ThDr. František Ehrmann

Mgr. Josef Janšta, jáhen

Seminární práce studenta Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Olomouci Josefa Janšty popisuje život a dílo významného církevního představitele z přelomu 19. a 20. století, ThDr. Františka Ehrmanna. Originál seminární práce historického semináře dr. Zlámala je psán jednostranně na listy formátu A4 na psacím stroji, vyvázán je v černých deskách. Rozsah práce je 31 stran + 4 strany obrazové přílohy.

Janšta, Josef: ThDr. František Ehrmann, seminární práce, CMBF v Olomouci, Olomouc 1973

---

ThDr. FRANTIŠEK EHRMANN

Jako seminární práci zpracoval
v historickém semináři Dr. Zlámala

Josef Janšta

Olomouc

1973

Obsah

Úvod

Mládí

Theologická studia

Počátky kněžského působení

Sekretářem v Brně

Činnost v Olomouci

Spolková činnost

Ehrmann a Stojan

Velehrad a unijní sjezdy

Vztah ke kultuře

Vztah k vědě

Ehrmann – vlastenec a sociální pracovník

Ehrmannova církevně-politická činnost

Činnost literární

Ehrmann biskupem?

František Ehrmann zemřel

Závěr

Přehled pramenů

Úvod

I náhodný návštěvník hřbitova ve Veverské Bítýšce si povšimne krásné hrobky a pomníku z černé žuly s nápisem:

František Ehrmann
Apoštolský protonotář
Dómský prelát v Olomouci
Doktor Bohosloví
nar. 5/5. 1866 ve Veverské Bítýšce
zemřel 11/2. 1918 v Olomouci
Odpočívej v pokoji
Věřím v těla vzkříšení.

Veverská Bítýška vyhradila místo k odpočinku tělesné schránky svého velkého rodáka v čestné části hřbitova.

Již od mých dětských let mně byl tento nápis důvěrně známý. Jméno Ehrmann pevně zakotvilo v mém vědomí. Ovšem dlouhou dobu zůstala má představa o tomto knězi velmi mlhavá. Všechno, co jsem věděl, bylo, že to byl dobrý a vysoce postavený člověk, kterého mají dodnes lidé v úctě.

Teprve jako student CMBF v Olomouci jsem se s osobou a dílem ThDr. Františka Ehrmanna blíže seznámil. A poznal jsem, že to nebyl člověk, který by již neměl co říct naší době. Proto jsem se rozhodl prostudovat dostupné materiály týkající se jeho osoby a napsat těchto několik stránek.

Mládí

František Ehrmann se narodil 5/5. 1866 ve Veverské Bítýšce, číslo 119. Pocházel z chudé zemědělské rodiny. Doba, do které se František Ehrmann narodil, byla těžká. Na všechny doléhaly nejisté politické poměry, všechny vyčerpávala válka. K tomu všemu se přidala cholera, která v té době zavítala všude tam, kdy byli vyhladovělí a vyčerpaní lidé. Mnoho lidí umíralo. Zemřel i jeho otec Jan Ehrmann. Zemřel v témže roce, v němž se František Ehrmann narodil – v r. 1866. Břemeno výživy i výchovy zůstalo jen na matce Františce Ehrmannové, rozené Jurkové.

Bystrého chlapce si povšiml místní nadučitel Jan Dvořák a začal se mu věnovat. Brzy v něm objevil velké hudební nadání, které mu pomohl rozvinout. Učil jej hrát na varhany. O Ehrmannově talentu svědčí, že již v osmi letech hrál poprvé sám na varhany v kostele.

Díky Janu Dvořákovi mohl jít mladý František Ehrmann také studovat. Protože jeho matka neměla prostředků, kterými by mohla svého syna vydržovat na studiích, nechal Jan Dvořák vystudovat nadaného chlapce na vlastní útraty. První a druhý ročník studoval František Ehrmann soukromě. Od třetího ročníku se stal řádným studentem českého gymnásia v Brně. Ale ani potom nebylo Ehrmannovo studium lehké. Vždyť do střední školy musel chodit několik hodin pěšky.

Už jako student Ehrmann vynikal a stal se brzo uznávaným vůdcem studentů, kteří se od něj rádi mnoha věcem přiučili.

Po absolvování střední školy v roce 1886 šel studovat bohosloví do Brna a byl r. 1890 vysvěcen na kněze. Na svého dobrodince nezapomněl. Často jej navštěvoval a Jan Dvořák se stal později také jeho horlivým spolupracovníkem v pastoraci. Už za jeho kaplanských let mu vydatně pomáhal v expedici tisku. Když Jan Dvořák zemřel, František Ehrmann jej sám na místním hřbitově 18. 7. 1898 pochoval, tenkrát už jako biskupský sekretář brněnský.

Nezůstal však jen u vděčnosti ke svému dobrodinci. Sám se stal dobrodincem žáků a studentů. Škola a učitelé jako by mu navždy přirostli k srdci. A zvláště škola v jeho rodišti. V r. 1912 vysvětil ve Veverské Bítýšce novou školu na náměstí. Při té příležitosti věnoval škole jako nadaci pro nejlepšího žáka 1000 korun. Na tehdejší dobu to byl slušný obnos a v úmyslu Ehrmannově bylo, umožnit snadnější studium i chudým, nadaným dětem.

Vzpomínky na jeho pohnuté mládí jej vedly také k velké péči o čtyři děti, které zůstaly po jeho bratru. Nejstarší Marie sdědila hospodářství. Ostatní nechal vystudovat, a tak jim zajistil existenci. Klement se stal zemědělským inženýrem, jeho mladší bratr lékařem a sestra Božena vystudovala učitelský ústav.

Theologická studia

Největší vliv na jeho formaci mělo nepochybně theologické účiliště v Brně. Vždyť do něj přišel chlapec z malých venkovských poměrů, který se jistě nedokázal sám úplně orientovat ve spleti vědy, kultury a politiky. Kvalita Ehrmannovy osobnosti tedy byla do určité míry podmíněna kvalitou brněnského semináře. V době Ehrmannových studií vládl již v Brně duch Sušilův. Zde se Ehrmann seznámil s heslem „Církev a vlast“. Zde se jeho češství postavilo na pevnou ideovou základnu, dostalo nový obsah. Ehrmann se zde jistě definitivně rozhodl pro náboženství spojené s vlastenectvím a vlastenectví spojené s Církví. A opravdu, toto smýšlení si zachoval již po celý život. Kdekoliv se objevil, tam tuto ideu propagoval. I jeho literární činnost nese stopy jeho přesvědčení. Všimneme si odborného pojednání o círevním zpěvu v časopise Cyrill:

„I nemám, než jedno slovo k povzbuzení a to známé: Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti! Zpívejme tak, aby náš zpěv pronikal až k srdci posluchačů našich.

