Rubrika Homilie

Oprava obrazu Boha

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.03.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Joz 5,9a.10-12; ž. Žl 34; 2. čt. 2 Kor 5,17-21; evang. Lk 15,1-3.11-32;

Oprava obrazu Boha11:40
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.53 MB]

Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, dnešní texty jsou takové cestovní. Vlastně vypovídají, mluví o tom, že člověk je na cestě. První čtení – skutečná cesta Izraelitů. Evangelní podobenství o, řekli bychom, takové té duchovní cestě, duchovní náplni života.

Začněme u té reální cesty, protože i my se velmi často pohybujeme reálně. Izraelité se dostávají na hranice zaslíbené země – země, která jim byla několik století slibována. Oni tam stojí. Jsou na začátku, kousek od Jericha. Takže řekněme, možná kilometr, možná dva od hranic té země, a zdánlivě něco končí. Oni by si mohli říct: „Končí to. Už jsme tady, a teď čím budeme žít dál? O jakou myšlenku se vlastně opřeme? Protože ti naši předkové žili tou myšlenkou: dostanete tu zemi za dědictví. Ta země vám bude patřit. Teď se to naplňuje. Budeme mít ještě pro co žít?“

Aby bylo jasné, že ano, proto do té zaslíbené země vstupují o Velikonocích. Aby bylo jasné, že nejde o rozhodnutí člověka, že nejde o nějakou dobyvačnou válku, ale že tuto zemi dostávají jako dar. A to je ta myšlenka, s kterou potom mají žít dál ty další generace. Žít z daru. Uvědomit si, že to, co dostávám, je dar.

Musíme si ještě uvědomit, že tady tito lidé, kteří slavili kousek od toho Jericha ty první Velikonoce v zemi Kanaán, co to je za lidi? To jsou lidé, kteří se narodili na poušti. Oni nezažili egyptské otroctví. To zažili jejich rodiče, eventuelně prarodiče, ale ti jsou všichni mrtví. Ale je to generace, která se pohybovala celou dobu po té poušti, byla na cestě a naráz se má usadit. To je obrovská změna.

Když je člověk na cestě, tak má různé obavy. Třeba že ho okradou zloději. V dnešní době, že se poláme auto. Oni se báli, že nenajdou vodu, že nebude jídlo a další věci. Tedy když je člověk v bezpečí ve svém domě, je jaksi zajištěn. Tyto obavy všechny odpadají. Na druhou stranu zase člověk na cestě se chová, řekli bychom, trošku nezodpovědně. Třeba v tom slova smyslu, že zahodí různé odpadky, různý odpad, protože si řekne: „Já tady zítra nebudu. Já tady jenom projíždím. To nebudu muset řešit. To už není moje starost. To vyřeší někdo jiný.“ Tedy jistá nezodpovědnost.

Oni dostávají tu zemi, dostávají s tím to bezpečí, ale mají si uvědomit, že musí převzít zodpovědnost. Zodpovědnost, co s tou zemí bude dál, jak ta země bude nebo nebude prosperovat, a že to nezáleží jenom na nich. Protože tu zemi dostávají jako dar, proto do té země vstupují o Velikonocích. To jsou vlastně největší izraelské židovské svátky.

A jak ta země bude prosperovat? Na to už odpovídá to evangelium. Protože ten problém prosperity nebo neprosperity začíná s každou generací znovu. Každá generace musí nějakým způsobem zapustit kořeny, navázat na to, co tady bylo, a z toho růst. A to všechno vyžaduje vztahy.

Evangelní podobenství, kterému říkáme Podobenství o marnotratném synovi, se správně jmenuje Podobenství o dobrotivém otci a jeho dvou synech. Kdo jsou ti synové? No, to jsme my. Ono těch výkladů je možných vícero. Jeden z těch výkladů říká, že ten mladší syn, to je člověk, který nechce poslouchat. Nechce respektovat žádná pravidla. Je to člověk, který se bouří, který si chce užít. Má rád sebe. Chce žít rozmařilým způsobem života. Nepočítat, protože on se na to nenadřel. Je to člověk, který tedy rád neguje.

