Pátek 29.03.2024, bl. Ludolf, Taťána
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Rodina je místo, kde se všichni mají snažit udělat něco navíc

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.12.2018 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Svátek Svaté rodiny
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Sam 1,20-22.24-28; 2. čtení 1 Jan 3,1-2.21-24; evangelium Lk 2,41-52;

Rodina je místo, kde se všichni mají snažit udělat něco navíc13:20
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.03 MB]

Bratři a sestry, svátek Svaté rodiny nám nabízí celou řadu myšlenek. Jedna ta myšlenka, jeden směr, kterým bychom se mohli ubírat v těch úvahách je třeba to, že Ježíš prožil většinu svého života ve skrytosti. Když si odmyslíme začátek v Betlémě, tam asi nějaký ten rok. Potom asi tři nebo čtyři roky v Egyptě ve vyhnanství, a většinu do těch třiceti let v Nazaretě. A tady toto období charakterizuje to, že řekneme, že Ježíš žil všedním životem.

Každý spisovatel, každý filmař, scénárista, režisér hledá něco neobvyklého. Knihy se nepíší o všedním dnu. Filmy se netočí o každodenní práci. Vždycky se hledá něco výjimečného, něco, co odlišuje toho člověka od těch ostatních, protože to všední, to je přece nezajímavé. A tomuto „nezajímavému“ způsobu života Ježíš věnoval třicet let, na všech těch místech – Betlém, Egypt, hlavně Nazaret.

Říkám se tomu také nazaretské ticho, ve kterém se Ježíš připravoval na tu svou misi, ale především tím, že tam zůstal těch třicet let, tak říká: „To má smysl.“ Tady ten všední, každodenní život, to není něco, čeho by se člověk měl snažit nějak zbavit, ale je to něco, co má člověk proměňovat, dávat tomu smysl a usilovat o to prožít každý den. A k tomu, aby člověk dokázal takhle prožít, řekněme, ten všední den, musí brát někde sílu.

V prvním čtení i v evangeliu jsme slyšeli o dvou rodinách. První čtení z knihy Samuelovy, bylo to z první kapitoly. Kdyby někdo měl chvilku čas, tak si přečtěte doma celou tu první kapitolu z první knihy Samuelovy, to vyprávění o Elkanovi a jeho dvou ženách, Chaně a Penině. A potom v evangeliu o rodině nazaretské. Obě ty dvě rodiny jsou vylíčeny, že chápou a berou svůj život jako pouť. Tedy pouť jako něco, putování k Bohu. Putování k cíli v nějakém duchovním směru.

My žijeme ve světě, kde rodiče velmi často předávají svým dětem peníze, majetek, eventuelně vědomosti, znalosti. Na to se hodně dbá, aby vystudoval nějakou prestižní školu, aby se toho hodně dozvěděl. Ale to je vlastně teorie. Méně často už rodiče předávají svým dětem nějaké dovednosti, a co je ještě méně, tak je to to vědomí o tom, že ten život má také duchovní rozměr.

Svátek Svaté rodiny nás vyzývá, vybízí, právě zvlášť v tyto roky, abychom si uvědomili, že rodina je místo, kde se formuje také, řekli bychom, to duchovno, to, že si to dítě uvědomí a že si z té rodiny odnese právě tady toto vědomí, že můj život má být tou poutí – poutí k Bohu. Místem, kde se snažím k Bohu co nejvíc přiblížit.

My se tak nějak trošku domníváme, že tady ta náboženská formace je záležitostí nějakých institucí – církve, fary, vyučování náboženství a podobně. Ale právě v tom Starém zákoně, oni dobře věděli, že to je záležitost rodiny, že tam se přebírají tady tyto postoje, tyto názory. Tedy předat vědomí toho, že můj život má cíl a má mít také směr, abych se k tomu cíli dostal.

V prvním čtení jsme slyšeli, řekněme, střed toho příběhu. Na začátku bylo vyprávění o tom, jak vůbec vlastně se tam dostali, kdo to je ten Elkana. Je líčen jeho rodokmen. Elkana znamená „Bůh si získal“. Ten rodokmen je tam líčený taky proto, že Elkana a jeho rodina pochází z původních obyvatelů Kanaánu. Jejich prapředkové nebyli Izraelité, ale oni se přidali k tomu společenství víry. Přidali se tady k této, řekněme, duchovní cestě. Tedy společenství víry není něco uzavřeného, omezeného na nějaký národ, na nějakou rodinu, na nějaké místo, ale je volně přístupné každému, kdo chce přijít.

Žili v místě, které se jmenuje Ramataim, což my známe z Nového zákona jako Arimatie. Doslova to znamená dvojí vyvýšeninu. No, a Elkana má dvě ženy: Peninu, to znamená korále, a potom má Chanu. Také to překládáme jako Annu. Z toho Chana jsou ta česká jména Anna a Hana. A to znamená „Bůh se smiloval“ nebo „Boží smilování“.

Chana nemá děti a druhá žena, Penina, se jí za to posmívá a říká to, co se říkalo v těch dobách: „Tys musela udělat něco špatného. Bůh tě trestá. To není jen tak samo sebou.“ Nicméně je tam i vylíčeno to, že Elkana miloval obě své ženy, Chanu dokonce ještě víc. A Elkana s celou svojí rodinou chodí každý rok do svatyně v Silo, aby poděkoval. Zřejmě je to návštěva, která se konala v době, kdy sklidili úrodu, takzvaných dožínek.