Chceme-li však zpívati k srdci, musí srdce naš lnouti k Bohu, Cíkvi a vlasti. Jenom pěvec pějící ze srdce pěje k srdci.

Nuže, snažme se, abychom pěli ze srdce – ze srdce láskou hořícího k Bohu, Církvi a vlasti a pak dokážeme zpěvem svým, že i hudba církevní reformovaná přispívá měrou nemalou na osvěženou citu náboženského a tím právě vlasteneckého, na vzbuzenou osvěženou a udrženou lásky k Bohu, Církvi a vlasti!“

(Cyrill 1898 XXV č. 3 a 4 str. 18; O deklamaci chorálu, ostatního zpěvu latinského i českého).

Sušilovci vypověděli boj také rakouskému liberalismu. Liberální filosofie, která se začala zahnízďovat mezi liberálně smýšlejícími a liberálně žijícími městskými vrstvami, se začínala stávat nebezpečnou. Bylo třeba bojovat i na tomto poli. A zde vytáhl do boje i mladý Ehrmann. Již v roce 1890 na akademii k poctě sv. Tomáše Akvinského pronesl referát, v němž se otevřeně postavil proti moderní, protikřesťanské filosofii.

„Co tu má počíti filosofie křesťanská? Smí snad jednoduše přijati poklad filos. pravd, jak z věků dřívějších se nám dochoval, smí pravdy pokladu tohoto toliko dále pěstiti, potomkům podávati a tak pouze filosofickou tradici udržovati? Věru to by byla její úloha v čas míru, ale nyní jest jí jednou rukou stavěti, druhou meč třímati; trpké záští a usilovné námahy nepřátelské musejí povzbuzovati křesťanské filosofy, aby základy od předkův položené proti nynějšímu pokročilému válečnictví novými, pevnými zákony podepřeli ...“

„Nuže ruce k dílu! Spojenými silami! A zapuzeny budou chmůry, stahující se nad společností lidskou, pomine hrůza a božský klid se rozhostí po veškerém světě!“

(Museum 1890 str. 12; roč. XXIV; Úkol křesťanské filosofie o přítomnosti.)

Počátky kněžského působení

Takto vychovaný mladý kněz odešel r. 1890 ze semináře do duchovní správy. Jeho prvním místem byla Loděnice u Pohořelic, kde byl ustanoven kooperátorem. Mladý, nadšený kněz se hned pustil do práce. A zde brzy uplatnil svůj hudební talent a ukázal svou lásku k hudebnímu umění. V krátkém čase zvelebil lidový zpěv při bohoslužbách a sehnal peníze na nové varhany. Nasbíral na ně se svým nadšením již za týden! Nebyly to jediné varhany, o které se Ehrmann zasloužil. Později pořídil na vlastní útraty varhany také v kostele ve své rodné obci Veverské Bítýšce, kde se naučil znát a milovat hudbu.

Z doby jeho kooperátorské činnosti pochází jeho ilustrované Životy svatých, které byly vydány nákladem 80.000 kusů. Přeložil je z němčiny a později na přání mnoha čtenářů doplnil o české patrony. Byla to kniha opravdu dostupná všem lidem. Díky Ehrmannovým schopnostem se prodávala tato vázaná kniha o 744 stranách za pouhé 2 koruny. Tak Ehrmann brzy uskutečnil svůj sen. „Musím lidu dáti knihu – pěknou a lacinou.“ (Našinec 17. 2. 1918 Prof. Dr Jan N. Jindra: Vzpomínka na preláta Ehrmanna)

Pro velké nadání byl brzy poslán z Loděnice do Vídně. Zde ve vyššim bohovědném účilišti pro kněžstvo – ve Frintaneu, prohluboval své theologické znalosti. Byl zde od r. 1892 do r. 1895. Brzy získal mezi kněžími všech národností Rakouska - Uherska skvělou posici. Stal se uznávaným vůdcem Čechů a Slováků a velkým přítelem všech Slovanů. Jeho kolega z Hradce Králové o něm píše:

„A kde ‚národ český‘ měl sněmovnu v dobách oddychu? Inu, kde jinde než u ‚panáčka Ehrmanna‘. Družná povaha, mladistvý zápal,veselá myslupoutala všecky a tak denně scházel se ‚český národ‘ k poradám na nichž bylo odpovídáno ke všem otázkám, jež byly tehdy duchem času.“

(Našinec 17. 2. 1918, Prof. Dr. Jan N. Jindra: Vzpomínka na preláta Ehrmanna.)

Ve studiu vynikal hlavně v církevním právu u prof. Laurina, který chtěl, aby byl jeho nástupcem na universitě ve Vídni. Roku 1895 byl Ehrmann promován na doktora theologie. Po promoci odešel na přání dr. Laurina do Würzburku, kde studoval u prof. Kihna a Ehrharda. Tato vědecká studijní cesta mu byla umožněna udělením stipendia pro rok 1895/96.

V historickém semináři prof. Ehrharda vypracoval na podkladě originální fotografie výklad bully „Unam sanctam“ z 18. listopadu 1302. Výklad bully byl velmi kladně hodnocen, i když to byla práce velmi choulostivá. Bulla totíž jedná o poměru Církve a státu. Tyto otázky byly v době Ehrmannově opět zvlášť aktuální. Dr. Josef Tumpach, rektor ČKD o ní napsal:

„A práci tuto možno nazvati zdařilou a jako ukázku díla většího opravdu slibnou. Psánoť tak jasně a přehledně, že by jí nikdo nepovažoval za p. autorovy spisovatelské prvotiny. Vykládá pak p. autor postupem zcela logickým nejprve podmět a účel bully; po té podává authentické znění její latinské a zároveň i dokonalý překlad – (p. autor je Čech) – na to rozebírá myšlenkový postup a rozdělení bully, zmiňuje se o dogmatickém jejím významu, udává prameny její a redaktora a konečně vykládá též (methodou scholastickou) nejtěžší její místa. Podal tedy p. autor o bulle té skutečně vše, co o ní věděti třeba a vykonal tím práci dobrou a prospěšnou.“ (Literární oznamovatel ČKD 1897 str. 319, Die Bulle „Unam Sanctam“ des papstes Bonifacius VIII. Nach ihrem authentischen Wortlaut erktärt von Th Dr. Franz Ehrmann München 1896.)

