Život a dílo P. ThDr. Karla Eichlera
Václav Štěpánek, Libor Jan, Zbyněk Kosík
Předmluva k reprintu knihy Eichler, Karel: Paměti panství veverského, který podle původního vydání z roku 1891 vydal v roce 1995 Obecní úřad Veverská Bítýška.
Štěpánek, Václav; Jan, Libor; Kosík, Zbyněk: Život a dílo P. ThDr. Karla Eichlera, in: Eichler, Karel: Paměti panství veverského, reprint původního vydání z roku 1891, Obecní úřad ve Veverské Bítýšce, Veverská Bítýška 1995, s. 1–20
Život a dílo P. ThDr. Karla Eichlera
Publikace Paměti panství veverského, kterou vydal P. Karel Eichler
již před více než sto lety (1891), nepozbyla dodnes, až na výjimky, nic
ze své platnosti a je stále nepostradatelnou příručkou jak pro historika, zabývajícího se regionálními dějinami, tak pro každého obyvatele
Veverské Bítýšky a jejího okolí, jemuž poskytuje vzácnou možnost seznámit se s minulostí svého kraje. Na svou dobu byla Eichlerova kniha
dílem mimořádným, nemajícím v regionální historiografii srovnatelné obdoby. Autor vydal své Paměti panství veverského nákladem vlastním, jenž podle některých údajů činil pouhých tři sta výtisků, takže si
již v roce 1923 stěžuje veverskobítýšský kronikář Jan Škára, že knihu
nelze nikterak opatřiti, a jako svůj velký úspěch dokládá jeden výtisk,
který se mu podařilo obstarati pro místní veřejnou knihovnu (Kronika..., s. 1).
Všech těchto skutečností si bylo vědomo zastupitelstvo obce Veverská Bítýška, když rozhodlo vydati při příležitosti sto padesátého výročí
narození spisovatelova (* 1845) reprint původní Eichlerovy práce a
umožnit tak konečně větší rozšíření jak díla samého, tak také lepší
znalosti místní historie, na níž zejména lze budovat pozitivní vztah
k naší vlasti.
* * *
P. Karel Eichler se narodil 13. ledna 1845 ve Velkém Meziříčí z měšťanských
rodičů Jakuba a Anny jako druhý ze šesti dětí. Jeho otec byl krupařem a vlastnil
malý obchod, který však nestačil uživit početnou rodinu, takže musel často
jezdit za obchodem až do Brna. Jak sám K. Eichler několikráte na různých
místech poznamenává, otec v něm již v mládí objevil vysoké nadání a snažil
se mu všemožně obstarat vzdělání. Proto jej po dokončení obecné školy posílal
i do místní soukromé nižší reálky. Po absolvování dvou tříd této školy jej otec,
na radu Karlova bratrance P. Floriána Eichlera, vyslal ke studiu na německé
gymnázium do Brna (české gymnázium tehdy v Brně nebylo). Zde Eichler úročil
i své hudební nadání – hned v první třídě navštěvoval dobrovolně zpěváckou
fundaci starobrněnskou, kde řídil zpěv Pavel Křížkovský. Zřejmě již do této
doby tak lze umístit počátek Eichlerova bezmezného obdivu a později i přátelství ke Křížkovskému, jenž vyústil v roce 1904 vydáním velké monografie
o tomto moravském skladateli. Poté se stal budoucí spisovatel fundatistou
v brněnském minoritském klášteře, načež byl přijat do chlapeckého semináře.
Po celou dobu svých gymnaziálních studií jej bratranec Florián štědře podporoval.
Po maturitě v roce 1866 vstoupil na podzim téhož roku do brněnského
alumnátu (Liber parochialis..., s. 268, Tumpach, Podlaha III., s. 730–732, Bílek,
Zháněl). V tomto prostředí, prodchnutém vlasteneckým duchem, jenž tam vanul zejména jako dědictví v Eichlerově době ještě velmi nedávného působení
Františka Sušila, v prostředí, jež dalo Moravě celou plejádu vlasteneckých kněží
– literátů, nemohl nadaný Eichler zůstat nezasažen kulturním děním. Začal záhy
publikovat ve zdejším časopise bohoslovců Museum, jehož vzniku byl bezprostředně přítomen (časopis počal vycházet v listopadu 1866). Příspěvky otištěné
v Museu reflektovaly bytostné zájmy mladého bohoslovce. Týkaly se především
církevní hudby, jejíž dějiny zde autor v průběhu několika ročníků časopisu
podával formou jednotlivě publikovaných kapitol. Podrobně se pak zabýval
v Museu také dějinami alumnátní hudby, jíž byl ostatně aktivním tvůrcem. Záhy
po svém vstupu do alumnátu se totiž Eichler stal varhaníkem a posléze i ředitelem místního kůru i pěveckého sboru. Tato jeho činnost nezůstala utajena
ani Křížkovskému, který si hudebně zapáleného bohoslovce vybral jako svého
asistenta při řízení oslav milénia úmrtí sv. Cyrila na Velehradě v roce 1869
(Tumpach, Podlaha III., s. 730).
Svá studia úspěšně dovršil a na kněze byl Eichler vysvěcen ve svých dvaceti
pěti letech v roce 1870. Jeho první kaplanská a administrátorská místa se našla
na Moravském Slovácku – v Hovoranech (kde mj. založil Občanskou záložnu),
Kurdějově a Hodoníně (Liber parochialis..., s. 268).
Vědecké sklony a teologická erudovanost mladého kněze nezůstaly neznámy na konsistoři, takže již po dvouletém kaplanování vysílá brněnský biskup
Karel Nöttig Eichlera na doktorandské studium do Říma, konkrétně na rakousko-německý ústav Anima. Byl to původně poutní dům, založený v roce 1399
resp. 1406. V době, kdy jej Eichler přijal za své dočasné bydliště, pravidelně
dlelo v ústavu 15–20 způsobilých kněží, kteří zde studovali zejména církevní
právo a mimo to zde měli kaplanské povinnosti. Rektorem ústavu byl v Eichlerově době Čech – msgr. dr. Karel Jaenig, horlivý vlastenec, jenž chovance rád
vodil v Římě po stopách, které jim připomínaly jejich vlast. Tyto vycházky
s rektorem zúročil spisovatel po dvaceti letech, kdy vydal vlastním nákladem
publikaci Římské upomínky na naši vlasť (Brno 1892). Do doby Eichlerova
působení v Animě spadají také počátky jeho spolupráce s listem Hlas, s nímž
pak byl spisovatel více či méně spojen až do své smrti. V dobách, kdy v Hlasu
poprvé vyšel Eichlerův příspěvek (stalo se tak 17. ledna 1873 článkem Český
dům v Římě), měl za sebou časopis již dvacet pět existence. Za tu dobu se
ovšem z původně čistě nábožensko-kulturního periodika, tak jak jej koncipovali
zakladatelé František Sušil a Matouš Procházka, změnil v bojovný katolický
"týdeník politicko náboženský" (Tumpach, Podlaha IV., s. 960) mladé sušilovské generace v čele s P. Josefem Klímou, striktně obhajující výsledky prvního
vatikánského koncilu a zájmy politického hnutí moravských katolíků, jejichž
hlavou byl hrabě Egbert Belcredi.
Je pozoruhodné, že za necelé tři roky po svém návratu z Itálie (1874),
z níž přijel jako doktor kanonického práva, byl Eichler jmenován šéfredaktorem
tohoto listu. Stalo se tak v roce 1877, tedy pět let po zveřejnění svého prvního
příspěvku! V té době již však Eichler také působil jako profesor církevního
dějepisu a práva na brněnském bohosloveckém ústavě a roku 1876 byl jmenován konsistorním radou brněnským, takže by své povinnosti šéfredaktorské
jen stěží mohl zvládat, kdyby neměl v redakci i administraci zdatného pomocníka – Adolfa Růžičku. (Růžička působil v redakci hlasu od té doby nepřetržitě
až do roku 1893. Samotný Hlas se v roce 1885 transformoval na politický
deník. Zanikl v roce 1918 a náhradou za něj počaly v roce 1919 vycházet
Občanské noviny. Poslední v přímé řadě katolicky orientovaných deníků, jichž
byl Hlas bezprostředním předchůdcem, byla Lidová demokracie, zaniklá v červenci 1994).
Eichler převzal redakci po J. Klímovi v době více než krušné. Moravští
poslanci totiž v té době zanechali pasivní politiky a vstoupili aktivně do říšské
rady, s výjimkou ovšem hraběte Belcrediho, který jako jediný zachovával solidaritu s poslanci českými, kladoucími trpný odpor ještě nějakou dobu. Hlas
samozřejmě hájil stanovisko Belcrediho, takže útoky ze všech stran se na redakci, potažmo Eichlera samého, jen hrnuly. Tato situace znechutila Eichlerovi
politickou práci pro celý zbytek života a přispěla zřejmě svým dílem i k tomu,
že přijal v roce 1880 faru ve Veverské Bítýšce.
Pro osobní život Eichlerův však měla práce v redakci Hlasu značný význam.
