Svatý Jakub měl víru vtištěnou do svého srdce

	Svatý Jakub měl víru vtištěnou do svého srdce	11:14
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.50 MB]

Bratři a sestry, milí mladí přátelé, přišli jsme, abychom si připomněli svatého Jakuba. Kterého vlastně? Ono je to jméno, které je už ve Starém zákoně velmi oblíbené. Já začnu vůbec takhle, proč se nějaké jméno dává? Každý z nás má nějaké jméno. Zpravidla nám ho vybrali naši rodiče a je třeba zajímavé se zeptat těch rodičů, co je vedlo k tomu, aby vybrali to nebo ono jméno. Já když jsem slyšel, měl jsem se původně jmenovat Leoš. Říkal jsem, jak jste na to přišli? A tak různě, a pak říkali: „No, usoudili jsme, že by se ti to nelíbilo, tak jsme ti dali Marek.“

Jména se dávají buď podle módy, nebo se dávají jména podle toho, že je někdo vzorem, nějaký ochránce a ti rodiče si řeknou: „Chtěli bychom, aby náš syn, naše dcera měla takový vzor, koho by mohla, mohl napodobit.“

Taky víme, že v mnoha kulturách a v mnoha zemích se dávají jména, až když už je ten člověk větší, až se ukážou nějaké jeho vlastnosti, něco co toho člověka charakterizuje. A podobně to bylo třeba i v té kultuře toho Starého zákona, kdy se ta jména přidávala, takže bylo celkem běžné, že někdo měl několik jmen.

První, koho jsme četli v prvním čtení, se jmenoval právě Jakub, Jákob. Dostal to jméno podle toho, jak se narodil. Narodil se tak, že držel svého staršího bratra Ezaua za patu. Doslova to Jákob znamená Patudrž. Překládá se to „ten, který drží patu“, je to tam tak, že se drží za tu patu. Ezau znamená zase chlupatý, a bylo to podle toho, jak ti chlapci vypadali, když se narodili.

A ten příběh pokračuje, většina z nás to asi zná, tím, jak ten Jákob ukradne svému staršímu bratrovi prvorozenecké požehnání a musí utíkat. A utíká ke svému strýci Lábanovi. Nemá vůbec nic, jeho bratr Ezau je mu v patách, protože je rozzlobený a rozčílený, co se to stalo, a on má sen. A když se probudí druhý den, tak si uvědomuje, že je nositelem toho požehnání a že Bůh je s ním. Jakkoliv nemá vůbec nic, jenom to co má na sobě, v patách má svého rozzuřeného bratra, tak Písmo říká: Zavázal se slibem. Ale když to čteme pozorně, tak tam slyšíme: „Jestliže mě Bůh bude chránit, jestliže mě dovede tam, kam mám namířeno (k tomu Lábanovi), jestliže se mi nic nestane a dá mi vodu k pití, jídlo, jestliže mě dovede zpátky, tak já mu budu sloužit.“

Je to vlastně velmi taková drzá řeč na člověka, který nemá vůbec nic a je v pěkné kaši. Biblisté tomu říkají, je to vlastně sázka. On vyzývá Boha: „Tak se teda o mě starej!“ A co je zajímavé, Bůh to přijímá. Bůh to přijme a řekne: „Dobře.“

Ten příběh pokračuje, ještě dlouho to trvá. Trvá to ještě asi víc než patnáct let, než on se zase vrátí zpátky, a cestou ještě narazí na ještě lstivějšího člověka (protože to jméno Jákob potom symbolicky se překládá jako lstivý), na svého budoucího tchána Lábana, který mu místo své milované dcery Ráchel vnutí druhou dceru Leu, a Jákob se naučí, jak se má chovat. Pozná, co v jeho chování bylo špatné.

A něco velmi podobného jsme slyšeli právě v evangeliu, v tom čtení z Nového zákona, to čtení, které jsme slyšeli teď jako poslední. Totiž ten Jákob, kterého my si připomínáme, byl bratr evangelisty Jana. Jeho rodiče se jmenovali Zebedeus a Salome. To je taková výjimka, že víme, z jaké rodiny pocházel. A právě Petr, Jakub, Jan jsou tři apoštolové, kteří byli s Ježíšem vždy a všude, byli oblíbení. A proto říká jejich matka Salome Ježíšovi: „Tak to potvrď! Tak to řekni přede všema, že ti moji synové jsou nejlepší!“

Je to takové lákavé, my chceme slyšet, že jsme nejlepší. Jo? Nikoho nebaví, když jsou nějaké tabulky, nějaké žebříčky, být támhle poslední nebo takhle. A co je zajímavé, tak právě my si hodně hrajeme na to být nejlepší. Být nějaký druhý, třetí, čtvrtý, to už je celkem jedno, ale tady je dvanáct kandidátů, a tak ať ti moji dva jsou prohlášeni za ty nejlepší.