Sekretářem v Brně

Po ukončení studia se vrátil do brněnské diecéze. Biskup dr. Bauer jej jmenoval svým druhým sekretářem a prefektem chlapeckého semináře. Byl také katechetou na vyšší německé reálce a suplentem dogmatiky na bohovědném účiliěti brněnské diecéze.

Tato doba v Ehrmannově životě je nesmírně plodná. Mladý doktor theologie se vrhá do práce na všech frontách. Ale samozřejmě především se věnuje práci na úsecích, které ho těší a ve kterých je odborník.

Na prvém místě je to zase hudba. A láska k ní ho neopustila až do konce života. Byl horlivým přispivatelem časopisu pro katolickou posvátnou hudbu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – Cyrill. Svými postřehy obohatil i nejednoho odborníka. Jako prefekt brněnského biskupského semináře byl pozván, aby promluvil na IX. Cyrillských exerciciích v Praze. Přednesl zde zasvěcený referát, který nazval „O deklamaci chorálu, ostatního zpěvu latinského i českého.“ Tento refrát vyšel tiskem na pokračování v časopise Cyrill v r. 1898.

Nepřispíval ovšem v té době pouze do Cyrilla. Stal se také přispívatelem Hlídky. Zde publikoval své literární kritiky a doporučení nových knih. A uveřejňoval také svá díla. Byly to hlavně otázky filosofické a problémy právní, které ho zajímaly jako revisora církevního majetku dieceze brněnské.

Dr. Ehrmann spolu s Dr. Josefem Pospíšilem se stali šiřiteli katolického uvědomění. Budovali katolické lidové hnutí, organizovali dělnické a rolnické spolky, šířili katolickou literaturu. Také se v té době konal v Brně „První všeobecný sjezd katolíků Československých“, na kterém Ehrmann spolupracoval.

Nejvíc jej ovšem zaměstnávala jeho funkce sekretáře biskupa Bauera. Byl s ním denně ve styku, cestoval s ním po diecézi i mimo ni a opravdově k němu přilnul. Proto také odmítl ředitelství „Frintanea“, které mu bylo dvakrát nabízeno.

Činnost v Olomouci

V roce 1904 byl biskup dr. Bauer jmenován arcibiskupem v Olomouci. Nabídl dr. Ehrmannovi místo sekretáře i na novém působišti, neboť jeho sekretář se mu stal zatím opravdu pravou rukou. František Ehrmann nabídku přijal a začal rozvíjet rozsáhlou činnost v Olomouci. Roku 1905 se stal kanovníkem a latere. A během svého působení dosáhl řady církevních funkcí a hodností.

Byl asesorem k. a. konsistoře prosynodálním examinátorem, komisařem chlapeckého semináře v Kroměříži, domácím papežským prelátem, arcibiskupským radou, radou biskupské konsistoře v Brně a apoštolským protonotářem. Pro své vinikající vlastnosti a znalosti právní byl také členem církevního soudu a přísedícím při rigorosech z církevního práva. Stal se superiorem uršulinského kláštera, který mu velmi přirostl k srdci. Spirituála tohoto kláštera P. Nováka, si dokonce zvolil za zpovědníka a také za vykonavatele své poslední vůle. V roce 1915 byl benedikován na preláta a byl jmenován infulovaným prelátem kustodem a sakristou major při metropolitním chrámu sv. Václava.

Spolková činnost

Ehrmannovo pole působnosti bylo ovšem daleko větší. Na něm vlastně ležela odpovědnost za spolkový život v Olomouci, ba dokonce v celé arcidiecézi.

Brzy se stal předsedou „Ligy kněží arcidieceze Olomoucké“ a jejím delegátem v „Paxu“. A nebyla to jen čestná funkce. Liga řešila mnoho problémů kněžského života. Doba, ve které Ehrmann působil, nebyla klidná. Rozmáhal se liberalismus a s ním protikněžské a proti církevní nálady. A Ehrmann jako předseda ligy musel jednat. Prošetřoval a sjednával nápravu, pokud to bylo v jeho silách. Ovšem ani situace mezi kněžími samotnými nebyla jednoduchá. Byla to doba zrání, doba hledání. Vždy horký problém vztahu mladé a starší generace kněží byl v této době zvlášť aktuální. Ehrmannovi se podařilo tyto problémy řešit, a tak nastala v arcidiecezi doba klidnější práce v duchu Cyrilometodějské idey.

Jako hudebník se stal předsedou nové „Cyrilské jednoty arcidiecéze olomoucké“ a byl také jejím zástupcem v „Obecné jednotě cyrilské“ v Praze.

Jako pružný člověk brzy pochopil F. Ehrmann význam tisku. Patřil k zakladatelům časopisu „Den“ a k velkým podporovatelům deníku „Našinec“ a „Hlas“. Jeho zájem o tisk plynul i z toho, že byl ordinariátním zástupcem v „Tiskovém spolku“. Tato činnost mu také vyčerpávala část drahoceného času, jak je vidět z dopisu Stojana Ehrmannovi:

P. T.

S úctou veškerou Vás prosím, abyste laskavě přijeti ráčil na poradu na Velehrad, která se koná 2. a 3. ledna 1907 o tiskovém spolku a co s tím souvisí. Počátek porady je po 5 a půl hod., jemuž předchází sv. požehnání. O nocleh a vše je postaráno v klášteře. Počet pozvaných je malý toliko. Prosím Vás uctivě, byste mně udati ráčil laskavě, přijedete-li. Všeho dobrého na Pánu Bohu s úctou prosící

Dr. Ant. Cyr. Stojan

(Státní archiv v Kroměříži, zatímní signatura G 242)

Pro tuto obětavou práci na úseku tisku si vysloužil název „druhý zakladatel katolického tisku na Moravě“.

