Svatý Josef byl prototypem věřícího člověka

	Svatý Josef byl prototypem věřícího člověka	12:11
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.70 MB]

Bratři a sestry, zatím o vánočních svátcích byl naším průvodcem Lukáš. Jak víme, tak Lukáš psal svoje evangelium jednak pro křesťany druhé generace, ale pro křesťany z pohanů, především tedy z řeckého prostředí. Kdežto dnes se naším průvodcem stává Matouš, který psal pro Izraelity. A Matoušovi jde o to, aby dokázal, že Ježíš z Nazareta je ten předpovězený, očekávaný Zachránce, Mesiáš, Vykupitel. A tedy proto používá hodně odkazů na Starý zákon, a vůbec líčí to i tak, že Ježíš opravdu vychází, navazuje na Starý zákon. Vychází ze Starého zákona a navazuje na něj.

My jsme ten úryvek, je to vlastně z druhé kapitoly, nečetli úplně celý. My jsme tam přeskočili tu zprávu o zabíjení dětí, protože těm, kdo sestavovali ten lekcionář, tak pro ten svátek Svaté rodiny se to úplně nehodí. Ale i tak ten dnešní úryvek je takový výmluvný. Ale musí se člověk do toho víc začíst a, řekli bychom, ty nejdůležitější momenty, jak fungovala ta Nazaretská rodina, se tam dočteme mezi řádky. Za chvilečku se to pokusím vysvětlit.

Z toho úryvku se dozvídáme, že Ježíš odmalička byl obklopený láskou a péčí Marie i Josefa. Pokud jde o tu péči, tak je právě vylíčena ta Josefova péče, tedy: „Vstaň, vezmi dítě. Utečte do Egypta.“ „Vezmi dítě, matku, vraťte se.“ „Neboj se vzít k sobě Marii, svoji snoubenku.“ I teď vlastně tady vidíme to poslední, kdy váhá, jestli se vrátit do Betléma nebo jít do Nazareta. Zase Bůh mu pomůže.

Tady ta Josefova péče vychází z jeho víry. Říkáme, že Maria je první věřící, ale takovým prototypem věřícího člověka je svatý Josef. Maria je zvlášť omilostněná, uchráněna dědičného hříchu nebo těch následků dědičného hříchu. Kdežto Josef je člověk tak jako my. Bojí se, má obavy, váhá, neví. Zkrátka a dobře, je nám velmi blízký, a proto je nám dán jako vzor, jako prototyp věřícího člověka.

Svatý Matouš zdůrazňuje tu péči, která se projevuje ve skutcích. Třeba i v tom: „Vzal v noci dítě i matku a šel.“

Nejsou tam žádná Josefova slova. V Písmu svatém není jediné Josefovo slovo. On se projevuje tím, že koná, že jedná. A tady vidíme ještě i jinou věc. V tomto úryvku není ani Mariino žádné slovo.

Oba dva jsou věřící. Věří Bohu a věří jeden druhému. Mají se rádi, a z toho plyne ta důvěra. Protože jak by to bylo normálně? Tak začne je budit a řekne: „Jdeme někam,“ tak asi normálně lidsky by se ozvalo: „O co ti jde? A jako co tím sleduješ? A nechceš mně to napřed vysvětlit?“ Není tam žádné zbytečné slovo. Matouš schválně dává na toto důraz a říká: „Oni oba dva, jeden druhého měli rádi a jeden druhému důvěřovali. Spolupracovali na té péči o to dítě, o toho Vykupitele. A to je právě, bratři a sestry, to krásné poselství té Nazaretské rodiny.

Svatý Matouš to vyjadřuje ještě i tím uspořádáním té věty: „Josef, dítě, matka.“ Ani Josef, ani Maria nestojí v centru. Není to tak, že by jeden z nich říkal: „Tak já jsem tady ten hlavní. Na mně to tady teď záleží, a když tady nebudu já, tak si nebudete vědět rady. Nebudete vědět, co máte dělat. Meze mně se to tady zhroutí, zbortí.“ V centru je to dítě. V centru je ten Vykupitel, kterého oni oba dva ochraňují.

Bratři a sestry, je to velká věc. Je to velká důvěra od Boha, že dává do lidské ochrany to nejcennější, co má. I nám Bůh svěřuje různé hodnoty. Svěřuje nám do ochrany lidi a svěřuje nám do ochrany dobro jako hodnotu a chce, abychom se o to obojí starali, aby to obojí nepřišlo k úhoně. Aby se to neztratilo, aby se tomu nic nestalo, aby se to nezmenšilo. Naopak, aby se to rozvíjelo. Jak to dobro, tak život těch, kteří jsou nám svěření. Je to veliká péče, je to snad to největší, co nám Bůh může svěřit.

V té Svaté rodině vidíme, jak oni oba hledají. To nebylo tak, že by to měli naplánované, že by to bylo úplně jasné, co mají dělat, ale oba se ptají. Nebojí se ptát a Bůh jim ty odpovědi dává.

