Pátek 29.03.2024, bl. Ludolf, Taťána
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Být s Kristem napořád

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.06.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 7,55-60; ž. Žl 97; 2. čt. Zj 22,12-14.16-17.20; evang. Jan 17,20-26;

Být s Kristem napořád12:49
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.71 MB]

Milé děti, bratři a sestry, ve čtvrtek jsme slavili slavnost Nanebevstoupení Pána Ježíše a ti učedníci, kteří odcházeli z té Olivové hory, si kladli takovou otázku: „A co bude dál?“ A na tuto otázku se nám snaží odpovědět i ty texty, které jsme slyšeli. I děti si kladly otázku, co bude dál.

Minulé úterý, když jsme se rozcházeli, tak se ozvalo: „A budou další pracovní archy?“ nebo „Kde jsou další pracovní archy?“ Je vidět, že se pracovní archy staly nedílnou součástí jejich života. :) A já říkám: „No, už nejsou.“ A kdosi tam říká z toho davu: „No, ty byl poslední. To už končí.“ Vždycky něco končí a něco začíná. Děti se opravdu snažily, musím je pochválit. Musím pochválit i rodiče, kteří jim s tím pomáhali. Bylo to takové jejich společné dílo a věřím, že se podařilo až do tohoto momentu. A teď jde o to právě, co bude dál.

A my si klademe stejnou otázku, kterou si kladli ti učedníci. V tom evangeliu, které jsme slyšeli, jsou klíčová tři slova: „Otče“, „prosím“ a „chci“. Svatý Jan použil oslovení Otče šestkrát a chce, aby se to stalo součástí našeho života. Bůh je náš Otec. Hebrejsky je to Abba. Ježíš, když toto řekl, že Bůh je Otec - do té doby říkali: Bůh je silný, Bůh je mocný - a on řekl: „Bůh je tatínek,“ doslova je to tatínek, tak zvedali kameny. A Ježíš říká: „Chtěl bych, abyste k němu měli vztah jako k tatínkovi.“

Teď, aby to bylo srozumitelnější, já do toho vždycky vložím nějaký příběh. Už jste je slyšeli, ale jak se říká, opakování je matka moudrosti. Stalo se, že v jednom městě začal v noci hořet dům a rodina utíkala, vybíhala v noci ve velkém zmatku, ve velkém spěchu z domu. Když oba rodiče stáli před domem, počítali svoje děti, tak zjistili, že chybí asi pětiletý synek. V tom zmatku a kouři, který tam byl, místo aby běžel po schodech dolů, tak běžel po schodech nahoru.“

Naráz se otevřelo nahoře v tom domě okno a uviděli tam chlapce, jak tam stojí a volá o pomoc. Tatínek se postavil dolů a říká: „Skoč!“ A on říká: „Tati, já tě nevidím. Je tam kouř. Já neví, kde jsi. Nevidím tě.“ A tatínek říká: „Ale já vidím tebe. Neboj se, skoč.“

Chlapec skočil, otec ho zachytil do náruče a dítě bylo zachráněno a oba byli šťastni. A toto chce říct Pán Ježíš, toto říká svatý Jan. Je to tam šestkrát. Číslo plnosti je sedmička. Má to vyústit k tomu, abychom každý z nás nejenom dnes, ale i v dalším životě řekli: „Bože, děkuji ti za to, že jsi můj Otec. Že jsi ten, do jehož náručí můžu skočit, kde se mohu schovat.“

Prosí. Za co prosíme? No, my prosíme za sebe, za ty nejbližší, občas taky prosíme za záležitosti světa, zvlášť když je někde nějaká katastrofa, povodeň, zemětřesení. Ježíš prosí za ty, kteří se ještě nenarodili – za nás. Napadlo nás někdy poprosit za ty, kteří přijdou po nás? Nemyslím za rok, ale třeba za padesát, za sto let. S těmi našimi prosbami je jedna potíž. Když nám o něco jde, prosíme velmi úpěnlivě, ale brzo zapomínáme.