Kromě toho podporoval činnost mnoha dalších katolických spolků a sdružení. Zúčastnil se aktivně založení „Orla“ a zajistil jeho první vystoupení na veřejnosti v zámeckých zahradách v Kroměříži. Byl při zakládání rolnického spolku, všeodborového sdružení, katolické strany národní. Pomáhal budovat katolické domy. Napomáhal novému rozvoji Matice Cyrilometodějské, organizoval české pouti do Říma a katolické sjezdy.

Byl také příznivcem venkovské omladiny:

Vaše milosti, Nejdůstojnější pane preláte.

Potěšil mne dopis ze dvojích důvodů: jednak že ráčíte svůj vzácný talent věnovati též péči o mládež, jednak, že se můžeme nadíti, že přízeň svou, ráčíte ve zvýšené míře věnovati sdružení venkovské omladiny, jejímu ústředí v Nové Říši.

Dr. Žůrek

13. června 1917

(státní archiv v Kroměříži, zatimní signatura G 242)

A to zdaleka není úplný výčet jeho bohaté činnosti. Byl dlouhá léta předsedou „Apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje“ pro arcidiecézi olomouckou. Má o něj nemenší zásluhu jako Dr. A. C. Stojan. Vždyť spolu vlastně apoštolát zakládali.

Nejdůstojnější pane preláte !

Prosím Vás uctivě, měl byste v pondělí o půl 3 pokdy pro ustavující výbor apoštolátu? Snad u p. spirituála v semináři. Prosím o odpověď, bych mohl pozvati ostatní.

Vše dobrého na Pánu Bohu!

S úctou oddaný

Dr. Ant. Stojan

(Dopis Stojana Ehrmannovi, bez data, Státní archiv v Kroměříži, zatímní signatura G 242 F. Ehrmann 1.)

Bez morální a finanční pomoci Ehrmannovy by sotva apoštolát dosáhl takového rozkvětu.

Ehrmann pracoval také jako předseda „Společnosti sv. Cyrila a Metoděje“ a byl jejím zástupcem ve vědeckém odboru Akademie křesťanské v Praze. Na této společnosti má Ehrmann velké zásluhy. Pomohl totiž její činnosti velikým finančním obnosem 5 000 K. Bez jejho finanční pomoci by nemohl vyjít ani „Věstník“ této společnosti za války.

Ehrmann a Stojan

Vztah Stojana a Ehrmanna byl velice přátelský. Je zachováno mnoho dopisů Stojana Ehrmannovi. Většina z nich jsou dopisy prosebné. Lze bez nadsázky říct, že Stojan by bez Ehrmanna mnohé nevykonal. Vždyť Ehrmann byl v Olomouci vysoce postavená osobnost, která byla ve styku s arcibiskupem. Proto mnoho dobrých věcí, o které usiloval Stojan, vymohl vlastně Ehrmann. O jejich přátelském vztahu svědčí i to, že Ehrmann vlastně zařizoval Stojanovi místo probošta v Kroměříži. Také kanovnickou instalaci Stojanovu si vzal Ehrmann jako prosbu zcela na starost.

Veledůstojný pane kanovníku!

Prosím Vás uctivě, nemohl byste mně býti nápomocen v záležitosti instalace? Prosím Vás o to uctivě. Co mám učiniti

Vše dobrého na Pánu Bohu

S úctou prosící

A. C. Stojan

V Kroměříži 2. 6. 1908

Přemilý pane konfráter!

Přání Vašemu mohu vyhovět, jen co dostanu-li od Vás plnou moc jako Váš prokurátor.

Stačí ten vyplniti některý připojený formulář. 1 K kolkovaný a legalisovaným podpisem Vaším podepsaný. Ve čtvrtek už budu v Olomouci.

Váš zcela oddaný Ehrmann

Veledůstojný Pane kanovníku!

Posílám zaslané mně plnomocenství a prosím velmi a uctivě, byste mně službičku tuto prokázati ráčil. Račtež ustanoviti jak nejlépe víte.

Opětuji prosbu uctivou s přáním všeho dobrého na Pánu Bohu!

S úctou prosící

Dr. Ant. Cyr. Stojan
poslanec ve Vídni v parlam.

Musím já prositi o instalaci?

(Státní archiv v Kroměříži, zatímní signatura G 242)

Tyto dopisy snad říkají o vztahu Stojana A Ehrmanna nejvíc. Po smrti Ehrmannově mnoho z jeho funkcí přebral právě A. C. Stojan.

Velehrad a unijní sjezdy

Vřelý vztah Ehrmannův k otázce Cyrilometodějské nebyl ovšem náhodný. Byl dán již výchovou v brněnském semináří, kde vládl Sušilův duch. Pro sušilovce byla idea cyrilometodějská základním kamenem celé práce. Jejich cílem bylo udr žet víru a jazyk. Obojí nám zvelebili sv. Cyril a Metoděj. Proto sušilovci vycházeli z jejich práce a z úcty k nim. Tato úcta byla také vhodnou ideovou základnou pro prostý lid, protože dovolovala též citový rozvoj. Tak se stal Velehrad a také Hostýn střediskem náboženského života Moravy a samozřejmě také Ehrmannovy lásky a péče. Zde se shromažďovaly tisíce prostých věřících lidí, na kterých chtěl Sušil i jeho následovníci vybudovat obnovený věřící národ. Je téměř příznačné, že Ehrmann byl sekretářem biskupa Bauera, nadšeného velehradského řečníka a světitele Hostýna.

Cyrilometodějská myšlenka nesla sebou také hnutí unionistické. A vskutku. Ehrmann je podporovatelem těchto unijních snah, zvláště sjezdů, které se konaly na Velehradě. Nejen že je podpruje, ale sám se také podílí na jejich organizaci. Při tom mu pomáhají jeho dobré styky s Římem. Zachoval se dopis ze kteého je jasná Ehrmannova péče o zdárný průběh sjezdu. Píše jej Ehrmannovi vícerektor české koleje v Římě Dr. Dvořák:

....informoval jsem se o všem na Propagandě, které přináleží i ritus orientální. Sekretář pegli, affari orientali della Propaganda, můj dobrý známý mi sdělil, že Propaganda jistě není proti tomu, by se po dobu sjezdu postavil oltář s ikonostazem a že bude věc vyřízena, ježto záleží na sekretáři.