Během svého dvouletého redakčního působení (na konci roku 1878 uvolnil
šéfredaktorské místo Janu Novotnému a hned od ledna 1879 počal Hlas vycházet dvakrát týdně) zde našel několik přátel, s nimiž jej od té doby pojil pevný
vztah až do konce života. Tak od roku 1871 počal v Hlasu publikovat P. Václav
Kosmák (1843–1898), který se do srdcí moravského lidu zapsal zejména drobnými fejetony, črtami a povídkami, jež jakožto pravidelná rubrika dostaly
v roce 1873 v Hlasu název Kukátko. Tyto prózy, mnohdy humorně a satiricky
laděné, měly vlastně jediný cíl – bojovat proti nevěrectví, nevlastenectví a různým vadám venkovského i maloměstského života. Kosmák sám měl ovšem
ctižádost být romanopiscem a několik jeho románů z městského prostředí,
které bývají literární vědou označovány jako prenaturalistické. také vyšlo, nicméně jako Kukátkář, jak byl označován i svými přáteli, byl neskonale populárnější. Kněžsky působil Kosmák nejdéle v Tvarožné u Brna (1877–1893), odkud
také podnikal výlety za přítelem Eichlerem do Veverské Bítýšky a kde jej Eichler
zastupoval při jeho léčení v Luhačovicích v roce 1879. Kosmákovou zásluhou
byl ostatně v Tvarožné vybudován nový kostel. Když Kosmák v roce 1898
předčasně zemřel, dal Eichler převézti jeho tělesnou schránu do Brna a postaral
se o to, aby mu, zejména pomocí sbírek mezi kněžími, byl postaven důstojný
pomník. I po přítelově smrti pak zůstal Eichler horlivým propagátorem Kukátkářova díla (Vychodil, s. 635n.).
Fejetony v Hlasu uveřejňoval také jiný Eichlerův přítel, pozoruhodný polyglot František Vymazal, známý zejména svými drobnými učebnicemi, v nichž
sliboval "snadno a rychle" výuku cizím jazykům. Jak poznamenává jeho životopisec A. Gregor, daly tyto knihy "praktickou jazykovou potřebu našim
lidem mnoho" (Gregor 1967, s. 51). Vymazal byl samotář, nemluva, škarohlíd,
podivín a přímo legendární bohém a přes svoji pracovitost žil neustále na
pokraji bídy. Eichler byl jedním z jeho nemnoha přátel. Vymazal jej často
navštěvoval ve Veverské Bítýšce, kde jejich pozoruhodné společenství doplňoval již zmíněný Václav Kosmák (Gregor 1959, s. 130).
V Hlase se také během Eichlerova redaktorství nemohl neprojevit kulturní
rozhled jeho osobnosti. Na Eichlerův podnět byl na počátku května 1878 založen list pro poučení a zábavu Obzor, jako čtrnáctidenní beletristická příloha
Hlasu. Jeho odpovědným redaktorem se stal Adolf Růžička, duší však básník
Vladimír Šťastný, jenž tuto přílohu také roku 1880 osamostatnil. Také do Obzoru Eichler neopomněl přispívat i po svém odchodu z redakce.
Jak jsme již byli výše poznamenali, byl Karel Eichler 16. října 1880 instalován na faru ve Veverské Bítýšce. Do knězova života tak znovu vstoupil jeho
o dvacet let starší bratranec Florián Eichler (* 4. května 1825 ve Velkém Meziříčí, † 27. října 1902 jako děkan rosický), jenž byl přímým spisovatelovým
předchůdcem (sloužil v Bítýšce v letech 1871–1880).
Změna to musela být pro člověka, uvyklého kulturnímu ruchu moravské
metropole, značná. Právě poklid moravského venkova však na Eichlera působil
zjevně přímo blahodárně, neboť období jeho farářování ve Veverské Bítýšce
patří bezesporu k spisovatelsky nejvýznamnějšímu úseku jeho života. Sám spisovatel k tomuto poznamenává ve farní kronice pouze lakonicky, že "ve volném
čase pěstoval hudbu a věnoval se pracem literárním, beletristickým a dějepisným a s obcí snažil se povždy zachovat přátelské styky" (Liber parochialis,
s. 268). Bítýšský kronikář tuto poměrně kusou informaci poněkud rozvádí,
když píše, že "život jeho zde byl prostý. Obýval na faře světnici v přízemí od
vchodu na pravo a zde, obklopen obrovským množstvím spisů a knih, pracovával často dlouho do noci. Povahou byl vážný, přitom však jednal a
hovořil s každým srdečně a přátelsky. I humorný býval, zvláště v úzkém
kruhu svých přátel, nebo když jej navštívil z Brna Vymazal a jiní. I do
čtenářského spolku častěji zašel a cvičil zde zpěv sborový. Pro svou povahu
a učenost získal si zde obecně vážnosti a přízně" (Kronika..., s. 11).
Řady Eichlerových přátel ve Veverské Bítýšce rozhojnil především místní
nadučitel Jan Dvořák (* 29. dubna 1844 ve Křoví, † ve Veverské Bítýšce 10.
července 1897), jenž v Bítýšce sloužil plných třicet let, za což byl také na konci
života jmenován čestným občanem. Dvořák učil žáky především hudbě a církevnímu zpěvu, není tedy divu, že si s Eichlerem hned na počátku jeho kněžského působení v Bítýšce padli do noty.
Je jisto, že příjezd Eichlerových přátel, zejména slavného Kukátkáře,
budil v poklidném městečku zaslouženou pozornost. Kosmák, který zde
slavil v roce 1888 svůj svátek (mimochodem, přišel do Bítýšky spolu se
svým přítelem dr. Ludvíkem Kalvodou z Tvarožné pěšky), tu byl dokonce
poctěn hudebním zastaveníčkem s lampiony, jež zorganizoval právě nadučitel Dvořák (Vychodil, s. 303). Známé byly také Eichlerovy vycházky
s přáteli do okolí. Tak např. v roce 1890 se vydal s Kosmákem a Václavem
Oharkem, svým spolužákem z alumnátu a pozdějším autorem zpracování
Tišnovského okresu Vlastivědy moravské (s Oharkem se ovšem blíže
seznámil během svého působení na Slovácku), na Pernštejn (Eichler 1916).
Během svého působení ve Veverské Bítýšce se Eichler nebyhýbal ani veřejným funkcím. K těm nejvýznamnějším zajisté patřil post místopředsedy místní školní rady, na nějž byl zvolen v březnu 1890 (Kronika..., s. 26).
Evidentně pod vlivem Kosmákovým začal Eichler v této době publikovat
také povídky beletristické, z nichž nejdelší a možno říci i nejzdařilejší – Venkovská učitelka – vyšla později i knižně pod titulem Učitelka v Zábavné
bibliotéce u benediktinů v Brně roku 1899. Tyto své beletristické pokusy publikoval zejména v Hlase (1886–1888), ale také v Moravské Orlici a Ottově
kalendáři. V beletrii však Eichler doma rozhodně nebyl, což také zřejmě sám
naznal, takže po roce 1888 se již u něj s takovouto tvorbou nesetkáváme.
Jedním z bezesporu nejvýznamnějších děl Karla Eichlera, jehož vznik připadá do autorova bítýšského období, je vydání dvou svazků publikace Poutní
místa a milostivé obrazy na Moravě a v rakouském Slezsku. První vyšel
v Brně roku 1887, druhý o rok později, oba jako součást Bibliotéky spisů
poučných vydávané Dědictvím ss. Cyrila a Metoděje, oba pak také v neuvěřitelném desetitisícovém nákladě! Jde vlastně o první díl Poutní knihy, kterou
Dědictví již od roku 1875 připravovalo a avizovalo. Druhý díl Poutní knihy –
Modlitby a písně – vyšel v roce 1894 a sestavili ji František a dr. Tomáš Korcovi.
(Dědictví... byla vlastně nadace moravských kněží pro vydávání knih, usilující
o "zvelebení lidu moravského", založená v roce 1850 Sušilem a jeho žáky).
Eichlerovo dílo obsahuje obecný úvod o poutích i o tom, jak je konati, a poté
popis 115 poutních míst na celkově 790 stranách tisku! Poutní místa v knize
Eichler rozděluje do čtyř celků – popisuje zvláště místa zasvěcená nejsvětější
Trojici či některé ze tří božských osob, dále mariánská poutní místa a milostivé
obrazy, následují poutní místa sv. Anny a konečně místa zasvěcená ostatním
světcům. Zcela pak vyděluje Velehrad jako kolébku víry Slovanů. Práci na
prvním díle ukončil, jak sám v předmluvě poznamenává, v roce 1886, v druhém
díle pak přičinil ještě nějaké opravy či doplnění jako ohlasy na vydání prvního
svazku.
Recenze na knihu byly vesměs velmi příznivé. Je vyzdvihována skutečnost,
že autor probousí "u moravského lidu cit historický a vlastenecký", vyzvedáván je i jeho ušlechtilý sloh (Časopis katolického duchovenstva 1887, s. 569–570). Po vydání druhého dílu Časopis vlasteneckého muzejního spolku
olomouckého (roč. V. 1888, s. 186) s uspokojením konstatuje, že se v II. části
"potkáváme téměř krok co krok s výzkumy a teoriemi v našem časopise
zasávanými," a doporučuje autorovi rozšířit toto studium i na poutní místa
v "zemích okolních Moravanům odpradávna milá...", aniž by tušil, že tento
materiál měl již Eichler připraven, nicméně práce pro Dědictví nebylo využito
a spis zůstal pouze v rukopise (Tumpach, Podlaha III, s. 731).
V srpnu roku 1887 se také v Hlase začaly objevovat Eichlerovy články
o chudobinství, v nichž se zabývá chudobou a jejím společenským řešením,
podává nástin historického vývoje chudobinských ústavů na Moravě a posléze
i přehled a výtah právních předpisů souvisejících s chudobou. Koncem téhož
roku, žádán, jak sám píše, aby vydal články o chudobinství ve zvláštní brožuře,
učinil tak spisovatel nákladem vlastním. Osmačtyřicetistránková brožura Chudobinské ústavy moravské tak patří k dalším větším pracem autorova pobytu ve Veverské Bítýšce.
