Měj stejné provinění - dělej dobro

	Měj stejné provinění - dělej dobro	12:40
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.81 MB]

Bratři a sestry, asi zopakuji to, čím jsme začínali mši svatou, a sice ten svátek Ježíše Krista Krále je poměrně nový. Vyhlásil ho papež Pius XI. v roce 1925 v prosinci, takže poprvé se slavil na podzim roku 1926. A ten Pius XI. ho vyhlásil v reakci na to, že v Evropě, a nejen v Evropě, ve světě, nastupovaly takzvané totalitní systémy. Tedy ať už ta totalita rudá, černá, hnědá už se objevovala. A všechny tady tyto autoritářské režimy mají jedno společné, a sice osobují si to, že říkají „jenom my máme pravdu“ a zneužívají autoritu. Takovými mistry tady v tomto vlastně byli římští císaři, kteří dokonce o sobě říkali, každý z nich o sobě říkal: „Já jsem bůh.“

A potom je tady vždycky všude přítomná taková ta, řekli bychom, autorita peněz, která nějakým způsobem deformuje vztahy a ten, kdo má ty peníze, tak je v pokušení myslet si, že si může koupit úplně všechno a úplně každého.

A tak svatý otec vyhlásil tady tento svátek Ježíše Krista Krále. Je to proto, že Kristus má tady ten titul v Písmu svatém. V té době, kdy Pán Ježíš žil jako člověk na této zemi, tak to byl běžný titul pro panovníka. Ježíš tam má i jiné tituly jako Pán, Vznešený a další. A my bychom mohli dneska říct klidně: „To se vztahuje i na prezidenty, na všechny.“ Ten svátek chce připomenout každému člověku, aby správně užíval autority, kterou dostal. Aby s ní správně nakládal.

Každá autorita omezuje totiž nějaké svobody toho, kteří jsou jí podřízeni. A morálka říká, že autorita má právo omezit ty svobody natolik, nakolik je to nutné a nakolik se stará a pečuje. Pokud se nestará a nepečuje, tak není správné, když ta autorita omezuje svobodu člověka.

Autorita má také vést správným směrem. Autorita má ukazovat správnou cestu. Má vydávat svědectví pravdě. Ještě se k tomu dostaneme.

Bohužel lidstvo je plné okamžiků, kdy tomu tak nebylo. Jak jsme četli z knihy proroka Daniela, tak my jsme četli se scény nočního vidění. To noční vidění má pět obrazů. My jsme četli až ten pátý. Ty čtyři, to jsou různé říše, které jsou přirovnávány ke zvířatům, která drtí, boří, ničí. Potom je ten pátý obraz a přichází někdo jako Syn člověka. Všichni víme, že Ježíš tento titul používal velmi rád pro sebe. A tento Syn člověka není souzen. Ty říše a jejich představitelé byli odsouzeni. Ale jemu byla dána moc, protože on nepřichází, aby ničil a bořil, ale přichází, aby vedl, aby uzdravoval, aby ukazoval cestu, aby pečoval, aby chránil.

Kniha proroka Daniela byla původně v ústní formě, zapsané to bylo až mnohem později. Je napsána jako spis pro povzbuzení v době pronásledování za vlády syrského krále Antiocha IV., který o sobě říkal: „Já jsem zjevení boha.“

Zjevení apoštola Jana bylo napsáno někdy kolem roku 100 za vlády císaře Trajána, který dal ten předpis, jakýsi právní základ Římské říši, jak postupovat proti křesťanům. Opět se ukazuje, že tady bude pronásledování, a církev se na toto chce připravit. A i to slovo, které posílá Jan těm církevním obcím, vlastně všem, které s ním byly v kontaktu, tak je vyzývá a říká: „Uvědomte si, kdo se opravdu o vás stará.“

Ti politici mají jednu takovou „krásnou“ vlastnost. Ona není krásná, není vůbec krásná. Buď jenom slibují, anebo když něco dávají, tak velmi často dávají na dluh. Ale každý dluh se jednou bude muset splatit a je to velmi nezodpovědné vůči těm, kteří přijdou po nás, protože už jsou dopředu zatíženi tím, že mají splácet za něco, co někdo nějakým způsobem třeba ve své rozmařilosti rozházel.

A svatý Jan říká, co pro nás udělal Pán Ježíš a proč mu tedy máme věřit - tomu, který nás miluje, který nás svou krví zbavil hříchu. Pán Ježíš nebyl ten, který by jenom mluvil, který by jenom sliboval, který by za sebe poslal někoho jiného. Svou krví, tím, co udělal o Velikonocích, nás zbavil hříchu, udělal z nás královský národ a kněze Boha, našeho Otce.