Račte proto prosím napsati žádost jménem knížete pána na J. Em. kard. Gotti, profekta Congr. della Propaganda, asi tak jako je ona česká, kterou mám zde již. Tyto punkty tam musí býti:

1. Oltář bude jen po dobu sjezdu

2. Bude sloužit pro bohoslužbu ritu orientálního

3. Kníže pán žádost podporuje, doufá, že tato prospěje, aneb prospěti může sjednocení.

Žádost račte mi laskavě zaslati a já potřebné již vykonám.

Možná, že Vás, Illustrissime, o prázdninách uvidím, nebudete-li o sjezdě příliš (a to bude jistě) zaměstnán.

Řím 9. 6. 1911

(Státní archiv v Kroměříži, G 242)

27. VI. 1911 Dr. Dvořák fakultu na zřízení vých. oltáře vskutku zaslal. Píše, že záležitost musela až k sv. Otci a přeje sjezdu mnoho zdaru.

Vztah ke kultuře

Ehrmann byl člověk velmi inteligentní a jemný. To se ovšem projevovalo také v jeho vztahu k umění a kultuře. Odebíral téměř všechny dostupné katolické časopisy a vlastnil velkou knihovnu. Také v práci se snažil napomáhat rozvoji křesťanského umění. Jako prelát – kustos, dal obnovit fresky na dómě v Olomouci. Za zásluhy o obnovení chrámu Panny Marie Sněžné dostal dokonce státní vyznamenání. Svou práci pro umění odvedl také jako místopředseda arcidiecézní památkové rady.

Ale v jeho zájmu byla především hudba a zpěv. Vždyť dokonce vydal svůj lidový zpěvník. Ovšem neméně než lidový zpěv jej těšil chorál na který byl vskutku odborník. O této problematice psal velice zasvěceně v časopise pro hudbu a círk. zpěv „Cyrill“. V jednom článku můžeme poznat, jak citlivý byl na hudební projev, když píše:

„Nejsem přítelem citlivůstkářství, a velice nemile jsem byl dojat, když mne jednou pozvali sloužit mši sv., a pak při té mši sv. s tak příliš theatrálním citem chorální Creda zpívali, že jsem se věru ani něhy z Creda nemohl pořádně pomodlit, ba docela jsem se spletl tak, že jsem se ani nemohl vzpamatovati, co jsem už recitoval a co ne.“ (Cyrill 1898)

Z jiného úryvku můžeme poznat mimo to také jeden rys Ehrmannovy povahy, kterým byl znám. Totiž jeho smysl pro humor:

„Slyšel jsem Cyrillisty zpívati, jak následuje:
Libera me Dohohohohohomine a hned dále:
Deus veheheheheheheheheheheheheneris.
A jak hrozně teprve ten poslední soud vylíčili, když ve slovo ‚judicare‘ dvacateronásobné há vložili! Snad potom ještě litovali, že v responsariu ‚libera‘ není ještě na samohláskou ‚u‘ nadepsaná alespoň tuctová řada not, aby si mohli pořádně zahučeti a posluchače rozplakati.“

(Cyrill 1898)

O krásném vztahu Ehrmanna k lidové písni nejlépe svědčí slova Dr. Kolíska, jeho spolužáka, která pronesl na večeru slovenské písně v Olomouci a den Ehrmannova úmrtí:

„Dnes zemřel dobrý člověk – kněz Fr. Ehrmann. Byl to můj přítel, spolužák. Po 7 let trávili jsme mládí pod jednou střechou jako studenti, jako bohoslovci. Z piety k zemřelému vynechám z přednášky své písně veselé, škádlivé. Ale neželte toho, aniž se na zesnulého horšíte, že k vůli němu budete oškodováni o nějakou písničku. Vždyť o to, že pěstuji píseň slovenskou má také zesnulý zásluhu. Když byl Ehrmann v VIII třídě gymnasia brněnského, cvičil nás studenty – chovance chlapeckého semináře ve zpěvu v Akademii. Pamatuji se určitě, jak pod jeho taktovkou jsme cvičili a zpívali slovenskou píseň vlasteneckou – v úpravě Kovařovičově.

Kto za pravdu horí v svätej obeti,
kto za ludstva práva život posvätí,
kto nad krivdů biedných slzu vyroní,
tomu pieseň moja slávu zazvoní.

Ehrmann byl i později písně slovenské horlivým rozšiřovatelem. Jako mladý kněz vydal pod jménem František Veverský několikadílný zpěvník „Zapějme si“ a v tom umístil i četné písně našich bratří Uhersko - slovenských ... A když jsem byl jednou hostem ve zdejší residenci zesnulého kardinála Bauera, dal Ehrmann snésti hramonium do místnosti vedle přijímací dvorany a tam jsem musil p. kard. zpívati slovenské písničky .... Toho všeho dnes vřele a upřímně vzpomínám, protože musím, protože mi srdce tak poroučí.

(Našinec roč. 1889 1918 21. února)

O jeho propagaci slovanského zěvu ve Vídni píše jiný jeho spolužák.

„Kde Slovan, tam zpěv – nadšení hlásá panáček Ehrmann. Slovo vedlo k činu. Již slyšeli velebný rozpor: ‚Kde domov můj‘, ‚Moravo‘, ‚Slovan jsem a Slovan budu‘“.

(Našinec 17. 2. 1918, Prof. Dr. Jan N. Jindra: Vzpomínka na preláta Ehrmanna.)

Vztah k vědě

Ehrmann byl velmi vzdělaný člověk. Víme pozitivně, že uměl perfektně německy, latinsky, francouzsky. Zdá se, že snad také anglicky a italsky. Kromě toho znal perfektně těsnopis, neboť většina jeho příprav na kázáni je psána těsnopisem. Jeho láska k vědě je vidět nejen na článcích a kritikách, které uveřejňoval, ale hlavně na jeho zájmu o školství. Víme, že byl členem zemské školní rady a inspektorem chlapeckého semináře v Kroměříži. Bojoval plnou silou za zřízení olomoucké univerzity hlavně tím, že se jako právník pustil do hájení univerzitního odkazu arcibiskupa dr. Kohna.

Ale hlavně má nehynoucí zásluhu o českou kolej v Římě dnešní „Nepomucenum“. Byl nejen jeho morálním, ale také finančním podporovatelem. Mezi ním a vícerektorem koleje Dvořákem vzniklo opravdové přátelství. O Ehrmannově pomoci koleji nám nejvíce řeknou některé dopisy, které psal Dr. Dvořák Ehrmannovi.