V této době však již Karel Eichler pilně pracuje na svém bezesporu největším díle – Pamětech panství veverského, které vydal v roce 1891 vlastním
nákladem v Brně. Jak poznamenává bítýšský kronikář, shromažďoval autor
podklady pro publikaci více než tři léta (Kronika..., s. 16). Svědčí o tom ostatně
i řada dílčích studií, které vycházely od roku 1888 v Hlase, Moravské Orlici,
podrobný materiál o jednom ze svých předchůdců na faře v Bítýšce – barokním
spisovateli a knězi Valentinu Bernardu Jestřábském (1630–1719) vydává
v Obzoru (roč. XIII. 1890, s. 129–133, 146–148), kde je život a dílo Jestřábského
popsáno přehledněji, neboť v knize jsou informace roztroušeny v rámci časově
pojmutého výkladu historie. Dějiny školy Veversko-Bytyšské pak v třinácti
pokračováních uveřejňuje v učitelském listě Komenský (roč. XVII. 1889), kde
slouží výsledky spisovatelova bádání mj. i jako podnět, k tomu, aby "pp. kollegové povzbuzeni byli pátrati pilně po starých památkách písemných v
archivu obecním a farním a pokusili se sestaviti podobné monografie svých
škol..." (Komenský, s. 10).
* * *
Opatřit Eichlerovy Paměti panství veverského podrobným komentářem
by představovalo vytvořit samostatné dílo nikoli o desítkách, ale o stovkách
stran rukopisu. Vzdělaný kněz dokázal do 519 tiskových stran své práce vtělit
obrovské množství informací, které načerpal ve vydaných edicích, jako jsou
moravský diplomatář (Codex diplomaticus Moraviae I – XV), moravské zemské
desky, či knihy půhonné a nálezové, v novějších topografických pracech a článcích z odborného tisku, a především v nejrůznějších archivech, z nichž jmenujme tehdy obsáhlý obecní archiv Veverské Bitýšky se starými listinami
i novějším aktovým materiálem (dnes uložen v Okresním archivu Brno - venkov
se sídlem v Rajhradě pod názvem Archiv městečka Veverské Bítýšky, fond
C–144), dále archiv velkostatku uváděný v poznámkách jako Veverská registratura (dnes v Moravském zemském archivu v Brně pod názvem Velkostatek
Veveří, fond F–219), farní archiv s kronikou, matrikami a kostelními účty, akta
brněnské konzistoře, školní archiv, cechovní truhlice, soukromé pozůstalosti
i písemností různých spolků.
Základní členění Eichlerova díla, krom úvodní stručné charakteristiky
hradu Veveří, nedaleké kaple Panny Marie, celého veversko-ríčanského
panství, městečka Veverské Bítýšky a stručného prehistorického exkurzu,
vychází z majetkových poměrů, tzn. je sestaveno chronologicky dle držitelů
hradu a celého panství. Autor pečlivě sleduje veškeré jemu dostupné
prameny a zmínky, uvádí je až na výjimky se stručnými citacemi, podle
nichž se lze ve většině původního zdroje dopátrat a Eichlerovy poznatky
verifikovat. Namnoze také celé dokumenty přepisuje a tyto pasáže pak
především pro novější období nabývají pramenného charakteru, protože
zdaleka ne všechny Eichlerovy podklady se dochovaly do dneška; to se týká
hlavně písemností z obecního archivu, z nichž mnohé propadlo zkáze až
ve 20. století. Krom základní, řekli bychom politicko - správní linie, sleduje
Karel Eichler podrobně problematiku ekonomickou, a to jak z hlediska
chodu velkostatku, tak poměrů selských, všímá si vté souvislosti aspektů
sociálních, právních, kulturních i církevně správních. Své místo v jeho
vyprávění nacházejí také nejrůznější pověsti, k nimž obvykle zaujímá kritické
stanovisko, i příhody spojené s běžným životem a vzpomínky na výrazné
osobnosti na panství.
Obsažnost látky ovšem někdy způsobuje menší přehlednost textu, v rámci
chronologicky řazených celků dochází k časovým přesahům v podkapitolách,
orientaci v nich však do značné míry napomáhá používání výrazných mezititulků. Vhodně je také na konec knihy zařazen jmenný a místní rejsřík, zatímco
chybí soupis pramenů a literatury. Výklad doprovázejí dnes již cenné fotografie
z jednotlivých lokalit panství i podobizny zasloužilých osobností, na straně 485
je to pak portrét samotného autora.
Karel Eichler sestavoval svoje dílo před více než sto lety; od té doby přišla
historiografie, pomocné vědy historické, archeologie i věda o umění s množstvím nových poznatků. Lze však říci, že i z konfrontace s výsledky moderního
historického bádání vychází Eichlerova práce se ctí. Je to dáno do značné míry
i autorovou popisnou metodou, která nepřikládá příliš váhy starším romantickým báchorkám a netrpí ani úpornou snahou přijít za každou cenu s originálním výkladem těžko interpretovatelných pramenů.
V souladu se starší tradicí a bez možnosti vyrovnat se s věcí kritičtěji,
klade Eichler vznik centra panství, hradu Veveří, do doby krátce po polovině
11. století, kdy se brněnského údělu ujal syn knížete Břetislava Konrád I.
zvaný Brněnský, který byl krátce v roce 1092 i českým knížetem. Nejnovější
výzkumy však ukazují, že hrad v nejstarší kamenné podobě, s masívní
obytnou hranolovou věží o rozměrech 12, 5 x 10, 2 m (donjonem) na
nejníže položeném výběžku ostrožny a silnou ohradní zdí, vznikl v pozdně
románském období, přibližně mezi lety 1220 až 1240 jako následník staršího
zeměpanského dvorce rozkládajícího se v okolí kostelíka Panny Marie
v dnešním předpolí hradu (Plaček 1993). Nejstarší hrad byl poměrně
jednoduchý a svojí polohou v hlubokém lesním hvozdu, vzdálen jen několik
málo hodin chůze či ještě méně jízdy koňmo od Brna, splňoval požadavky
kladené obvykle na podobná lovecká sídla. S hradním předchůdcem, starším
románským dvorcem, lze pravděpodobně spojovat osobu Stephana de
Weuerin, svědka listin markraběte Vladislava Jindřicha a jeho bratra krále
Přemysla Otakara I., které vydali 31. prosince 1213 v Prostějově pro řád
johanitů (CDB II, č. 109, 110). Nelze však jednoznačně určit funkci tohoto
markraběcího dvorce, uvažovat lze o hospodářském charakteru, pak by bylo
možné uvedeného Štěpána pokládat za správce neboli vilika, i o využití
ryze loveckém – potom by šlo o lovčího, resp. kombinaci obou funkcí.
Vyloučit nelze ani totožnost tohoto svědka s nejstarším v povodí Svratky
působícím předkem pánů z Pernštejna – Štěpána z Medlova. Další uvedení
tohoto Štěpána k roku 1214 v Moravském diplomatáři (CDM), jež zmiňuje
Eichler (s. 14), je ve skutečnosti plode falzátorské fantazie Antonína Bočka.
Náš autor však zcela správně odmítá celou řadu smyšlených purkrabích, jež
pro 11.–13. století uváděl tzv. Veverský rukopis (s. 14, pozn. 4). Úvahám
o době vzniku uvedeného dvorce napomáhá datace tribunového kostelíku
Nanebevzetí Panny Marie pocházejícího někdy ze samého přelomu 12. a
13. století (Samek 1994, s. 223). Jeho počátek tak lze snad spojit s osobou
knížete Konráda Oty či markarběte Vladislava Jindřicha. V tomto období
charakteristickém počátkem kolonizačních aktivit ve směru na Českomoravskou vrchovinu, dosud jen velmi řídce osídlenou, jistě mohl vzrůst i význam
původního, snad jen o několik málo let či desetiletí staršího dvorce.
Na počátku patnácté strany své práce popisuje K. Eichler barvitě lovecký
pobyt markraběte Vladislava Jindřicha a jeho doprovodu na Veveří roku 1220.
Vychází však ve skutečnosti z dalšího Bočkova falza, jímž chtěl tento proslavený
padělatel 19. století doložit držbu patronátního práva kostela v Bystřici nad
Pernštejnem pro uvedený rok klášterem v Doubravníku (Šebánek 1936, s. 51).
Nejnovější poznatky navíc ukazují, že doubravnický klášter augustiniánek
vznikl až kolem roku 1230 (Jan 1994, s. 15–24). Další osobou související s
Veveřím, a to již velmi pravděpodobně s nejstarší fází kamenného románského
hradu, je Vocho burgravius de Weweri, tedy zeměpanský purkrabí Vok, vystupující jako svědek na listině Vladislava Jindřicha pro komorníka jeho manželky
Wernharda z roku 1222 (CDM, č. 125). První vydavatel Českého diplomatáře
(CDB) G. Friedrich listinu sice označil za Bočkův podvrh a do díla ji nezařadil,
J. Šebánek však prokázal její pravost (Šebánek 1936, s. 60–61; Zaoral 1967,
s. 221). I tato souvislost dovolí považovat moravského markraběte Vladislava
Jindřicha (12. srpna 1222) za prvního stavebníka hradu Veveří.