Ten starší, to je syn, který se uzavřel do sebe a je nadutý, protože on se domnívá, že je nejlepší: „Já jsem nikdy neporušil žádný tvůj příkaz!“ Je to člověk, který pohrdá druhými. Ta pravidla chodu té domácnosti, toho hospodářství, povýšil na nejvyšší zákon. A taky má rád jenom sebe. Chce, aby ho všichni obdivovali a aby mu říkali, že je nejlepší.

Tedy ten mladší svým způsobem reprezentuje, představuje ty naše chyby, které jsou vidět, které jsou navenek. Ten starší představuje chyby, které jsou vevnitř. Ony pak i ty vevnitř jsou nakonec vidět navenek. Ale prostě oba dva ti synové jsou zároveň v každém z nás.

Pán Ježíš, když to říká Izraelitům, tak to říká ještě v jiném rozměru. Starší syn, to je Izrael. To jsou ti, kteří zachovávají Zákon. To jsou ti, kteří vědí o Smlouvě. Mladší, to jsou pohané. To jsou ti, kteří se vzdálili od Boha, kteří se mu vlastně schovávají.

A tady toto podobenství je také nazýváno „evangeliem v evangeliu“. Evangelium znamená „radostná zpráva“ a toto podobenství je radostnou zprávou, jak se Bůh chová ke svým, řekli bychom, zatoulaným dětem. Toto podobenství na jedné straně vypráví o našich chybách, o tom, jak my se schováváme, jak utíkáme, anebo právě jak se naparujeme tím, že „jsem nikdy nic nepřestoupil“, ale především a hlavně je to podobenství o Bohu, o Dobrotivém otci. Je to oprava obrazu Boha. Protože to podobenství má tři části a ve všech těch třech částech vystupuje ten otec.

V první části přichází ten mladší a řekne mu: „Otče.“ Ale neřekne mu to proto, aby mu vyznal svoje city, ale řekne mu to proto, aby žádal: „Dej mi.“ On chtěl dědictví ještě za života svého otce. „Třetinu. Já nebudu čekat, až ty umřeš. Dej mi to hned.“ Tedy jsou to pokroucené vztahy. Otec vyhoví. Syn odchází, a potom se syn začíná vracet. Tím končí první část. Ve druhé části je to otec, který běží naproti tady tomu synovi, který se vrací zdaleka.

Co je zajímavé, tak český překlad říká: „Dejte mu nové šaty,“ nebo pěkné šaty. „Honem přineste nejlepší šaty,“ tady říká tento překlad. Originál říká: „Dejte mu první šaty.“ Co se tím myslí? No, jednak se tím myslí ta důstojnost, kterou měli první lidé, ale první šaty byly vždycky na kraji, ty, které byly slavnostní. Tedy dejte mu to, co on vlastně opravdu prohýřil, prošustroval, tak protože se vracíš a protože je ti to líto, tak tady nastoupí stoprocentní restituce, návrat k původnímu stavu.

Ta druhá část končí tím hodováním, a ve třetí části je to opět otec, který jde ven z toho domu, aby promluvil se svým starším synem. Opět je tam činný ten otec. Ten starší syn, který tolik lpí na té své bezúhonnosti a na tom, jak nikdy nepřestoupil žádný příkaz v tom podobenství nikdy neřekne svému otci: „Otče.“ Naopak je k němu velmi neuctivý. Pak řekne: „Když ‚tenhle‘ tvůj syn.“ Neřekne „můj bratr, který to prošustroval“, ale „tvůj syn“. Tedy vlastně on svaluje vinu na otce.