Řím 23. 1. 1911

„Pak nastanou lepší poměry, lacinější a ráčíte-li ve své blahosklonnosti na nás s knížetem pánem vzpomenouti, mohli bychom začít s novou kellejí, ale bez Vás Illustrissime, bychom ani nikdy nemohli začíti. Odporoučeje sebe i kollej vznešené přízni Vaší jsem vděčně oddaným.“

Řím 8. 7. 1912

„Dostal jsem od Zemské banky aviso, že jste ráčil složiti pro naši milovanou kolej 5 000 K.“

(Státní archiv v Kroměříži, G 242)

Ehrmann také usiloval, aby kolej Nepomucenum byla přístupná i pro Moravany, a tak nastala jakási jednota mezi Čechami a Moravou. Dr. Dvořák mu píše:

„Kéž brzy se splní a jsou korunovány Vaše práce v unii Moravy s námi.“ (8. 1. 1913)

Kromě toho se Ehrmann stal podporovatelem a dobrodincem mnoha vědeckých sdružení v nichž často také pracoval jako aktivní člen.

Ehrmann – vlastenec a sociální pracovník

Je nepochybné, že Ehrmann byl velkým vlastencem. Jeho vlastenectví plynulo z náboženského cítění. Všude, kde sahal jeho vliv, uplatňoval práva českého jazyka. Ať to bylo v církevním oboru, nebo ve správě arcibiskupského a kapitulního majetku. Je ovšem pravda, že byl vlastencem, který byl odchován ve věrnosti Rakousku. A to byla příčina jeho osočování, že je pro německý centralismus.

Z jeho opravdového, hluboce prožívaného vlastenectví plynula jeho láska k chudým a sirotkům. Zvlášť poslední válečná léta jim věnoval velkou péči a mnoho energie. Byl aktivním členem Sirotčího spolku v Olomouci a dokonce jeho úřadujícím místopředsedou. A právě díky jemu tento spolek brzy vykazoval bohatou činnost. Také vybízel věřící, hlavně kněžstvo, aby věnovali pozornost okresním sirotčím spolkům pro jejich velký význam.

O jeho lásce k chudým a trpícím svědčí nejlépe fakt, že všem věnoval také hmotnou pomoc. Všimněme si malé zprávy z Našince, z 29. 12. 1914

„Na stromeček do lazaretu v Katol. domě přispěli: nejd. pan prelát Ehrmann K 100.“

Je to největší ze všech vyjmenovaných položek. Druhý olom. prelát věnoval 30 K , biskup Wiznar víno, jinak jde o obnosy 2, 3 K.

Jeho sociální cítění se projevovalo také ve správě arcib. a kapitulního majetku. Jako místopředseda správní rady místní dráhy Frýdlant – Bílá a člen správní rady akciové společnosti pro průmysl železářský „Ferrum“ ve Frýdlantě n. O., měl jistě mnoho prostředků, které mohl použít pro sebe. Ale nedělal to, a tak se stala rezidence v Kanovnické ul. č. 2, cílem návštěv mnoha potřebných žadatelů. A nikdo neodešel z prázdnou.

Ehrmannova církevně - politická činnost

Ehrmann jako sekretář kardinála Bauera byl významnou osobností v oblasti církevně - politické. Díky svým schopnostem nebyl totiž jen pasivním vykonavatelem příkazů Dr. Bauera, ale sám se aktivně podílel na formování církevně - politického dění v arcidiecézi a v blízkých diecézích.

Svými schopnostmi si získal také plnou důvěru Říma. Když po návštěvě Msrg. Pecciniho v Olomouci a jeho návratu do Říma posílá Ehrmannovi dr. Dvořák dopis datovaný 18. 12. 1911, píše:

„A což teprve co pěje (Peccini – pozn. aut.) o Vás. Ani to nesmím napsat.“

(Státní archiv v Kroměříži, G 242)

Tolik co se týká přímo Ehrmanna, ale Peccini vřele ocenil u Pia X. také jeho práci. Prohlásil olomouckou arcidiecézi za jednu z nejlepších na světě.

Důvěra Říma k Ehrmannovi se projevovala tím, že mu bylo svěřeno mnoho delikátních záležitostí a případů, na kterých Římu záleželo. Např. v dopisech z 11. 12. 1912 a 24. 1. 1913 byl opětovně žádán o diskrétní informace o životě a činnosti brněnského biskupa Huyna, o nějž měl Řím tenkrát velký zájem.

Také ve věcech, které měl vlastně vyřizovat arcibiskup Bauer, se často obraceli přímo na Ehrmanna.

Činnost literární

Ehrmann byl všestranný kněz. Proto také jeho literární činnost mlžeme rozdělit do několika oborů, podle zaměření. Většinou se jedná o jeho příspěvky do časopisů.

1. Obor hudební

Na počátku svého působení vydal Ehrmann několikadílný zpěvník „Zapějme si“. Obsahoval mnoho národních písní českých i slovenských.

V roce 1898 vyšla tiskem v časopise Cyrill (1898 XXV č. 1 a 2 str. 6, č. 3 a 4 str. 18) jeho promluva „O deklamaci chorálu, ostatního zpěvu latinského i českého“. kterou pronesl na IX. Cyrilských exerciciích v Praze. O této zasvěcené promluvě bylo již pojednáno na předcházejících stránkách.

2. Obor filosofický

Již jako bohoslovci mu vyšla tiskem jeho přednáška, kterou přednesl na akademii, konané ke cti sv. Tomáše. Přednášku pod názvem „Úkol křesťanské filosofie v přítomnosti“ otiskl časopis „Museum“ v r. 1890 (roč.XXIV str. 12). V ní bojuje proti moderní liberální filosofii a oslavuje křesťanskou filosofii, která buduje na základech položených sv. Tomášem.

„Kde najít východisko z labyrintu zmatků? .... není sporu o prostředek, jež nás z bídy vytrhne. Ano, jedině filosofie křesťanská nás v pravdě spasí!“

V roce 1898 vycházela na pokračování v „Hlídce“ (str. 17, 97, 175, 259) Ehrmannova práce „Mravouka Kristova a Senekova“. Byla to práce poměrně obsáhlá (celkem 24 stran). Ehrmann v ní ukázal svůj perfektní přehled po klasické i nové filosofii. Najdeme zde myšlenky, které i dnes nám mají co říci.