To znamená, on nás posílá, abychom toto zvěstovali. Kněz, latinsky pontifex, znamená „stavitel mostů“. Každý kněz tedy má stavět mosty – mezi člověkem a Bohem, mezi člověkem a člověkem. A tady Jan říká: „Všichni jsme tedy těmi kněžími. Všichni jsme posláni, abychom toto zvěstovali.“ Z tohoto pohledu tento svátek se dotýká také každého z nás.

A když se dostaneme k evangeliu, tak tam už je Ježíš přímo souzen. Pilát vyjde ven a zeptá se těch, kteří žalují, to znamená velerady a saduceů: „Jakou žalobu vznášíte?“ A oni říkají všechno možné, ale Pilát říká: „Ale to mně nepřísluší. Do toho já se nebudu montovat.“ Až potom řeknou: „Říkal, že je židovský král.“ A tady na tomto najdou společnou řeč. Ale Pilátovi se to nezdá. On se vrátí a říká: „Ty, ten svázanej, zbitej, ty jsi židovský král?“ V tuto chvíli Pán Ježíš se pokusí vyburcovat Piláta, aby Pilát přemýšlel. Aby užíval svůj rozum, svoje vzdělání, aby pochopil, že tady něco nehraje. Aby to připustil. A tak mu pokládá tu otázku: „Máš to ze sebe, nebo ti to řekli jiní?“ Jenže Pilát je vzdělán v tom, čemu se říká umění rétoriky. A tam je taková poučka. „Když vám někdo položí nepříjemnou otázku, odpovězte otázkou.“ Tomu se říká určitá frajeřina. Tím se to odrazí, velmi elegantně. Většinou lidé tomu zatleskají.

A Pilát si možná taky říkal a myslel: „Tak jsem se z toho šikovně dostal.“ Jenomže Ježíš ho nechtěl přivést do úzkých. Ježíš chtěl, aby Pilát používal svůj rozum, svoje schopnosti. A tak to Pilát sice, řekněme, odrazil, ale ke své škodě. Odpověděl otázkou. Dopustil se velkého omylu.

„Tvůj národ, to je velekněží.“ Velekněží, velekněžská rodina – třicet, čtyřicet lidí. Velerada sedmdesát dva lidí. Saduceové, farizejové. Možná stovka, možná dvě stovky. Ale ten národ v té době už se počítal na milión lidí. A tady ta zkratka, tak chyba je v tom, že ty elity se domnívají: „My jsme ten národ. Nás několik může mluvit úplně za všechny.“ Ale to vůbec není pravda.

A teď přijde ta koruna toho: „Čeho ses dopustil?“ Čeho se dopustil Pán Ježíš? Proměnil na svatbě v Káni vodu ve víno, uzdravil deset malomocných, několika slepcům vrátil zrak, uzdravil několik desítek, možná nějakou stovku chromých, vzkřísil z mrtvých tři lidi. Tohoto se dopustil, a teď se má z toho zodpovídat. A on se z toho zodpovídá, protože říká: „Já jsem přišel, abych vydal svědectví pravdě.“

A to je snad asi největší poselství tohoto svátku. A sice, pravdu si nelze koupit. Pravdu nelze vlastnit. Když někdo moc často říká: „Já mám pravdu,“ tak je to podezřelé, protože takový člověk zpravidla s tím manipuluje a vytváří si nějakou svoji vlastní pravdu.

Na pravdě lze mít účast. Pravdu lze bohužel zašlapat a potlačit nebo potlačovat. Pravda je něco, co hájí Ježíš Kristus a říká: „Pravda zároveň vás dovede k životu. A vy si musíte vybrat – buď zvolíte pravdu a život, anebo, i když třeba to tak nahlas neřeknete, pak zvolíte lež, a ta lež vede ke smrti.“

Bratři a sestry, ten dnešní svátek je, řekli bychom, výzvou k tomu, aby se všechny autority zamyslely nad tím, jak používají tu moc, to, co jim bylo dáno. Nejde jen o autority státní, ale společenské, o autority v rodinách a tak dál. Prostě o všechny. Ale hlavně je to výzva pro nás, abychom si uvědomili, že Pán Ježíš nás vybízí a říká: „Měj se mnou účast na této pravdě. Měj se mnou účast na tomto, co já tady říkám. A ‚měj stejné provinění‘, dělej dobro. Snaž se poct těm, kteří to zrovna potřebují, protože tak napodobíš mě, Božího Syna, a budeš mít život.“

Bratři a sestry, koneckonců ten dnešní svátek je připomínkou toho, že každá lidská autorita má začátek a bude mít jednou konec. Ta Boží autorita je tu navěky. Ne proto, že by si ji Bůh nějakým způsobem uzurpoval, ale proto, že nás vykoupil svou krví.