Rubrika
HomilieČasto nám připadá, že Bůh jedná nelogicky
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.03.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Bratři a sestry, jak už jsem zmiňoval, hlavní myšlenkou textů, které letos čteme, je smíření, řekli bychom znovusmíření, obnovení vztahů – především mezi člověkem a Bohem. A z tohoto pohledu se máme také dívat, ať už na evangelium, anebo na čtení ze Starého zákona, vůbec na všechny ty texty. Máme tam vidět především ty lidi - Abráma, apoštoly, kteří si kladou tu otázku: „A jsem tady správně? Jsem na dobré cestě?“
V evangeliu před tím, než co jsme dnes slyšeli, tak tomu předcházela debata, kým je Ježíš. Je skutečně ten očekávaný vykupitel, zachránce? Ježíš do toho říká: „Ano, já to jsem, ale udělám to jinak, než vy čekáte. Půjdu do Jeruzaléma, budu trpět, budu zabit, ale vstanu z mrtvých.“
Říká to apoštolům třikrát, ale apoštolové, jak když to neslyší. Oni se toho bojí. Mají obavy z budoucnosti a o to víc je tam otázka: „Ten, komu věříme, komu jsme svěřili svoje životy, zaslouží si naši důvěru? Je to dobře?“ O to je ta úzkost ještě větší.
Abrám vyšel z města Ur nebo z jeho okolí. Ušel asi 1500 km, došel do zaslíbené země, Bůh mu říká: „Tu zemi ti dám. Dám ti taky syna,“ ale nic se neděje. Abrám i ti apoštolové jsou v určité krizi. U toho Abráma je to vidět víc. On si říká: „Bože, proč nic neděláš?“
Že je něco v krizi, to ještě neznamená, že je to špatně. Kritický stav znamená, že musí dojít třeba u člověka k rozhodnutí. Člověk v kritickém stavu je ve fázi, kdy je před ním rozhodnutí. Jde o to, aby udělal dobré rozhodnutí. A někdy se toho bojíme, tady těchto okamžiků. Ten příklad, především toho Abráma, jeho jednání, nám asi dává návod, jak postupovat v těchto chvílích.
To první, co je, tak on to řeší s Bohem, protože se to týká jeho a Boha. Nebojí se říct mu o té své úzkosti. Mám stáda, mám majetek, poslechl jsem tě, přestěhoval jsem to všechno, a ty mi slibuješ. Ale mně se zdá, že se nic neděje. Navíc mi říkáš, že dostanu tu zemi, ale já nemám syna.
Nám často připadá, že Bůh jedná nelogicky. Přece měl bych mít syna, a pak se můžeme bavit o té zemi. Ale bavit se o té zemi, když nemám dědice, to je přece nelogické.
Máme si uvědomit, že Bůh často, velmi často jedná jinak. Nám to připadá zvláštní, ale je to jinak. Není to zvláštní, je to prostě jinak, je to v jiném pořadí. Bůh znovu opakuje to, co už několikrát tomu Abrámovi slíbil, a teď dochází k něčemu, co se nedá popsat navenek. Je to vnitřní rozhodnutí. Abrám dává Bohu svou důvěru, víru. Víra, důvěra, můžeme mezi to položit rovnítko. A Písmo říká: „Bůh ho uznal za spravedlivého.“
Co to znamená? To neznamená, že je bez chyby, to neznamená, že je dokonalý, ale v morálním a biblickém konání je spravedlivý ten, kdo dává každému, co mu patří. Usiluje o to dávat každému, co mu patří. Přesně podle té Ježíšovy věty: „Císařovi dávejte to, co je císařovo, a Bohu dávejte to, co je Boží.“ A především, že ten člověk usiluje to takto dělat v obtížných chvílích, v obtížných situacích svého života. O to je to cennější.
A Bůh dělá další krok, který je nelogický: „Uzavřeme smlouvu.“ My bychom čekali, že Bůh řekne: „Tak budeš mít syna, a až budeš mít toho syna, tak uzavřeme tu smlouvu.“ Ale je to zase v jiném pořadí, než bychom to udělali my.
„Uzavřeme smlouvu.“ Je to zvláštní rituál. Je to rituál, který byl běžný v té době, že se vzala ta zvířata, zabila, rozpůlili je, položili je na okraj cesty, a ti, kdo uzavírali tu smlouvu, prošli mezi těmito zvířaty. Netuším proč, ani jsem nezjišťoval, z čeho tady ten rituál vychází, ale Bůh v tuto chvíli sestupuje na úroveň Abráma a obyvatel té země. Oni to tak dělali. Bůh ví, že nejsme schopni vystoupit k němu, a proto kde je to možné, sestupuje k nám. To celé vlastně už naznačuje jednání Pána Ježíše, který přichází a mluví způsobem, který je pro nás pochopitelný.
Nicméně to, že Bůh říká: „Uzavřeme smlouvu,“ tak neznamená, že by jednal jenom Bůh. Smlouva je záležitostí minimálně dvou, a každý musí přidat svůj díl. Abrám to má všechno nachystat, a potom mu nezbývá než čekat. A to je moment, který známe všichni velmi dobře. „Proč Bůh nejde? Proč Bůh nejedná?“
Uzavření té smlouvy, ale především její dodržování, je spojeno s námahou, s obtížemi. Abrám musí odhánět ty dravce. Musí usilovat o to, aby ta smlouva byla neporušená. Protože kdyby ti dravci sežrali nebo nějakým způsobem znečistili ta zabitá zvířata, ta smlouva by byla neplatná. Tedy to je ta jeho námaha. A ono to trvá. A to si říkáme velmi často: „Pane Bože, proč nic neděláš? Já jsem tě prosil, já jsem tě prosila, a ono se nic neděje.“ Děje, ale velmi často se to děje v jiný čas, než bychom to udělali my. Ten Boží čas je jiný. Ten Boží čas je vždycky ten nejvhodnější. Akorát právě jde o to, že my to vidíme ze svého pohledu.
