Jde nařídit radost?

	Jde nařídit radost?	10:39
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 24 kb/s, 1.84 MB]

Bratři a sestry, my se dnes zase vrátíme k druhému čtení z Listu apoštola Pavla Soluňanům. Tady o tomto listu už jsme mluvili několikrát a troufám si říct, že ho známe už trošičku víc, tak nějak důvěrněji. Přesto možná nás některé ty Pavlovy formulace třeba překvapí: „Stále se radujte, bez přestání se modlete, ve všech životních podmínkách děkujte Bohu.“

Hned to první – „stále se radujte“, jde to vůbec? Jde radost nařídit? Vždyť radost, to je něco, co je na konci. Ne na začátku, ale na konci, když se mi něco povedlo, tak se raduji z toho, že jsem zdárně dokončil nějaké své konání, nějaké své dílo. I třeba vlastně když někomu koupím dárek a vidím, že ten obdarovaný je šťastný, tak já se z toho raduji. Přesto to Pavel dává na začátek: „Stále se radujte.“

Takže to bude asi trošku něco jiného, než jenom nějaký cit nebo hnutí mysli. Určitě. Pavel má na mysli to, že bychom si měli pořád připomínat, že Bůh se o nás stará, že jsme taková jeho starost, že nás má na starost. Pro nás je to někdy těžké, když někoho máme na starost, když se o někoho máme starat, a chtěli bychom se té starosti zbavit. A Pavel nám připomíná, že Bohu nejsme obtížní, že mu nepřekážíme, že se nás nebude chtít nikdy zbavit.

Abych to trošku odlehčil, ale i přiblížil, tak vám řeknu jednu takovou příhodu, která se stala teď ve středu tady v náboženství, více méně shodou okolností. Probíráme s dětmi advent, přípravu na Vánoce (vlastně teď mluvím o těch úplně nejmenších). A taky jsme se tam bavili o tom, že když měl přijít na svět Pán Ježíš, tak Pán Bůh pro něho hledal maminku. No, tak jsme si vyjmenovávali, co všechno taková maminka musí umět – prát, šít, vařit, ale taky třeba jezdit autem a takhle, někteří říkali pracovat s počítačem, děcka vyjmenovávali a tak. No a teď já říkám: „Děcka, maminka to dělá ráda, ale co je tak pro ni hodně náročné, péče o koho?“ Správná odpověď měla být o miminko. A teď ty děcka to tam tak pleskaly, furt se nemohly trefit, až teda tam vyletěla ruka a jeden povídá: „O tatínka.“ Ono se to tam pak zamluvilo, ale když jsem si přečetl ty texty, tak jsem si uvědomil, že to je ono. Pro Pána Boha je každý z nás ten nejdůležitější, ať jsme tatínek, maminka, miminko, to je jedno. Pro Pána Boha jsme vždycky ti nejdůležitější. Nejsme mu na obtíž, naopak On to pro nás opravdu dělá rád. A když si tohle uvědomím, tak se mohu radovat. I tenkrát, když přijdou nějaké těžké chvíle, těžké okamžiky. O tom, v jaké situaci to Pavel psal, k tomu ještě se vrátíme.

Co říká dál? „Bez přestání se modlete.“ My to máme tak, že si často říkáme: „Dobře se pomodlit znamená dobře odříkat.“ A to vůbec není pravda. Pavel tady nemá na mysli nějaké odříkávání. Pavel má na mysli postoj, postoj člověka. Člověk, který chce mluvit s Bohem, tak se musí ztišit. Musí v sobě udělat místo. Musí odpustit – sobě, druhým lidem. Musí ze svého srdce vytlačit nelásku, sobectví, touhu po pomstě, po odplatě. Potom je člověk schopen se modlit. Jestliže tam ta neláska a tady toto zůstane, tak potom odříkává. Potom to není modlitba, ale odříkávání. U modlitby se nikdy nehodnotí délka, ale hloubka. I velmi krátká modlitba může být velmi hluboká, velmi intenzivní.

„Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu.“ To je hodně těžké, ale přesto je to velmi důležité. Téměř každý den nás někdo nazlobí, naštve, nadzvedne a my jsme toho plní. A zapomeneme na to, že se nám mnoho věcí podařilo. Že jsme se sice setkali třeba s jedním nepříjemným člověkem, ale mimo něho, toho nepříjemného, jsme potkali třeba dalších deset patnáct velmi příjemných lidí, kteří nám pomohli, kteří byli ochotní spolupracovat. A tak se často stává, že člověk si celý den nebo i několik dnů pamatuje jeden nepříjemný zážitek a ty příjemné, ty pěkné, to, co se povedlo, to, co bylo dobré, to bere tak nějak automaticky anebo na to úplně zapomene. A potom? Potom je člověk nazlobený, naštvaný.

Právě to, že si třeba každý den večer vzpomenu, co se povedlo, s kým příjemným jsem se setkal, kdo mi pomohl, kdo se na mě hezky podíval, kdo mi řekl pěkné slovo, toto mi má pomoct v tom, abych si uvědomil, že mám stále za co a za co děkovat.

„Nezhášejte oheň ducha, nepodceňujte dar promlouvání z vnuknutí“, pak to ještě pokračuje. Co tím chce Pavel říct? No, nepodceňujte dary a schopnosti druhých lidí. Zase, každý jsme v situaci, že někdy něco uděláme dobře a někdy něco zkazíme. Jsme na tom všichni úplně stejně. Ale my lidé jsme náchylní k tomu, že když vidíme, že někdo něco zkazil, třeba podruhé, potřetí, tak řekne: „No jo, ty seš takovej moták, co se od tebe dá čekat, vždyť ty to zkazíš.“ A že ten člověk mezitím, než to zkazil, to třeba dvacetkrát, třicetkrát udělal dobře, to nám uniká. Uniká nám to, že každý má nějaké schopnosti, každý má nějaké dary, něco, co dostal a my to často přehlížíme, přezíráme. A Pavel říká: „To je škoda. To je škoda, protože to ničí vaše vztahy.“

Bratři a sestry, vlastně tady to byly čtyři takové kategorie: modlitba, vztah k Bohu, děkování, potom ta schopnost vidět dary druhých a schopnosti druhých lidí, a potom to čtvrté, taková ta duchovní radost, to jsou hlavní sloupy, můžeme říct principy, křesťanské zbožnosti.

Když se řekne „zbožný“, tak my si představíme člověka, který má sepnuté ruce, hodně vysoko, oči obrácené v sloup a pomalu ani nechodí tady po zemi. Pavel nás vyvádí z omylu a říká: „Ta modlitba, to je jedna čtvrtina.“ Potom to ostatní tam patří taky, ale nějak se nám to z toho vytratilo a je to škoda. Naše zbožnost není jenom to, jak se chováme tady v kostele, ale taky to, jak to vypadá, když vyjdeme ven.

Teď bych se chtěl nakonec vrátit k tomu „stále se radujte“. Když si trošičku připomeneme, že to Pavel napsal, když byl ve vězení v Efezu, když to napsal v situaci, kdy vlastně většina těch lidí, kterým to adresoval, byli otroci nebo lidé nesvobodní, když si uvědomíme, že tito lidé vůbec neznali, co to je volný čas, že oni skutečně žili jakýmsi způsobem, kdy přežívali z jednoho dne na druhý, kdy se měli co ohánět, aby si obstarali jídlo na další den, když si uvědomíme, že průměrný věk v té době byl nějakých čtyřicet, možná pětačtyřicet let (uslyšíme to později, kdy Pavel píše v jednom svém listě: „Píšu vám to já Pavel, stařec“, bádali, bádali a zjistili, že mu nebylo ani čtyřicet, když to napsal), kdy vlastně politicky to všecko ovládali Římané, kteří dopřávali svobodu pouze ve velmi omezeném slova smyslu a jinak to drželi v rukou velmi pevně, jedna válka stíhala druhou válku, tak by Pavel mohl říct: „Končím, balím to. Vždyť tady v tomhle světě se nedá žít.“ A on říká: „Dá. Dá se v tomhle světě žít a vy jako křesťané jste povoláni k tomu, abyste ten svět přetvářeli zevnitř svým postojem. Tím, že si pořád budete připomínat: „Já jsem pro Boha ten nejdůležitější. On se o mě stará a to je důvod mé skutečné radosti, mého štěstí. Na to nechci nikdy zapomenout a naopak svým postojem, svou zbožností to chci připomínat druhým.“