„Kristus neřekl: Po tom vás poznají, že jste učenníci moji, budete-li dlouhé modlitby říkati, budete-li se světa straniti, budete-li mrtviti tělo své, což ovšem přikazují ctnosti křesťanské, nýbrž řekl: Budete-li míti lásku jedni ke druhým, budete-li se milovati vespolek.“

3. Obor právní

Právo bylo vlastním Ehrmannovým oborem. Jako právník se projevuje také ve svých pracích v oboru historie. Jde téměž vždy o zpracování historicko - právního problému.

Jeho vskutku čistě právnická práce je jen jedna. Vydal ji v Hlídce v roce 1905 na pokračování (str. 475, 557, 624, 690, 758, 835, 928). Tuto práci v celkovém rozsahu 32 stran nazval „Moravský konkurenční zákon“.

Zákon byl vydán 2. 4. 1864 a rozhodoval kdo a čím má prospívat na potřeby kostela. Tento zákon Ehrmann komentoval a zpracoval, jak sám říká v úvodu:

„Sdělíme znění zákona, vysvětlovati budeme hlavně na základě nálezů c. k. správního soudního dvoru jednotlivé paragrafy jeho, srovnáme ho s květnovým zákonem říšským a nakonec několik praktických otázek zodpovíme!“

Na této práci se jasně ukazují velké Ehrmannovy znalosti z práva. Vždyť srovnává i se zákonem slezským, korutanským, kraňským, haličským atd. Zná také názory všech tehdejších právnických kapacit a dokonce se pokouší sám dávat návrhy na úpravu tohoto zákona.

Krátkou právnickou práci uveřejnil také v časopise „Union“. V ní hájí universitní odkaz arcibiskupa Kohna.

Do právnických prací můžeme také zařadit „Ordo ad recipiendum processionaliter Episcopum ordinarium. Ordo ad visitandas Parochias“ (Brno 1902).

4. Obor historický

První jeho historická práce je: Die Bulle „Unam Sanctam“ des Papstes Bonificius VIII. Nach ihrem autentischen Wortlaut erklärt von ThDr Franz Ehrmann. München 1896.

V ní jedná o poměru moci světské k duchovní.

V roce 1897 vydal v Hlídce na pokračování (str. 6, 108, 182, 265, 328, 419, 502, 733) práci čítající celkem 43 stran. Napsal ji „Církev a stát ve středověku“. Je to historicko - právní pojednání o poměru státu a Církve. Jednoznačně hájí nezávislost Církve.

„Světských společností (států) je na světě mnoho; ale Církev bohem založená je pro všechny lidi všech dílů světa a všech věků jenom jedna .... Jisto jest, že by Církev Páně i bez lidské ochrany obstála.“

V Hlídce vyšla také práce: „Podle kterého zákona byl Hus upálen“. Do oboru historie je snad možné zařadit také nekrolog kardinála Bauera, uveřejněný v ČKD 1916 (str. 139).

5. Literární kritiky

Své kritiky uveřejňoval Ehrmann v Hlídce. Z mnohých uvedu jen několik. Pod názvem „Dobyl-li sobě císař Josef II. tím, že zrušil nebolnictví nesmrtelné zásluhy o stav rolnický?“ podává kritiku knihy Dr. Ignathze Beidtela: „Geschichte der österreichischen Stadtverwoltung“. (Hlídka 1898 str. 45)

V ročníku 1897 (str. 830) podává kritiku stati „Les Moraves“ z díla „L'Europe et le Saint Liege a l'epoqu carolingienne“ od A. Lapotre S. J.

V témže ročníku (str. 367) píše o knize J. T. Buckleho: „Dějiny vzdělanosti v Anglii“. Jeho kritika je namířena proti reklamě na tuto knihu, kterou propagovaly „Rozhledy“.

A tak bychom mohli sledovat Ehrmannovy kritiky téměř v každém ročníku Hlídky.

6. Překlady

Z překladů uveďme jen dva nejvýznačnější. Je to překlad Auerova Obrázkového života svatých pro školu a dům (V Mnichově r. 1892; 2 vyd. Olomouc 1912). A překlad stati „Les Moraves“ z knihy A. Lapotre S. J.

7. Kázání

Mnoho kázání Ehrmannových uveřejnil tehdejší časopis „Rádce duchovní“.

Ehrmann biskupem?

Vliv a význam Fr. Ehrmanna rok od roku vzrůstal. Byl duší arcidiecéze. A to všechno věděl arcibiskup Dr. Bauer, který si Ehrmanna zvlášť oblíbil. Tento pěkný vztah Bauera k Ehrmannovi byl všeobecně znám. Dr. Braito se kdysi pokoušel charakterizovat jednotlivé olomoucké arcibiskupy tím, že jim do úst vkládal několik slov, které by vystihly to, co bylo na arcibiskupech nejtypičtější. Když přišel ke kardinálu Bauerovi, přisoudil mu tuto krátkou větu: „Ehrmann, mein alles“.

Bauer věděl, že Ehrmann by byl tím nejlepším správcem diecéze po jeho smrti. Proto se jej pokusil v roce 1915 jmenovat koadjutorem. Řím ani jiné církevní úřady nebyly proti tomu. Ovšem zabránila tomu tehdejší Vídeň. Prý pro Ehrmannův „český šovinismus“. Aby byl nějak odškodněn, dostal z Vídně „Konturní kříž Františka Josefa“. Ehrmann ale nebyl chtivý vyznamenání. Chtěl jen spravedlnost. Proto poněkud zatrpkl a tento kříž na sebe nikdy nevzal. Poprve se objevil až na jeho rakvi.

Brzy potom kardinál Bauer zemřel. Pro Františka Ehrmanna to byla velká ztráta. Vždyť s dr. Bauerem byl spjat celý jeho kněžský život. Ehrmann také uveřejnil v roce 1916 v ČKD obšírný životopis kardinála Bauera. Bauer ocenil služby dr. Ehrmanna i ve své poslední vůli:

„Svému kanovníku a latere, prelátu Dru Frant. Ehrmannovi, jenž mi celým srdcem byl oddán a neocenitelných zásluh jak o mne, tak i o diecézy brněnskou a arcidiecézi olomouckou si získal, odkazuji na důkaz uznalosti a díků .....“

(ČKD 1916 str. 139)

Ehrmann se stal vykonavatelem poslední vůle Bauerovy, a tak se několik let zabýval vyřizováním závěti a pořádáním pozůstalosti.