Když se dva lidé dívají na stejnou věc, jeden se bude dívat zleva, druhý zprava, každý z nich to bude vidět jinak. To stejné bude platit, když se jeden bude dívat shora, jeden zespoda. A toto si máme uvědomit. Bůh přichází, aby uzavřel smlouvu. To je partnerství. To je velmi důležitá věc, protože smlouva znamená, že ti dva respektují jeden druhého a říkají: „Máme stejnou důstojnost. Jsme postaveni na roveň.“
Nejdřív uzavírá Bůh smlouvu s Adamem, a sice že Adam bude pečovat o Eden, o tu zahradu, a bude se starat o to, aby se do té zahrady nedostalo zlo.
Druhou smlouvu uzavírá Bůh s Noemem: „Postav loď, a zachráním tebe a celou tvoji rodinu.“ Později ještě Bůh uzavírá novou smlouvu s ním a říká: „Už nikdy nepřijde tak hrozná potopa.“
A třetí smlouva, o které čteme v Písmu svatém, je smlouva s Abrámem. Bůh na člověka nespěchá. Ta smlouva je proces. Ona je ukončena tím, že Bůh změní Abrámovi jméno na Abrahám. Tedy Bůh chce, abychom do té smlouvy jakýmsi způsobem dorostli. Neříká: „Musí to být teď, okamžitě, okamžitá změna,“ ale dává člověku možnost do toho dorůst.
V té smlouvě jde především o tu zemi: „Tvému potomstvu dám tuto zemi, od Egyptského potoka až k velké řece, k řece Eufratu.“ Tedy je to vlastně míněno od řeky Nilu po Eufrat. Izraelité byli vždycky tak malý národ, že by nebyli schopní tak velké území osídlit. O to tady nejde, o nějaké geografické zabrání půdy, ale v Egyptě je jedna velká civilizace, která vyznává pohanské bohy, a v Mezopotámii je druhá velká civilizace, která vyznává opět pohanské bohy, ale jiné. Ale mezi nimi je prostor, a ti Izraelité jsou zasazeni do tohoto prostoru. Je to prostor především myšlenkový, a je to prostor, v kterém oni mají vyznávat a hlásat svoji víru v Hospodina, víru, která je úplně jiná než ty víry ostatní, ale je svědectvím.
Bratři a sestry, Bůh chce uzavřít smlouvu s každým z nás. Chce to takto obnovit. Každý z nás se dostává do takových kritických stavů, jako Abrám nebo ti apoštolové. U apoštolů je to vyjádřeno těmi slovy, že Petr neví, co by řekl, tak mluví o stavbě těch stanů. A každý z nás se čas od času dostane do podobné situace.
Vyprošujme si na přímluvu Abráma nebo apoštolů, abychom dokázali v těch chvílích dobře obstát. A prosme Boha, aby nám dal vždycky dostatek síly a svých darů, abychom poznali, která ta cesta je správná.
Kéž se nám to s Boží pomocí podaří.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
13.03.2022
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Naše farnosti již pomáhaly obětem války. V době 1. světové války žili na území našich farností Italové násilně vystěhovaní z okolí Tridentu, aby "snad" nepomáhali italské armádě. V matrikách jsou vedeni jako uprchlíci, ale byli nuceně přesídleni. Narodili se zde jejich děti, jsou zde pohřbeni jejich zemřelí. Bylo jim zde zima a trpěli depresemi. Podle jejich svědectví byli šťastni, že s nimi byl jejich farář a udržoval jejich společenství.
V pátek jsem mluvil s ředitelem Diecézní charity, nabídnuté ubytovací kapacity v diecézi byly vyčerpány. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.02.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Bratři a sestry, chtěl bych se společně s vámi zamyslet nad dnešním prvním čtením. Vystupuje v něm člověk, kterého my známe pod jménem Abrahám, ale tam bylo ještě jméno Abrám. Je to ten stejný člověk, ta stejná osoba, ale zatím v tom vyprávění má jméno, které mu dali jeho rodiče.
Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.02.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, hlavní myšlenkou, hlavním tématem všech dnešních textů je víra. Jak vypadá moje víra? Je slabá, je silná, je ryzí nebo je něčím zatížená, je nějak pokroucená, anebo je opravdová, skutečná? Tady tuto otázku si zpravidla klademe při nějakých význačných příležitostech, a tuto otázku si položil taky žalmista. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.02.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Když se člověk podívá na hvězdy, tak má v sobě takový majestátní pocit. Někdy ho přepadne bázeň. Mnozí básníci tvořili básně, když se dívali na hvězdnou oblohu. Je velmi známý výrok filosofa Kanta. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.03.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Bratři a sestry, než začnu mluvit blíže k dnešnímu úryvku z listu Filipanům, tak bych chtěl připomenout aspoň v kostce okolnosti vzniku listu. Apoštol Pavel je ve vězení a Filipy byly první církevní obec, kterou Pavel založil na evropském kontinentu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.03.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Já začnu takovou poznámkou. Pokud jste dobře poslouchali první čtení, tak jste si říkali: „To je nějaký divný s tím Abrahámem, že se tam říká Abrám.“ Jedná se skutečně o jednoho a téhož člověka, který se svým původním jménem jmenoval Abrám, a když s ním Bůh uzavřel smlouvu, ve které mu řekl, že mu dá zemi a že ho učiní praotcem velkého národa, tak na znamení té smlouvy mu také změnil jméno na Abrahám. Více...