Počínaje Vokem pokračuje pak již víceméně souvislá řada veverských purkrabích. Tak 12. července 1234 je doložen Stiborius (Ctibor) burgravius de
Weuere také v roli svědka na listině markraběte Přemysla pro klášter premonstrátů v Louce (CDB III, č. 74), téhož roku, 2. října, je v listině stejného vydavatele tentokrát pro špitál sv. Františka v Praze označen jako prefectus de
Weueri (CDB III, č. 85) a konečně uvádí se i v jednom z tzv. rudíkovských falz,
která vznikla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 13. století v oslavanském klášteře (CDB III, č. 140; Dušková 1948, s. 244nn.), pro rok 1236 jako
purkrabí de Aychorns (Eichler na základě tehdejších vědomostí považoval listinu za pravou). Na rozdíl od těchto dvou pravých a jedné ve středověku
zfalšované zmínky pochází následná informace o obdarování purkrabího Ctibora markrabětem Přemyslem požitky ze vsi Lažánek roku 1236 (Eichler,
s. 16) opět do falzátorské dílny Bočkovy (Šebánek 1936, s. 477–478). Stejně
se má pak s údajnou výzvou Přemyslovou k olomouckým měšťanům (na konci
s. 16), jež měla být vydána roku 1237 na Veveří (Šebánek 1936, s. 477).
Ctibora nahradil v purkrabství roku 1238 připomínaný Přibyslav z Křižanova (CDB III, č. 204), otec svaté Zdislavy, příznivec duchovních řádů a významný kolonizátor Vysočiny. Zakrátko nato, 30. prosince 1239, se sám již
nazývá kastelánem brněnským (CDB III, č. 221). Přibyslav zemřel 16. února
1251 (k úmrtí nejnověji Sovadina 1993, s. 221), pozn. 24), jeho zdánlivě krátké
působení na Veveří však nepředstavovalo v očích současníků pouhou epizodu,
neboť markrabě Přemysl Otakar II. na něj roku 1252 v listině, jíž potvrdil
založení žďárského kláštera, vzpomíná jako na felicis memorie quondam burchravii de Veueri (CDB IV, č. 259).
Jacobus de Eychorn, svědek na listině krále Václava I. vydaná těsně po
smrti jeho matky královny Konstancie 7. prosince 1240 pro klášter v Tišnově
je Eichlerem (s. 17) i dalšími badateli dodnes (Plaček 1993, s. 110), a dodejme
že po právu, považován za veverského plebána neboli faráře (nejspíše u kostela
P. Marie před hradem), neboť je jeho jméno zapsáno mezi osobami duchovního
stavu. Následující úvahy o dobývání hradu Tatary a vyplenění Tišnova, případně i Doubravníka, jsou do značné míry založeny na Bočkových falzech. Existuje
snad jediná indicie, kdy se hovoří o škodách způsobených tišnovskému klášteru
Tatary (Mongoly), Kumány, Uhry a tou je pasáž v žádosti Přemysla Otakara
II. z roku 1252 určená papeži Alexandru IV. ve prospěch řečeného kláštera
(CDB V, č. 64). Tato písemnost je však považována, snad oprávněně, za středověké falzum (Šebánek – Dušková 1952, s. 186–189).
Nejspíše na sám počátek padesátých let 13. století bývá kladen mandát
krále Václava I. vybízející veverského purkrabího Ratibora, rodem z pánů
z Deblína (fideli suo castellano de Ueueri R.), k zakročení proti škůdcům
doubravnického kláštera, především proti vlastnímu bratru tamního probošta
Vojtěcha erbu zubří hlavy Jimramovi (CDB IV, č. 293). Tomuto purkrabímu
Ratiborovi nejspíše následoval Kuno burchravius de Weuerii známý v této
hodnosti poprvé z listiny Přemysla Otakara II. vydané před 5. srpnem 1253
pro olomouckého komorníka Parduse na ves Vsisko (CDB IV, č. 286). Kuno,
píšící se také podle Zbraslavi u Brna, bratr Bočka z Berneggu a Smila ze Střílek,
v průběhu svého života postupně komorník brněnský, olomoucký a nakonec
komoří moravský, pod čímž se vlastně skrývala funkce podkomořího majícího
na starosti kamerální panovníkovy statky a příjmy z nich, je jako veverský
purkrabí naposled připomínán v listině Přemysla Otakara II., jíž se potvrzuje
Pardusův dar vesnice Vsisko olomoucké kapitule, dne 26. srpna 1261 (CDB V,
č. 291). Odezvu jeho působení na Veveří lze nalézt ještě v písemnosti z 10.
února 1268, kde svědčí s připomínkou, že jde o bývalého veverského purkrabího (quondam burgravio in Eychorns – CDB V, č. 545). Tuto listinu vydal
jeho nástupce v úřadu a zároveň moravský komorník Hartleb (camerarius
Moravie et burgravius in Eichorns), bratr Černína z Popovic, doložený jako
purkrabí na Veveří (Eichler, s. 23) i ve třech listinách pro klášter oslavanský
z let 1269 a 1270 (CDB V, č. 600, 601, 627).
Až po osmnácti letech, 21. května 1288, potvrdil další známý veverský
purkrabí Ctibor z Grunberka (hradu nazývaného dnes Stražisko u Konice) dispozici zboží ve Studyni učiněnou Hartmanem z Holštejna ve prospěch kláštera
oslavanského (CDM IV, č. 274).
Purkrabím na Veveří a zároveň moravským komorníkem (podkomořím)
byl Matouš z Černé Hory, s uvedením obou dignit vystupující ve svědectví pro
olomouckého biskupa a oslavanské cisterciačky 23. řijna 1289 (CDM IV, č. 286).
O obou Eichler správně referuje na s. 24.
Krom Bočkových falz, jejichž identifikace byla nad Eichlerovy síly a možnosti, jsou však jeho interpretace pramenů velmi spolehlivé a to se týká
i obecnějších pasáží popisujících dějiny přemyslovského a později lucemburského státu založených především na Palackého Dějinách národu českého ... a
Dudíkových Dějinách Moravy. Za ukázku vzorné kritičnosti může platit jeho
přístup k pověstem o pobytu templářů na Veveří a pokladu dvanácti stříbrných
apoštolů. Počátek romantických báchorek o templářích, jak upozorňuje K. Eichler, je třeba hledat v tzv. Veverském rukopise, jímž chtěl některý z německy
píšících veverských úředníků kolem roku 1739 tehdejšímu majiteli hradu a
panství hraběti Prosperu Sinzendorfovi "přesvědčení vštípiti, jak starožitný,
veledůležitý a památný hrad jest" (Eichler, s. 11). Odkazy na opisy a tiskem
vydaná znění tohoto rukopisu Eichler uvádí v poznámce 2 na straně 10. Nejnověji se tímto rukopisem stručně zabýval P. Vorel, který však předpokládá,
že rukopis byl zaslán historiku Dismasi Ignáci Hofferovi již ve dvacátých letech
18. století (Vorel 1993, s. 20).
Podle rukopisu templáři vlastnili hrad v letech 1252 až 1311, získali jej
prostřednictvím bývalého hradního purkrabího Vracena z Pernštejna, který
Veveří směnil s králem Václavem I. za město Strážek. Nemravný život a vlastizrádné styky přivedly Vracena do Václavova žaláře, odkud uprchl do Francie,
kde vstoupil mezi templáře a Veveří jim přinesl věnem. Proti tomu se však
ohradil Vracenův bratr Burian, hlava pernštejnského rodu, a jeho oddíly se
srazily v poli s templářským vojskem. Poražený Burian se po krvavé bitvě
uchýlil na Veveří, kde jej začali templáři obléhat. Konec sporu učinil teprve po
smrti krále Václava I. nový panovník Přemysl Otakar II., který odevzdal hrad
podle práva templářům. Vracen se vrátil na Moravu a stal se prvním templářským komturem. Sídlil pak na Veveří, jež bylo přebudováno na řádový dům,
včetně tajných chodeb pro ukrytí pokladů v podzemí. V roce 1304 se zde
zúčastnil provinciální kapituly sám velmistr Jacques de Molay. Templářskému
řádu pak měly patřit na Moravě četné hrady, jako Štramberk, Helfštejn, Tepenec, Orlov, Buchlov, Cimburk, dokonce i brněnský Špilberk atd. Eichler vše po
právu odmítá jako výmysl (s. 20–21). Není snad třeba dokládat, že ani pernštejnská genealogie 13. století jména Vracen a Burian nezná (Plaček 1995, s.
117–134).
S pověstí o apoštolech přichází podle našeho autora Hormayrův Taschenbuch z roku 1821, kde se píše, že se po celé Moravě vyprávělo o těchto sochách,
o něž připravili loupežní rytíři kterýsi bohatý klášter a ukryli je na neznámém
místě. Zpráva o pokladu se údajně našla v kovovém pávu, kterého srazil za
hraběte Sinzendorfa blesk z veverské věže. Toto starodávné poselství a existence dalšího, kamenného páva, v prostorách hradu přiměla prý hraběte ke
kopání a posléze i k objevu rakví s balzamovanými těly, pozůstatky templářů,
ve sklepení (s. 305–307). Autor Veverského rukopisu, jak podotýká Eichler,
však o pokladu Templářů nic nevěděl, zaznamenal jen tolik, že roku 1710 blesk
srazil páva a spálil v něm písemné památky na dobu templářů. Zde je zřejmě
třeba hledat zrnko pravdy. Do dutých kovových ozdob a křížů na věžních
báních se skutečně ukládají pamětní písemnosti, mohlo tak být i na Veveří,
i když templářské památky jsou holým nesmyslem, ba jakékoli jiné památky
z přelomu 13. a 14. století. Odtud byl již jen krůček k historické povídce uveřejněné, jak uvádí Eichler, pod názvem Kostelíček na Veveří roku 1877 v kalendáři Posel Moravský a Slezský. Neznámý autor vytvořil romantickou fabuli
o stříbrných apoštolech uloupených knížetem Břetislavem spolu s ostatky sv.
