selské a tu vidí veliké veselí, tance, hody o posvěcení chrámu. Také při tom střílejí z ručnic a banditek, pískají na píšťaly, zpívají neslušné písně atd. Proto uznává pravdivost starodávního propovědění: „Rustica gens optima flens, pessima gaudens”. Z Politie historické tu podán příklad o Karovi a Arsacidovi (Karus sedí na zemi a jí řepu se slaninou). – Vidění 14. Jak se děje při dvořích panských. Než vejdou, dává anděl sedláčkovi poučení, aby u velkých pánů nebyl všetečný, aby všeho nehaněl a často dělal se nevida, nebo by prý mu jinak platili kyjem a s celou koží by sotva odešel. Vidí pak tu sedláček zbytečnou nádheru, mnoho psů a zbytečného služebnictva, které jen lelkuje nic nedělajíc; proto bývá tu také hojně závisti a nepřízně. – Vidění 15. O poctivé práci, zvláště Boží službě. – Vidění 16 týká se vojáků. Před vojskem anděl sedláčka vůbec vystříhá, konečně však přece chce o nich také mluviti. Vytýká tu zejména, že vojáci na bytech s lidem selským krutě nakládají, náboženství nic si neváží, kromě toho také často nepořádně žijí; jmenují pak se někteří vynikající vůdcové, kteří lid vojensky za to trestali. Z příkladů dějinných zajímavá jest zmínka o vpádě lidu Saského a Oty Moravského do Čech r. 1126, vítězství krále českého Přemyslava (!) v bitvě u Kressenbrunna, pak vítězství p. Vilíma Zajíce z Valdeka r. 1318 (příklady ty vybrány z Hájka). – Vidění 17. O chování v kostelích. Při tom shledává sedláček, že u leckterých křesťanů není nikterak křesťanské. Mnohá děvčata chodí tam, aby se mohla jako kravičky na jarmarku prodati. Také vidí tu mnoho psů, kteří dům modlitby znečišťují: i jiných zlořádů zde dosti. Naproti tomu pohané nově na víru obrácení chovají prý se ve svých prostých chrámech mnohem lépe, jak dosvědčují missionáři; také předkové naši byli pobožní a při tom uctiví ve chrámích, zvláště za ss. Crhy a Strachoty, arcibiskupů moravských. Z knížat českých vynikal pobožností sv. Vácslav. – Vidění 18. Poučení o mši sv.; výklad děje se v kostele, kde sedláček je přítomen mši sv. – Vidění 19. Že někteří lidé neváží si kázaní. – Vidění 20. Mohou-li kacíři líbiti se Bohu a dojíti spasení věčného? – Vidění 21. Jak někteří lidé přistupují ke sv. zpovědi nepobožně a zpověď konají neplatně; sedláček vidí zpověď v jiném kostele. – Vidění 22. Jak nehodně přijímají velebnou svátost. – Vidění 23. jak lidé sobě neváží svátečních dní, konajíce práce dělné. Jiní zase jen se strojili a krášlili, chodili do krčem a pobývali tu celou noc, znesvěcujíce tak neděli. – Vidění 24. O klášteřích a mniších. Sedláček uveden do kláštera, kde pozná život mnišský. Také vypravuje ze svého mládí příhodu o faráři, jenž měl ve své světnici bičík, jako by se trýznil, ale skutečně byl pokrytcem. – Vidění 25. O poutích a poutnících. Zmínka se tu děje o bičování těla při poutích obyčejném a k tomu směšný příklad z královského jednoho města na Moravě. Měštky toho města putovaly na posvátné místo a chtěly se obléci do kápí mrskačských, ale aby nic necítily, podroušily se, tak že až padaly na zemi; sedláček dí, že on sám některé z nich znal. Lidé sprostní při tom se domnívali, že to činí z horlivosti, rozumnější se smáli, vědouce tu příčinu. – Vidění 26. O žebrácích. Vykládá se tu, jaké mají mnozí z nich fortele, zvláště vysloužilí vojáci, kteří všeliké potraviny vymáhali. – Vidění 27. O stavbě a krášlení chrámů. Z Dubravia uvedeno, že té noci, kdy zabit sv. Vácslav, král dánský napomenut od anděla, aby ke cti jeho vystavěl chrám. – Vidění 28. O manželích dobrých a nedobrých. Anděl vede sedláčka k manželům různým, dobrým i zlým. – Vidění 29. O dobrých a zlých páních (!) a jejich vladařích. Z dějin českých vzpomenuto Spytihněva, jenž vyhnal Němce z Čech a zjednal právo chudé vdově; o císaři Ferdinandovi se dí, že rád k sobě připouštěl všecky lidi. Jiní páni však poddané velmi trápili. Příklad uvádí se i z doby tehdejší o dobrotivém hraběti R. z T., jenž káral purkrabího, že chtěl na poddané ruku vztáhnouti. – Vidění 30. O nezřízené některých žádosti po slávě (příklad o Tullii, dceři Servia Tullia). – Vidění 31. O nevděčnosti a vděčnosti, zejména jak i zvířata jsou svým dobrodincům vděčna. Sedláček sedí při tom výkladě s andělem pod stromm. – Vidění 32. O pastýřích a jejich zvycích nechvalitebných, na př. o kropení dobytka z jara vodou z několika studní a z kostelů vzatou. – Vidění 33 (ve špitále). O lidech nemocných a umírajících. – Vidění 34. O soudu Božím prvním a malém. Sedláček přichází do nebe a vidí tu Krista soudícího. – Vidění 35. O očistci. – 36. O pekle. – 37. O nebi. Peklo jest propasť, nebe však s krásným okolím. Ač nezabíhá spisovatel v líčení do podrobnosti popisu, přece jest namnoze případně voleno místo vidění a pro poměry selského lidu dobře se hodí. Přirovnáme-li spisek tento k Labyrintu Komenského, arci že viděti na něm stopy úpadku duševního, než přece leckerý zajímavý rys v něm obsažen i z doby tehdejší a stopa vychování kněží ve školách jesuitských, jak působiti hleděti na lid a jeho vzdělání. – Spisek „Vidění sedláčkovo” obsahuje stran 304 malé 8°.

Myšlének originelních a vynikajících obsahují spisy Jestřábského málo, přece však jsou zajímavým zjevem vlasteneckou svou tendencí a dosti obratným uspořádáním látky, any pocházejí z dob nejhlubšího úpadku naší literatury a všeho života národního.


Novák, Jan V.: O literární činnosti Valentina Bernarda Jestřábského, Časopis Musea království českého, LXIII., 1889, s. 373-386.


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.