V dalším příběhu vystupuje Život a tři nemocní. Život se vydal na cesty, chodil po této zemi a potkal ochrnulého člověka. Těžko se pohyboval, měl nateklé klouby a když ho Život viděl, tak říká: „Asi tě to hodně bolí.“ A on říká: „Bolí.“ A Život říká: „Já bych ti mohl pomoct. Jsem Život, mohu tě uzdravit.“ A ten člověk říká: „To by se mi líbilo. Ale Život říká: „Ale nesmíš na to zapomenout. Já přijdu za nějakou dobu a zkontroluju si to, jestli jsi nezapomněl.“ A ten člověk říká: „Určitě nezapomenu.“ Život vzal trochu prachu z cesty, posypal toho člověka a on se uzdravil a chodil normálně.

Život šel dál a potkal malomocného. Ten mu říká: „Kdo jsi?“ A on říká: „Já jsem Život.“ Malomocný říká: „To mě můžeš určitě uzdravit.“ A Život říká: „Můžu, ale ty na mě brzo zapomeneš. Ty brzo zapomeneš, jaké jsi měl trápení a jaký dar v tom zdraví jsi dostal.“ Ten člověk říká: „Určitě ne, určitě ne.“ Život vzal trochu prachu, posypal ho a malomocný se uzdravil.

Šel dál a uviděl slepého. Život musel promluvit první, protože slepý ho neviděl, a opakovalo se to. „Kdo jsi?“ „Jsem Život.“ „Jé, to bys mě mohl uzdravit.“ „Mohu, ale nezapomeneš?“ „Určitě ne, určitě ne.“

Život uzdravil i slepého. Uplynulo sedm let. Ti lidé se dostali do různých situací na různá místa a Život se vydal na cestu znovu a vzal to od konce. Prvně potkal slepého a přišel k němu jako slepý. Bývalý slepý ho uviděl a říká: „Co tady děláš, žebráku? Já nemám tady místo pro takové povaleče, jako seš ty.“ Život se mu ukázal a říká: „Já jsem ti to říkal, že brzo zapomeneš.“ Život vzal trochu prachu, posypal stopy toho člověka a jeho postižení se mu vrátilo.

Šel dál a přišel k malomocnému a přišel k němu jako malomocný. Ten se zhrozil a říká: „Ještě mě nakazíš. Běž pryč. Víš, jaká je to hrozná nemoc?“ A Život říká: „Vím a ty to víš taky, protože jsi byl malomocný a měl bys projevit soucit.“ Vzal trochu prachu, posypal stopy a člověk znovu onemocněl malomocenstvím.

Zbýval ten bývalý ochrnulý a Život už ani nedoufal, že to nějak dopadne lépe. Přišel k němu zase v podobě toho ochrnulého, těžce se vlekl o berlích a ten bývalý chromý ho přivítal a říká: „Pojď dál. Já vím, jaké to je. Taky jsem byl chromý a je to sedm let, co mě Život uzdravil. Možná tady někde bude kolem a možná by mohl pomoci i tobě.“ Život se mu dal poznat a říká: „Ty jediný. Ty jediný jsi nezapomněl na svoje trápení, na svůj problém. Buď tedy zdráv už natrvalo. Mám radost, že aspoň ty.“

Bratři a sestry, dnes prožíváme slavný den, prožíváme krásný den a neměli bychom na nic z toho zapomenout a měli bychom to dávat dál.

Poslední důležité slovo, které použil Ježíš, bylo „chci“. On to nepoužil, že chce něco pro sebe. To říkáme my: „Já chci.“ „Já chci, já mám nárok,“ to dnes říká mnoho lidí. Ale Ježíš říká: „Já chci, aby ti, kteří jsou teď kolem mne, byli se mnou napořád.“ Je to krásná myšlenka, která se velmi hodí k té liturgii Prvního svatého přijímání – být s Kristem napořád.