Vojtěcha v Hnězdně, kteří se pak dostali jako dar královny Konstancie do
tišnovského kláštera. Pobídnuty templářskou intrikou chtěly tišnovské jeptišky
sochy věnovat králi Václavu III. na vedení války v Polsku. Ten však byl probodnut vrahem najatým od templářů, kteří se pak úskokem zmocnili apoštolů
a ukryli jej ve veverském podzemí. Po staletích prý pak hledal apoštoly hrabě
Sinzendorf, našel však jen hrobku templářských hodnostářů.
Od 18. století do dnešních dob tak o templářském pokladu sní desítky
bláhovců, kteří ve veřejných knihovnách vytrhávají inkriminované stránky
z Eichlerovy knihy a dokonce o templářském Veveří bájí ve vysílání Českého
rozhlasu. Nevědí, že pověst o dvanácti stříbrných apoštolech (a případně třinácté, zlatém Kristu) znají etnografové v mnoha evropských zemích.
Jak tomu bylo v našich zemích s templáři? Tento řád vznikl v období mezi
1. a 2. křížovou výpravou v Palestině a stal se prvním z rytířských duchovních
řádů. Jeho prvotní úkol, ochrana poutníků, byl rozšířen o obranu svatých míst
křesťanství a celého Jeruzalémského království a dalších tzv. latinských států
Palestině. Do Čech a na Moravu však templáři přišli až po johanitech (1169)
a německých rytířích (před 1204) někdy kolem roku 1230 a z těchto rytířských
řádů patřili k nejméně významným. Měli své řádové domy, komendy, v Praze
na Starém Městě u sv. Vavřince, v Uhříněvsi, na Moravě v Jamolicích, u nichž
si postavili hrad Templštejn, Čejkovicích a patřilo jim na přelomu 13. a 14.
století rozsáhlé území kolem řeky Bečvy s centrem ve Vsetíně. Nejvýznamnějším představitelem řádu byl v posledně jmenovaném období původně čejkovický
komtur Ekko, který se stal představeným pro Čechy, Moravu a Rakousko a
zapojoval se i do velké politiky na dvoře posledních Přemyslovců a po jejich
vymření na straně Habsburků. Poslední zpráva o něm pochází z roku 1309,
o tři roky později, 1312, byl řád na koncilu ve Vienne zrušen a v roce 1314
byl upálen poslední velmistr Molay. Část templářských majetků získali i u nás
johanité. Veveří ovšem templářům nikdy nepatřilo, v době jejich existence bylo
vždy zeměpanským hradem.
Purkrabí na Veveří požívali jako přední zeměpanští úředníci značné vážnosti i ve 14. století. V roce 1337 vzal tehdejší moravský markrabě Karel,
pozdější král a císař, pod ochranu oslavanský klášter a vlastní výkon této
ochrany, tzv. advokacii či fojtství, svěřil Frenclinovi, který je označen purchravius et villicus de Aychhorns (CDM VII, 4. 176], což Eichler připomíná na
s. 27. Další z purkrabích, Jan či Ješek, zastupoval v roce 1358 písaře zemských
desek (ZDB I, s. 39, 42; Eichler, s. 28). Do doby Karlovy je možné nejspíše
zasadit snahy o vybudování manského systému kolem hradu, podobně jako
fungovali manové neboli nápravníci v okrscích královských hradů Karlštejna,
Bezdězu, Křivoklátu ... Dokladem toho je propůjčení dvora v Habří a jednoho
lánu v Žebětíně příslušejících k majetkové základně Veveří Branislavu Zilovi
markrabětem Karlem 14. srpna 1342 v léno neboli manství (in feudum) se
závazkem obvyklé služby (CDM VII, č. 432; Eichler, s. 27). Doklady o podobných
dvorech v Žebětíně a dalších vesnicích uvádí vesměs pro 15. století Eichler na
dalších stranách. Tato problematika by si nepochybně zasloužila moderně pojatou analytickou studii, podobně jako otázka majetkového zázemí hradu, které
nebylo založeno jen na bezprostředně podřízených poplatných vesnicích
v okolí, ale také na poplatcích z vesnic vzdálenějších a dokonce i ze čtyř klášterů
(zábrdovického, rajhradského, tišnovského a oslavanského) a města Ivančic,
jak ukazuje jejich soupis z počátku osmdesátých let 15. století, který Eichler
publikuje v plném znění na s. 43–45.
Podobně by bylo užitečné podrobněji objasnit osudy hradu v bouřlivé době
husitské a obdobím bezprostředně následujícím i souvislosti všech zástav v 15.
století a vlastní alodizace na počátku 16. století. Tehdy totiž přenechal král
Vladislav hrad Veveří s celým panstvím, na němž vázly četné předchozí zástavní
částky, dědičně zemskému hejtmanovi Janu z Lomnice, což vyplývá ze zápisu
převodu panství jeho syny Jindřichem, Václavem a Mikulášem na Jana z Kunštátu na Lukově roku 1531 (ZDB II, s. 204). K, Eichler uvádí jako datum alodizace rok 1511 (s. 50), v té době však Veveří držel a také zde sídlil jiný zástavní
držitel Václav z Ludanic a po něm, od roku 1519, Zikmund z Ludanic. Budoucí
generaci historiků tak čeká úkol vysvětlit i tyto zdánlivé nejasnosti, pomoci jim
v tom mohou nejen novější práce sledující ekonomické a sociální poměry uvedeného období, ale také prameny, jež byly zpřístupněny až ve dvacátém století
a Karel Eichler je neznal. Přesto však zůstane jeho obsažná práce pro každého
takového historika nejdůležitějším vodítkem, stejně jako pro laického zájemce
základní pomůckou k seznámení se s minulostí svého rodiště, sousedních obcí
a celého kraje.
Hlavní část Pamětí je ovšem věnována událostem 17.–19. století. Eichlerovo líčení zde nabývá neobvyklé barvitosti, neboť, jak již bylo řečeno výše,
nesleduje pouze strohá úřední akta, ale poutavě vypráví i o nejrůznějších pohromách, sporech, zločinech a zajímavostech. Autorovy zájmy jsou skutečně
mnohostranné, a krom toho, že tato část doslova přetéká pečlivě přepsanými
prameny, představují výkladové pasáže mnohdy přínosné sondy do tehdejších
administrativních, sociálních a hospodářských poměrů, znamenají také přínos
pro etnografii a dějiny zemědělství. Středem zájmu je v této dominantní části
práce obec Veverská Bítýška. Na závěr nezbývá než konstatovat, že Veveří,
Veverská Bítýška a další obce, o nichž Eichlerovy Paměti pojednávají, mohou
být skutečně hrdé na práci sice více než sto let starou, přitom však v mnoha
ohledech stále svěží a nepřekonanou.
* * *
Také dobové odborné recenze se předháněly v chvále na Eichlerovo dílo.
Tak Časopis Matice moravské (roč. XV. 1891, s. 268–270) poznamenává, že
"nemáme posud větší práce místopisné nad dílo Eichlerovo a dlužno říci,
že vydavatel snesl vše, co mu bylo vůbec přístupným". Recenzent také správně
upozorňuje na to, že "spisovatel nepřijímá vše, co v archivech našel, nýbrž
spokojuje se raději se suššími daty historickými, jen když jsou dostatečně
prověřena nebo zjištěna." Také Časopis vlasteneckého muzejního spolku olomouckého (roč. IX. 1892, s. 111) tvrdí, že se jedná o "nejobšírnější a nejdůkladnější monografii mezi moravskými spisy topografickými," dodává však
oprávněně, "ano, řekli bychom, že trochu méně bylo by tu více znamenalo,
ježto o některých věcech pojednáno až příliš obšírně".
Paměti panství veverského však již byly labutí písní spisovatelova pobytu
ve Veverské Bítýšce, možno snad dokonce říci, že jimi svůj pobyt zde důstojně
završil. Jak sám Eichler poznamenává ve farní kronice "zatouživ po městě,
vzdal se fary ..." (Liber parochialis..., s. 274). Seznal zřejmě, že vzdálenost od
moravské metropole mu přece jenom činí potíže v jeho literární práci a přijal
proto nabízené místo katechety na německých školách měšťanských v Brně.
Ještě 28. ledna 1892 oslavil v Bítýšce své jmeniny, k nimž mu přála školní
mládež shromážděná s praporem v kostele (Kronika..., s. 16) a již 1. února
nastoupil v Brně. Ve Veverské Bítýšce jej do 2. června zastupoval farář Jan
Kolouch z Lažánek a poté na jeho místo nastoupil farář Gustav Hever z Popovic.
Téhož roku vydává v Brně zmíněnou již publikaci Římské upomínky na
naši vlasť a o rok později pak zveřejňuje v Hlase obsáhlou studii Korunovace
Karla IV. na císaře Římského (Hlas 1893, 13 pokračování od 22.8. do 21.9.),
která rovněž čerpá z Eichlerova doktorandského pobytu v Římě. K tomuto
tématu se brněnský katecheta vrátil v Hlase ještě v roce 1902, kdy zveřejňuje
doplňující materiál, nazvaný Jakým průvodem vítali Římané Karla IV.
v roce 1355 (Hlas 1902, 9., 10., 11.4.).
