Rubrika Ministranti

Ministranti – rytíři Páně

Vojtěch Krystek
26.03.2007, Veverská Bítýška

Být ministrantem. Je to sen mnoha mladých kluků a holek. Co je však k této službě tolik táhne? Co je na tom tolik zajímá? Když se zamyslíme nad vlastním slovem „ministrant“ a začneme ho rozebírat, pátrat v jeho historii, dostaneme se až k počátku dějin lidstva. Samostatné slovo ministrant totiž vzniklo z latinského ministrare, což v překladu znamená sloužit, pomáhat, nebo přisluhovat. Již z těchto slov vyplývá důležitost a také odpovědnost. Pojďme se pozastavit a nahlédnout do významů těchto slov.

Prvním významem tohoto slova je Sloužit: Hodně známé, používané a též neoblíbené slovo. Sloužit znamená činit druhému člověku to, co si přeje. Rádi si necháváme sloužit, ale neradi sloužíme. Skrývá se zde lidská vlastnost –pýcha, nad kterou lze zvítězit pouze konáním jejího opaku: pokorou a sebezapřením. To vyžaduje velkou vnitřní sílu. Ministrant by tedy měl být pokorný. Vždyť sám Ježíš při své poslední večeři(pascha) nám lidem ukázal, jak bychom měli prokazovat svoji autoritu a moc (Jan 13, 1-20). Dokážeme jít podle jeho vzoru?

Druhým významem je Pomáhat: Naše doba je plná tohoto slova. Války a katastrofy přináší bolesti a neštěstí. Ode všech stran se ozývá: „Pomozte!“ Jak my reagujeme? Na velké černé události často nezapomínáme – a to se pak chlubíme, jak jsme přispěli-třeba na povodně v Americe(třeba jen dvacetikorunou)- ale nevšímáme si starých lidí, kterým tak snadno můžeme dát mnohem víc – lásku. Jak? Stačí třeba jen pomoci nést těžkou tašku, popovídat si, nebo se jen usmát. Dalo by se tedy říct, že ministrant má překypovat láskou a tu rozdávat kolem sebe.

Třetím významem je přisluhovat: Hlavní náplní ministranta je napomáhat k prožití mše svaté. Nezasvěcený člověk neví, co všechno se odehrává u oltáře, jak byť nepatrnou funkcí může ministrant „zachránit“ situaci při mši. Po skončení bohoslužby pak naplněn pokojem v srdci odchází.

Věšák v sakristii

Být ministrantem neznamená jen chovat se důstojně v kostele při mši, ale i za jeho zdmi. Síly, které načerpáme, z nás musí prýštit do všech stran a my, rytíři Páně, máme proti zlu bojovat svou rytířskou pokorou a láskou. A když se mě někdo zeptá, proč tuto službu dělám, odpovím mu jezuitským heslem, že všechno, co dělám, konám: Ad maiorem laudem et gloriam Dei (k větší cti a slávě boží).

Zajisté jste si všimli, že se u oltáře objevilo mnoho nových tváří. To nám dorůstá nová generace. A jako se učí dělník svému oboru, tak se musí zaučit i ministrant. Nejprve se mladí naučí, kdy se má stát a kdy sedět, později jsou zasvěceni do služby u abaku a misálu. Když jsem začínal s ministrováním, objevil jsem ve skříni birety, které nosili ministranti na pohřby. S oblibou jsem si je nasazoval – přišlo mně to jako velká legrace. A tak se stalo, že jsem ve dvou z nich nalezl stářím zažloutlé srolované útržky papíru. Byly tam vypsány ministrantské služby asi tak před padesáti lety. Střídalo se zde prakticky šest ministrantů: Hubšil, Pacek, Šebetovský Jan, Šebetovský Jiří, Gazda a Hotárek. Avšak doba se mění…V době, kdy jsem začínal, nás bylo asi pět. Nyní je sakristie zaplněná ministranty.

Monika s mašlí
Je nás tady šestnáct. Když někdo přijde v neděli dveřmi do sakristie, uvidí mnoho usměvavých tváří, které se těší na slavení mše svaté. Vysokou účast ministrantů zaznamenal i náš věšák, jak můžete spatřit na fotografii.

Prvňáček Adam

Také humor nesmí chybět. Asi před třemi týdny přišla do sakristie Monika Štětková s mašlí ve vlasech a zkoušela, jestli jí pan farář dovolí takto ministrovat. Samozřejmě jí to neprošlo.

Mnoho z mladých ministrantů chodí teprve do první třídy. Co chvíli se někdo chlubí, že už nemá zub a že jich má konečně míň než ten druhý.

Zkrátka, humor v církvi povolen.


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.