Po kardinálu Bauerovi nastoupil kardinál Lev Skrbenský, který projevil Ehrmannovi také plnou důvěru. Tak mohl i po smrti Dr. Bauera Fr. Ehrmann dál rozvíjet svou bohatou činnost.

František Ehrmann zemřel

Po smrti kardinála Bauera začal brzy postonávat Fr. Ehrmann. Říkával: „Pan biskup mě volá!“

V říjnu 1917 se podrobil ve Vídni v sanatoriu Löwyho operaci. Lékaři konstatovali rakovinu žaludku a jater. Po operaci se již Dr.Ehrmann nezotavil. Prakticky čtyři měsíce pomalu umíral. Ve velkých bolestech nenaříkal, jen držel v ruce dřevěný křížek po biskupu Bauerovi a tiše se modlil. Byl při plném vědomí vlastně až do smrti. Zemřel, zaopatřen svátostmi, 11. února 1918 v 9 hod. 45 minut ve své rezidenci v Kanovnické ulici.

Zprávu o jeho smrti přinesl „Našinec“ hned na první stránce, ještě před zprávami z bojiště a z politiky. Jeho tělo bylo vystaveno k úctění v kanovnické residenci. Snad celá Olomouc se s ním rozloučila. Opat M. Zavoral v dopise Hrubanovi napsal: „Schudli jsme tou smrtí všichni“.

Obřady v Olomouci vykonal kardinál Lev Skrbenský. Po nich byla rakev odvezna do Veverské Bítýšky, kde si zemřelý přál být pohřben. Tam byla v místním kostele vystavena a přicházely k ní stovky lidí z celého okolí. 16. února vykonal světící biskup Dr. Karel Wiznar obřady a pochoval Františka Ehrmanna na čestném místě bitýšského hřbitova. Hrob poskytl zdarma místní farní úřad, jak píše jeho dědičce tehdejší farář:

Velevážená slečno.

Biskupský úřad přihlížeje k dobrodiním, které zvěčnělý p. prelát Dr. F. Ehrmann chrámu Páně ve Veverské Bítýšce prokázal, pokládá za požadavek vděčnosti, aby mu správa kostelního jmění hrob v němž jsou tělesné jeho ostatky uoženy, bez všelikého poplatku pro všechny časy ponechala.

Jak. Rosendorf
farář a děkan

Requiem ve Veverské Bítýšce sloužil prelát Dr. Josef Pospíšil.

Rozloučení v Olomouci i pohřbu se zúčastnily tisíce lidí. Byli přítomni zástupci státní správy, všech spolků a organizaci a mnozí z těch, kterým Ehrmann za svého života pomohl. Na pohřeb mecenáše české koleje v Římě, přijel dokonce i její vícerektor Dr. Dvořák.

Veřejnost se dlouho nemohla vzpamatovat z Ehrmannovy smrti: Ještě několik měsíců přicházely ohlasy na úmrtí tohoto šlechetného člověka. Jeho šlechetnost se prokázala i v závěti.

Věnoval:

Českému sirotčímu spolku 10 000 K
Nemocné sestře 15 000 K
Na pomník kardinála Bauera 20 000 K
Společnosti sv. Cyrila a Metoděje 3 000 K

Svou knihovnu, čítající 2 000 knih, věnoval veřejnosti. Byla otevřena pod názvem „Knihovna preláta dr. Ehrmanna“.

Závěr

U preláta Ehrmanna bychom se měli čemu učit. A snad nejvíce jeho pracovitosti. Pracoval od rána do večera. Denně už před pátou celebroval a potom se nezastavil až pozdě večer. Jeho nejčastější úsloví bylo „honem, honem“. Když byl v Olomouci hrabě Peccini, který přivezl od sv. Otce kardinálské odznaky pro Dr. Bauera, Ehrmann jej doprovázel. A také při jeho návštěvě užíval svého oblíbeného „honem, honem“. Když to bylo hodně často, Peccini si nechal úsloví přeložit a velmi se smál. Po čase byl Ehrmann na audienci u Pia X. A pří té příležitosti jej sv. Otec v jedné chvíli také popohnal. Uprostřed rozhovoru najednou česky řekl „honem, honem“. Peccini totiž příhodu z Olomouce vyprávěl Piu X., kterému se to tak zalíbilo, že Ehrmannovo úsloví si zapamatoval a často je používal.

Ovšem na celé Ehrmannově činnosti bylo nejhezčí to, že nic nedělal pro sebe. Vše bylo pro Boha a pro Církev. A tak dobře obstojí, soudíme-li jej slovy vlastního kázání, které pronesl 3. listopadu (rok neuveden):

„Kdybychom tedy sebepilněji pracovali, dnem i nocí se pachtili, ale práce nebyly by záslužny pro život věčný, jsme přece před Pánem a Stvořitelem svým lenoši.“

(Státní archiv v Kroměříži, Fr. Ehrmann 1 G 242)

Přehled pramenů

Dr. Antonín Podlaha: Český slovník bohovědný III. díl, heslo Ehrmann, Praha 1926

Dr. Bohumil Zlámal: Příručka českých církevních dějin díl IX. – Doba probuzeneckého katolicismu (1850 – 1918). Olomouc 1970

Časopisy:

Časopis katolického duchovenstva (ČKD). Roč. 1897, 1916.

Cyrill (Časopis pro katol. hudbu posvátnou v Čechách, na Moravě a ve Slezsku). Roč. 1898

Hlídka Roč. 1897, 1898, 1905

Museum 1889 – 1890

Našinec 1914, 1918

Archivní prameny:

Státní archiv Opava, pobočka Olomouc
Sign. BA 46; č. kartonu 1556
Inv. č. 5640; č. kartonu 1146
Inv. č. 5802; č. kartonu 1230

Státní archiv Kroměříž
zatímní signatura G 242, F. Ehrmann – 1

Státní archiv Brno
Kniha narozených – Veverská Bítýška

MNV Veverská Bítýška
kniha zemřelých, svazek VI, str. 66

---

Janšta, Josef: ThDr. František Ehrmann, seminární práce, CMBF v Olomouci, Olomouc 1973