A Ježíš jí vlastně říká: „Ale ty vlastně nevíš, co chceš. Nebo vy všichni nevíte, co chcete.“

Jim v tu chvíli je to hloupé to přiznat, a tak mezi tím jako lavírují, slibují, říkají: „My budeme poslouchat, my budeme vždycky s tebou,“ a takhle. Ale ani ten Jakub, když Ježíš říká: „Já budu trpět. Čekají mě nepříjemné události. Budete v tom se mnou?“ Oni slibují, ale Jakub nebyl pod křížem, tam byl jenom Jan. Nebyl tam ani Petr, ale tak Petr, ten nežádá o to, aby tady byl jako první.

A tak oba ty příběhy těch Jakubů, toho starozákonního, i tady toho novozákonního vyprávějí, řekněme, o velké změně člověka. O tom, že jak jde život, tak pokud je člověk všímavý, pokud má v sobě to, čemu se říká schopnost zamyslet se nad sebou, dneska se tomu učeně říká sebereflexe, jinak se tomu říká zpytování svědomí, nebo vůbec zamyslet se, zhodnotit to, co se děje kolem mě, zhodnotit to, co se děje ve mně, to jak se chovám já, pokud má člověk tuto schopnost, tak že se může posouvat k lepšímu. Že může, jak se říká, vyrůst.

A ten novozákonní Jakub vyrostl velmi rychle, a jak jsme to slyšeli v té vstupní modlitbě, byl první z apoštolů z těch dvanácti, který kvůli víře v Pána Ježíše položil život. Stalo se to někdy kolem roku 44 po Kristu v Jeruzalémě. On byl jeruzalémským biskupem. Jeho tělo se potom hodně stěhovalo. Napřed do Egypta, do dnešního kláštera svaté Kateřiny, a potom do Španělska.

Když se podíváme tady na ten obraz, tak vidíme, že tam má tu mušli. To je proto, že ve Španělsku v místě, které se jmenuje Compostela, dneska se tomu říká Satiago de Compostela, je to v kraji, který se jmenuje Galicie, v osmém století začali stavit velikou nádhernou katedrálu a od 15. století jsou tam veliké poutě a přicházejí tam lidé a místní kloboučníci dřív (dneska už to myslím není) každému tomu, kdo tam připutoval, darovali klobouk a na tom klobouku byla přišitá mušle. Byla to taková zvláštní ozdoba z toho kraje, která říkala: „Tento člověk podstoupil dlouhou cestu, aby se setkal s učedníkem Ježíše Krista, který pro tu víru zemřel jako první z apoštolů.“ A ta cesta, kterou podnikali tady ti poutníci, má připomínat tu cestu, řekli bychom, vnitřní, duchovní, kterou máme podstoupit my všichni.

Ten svatý Jakub je zobrazován právě na cestě. Má tu hůl, má tu čutoru, ale je taky zobrazován se svitkem. On toho moc nenapsal. Ten list svatého Jakuba, který je v Novém zákoně, nenapsal tento náš světec, ale on o Pánu Ježíši mluvil. On to měl, jak se říká, vtištěné do svého srdce a všechno si to pamatoval, protože u těch událostí byl a byl takovým svědkem. Nevykládal něco, jako „já jsem slyšel“, ale mohl říct: „Já jsem u toho byl.“ A proto jeho svědectví bylo takové přesvědčivé a proto získal pro Krista tolik lidí.

Když bych to měl nějakým způsobem teda teď zakončit. Skončíme to možná tím, jak je to v té Compostele. V tom kostele mají takovou velkou raritu. Je tam u stropu zavěšený takový obrovský jakoby kovový kotel, který se naplní dřevěným uhlím a do něho se nasype kadidlo, a tu kadidelnici na dvou řetězech houpou přes celý kostel. Je to taková světová rarita. V předvečer svátku svatého Jakuba je v tom městě ohňostroj, a když svátek svatého Jakuba připadne na neděli, tak začíná takzvaný Jakubský rok. A potom se v sobotu večer před tou nedělí koná městem velký průvod, ve kterém vedou velké loutky v nadživotní velikosti, které představují různé scény z Jakubova života i z jiného prostředí. Ale každý rok je ta slavnost svatého Jakuba spojena s velkou radostí, s velkým veselím, a připomíná se tam právě člověk, který napřed toužil po velké slávě, člověk který se chystal předběhnout ty, kteří byli kolem něho, ale člověk který pochopil, že to je špatně, a potom naopak se stal takovým vzorem, posilou pro ty ostatní apoštoly.

Tak ať je svatý Jakub, ochránce naší farnosti, i nám takovým vzorem a připomíná nám, že v našem životě máme a můžeme pořád něco vylepšovat.