V evangeliu jsme dnes slyšeli o tom, jak Svatá rodina navštívila Jeruzalém u příležitosti velikonočních svátků.

A tady, když se vrátíme do toho Starého zákona, tak jde uprostřed té obětní hostiny Chana do té svatyně, kde je Boží archa, a tam se modlí. Je to vzor prosebné modlitby. Prosí za to, aby dostala ten dar syna, dítěte. Ten dnešní svátek nás učí a připomíná nám, že lidský život je dar. Člověk, jakkoliv toho ví o vzniku života a jak to v člověku funguje sebevíc, tak vždycky má být jenom správcem. To je naše místo. Nikdy nemáme být pány, protože to potom dopadne špatně.

Prosí tedy, aby dostala ten dar syna. A tady se setkáváme s takovým zvláštním momentem. Přijde kněz Heli, vidí ji, jak se modlí, a domnívá se, že je opilá.

V evangeliu také se dozvídáme, řekli bychom, určitém nedorozumění. Tam není nic špatně, ale právě ten dnešní svátek nám připomíná, že najít, porozumět tomu druhému, že to je velmi těžké.

„Proč jste mě hledali?“ Nevěděli? Ale oni nepochopili. Josef a Maria jsou také na cestě a pořád vrůstají, pořád vlastně musí objevovat, musí usilovat pochopit svého a Božího Syna. Tady to úsilí pochopit toho druhého je nikdy nekončící proces, z kterého právě jakýmsi způsobem vyplývá, že lidé žijí spolu. Ale pokud tady od tohoto člověk ustoupí, tak se vztahy začnou hroutit. Ale někdy je to pěkně velká dřina.

Nicméně tedy nakonec Eli, když mu to Chana vysvětlí, proč tam je, co tam dělá, tak vlastně mluví jako prorok. Oznámí, že ano, tvoje prosba byla splněna.

Prostředek jsme slyšeli. Uprostřed zase té oběti, která byla tedy velmi velká, některé překlady říkají dokonce, že přivedli tři býčky. Té mouky bylo skoro čtyřicet kilo. No, a měch vína, to je nějakých patnáct litrů, i více třeba. A tedy uprostřed té oslavy ta Chana si najde čas, aby šla zase do té svatyně a přednesla děkovnou modlitbu. Tady tato děkovná modlitba a vůbec ty Chaniny modlitby se staly vzorem pro modlitbu Izraelitů. A my tu Chaninu modlitbu děkovnou známe, ale v podání někoho jiného – Panny Marie.

Když si to někdo přečte a srovná si to – to, co řekla Chana, když děkuje za narození Samuela, a potom když si přečteme chvalozpěv Panny Marie, když se setká s Alžbětou, tak řekneme: „Vždyť to je skoro stejné.“ Ano, protože oni to znali, oni to studovali a byl to vzor.

Rodina je místo, kde se mají předávat, říká se tomu tradice, kde se mají předávat vlastně tyto vzory. To, že děti učíme, aby řekly prosím, aby řekly děkuji. A máme je naučit, aby to neříkaly jenom člověku, ale aby to říkaly také Bohu.

Bratři a sestry, oba ty příběhy vlastně skončily každý trošičku jinak. Samuel, tam se říká, že zůstal před Bohem navždy. To neznamená, že by se nikdy už nevrátil domů. Tam není míněno, že zůstane nadosmrti v Silo. Samuel je jeden z největších proroků. Je to prorok, který pomazal za krále nejdříve Saula, potom Davida. Jsou nám vylíčeny celé jeho životní osudy. Byl to prorok, který byl zase poslán, aby třeba i těm králům říkal: „To neděláš dobře. To bys měl změnit.“ Tedy je to veliká, veliká postava Starého zákona. Ale on měl zůstat před Hospodinem. To je to, ať bude, kde bude, tak si má být vědom toho, že patří Bohu. Že jeho život je spojen s posláním, které mu dává Bůh.

Ježíš, Boží Syn, se vrátil z té pouti domů, do Nazareta, kde žil ještě další roky, až do té třicítky. Tedy vrátil se do toho ticha proto, aby s námi sdílel ten všední každodenní život.

Ještě možná stojí za zmínku to, že evangelista schválně říká, že Ježíšovi bylo dvanáct. Protože povinností jít na tu pouť, zúčastnit se svátků v Jeruzalémě bylo až od třinácti let. Ježíš tedy od začátku dělá něco navíc.

Rodina je místo, kde se všichni mají snažit udělat něco navíc, takzvaně vyjít si vstříc, vyjít jeden k druhému. A potom to bude vlastně takové, jak to bylo opravdu v té rodině nazaretské.

Bratři a sestry, život v rodině není jednoduchý, ale je to poslání člověka. Rodina je takové to nejmenší společenství. A kéž vás všechny, kteří žijete v rodině, kéž vás posiluje to vědomí, že Ježíš žil v těchto svazcích třicet let. A kéž toto je nějakým způsobem vzorem rodičům, dědečkům, babičkám, ale také všem vychovatelům, abychom dokázali předávat a ukazovat ten ideál rodiny nazaretské.

Kéž se tak s Boží pomocí stane.



Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.