Boží Syn vstupuje zase do našich dějin. Vrátíme se k té myšlence. Na jedné straně je Ježíš obklopen péčí a láskou Marie a Josefa, na druhé straně Ježíš odmalička se střetává se zlem. A to ne v nějaké podobě, že by mu někdo řekl něco špatného, že by se na něho škaredě podíval nebo podobně, ale už v té podobě, že ho chce zahubit.

Matouš to zdůrazňuje schválně. On tam rozlišuje to zlo na dva způsoby. Jak jsem říkal, my jsme to nečetli úplně celé. Tam je citován prorok Izaiáš, a potom prorok Ozeáš. Matouš chce říct: „Ježíš pokračuje, navazuje na to, co prožil izraelský národ. V Egyptě byl fyzicky, tam utekli, ale v Babylóně nikdy nebyl v zajetí, nebo na tomto místě, ale navazuje i na tu myšlenku: „Přišel jsem vás vysvobodit ze zajetí.“

Do Egypta se Izraelité dostali, protože v zemi Kannaan byl hlad. Řekli bychom, shodou okolností. Hledali jídlo, kde by ho koupili. Zůstali tam. Napřed byli vrstvou privilegovanou, potom se z nich stali otroci. Tedy to je zlo, které, řekli bychom, člověka nějak semele. Je v něm člověk bez vlastní viny.

Babylónský exil, zajetí, do toho se dostali svou vinou, protože jednali špatně. A Matouš chce říct: „Člověče, buď v klidu. Bůh je s tebou. I když je to zlo, které tě postihlo, nějakým způsobem nezasloužené, i když ty na tom nemáš vinu, ale je s tebou i tenkrát, když si ‚za to můžeš‘.“

Člověk by řekl: „Tak si to sezobej, co sis tady nadrobil. Pěkně se v tom vyválej, ať si to pamatuješ pro příště.“ Ale Bůh něco takového nedělá. Naopak říká: „Já jsem s tebou a já tě podržím.“

No, a poslední, co chce valstně svatý Matouš dokázat, nebo tak, mluví o tom, že se vrátili ne do Betléma, ale do Nazareta. Oni, když Herodes zemřel, měli jít správně do Betléma, protože tam měl Josef pole, a při tom sčítání šlo o to, aby se lidé, kteří měli někde pole, vrátili k těm polím, a aby je začali obdělávat, a tam byli doma.

Kdežto Josef se rozhoduje jít někam jinam. Proč? No, protože Archelaus je horší než jeho otec Herodes. Opět má tu obavu. Vidíme tam tu starostlivost, to, že předvídá. Josef není ten, který by, jak se říká, ty problémy hasil, ale používá svůj rozum, aby předvídal, aby předešel těm problémům, a třeba i nějakému neštěstí. A tak jdou zpátky do Nazareta. Tam to všechno začalo. Tam mají příbuzné. Jenže tam jsou tak napůl ilegálně. Ježíš ten svůj skrytý život prožil opravdu tak, aby příliš nevyčuhoval, protože tam být neměl. Ježíš od malička tedy je vlastně nějakým utečencem. Utíká, protože ho chtějí zabít. Usilují mu o život, a potom tedy, když to akutní nebezpečí pomine, pořád je tam napůl ilegálně. Měl by být někde jinde. Není to o moc daleko, ale vládne tam jiný mocipán, odvádí se daně někomu jinému a mohl by mít z toho Ježíš nepříjemnosti.

Ježíš odmalička sdílí reálný život tak, jak ho prožíváme my, s tím, že jsou tady mnohé těžkosti, které trvají roky, které jsou třeba i neřešitelné, ale Ježíš je nese. To je obrovsky hluboká myšlenka toho Ježíšova skrytého života.

Matouš nakonec říká: „Bude nazýván Nazaretským.“ Možná jste někde četli, v nějakém překladu: „Bude nazýván Nazorejským.“ Ono je to totiž možné obojí. V hebrejštině v té době zapisovali jenom souhlásky, takže z toho Nazaretu napsali jenom Nzr, dokonce ani to „t“ tam nepsali. A teď do toho se podle smyslu doplňovaly samohlásky. A je možné buď tam doplnit na slovo Necer, anebo Nazir. Necer, z toho je ten Nazaret, a to znamená „potomek, výhonek, ratolest“. A Nazir znamená „vyvolený, zasvěcený“. Samson, Samuel, proroci, soudci. A jak říkám, na Ježíše sedí obojí. On je zasvěcený Bohu, on je výhonek a ratolest, která bude žít třicet let tady životem, jakým žijeme my, a potom nám ukáže cestu k Bohu. Ale cestu k Bohu ukazoval nejenom svým kázáním, ale i tím skrytým životem v Nazaretě.

Bratři a sestry, děkujme Bohu, že nám dal takto skvělý dar a že nám ukázal, co můžeme a máme udělat pro to, abychom prožili dobře svůj život na této zemi a abychom získali život věčný.