V souvislosti s Eichlerovým odchodem z Veverské Bítýšky je ovšem přinejmenším pozoruhodné, že se spisovatel od roku 1893, s výjimkou stati o kapli
Matky Boží u hradu Veveří, publikované v časopise pro křesťanskou archeologii
Method (Kaple Matky Boží u hradu Veveří ve farnosti Veversko-Bytyšské, Method XXI. 1895, s. 55–56, 62–66. Práci ovšem sepsal Eichler již v roce
1890), na dlouhých pět let odmlčel. Podle některých pramenů Eichler v té době
více cestoval po venkově, kde sbíral nábožné písně a modlitby, častěji také
zajížděl k matce do Velkého Meziříčí (otec mu zemřel již v osmdesátých letech),
jíž pravidelně přispíval na živobytí (Eichlerova matka zemřela v požehnaném
věku v roce 1915), v rodném městě také pobýval u svého přítele kanovníka
Jana Cžeppla (Bílek, 1952). Do tohoto údobí spisovatelova života také spadá
čilý ruch národopisný a usilovné přípravy, směřující k zahájení Národopisné
výstavy českoslovanské v Praze roku 1895. Eichler se tohoto dění účastnil
členstvím v Národopisného odboru pro hudbu na Moravě, který byl ustaven
jako jeden z dvanácti ústředních moravských odborů v roce 1894. V této funkci
také mj. převzal péči nad úpravou sbírek písní pro expozici na Národopisné
výstavě. Při práci ve výboru se Eichler poznovu seznámil s Leošem Janáčkem
(poprvé se setkali na zkouškách a posléze při vlastním vystoupení s Křížkovského sborem na oslavách milénia smrti sv. Cyrila na Velehradě, tehdy však
Eichler jako bohoslovec a Křížkovského asistent, Janáček pak jako patnáctiletý
altista), s nímž i nadále udržoval příležitostné kontakty.
K literární činnosti jej znovu vybudila až smrt Václava Kosmáka roku 1898,
prozatím však arciť pouze k publikování materiálů o svém milovaném příteli.
Eichler při této příležitosti zveřejnil v Hlase řadu vzpomínek na Kukátkáře,
v roce 1902 popsal také rukopis nalezený v Kosmákově pozůstalosti a otiskl
dosud nepublikované přítelovy básně (Hlas 1902, 7 pokračování od 15.3. do
25.3.).
Spisovatelské síly vzpružil v Eichlerovi teprve rok 1902. V Obzoru tehdy
podal překlad (!) básně Heinricha Heina Die Wallfahrt nach Kevlaar – Pouť do
Kevláru, jejž opatřil úvodem (Obzor XXV. 1902, s. 135–136), v Hlasu pak
zmíněný již materiál Jakým průvodem Vítali Římané Karla IV. ... a řadu kratších
statí.
Zdá se však, že se v této době Eichler rozhodl více věnovat hudbě a
propagaci hudebních směrů jemu blízkých, zejména pak osobností, které
považoval za klíčové pro vývoj hudby nejen církevní. Značný vliv na
Eichlera v tomto směru měl nepochybně brněnský dómský varhaník a
hudební skladatel František Musil (* 5. listopadu 1852, † 28. listopadu
1908), kolem přelomu století vedle Leoše Janáčka nesporně nejvýraznější
umělecký zjev tehdejšího Brna. Eichler sám jej stavěl jako skladatele velmi
vysoko, v oblasti varhanní improvizace pak srovnával Musila s Bachem.
Jejich přátelství se počalo rozvíjet záhy po Eichlerově návratu z Veverské
Bítýšky do Brna, kdy katecheta sloužíval na Petrově pravidelně mše sv. a
často zacházel na kůr. Ve stati Stabat Mater (Obzor XXXII. 1909, s. 20–22,
43–45) vyznává Eichler na s. 21, jak "poznav tvůrčí jeho sílu (Musilovu –
pozn. V.Š.) v malém, povzbuzoval jej k dílům větším, které by mu získaly
uznání v nejširších kruzích hudebních..." A skutečně jen těžko mohl
skladatel najít zapálenějšího propagátora svých děl. Z podnětu Eichlera psal
Musil na hudbu na Kosmákovy texty, které spisovatel pro tento účel pečlivě
vybíral, Musilovy Slovenské sbory opatřil Eichler německým překladem, za
což byl recenzentem Hlasu vysoce vyzdvihován: "Všem těm úskalím vyhýbal
se překladatel se zdarem... Je vidět, že překládal nejen s ohledem na
původní lidovou melodii, nýbrž i na sbory již propracované, a proto
vskutku lze sbory s nynějším textem zpívati s nepatrnými notovými
změnami, které ráz skladby neporuší" (Dvacet mužských sborů od Fr.
Musila, Hlas, 25. září 1902).
Také Musilovo vrcholné dílo – strhující Stabat Mater pro sbor, sola a orchestr (1895) – vzniklo s mocným Eichlerovým přispěním. Spisovatel skladatele
do práce přímo nutil a opus nakonec vydal vlastním nákladem. Katecheta
propagoval dílo Františka Musila četnými články v Hlasu i jinde nejen za života
skladatelova, ale i po jeho smrti. V Obzoru, jak jsme již výše poukázali, uveřejnil
sérii článků Vzpomínky na Františka Musila téměř ve všech číslech ročníku
1909, čtyřmi pokračováními vzpomínek Za Františkem Musilem obdařil spisovatel v prvních čtyřrch číslech v roce 1909 nově založené Moravské hudební
noviny, kritické rozbory Musilova díla z pera Karla Eichlera pak vycházely
v časopise pro církevní hudbu Cyril v roce 1909, 1910, i 1911.
V období nového rozletu svého spisovatelského ducha po roce 1902 prokázal Eichler také vděčnost svému prvnímu učiteli hudby ve Velkém Meziříčí
Františku Sedláčkovi vydáním jeho životopisu a třech příležitostných skladeb.
Sedláček, typický český kantor (* 24. října 1818 ve Vamberku, † 10. dubna
1872 ve Velkém Meziříčí) byl učitelem ve Velkém Meziříčí od roku 1940 a poté
co absolvoval pražskou varhanickou školu se stal také ředitelem kůru (1848),
složil mši a několik sborů, vynikl však především jako hudební pedagog, na
něhož Eichler v brožurce Hudební skladatel František Sedláček (Brno
1904, nákladem vlastním) s láskou vzpomíná a hodnotí především jeho netradiční pedagogické metody (na housle učil společně až 20 žáků!). Součástí publikace byly i tři Sedláčkovy nejzdařilejší sbory – smíšený Slovo k vlasti a mužské
Holuběnka a Pocestný.
Nejvíce pozornosti se však ve svém "hudebním období" po roce 1902 rozhodl spisovatel věnovat skladateli, jehož nade všechny obdivoval a ctil a jemuž
byl kdysi mladým přítelem – Pavlu Křížkovskému. Tak již roku 1902 publikuje
v průběhu července v Hlasu 27 pokračování životopisného nástinu Mistrova
pod názvem P. Pavel Křížkovský a zároveň s tím pak v Obzoru zveřejňuje
pod stejným názvem zkrácenou studii (Obzor XXV. 1902, s. 177–179). Studii
otištěnou v Hlase doplňuje 2. března 1904 tamtéž seznamem Křížkovského
skladeb, jež v té době začala, s Eichlerovou pomocí, souborně vydávat benediktinská tiskárna v Brně. Při té příležitosti proto spisovatel rozšířil své původní
studie a vydal o skladateli v témže roce nákladem tiskárny rajhradských benediktinů rozsáhlou monografii (112 stran) pod názvem P. Pavel Křížkovský.
Životopisný nástin. Publikace je o to cennější, že v ní autor namnoze vychází
z vlastních zážitků s Křížkovským a popisuje tedy i události, které by běžnému
badateli nutně zůstaly skryty. Všímá si zejména snah skladatelových o oproštění
chrámové hudby od instrumentální pompéznosti a návratu k vokální polyfonii
v duchu snah hnutí cyrilského (navazovalo v sedmdesátých letech na německý
cecilianismus, jenž chtěl proti vlivům světské instrumentální hudby povznést
pěstování chorálu i lidovou píseň duchovní. Reprezentanty tohoto směru u nás
byli právě Křížkovský, Musil, J. B. Förster aj. – pozn. V.Š.). Zejména pak hájí a
vyzvedává proti Smetanovi Křížkovského jako původce hudby národní, což
zejména oceňovali recenzenti Hlasu (11. 12. 1904) či Obzoru (1905, s. 15–16).
Když se v roce 1910 slavilo 25. výročí skladatelova úmrtí, napsal Eichler
do Moravských hudebních novin (roč. II., č. 11, 12, 13) Praktické pokyny
k jubileu P. Křížkovského, obsahující seznam světských skladeb Křížkovského s udáním kdy a kde vyšly a návodem, jakým způsobem pořádat koncerty
na oslavu jubilantovu. Do slavnostního 20. čísla těchže novin pak sepsal úvodník nazvaný Hlavní význam Křížkovského, podobný pak předal do Obzoru,
v Cyrillu zveřejnil seznam církevních skladeb oslavencových (s. 90–92), článek
o významu Křížkovského jako obnovitele církevní hudby na Moravě (s. 68–70)
a podal zprávu o slavnostech konaných na počest 25. výročí skladatelova úmrtí
na Moravě a ve Slezsku (s. 154–156). Ve všech statích se snažil dokázat, že
zakladatelem národní hudby na podkladě lidové písně je Křížkovský, nikoli
Smetana: "Prvenství náleží úplně a nezkráceně Křížkovskému. Přičítá-li se
Smetanovi, činí se tak z nevědomosti... Od roku 1849 již byly Křížkovského
národní sbory zpívány v Brně... Začátky tedy byly již před Smetanou nejen
co do času, ale i co do věci. A jisto jest, že si toho národního tvoření návodem
Sušilovým Křížkovský byl vědom, kdežto o Smetanových polkách z roku 1855
dokázáno není, že byly psánu jako tvorby národní..." (Hlavní význam Křížkovského, Moravské hudební noviny 1910, č. 20). Tento názor sice později
většina hudebních vědců vyvrátila, přesto však zůstává Eichlerovo dílo o Křížkovském cenné.