A co chceme my? Jednoho dne předstoupili před Hospodina pšeničná zrna a vinné hrozny a stěžovaly si a říkají: „Hospodine, chceme, abys to změnil.“

Prvně se prodralo ke slovu jedno pšeničné zrno a říká: „Hospodine, musíš to změnit. Tys to stvořil špatně. Co to dá práce, než nás lidé mohou přijmout jako chleba třeba. Proč jsi nás nestvořil, aby nás mohli jíst přímo? Musí nás vymlátit, umlít, udělat mouku, zadělat těsto, upéct, nakrájet. To je strašně zdlouhavé. Proč to nejde rychle?“

A Hospodin říká: „Zapomněli jste ještě na něco. V tom chlebu nejste jenom vy. Je tam ještě voda, je tam k tomu potřeba ještě oheň, jsou k tomu potřeba ještě lidské ruce a další věci. Jde o to, abyste si vy, pšeničná zrna, uvědomily, že jste součástí celku, že patříte k sobě a jenom tenkrát, když to dáte dohromady, tak z toho vznikne ten krásný voňavý chléb. A toto se mají naučit lidé vždycky, když si připravují pokrm.“

Pšeničná zrnka odcházela se zamyšlením. Když přišla řada na vinný hrozen, tak jeden předstoupil a říká: „Hospodine, ty jsi nás stvořil tak, že nás lidé mohou jíst přímo na rozdíl od těch pšeničných zrn, ale ti lidé to nedělají. Oni nás mačkají, lisují, dělají z nás šťávu, dávají nás to do sudu. My chceme, Hospodine, abys to změnil.“ A Hospodin říká: „Ale kdepak. Začátek je podobný jako u těch hroznů. Lidé spolupracují, lidé něco chystají. A pak je tam ještě jedna důležitá věc, jeden důležitý moment. Když je ta šťáva v těch sudech, potom nezbývá člověku než čekat – než čekat, až ze šťávy bude víno. A to je další důležitá věc, kterou se lidé musí učit. Všechno má svůj čas, všechno přichází v ten správný okamžik.“

A tak děti se dočkaly. Už se to blíží, už se to dá spočítat na pár minut. Bratři a sestry, buďme těmi, kteří je budou dál provázet, kteří jim budou ukazovat Boha jako otce, jako tatínka. Buďme těmi, kteří je budou učit prosit nejenom za ty záležitosti, které se týkají nás, ale které se týkají vůbec všech, které jsou ku prospěchu všem. A učme je podle toho třetího příběhu, aby spolupracovaly, aby se učily být částí celku, a když to bude potřeba, aby uměly čekat, protože všechno krásné přichází v ten správný okamžik, v tu správnou chvíli.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Všichni mohou spontánně oslavovat Boha

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.05.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 7,55-60; ž. Žl 97; 2. čt. Zj 22,12-14.16-17.20; evang. Jan 17,20-26;

Všichni mohou spontánně oslavovat Boha11:57
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.64 MB]

Bratři a sestry, my jsme dnes měli možnost vyslechnout dva úryvky od téhož autora. V prvním čtení jsme slyšeli začátek Skutků apoštolských a v evangeliu jsme slyšeli závěr Lukášova evangelia.    Více...


Štěpán byl plný Ducha svatého

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.05.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 7,55-60; ž. Žl 97; 2. čt. Zj 22,12-14.16-17.20; evang. Jan 17,20-26;

Štěpán byl plný Ducha svatého12:43
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.90 MB]

Bratři a sestry, my se vrátíme k dnešnímu prvnímu čtení. Proč teď, v době velikonoční, čteme úryvek, který známe ze svátku svatého Štěpána, tedy z 26. prosince? Je to kvůli té první větě: „Štěpán plný Ducha svatého,“ protože prožíváme období mezi nanebevstoupením a sesláním Ducha svatého a osoba Ducha svatého nám má být bližší.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.