A to je další takový rys. My lidé rádi to svalujeme na někoho a hledáme, kdo za to může. Ale celé to podobenství je vlastně podobenství o návratu nebo spíš o našich návratech a o tom, jak Bůh na nás čeká. A čeká úplně na všechny lidi. To je to, co Ježíš chce říct, že Otec si nedá pokoj a bude hledat pořád, dokud u sebe neshromáždí úplně všechny.

Bratři a sestry, toto podobenství má být pro nás na jedné straně upozorněním na ty naše třeba často pokroucené vztahy nebo vztahy, které nejsou v pořádku, ale hlavně má být upozorněním, jaký vztah má náš Bůh k nám přes naše chyby. On je ten, který nám běží naproti, anebo vyjde z hodovní síně, aby nás přivedl k tomu usmíření. A toto má být pro nás velkým povzbuzením na všech těch našich životních cestách.

Kéž na to nikdy nezapomeneme.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Bůh je ten, který nám vychází vstříc

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.03.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Joz 5,9a.10-12; ž. Žl 34; 2. čt. 2 Kor 5,17-21; evang. Lk 15,1-3.11-32;

Bůh je ten, který nám vychází vstříc12:19

Bratři a sestry, všichni nějak prožíváme občas situaci toho mladšího syna, toho, který je označený jako ten marnotratný. A svým způsobem je nám ten marnotratný syn i třeba sympatičtější než ten starší bratr. Ale ono je to trošku jinak. Ježíš pomocí toho podobenství chce říct asi tolik: Na jedné straně je nebeský Otec – Otec, který vyhlíží, který dává svobodu, respektuje a čeká na návrat svých ztracených dětí.    Více...


Oba bratři symbolizují naše chyby

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.03.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Joz 5,9a.10-12; ž. Žl 34; 2. čt. 2 Kor 5,17-21; evang. Lk 15,1-3.11-32;

Oba bratři symbolizují naše chyby12:36
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.86 MB]

Bratři a sestry, už minule jsem říkal, že hlavní myšlenkou všech textů, které čteme letos v době postní, je odpuštění, a tady z tohoto to vyplývá úplně zřetelně. Z odpuštění, usmíření plyne něco dalšího, a to je to, čemu říkáme nový začátek, možnost začít znovu.    Více...


Ochutnejte a podívejte se, jak je Bůh dobrý

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.03.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Joz 5,9a.10-12; ž. Žl 34; 2. čt. 2 Kor 5,17-21; evang. Lk 15,1-3.11-32;

Ochutnejte a podívejte se, jak je Bůh dobrý13:09
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.91 MB]

Bratři a sestry, jestli si vzpomínáte, tak na začátku doby postní jsem říkal, že hlavní myšlenkou textů, které letos budeme číst, je obnova vztahů – člověka k Bohu, člověka k člověku. A dnes to vystupuje z těch textů velmi zřetelně, každý z nás to mohl slyšet.    Více...


I nás Bůh doprovází

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.03.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Joz 5,9a.10-12; ž. Žl 34; 2. čt. 2 Kor 5,17-21; evang. Lk 15,1-3.11-32;

I nás Bůh doprovází12:15
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.78 MB]

Bratři a sestry, jak už jsem říkal na začátku mše svaté, myšlenkou, která propojuje všechna dnešní čtení, je cesta, životní cesta člověka. V prvním čtení jsme slyšeli o cestě Izraelitů z Egypta do zaslíbené země, o jejím závěru.    Více...


Bůh se s námi usmířil

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.03.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Joz 5,9a.10-12; ž. Žl 34; 2. čt. 2 Kor 5,17-21; evang. Lk 15,1-3.11-32;

Bůh se s námi usmířil8:50
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 1.93 MB]

My se dnes spolu se svatým Pavlem zase vrátíme do Korinta. Jenom bych připomněl, že to už druhý dopis, který Pavel píše Korinťanům – druhý dopis, který máme v Písmu svatém. Víme, že Pavel napsal do Korinta nejméně čtyři dopisy.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.