Dílo Karla Eichlera se završuje vydáním monumentálního kancionálu, který vyšel v roce 1909/1910 ve vydáních pro lid, pro studenty škol středních a
pro školy národní a měšťanské spolu s varhaním Průvodem pod názvem Cesta
k věčné spáse. Historii vzniku tohoto velkolepého díla popisuje Eichler
v Obzoru z roku 1907 v č. 9–12. Potřeba nového kancionálu byla avizována
z řady děkanství již dříve, bezprostřední podnět k jeho tvorbě však vzešel
z děkanátních konferencí v roce 1903. Úkolem byl Karel Eichler pověřen brněnskou biskupksou konsistoří v roce 1904 a od té doby po téměř tři roky byl
zcela pohroužen v úmorné činosti. O tom, jak Eichlerova práce vypadala,
informuje čtenáře Hlas 18. dubna 1909 (Průvod k zpěvům kancionálu diecéze
brněnské): "Jakou práci vykonal redaktor dr. Eichler? Prostudoval prameny..., probral kancionály diecéze brněnské i jiných diecézí, založil seznamy
písní, totiž začátků jich nápěvů a textů, aby zjistiti mohl původ jejich (práce
to perná, uváží-li se, že vzato v úvahu přes 2000 písní), vybral z nich písně,
hodící se obsahem nebo nápěvem osvědčené užíváním nebo posvátné svou
historií, vyhledal spolupracovníky, vdechl jim své nadšení a vedl je při práci
svými návrhy a úmysly, vypisoval a upravoval nápěvy (věc spletitá při starších pramenech. Musil pouze harmonizoval nebo skládal), nehodící se odkládal, co bylo života schopno, vypiloval, co se nepodařilo po jeho názoru,
v poslední řadě sám doplňoval..."
Celé dílo, při němž mu byli nápomocni skladatelé František Musil, Josef
Charvát a Jan Bádal a básník Jakub Pavelka, farář v Přibyslavicích u Třebíče,
i jeho části popularizoval a rozebíral Eichler v řadě dílčích novinových článků.
Kritikou bylo přijato bezvýhradně, zdůrazňována pak byla zejména i jeho "moravskost".
Eichlerovy sedmdesátiny důstojně připomnělo několik článků v Hlase (15.
17. a 28. ledna 1915). Ke stáru nezapomněl spisovatel ani na svůj mateřský
ústav, jemuž věnoval 150 spisů ve 200 svazcích (Samsour, s. 899). Podle některých údajů se ke konci svého života Eichler také zabýval po vzoru Pamětí
panství veverského i historií svého rodiště, jejíž rukopis prý neopatrná hospodyně omylem spálila. Kdy se tak však stalo, nelze z dostupných pramenů zjistit.
P. Karel Eichler zemřel ve svém brněnském bytě neznámého dne v dubnu
roku 1918. Pochován byl 27. dubna 1918 na Ústředním hřbitově v Brně.
Třícet čtyři let po Eichlerově smrti, v roce 1952, se ve Veverské Bítýšce
konala zvláštní slavnost. Na popud bítýšského rodáka ing. Chlubného totiž byly
vyzvednuty knězovy ostatky a převezeny do Veverské Bítýšky, jíž byl Karel
Eichler čestným občanem (jmenován 11. února 1890), kde byly 6. července
uloženy do zvláštního hrobu opatřeného pomníkem. Obřady vykonal prelát
Josef Kratochvíl z Brna za asistence děkana Josefa Dvořáka z Kuřimi, P. Aloise
Fialy, faráře z Lažánek a místního administrátora P. Jiřího Bílka (Liber parochialis..., s. 312). Karel Eichler tak odpočívá mezi těmi, které tolik miloval a
jimž zasvětil kus svého kněžského života a své plodné práce.
Dílo P. Karla Eichlera je neobyčejně rozsáhlé. Mnohé z jeho prací by dnes
jen stěží obstálo před kritickým okem čtenáře. Mnohé však má platnost dodnes.
Důkazem toho je i předkládaný reprint Pamětí panství veverského.
Václav Štěpánek, Libor Jan, Zbyněk Kosík
Prameny a literatura
Odkazy na literaturu ve stati Život a dílo P. ThDr. Karla Eichlera jsou uvedeny v závorkách za
patřičnou pasáží textu. Např. (Bílek) odkazuje v seznamu pramenů a literatury na položku Bílek,
Jiří: Veverská Bítýška vzpomíná... Je-li v soupise literatury použito více děl téhož autora, je v závorce
za jménem spisovatele popř. názvem časopisu uvedeno vročení – např. (Gregor 1967, s. 44). Tento
údaj pak odkazuje čtenáře na čtyřicátou čtvrtou stranu díla uvedeného v soupise literatury jako
Gregor, Alois: František Vymazal jako filolog. In: Vlastivědný věstník moravský. Roč. XIX. (1967),
s. 44–45. U vlastních Eichlerových prací, případně recenzí na jeho dílo jsou přesné bibliografické
údaje obvykle uváděny přímo v textu.
Axman, Emil: Morava v české hudbě XIX. století. Praha 1920.
Bílek, Jiří: Veverská Bítýška vzpomíná na p. faráře dr. K. Eichlera. In: Katolické noviny
13.7. 1952.
Codex diplomaticus necnon epistolariis regni Bohemiae (CDB)
Codex diplomaticus Moraviae (CDM)
Časopis katolického duchovenstva, roč. XXVIII. (1887).
Časopis Matice moravské, roč. XV. (1891), s.268–270.
Časopis vlasteneckého muzejního spolku olomouckého, roč. V. (1888), roč. IX (1892).
Dušková, Saša: Listiny rudíkovské. In: Časopis Matice moravské (dále jen ČMM) roč. LXVIII. (1948),
s. 244–282.
Eichler, Karel: Vzpomínka na Václava Kosmáka. In: Hlas 9.7., 16.7., 23.7., 30.7., 6.8. 1916.
Gregor, Alois: František Vymazal jako filolog. In: Vlastivědný věstník moravský, roč. XIX. (1967),
s. 44–55.
Gregor, Alois: O životě a díle spisovatele Fr. Vymazala. In: Vlastivědný věstník moravský, roč.
XIV. (1959), s. 127–135.
Jan, Libor: Augustiniánky nebo premonstrátky ? (Opět k počátkům kláštera v Doubravníce.). In:
ČMM CXIII. (1994), s. 15–24.
Moravské zemské desky – brněnská cúda (ZDM)
Komenský. Roč. XVII. (1889).
Kronika městečka Veverská Bítýška, založená 17. listopadu 1923. Okresní archiv Brno - venkov
se sídlem v Rajhradě, C–144, kn.č.42a.
Liber parochialis Ecclesiae Aichhorno-Biteschensis. Děkanský farní úřad ve Veverské Bítýšce.
Plaček, Miroslav: Počátky hradu Veveří. In: Brno v minulosti a dnes 11, 1993, s. 109–118.
Plaček, Miroslav: Rod erbu zubří hlavy od počátku 15. století. (Pokus o geneaologii moravského
rodu.). In: ČMM CXIV. (1995), s. 117–134.
Samek, Bohumil: Umělecké památky Moravy a Slezska 1 (A – I). Praha 1994.
Samsour, Josef: Dějiny alumnátu brněnského. In: Hlídka XXV. (1908).
Sovadina, Miloslav: Rodina Zdislavy z Lemberka. In ČMM CXII. (1993), s. 217–236.
Šebánek, Jindřich: Moderní padělky v moravském diplomatáři Bočkově do r. 1306. In: ČMM LX.
(1936), s. 27–84, 455–499.
Šebánek, Jindřich, Dušková, Saša: Kritický komentář k moravskému diplomatáři. Zpracování
látky z III. svazku Bočkova moravského kodexu. Praha 1952.
Tumpach, Josef, Podlaha, Alois: Český slovník bohovědný I. – Praha 1912, III. – Praha 1926, IV. –
Praha 1930.
Tumpach, Josef, Podlaha, Alois: Bibliografie české katolické literatury náboženské (od roku 1828
až do konce roku 1913), část I–V. Praha 1912, 1913, 1914, 1918, 1923.
Vorel, Petr: Páni z Pernštejna. (Českomoravský rod v zrcadle staletí.) Pardubice 1993.
Vychodil, P.: Václav Kosmák. In: sebrané spisy Václava Kosmáka, sv. 19. Brno 1921.
Zaoral, Prokop: O listinách a kanceláři markraběte moravského Vladislava Jindřicha. In:
Sborník Matice moravského LXXXVI. (1967), s. 219–230.
Zháněl, Ignát: Dr. Karel Eichler. In: Náš domov, roč. XIX (1910), s. 129–130.
Výběrová bibliografie
Jediný, nikoli však úplný a v žádném případě přehledný soupis díla Karla Eichlera je zveřejněn
v publikaci Josefa Tumpacha a Antonína Podlahy, Bibliografie české katolické literatury náboženské (od roku 1828 až do konce roku 1913), část I. – V., v Praze 1912, 1913, 1914, 1918 a 1923.
Eichlerovy publikace jsou zde ovšem řazeny tematicky, navíc v kontextu jiných děl katolické
literatury uvedeného období, takže jsou rozprostřeny v celém díle an téměř dvou tisících stranách.
Předkládaný soubor si zdaleka neklade nárok na úplnost. Neobsahuje recenze a novinové zprávy
rázu čistě zpravodajského, ani Eichlerovy pokusy beletristické, které nemají valné ceny a nejsou
pro vývoj jeho tvůrčí osobnosti důležité. Včleňuje však, pokud je známo, všechny významnější
Eichlerovy práce historické a muzikologické, které jsou řazeny chronologicky. V případě prací
publikovaných v časopisech je udána vždy jen první strana publikace, i když je dílo rozloženo do
více čísel.
Dějepis hudby kostelní v obrazcích. Museum III. (1868–1869), 4.
Něco o táborech. Jde o tábory lidu – pozn. V.Š.) Museum IV. (1869–1870), 47.
Nástin dějepisu semináře bohosloveckého v Brně (O hudbě alumnátské). Museum IV. (1869–1870), 117.
Český dům v Římě. Hlas XXV. (1873) (dále uváděn bez ročníku), 17. 1.
Anima, rakousko-německý hospic v Římě. Hlas 7., 14. a 21.3. 1873.
Poutní místo Křtiny. Obz. V. (1882), 113.
Riviera di Ponente. Obz. VII. (1884), 337.
Císařské silnice na Moravě vystavěny pod ochranou sv. apošt. Cyrilla a Metoděje a jejich stráži
svěřeny. Sbor. Vel. II. (1885), 69.
Chudobinské ústavy moravské. Brno 1887 nákladem vlastním.
Poutní místa a milostivé obrazy na Moravě a v rakouském Slezsku. Část dějepravná a popisná.
Část první. V Brně 1887. – Část druhá. V Brně 1888.
Hrdelní právo a trestní soudnictví vůbec ve Veverské Bytyšce. Hlas 29.5.–10.6. 1888 (9
pokračování).
Kaple sv. Klementa u Osvětiman, Hlas, 4. a 5.7. 1888.
Poutní místo sv. Anny u Pohledu v Čechách. Hlas 30. 8. 1888.
Jarmarky a trhy Veversko-Bytyšské. Hlas 3., 4. a 5.1. 1889.
Dějiny školy Veversko-Bytyšské. Komenský XVII. (1889), 10.
Hostinské živnosti ve Veverské Bytyšce. Hlas 11.–24.5. 1889 (6 pokračování).
Cechy Veversko-Bytyšské (1740–1859). Hlas 5.7.–1.9. 1889 (8 pokračování).
Stopy člověka předvěkého pod hradem Veveřím. Hlas 28.7. 1889.
Valentin Bernard Jestřábský, farář a spisovatel (1630–1719). Obz. XIII. (1890), 129.
Zdravotnictví na panství Veverském. Hlas 2., 4. a 5.3. 1890.
Z pamětí Moravsko-Kynických. Hlas 16. a 17.4. 1890.
Stříbrné sochy dvanácti apoštolův na Veveří. Hlas 27. a 29.4. 1890.
Z pamětí Řičanských. Hlas 29. a 30.5. 1890.
Skladby Františka Musila. Cyr. XXXVI. (1890), 53.
Paměti panství veverského. V Brně 1891.
Z "Pamětí panství veverského". Hlas 28.6. 1891.
Římské vzpomínky na naši vlast. V Brn2 1892.
Korunovace Karla IV. na císaře římského. Hlass 1893, 22.8.–21.9. (13 pokračování).
Václav Kosmák. (Kukátko. Tentokrát od někoho jiného). Hlas 3.9. 1893.
-ova či -ová. Komenský XXII. (1894), 616.
Kaple Matky Boží u hradu Veveří ve farnosti veversko-bytyšské. Popis její z roku 1890. Meth.
XXI. (1895), 53.
Pohřeb Václava Kosmáka. Hlas 20.3. 1898.
K výročnímu dni úmrtí kukátkáře V. Kosmáka. Hlas 15.3. 1899.
Převezení tělesných ostatků našeho Kukátkáře z Prostoměřic na centrální hřbitov brněnský.
Hlas 21.5. 1899.
U hrobu Kosmákova. Hlas 5.11. 1899.
Za Kosmákem. Hlas 11.3. 1900.
Písně Václava Kosmáka. Hlas 1.7. 1900.
Pomník Kosmákův. Hlas 28.10. 1900.
Rukopis po V. Kosmákovi. Hlas 15.–25.3. 1902 (7 pokračování).
Jakým průvodem vítali Římané Krla IV. r. 1355. Hlas 9., 10. 11.4. 1902.
Luhačovice, Hlas 3., 5., 6., 7.8. 1902.
P. Pavel Křížkovský. Obzor 1902, 176.
Pouť do Kevláru. Jde o překlad básně H. Heina Die Wallfahrt nach Kevlaar. Obzor 1902, 135.
P. Pavel Křížkovský. Hlas 4.7.–2.8. 1902 (27 pokračování).
K abrahamovinám Frant. Musila. Hlas 4. a 5.11. 1902.
Seznam kapitálů Václava Kosmáka. Hlas 30.11. 1902.
Sv. Mikuláš. Hlas 5., 6. a 8.12. 1902.
Stará Matka Boží na poutním místě v Žarošicích na Moravě. (Výňatek z knihy Poutní místa a
milostivé obrazy na Moravě a v Rakouském Slezsku). V Brně 1903.
Něco o kancionálech. Hlas 27.9. 1903.
Musica Sacra. Hlas 10.1. 1904.
Hudební skladatel František Sedláček. Brno 1904.
Po stopách P. Pavla Křížkovského. Hlas 2.3. 1904.
Jubileum P. Křížkovského (Praktické pokyny). Moravské hudební noviny, II. (1910), č.
11, 12, 13.
P. Pavel Křížkovský. Životopisný nástin. V Brně 1904.
Hlavní význam Křížkovského. Moravské hudební noviny II. (1910), č. 20.
Zpráva o novém kancionálu (zpěvech a motlitbách) pro diecesi brněnskou. Obzor XXX. (1907), 197.
František Musil. Nekrolog. Hlas 6. a 10.12. 1908.
První sešit průvodu k novému kancionálu brněnské diecéze. Cyr. XXXV. (1909), 82.
Stabat Mater. Vzpomínka na Františka Musila. Obz. XXXII. (1909), 20.
Vzpomínky na Fr. Musila. Obz. XXXII. (1909), 66.
Za Františkem Musilem. Moravské lidové noviny. Roč. I. (1909), č. 1, 2, 3, 4.
Průvod k zpěvům, jež obsahuje v úplném vydání svém Cesta k věčné spáse, sbírka motliteb a
duchovních písní pro diecési brněnskou, kterou pořídil Dr. K. Eichler, za spolupůsobení faráře
Jakuba Pavelky a prof. Fr. Musila. V Brně 1910.
Cesta k věčné spáse. Modlitby a duchovní zpěvy pro katolické studující na školách středních v
brněnské diecesi. V Brně 1910.
Cesta k věčné spáse. Modlitby a duchovní zpěvy pro katolické studující na školách středních v
brněnské diecesi. K vyzvání nejd. bisk. konsistoře v Brně z většího svého díla téhož jména vybral.
V Brně 1910.
Cesta k věčné spáse. Modlitby a duchovní zpěvy pro brněnskou diecesi. Menší výtah obecný, který
k vyzvání nejd. bisk. konsistoře v Brně z většího svého díla téhož jména upravil. V Brně 1910.
Cesta k věčné spáse. Modlitby a duchovní zpěvy pro mládež na školách národních a měšťanských.
Brno 1910.
K jubileu P. Pavla Křížkovského. Cyr.XXXVI. (1910), 68.
Výroční památce Křížkovského. Obzor XXXIII. (1910), 137.
Přehled Křížkovského oslav na Moravě a ve Slezsku. Cyr. XXXVI. (1910), 154.
Seznam kostelních skladeb P. Pavla Křížkovského. Cyr. XXXVI. (1910), 90.
Skladby Františka Musila pro varhany. Cyr. XXXVI. (1911), 8.
Poznámky k zavedení nového kancionálu (brněnského). Věstn. Jedn. brněn. 1911, 45.
Jednání první brněnské synody diecésní o chrámovém zpěvu lidovém. Cyr. XXXVII. (1911), 108.
Jak modliti se nebo zpívati litanie? Věst. Jedn. duch. brn. V. (1912), 109.
Záležitost nového kancionálu (pro diec. brněn. Odpověď na některé výtky.) Věst. Jedn. duch.
brněn. V. (1912), 1.
Menší pobožnost mariánská s rozjímáním o životě Panny Marie. ŠkBSP XLVI. (1912), 15.
Co bylo v poslední době vykonáno v brněnské diecesi pro zachování a povznesení lidového
zpěvu kostelního. Cyr. XXXIX. (1913), 87, 107.
Vzpomínka na Václava Kosmáka. Hlas 9.7.–6.8. 1916 (6 pokračování).
ZKRATKY ČASOPISŮ A PERIODICKÝCH SPISŮ:
Bl. – Blahověst
Cyr. – Cyrill
ČKD – Časopis kat. duch.
Hl. – Hlídka
Meth. – Method
ND – Náš domov
Obz. – Obzor
ŠkBSP – Škola Božského srdce Páně
Vls. – Vlast
Štěpánek, Václav; Jan, Libor; Kosík, Zbyněk: Život a dílo P. ThDr. Karla Eichlera, in: Eichler, Karel: Paměti panství veverského, reprint původního vydání z roku 1891, Obecní úřad ve Veverské Bítýšce, Veverská Bítýška 1995, s. 1–20