Rubrika
HomilieMiluj Boha, protože on miluje tebe
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.11.2018
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 6,2-6; 2. čtení Žid 7,23-28; evangelium Mk 12,28b-34;
Bratři a sestry, v úryvku, který jsme nečetli, jakoby předcházejícím úryvku z Markova evangelia, se saduceové ptají Pána Ježíše, jak to bude se vzkříšením zemřelých. A když právě tento učitel Zákona slyší Ježíšovu rozumnou odpověď a správnou odpověď, tak se odvažuje položit mu také otázku. Ti saduceové chtěli vést s Ježíšem polemiku. Ale tato otázka, které přikázání je první ze všech, to není vedeno snahou vyvolat nějakou diskuzi nebo dostat Ježíše, jak se říká, do úzkých. Zde je to vedeno snahou poučit se. On opravdu chce být poučen.
Vlastně on má nějaký názor a chce se ujistit o tom, jestli jeho názor je správný, co na to říká rabi Ježíš z Nazareta. A teď slyšíme známé vyznání víry Izraele: Slyš Izraeli.
My jsme nedávno četli a rozjímali ten úryvek, kde Ježíš uzdravuje slepého u Jericha: „Pane, ať vidím.“ A teď k tomu můžeme přidat, řekli bychom, druhý rozměr: „Pane, ať slyším.“ Nejedná se tady o uzdravení člověka, který by byl hluchý. Všem těm aktérům, kteří tam v tom úryvku vystupují, tak uši slouží dobře. Ale jde o to, čemu říkáme ten duchovní sluch, schopnost opravdu slyšet, co ten druhý říká, a správně to vyhodnotit. Jaksi pustit to k sobě dovnitř.
Vypráví se takový příklad, myslím že to pomůže pro ilustraci, jak se seznámí v severní Americe jeden indián s člověkem, který žije v New Yorku. Ten newyorkčan pozve indiána k sobě na návštěvu, indián přijede a když jdou po ulici, tak naráz indián říká: „Tady je někde cvrček.“ A ten newyorkčan říká: „Tady je samý auto. Tady je rachot, rambajs, to se ti asi něco zdá.“ Ten indián říká: „Ne, je tady někde.“
Chvíli hledá a v takové spáře v omítce najde toho cvrčka. A ten newyorkčan říká: „Je vidět, že máš dobrý sluch.“ Indián zakroutí hlavou a říká: „To je v něčem trošku jiném.“ Jdou dál, naráz se zastaví ten newyorkčan a říká: „Tady někdo ztratil peníze. Slyším cinkat mince.“ Ten indián se usměje a říká: „Vždyť jsem ti to říkal. Nejde o uši, uši máte v pořádku, slyšíte dobře, ale jde o to chtít.“ Jde o to uvědomit si, co tady zaznívá a chtít to slyšet a vnímat to.
Máme si uvědomit, bratři a sestry, že naše náboženství záleží na slově. Mluví o tom často svatý Pavel. Víra je z hlásání. Dostala se k nám proto, že nám ji někdo zvěstoval. Ať už nějaký hlasatel nebo naši rodiče, nějaký kněz nebo učitel nebo kdokoliv jiný. Zkrátka a dobře, my jsme slyšeli tu zvěst o Pánu Ježíši.
Pro Izraele v době starozákonní to byla především zvěst o vysvobození z Egypta. A oni měli stanoveno tady tu modlitbu nebo řekli bychom to, čemu se říká Šema Jisra'el , Slyš Izraeli, se stalo základem ranní a večerní modlitby. Tady ten text je ve druhé knize Mojžíšově, potom je zopakován v páté knize Mojžíšově v rámci takzvané Mojžíšovy závěti, kdy Mojžíš jim říká: „Toto je velmi důležité. Nezapomeňte na to. Z toho to vyvěrá, že Hospodin je Bůh, je náš Bůh.“
Ono to „jediný“ se dá přeložit taky jako jedinečný, a sice že on má jedinečný vztah k nám lidem a my můžeme mít jedinečný vztah k němu.
Rabínům šlo o to, aby Izraelité tento text nejen říkali, ale aby v něj věřili, aby ho rozjímali. A tak vymysleli ještě jednu takovou pomůcku. V tom slově šema je poslední písmeno ajin, a v tom jediný je poslední písmeno, když se čte v hebrejštině, dálet. Když se spojí ta dvě písmena, ajin a dálet, tak to v hebrejštině znamená svědek nebo svědectví. A oni tato dvě písmena rabíni v textu, když to bylo napsáno, napsali větší, aby z toho tak jako vystupovali. Tedy vlastně ten, kdo to čte, aby mu bylo jasné, nejde o to to přečíst, ale jde o to o tom svědčit. A takto rabíni postupovali častěji a měli velmi rádi, řekli bychom, tyto tajenky a jinotaje. Tedy jde o to o tom svědčit.
Nebezpečí každé naučené modlitby tkví v tom, že po nějaké době i ta nejkrásnější slova člověk začne říkat automaticky. Velmi na toto myslel svatý Augustýn a modlil se za toto. Měl na mysli hlavně svátosti a eucharistii a prosil a říkal: „Pane Bože, ať mi to nezevšední. Ať to krásné, co máme, je pro nás stále krásné. Ať to vnímáme jako něco jedinečného, něco nádherného.“
A tak, bratři a sestry, zkusme se zamyslet nad slovy modliteb, která říkáme. Může nám pomoci třeba to, že tu modlitbu nebudeme říkat zpaměti, ale že ta slova budeme číst, protože zaměstnáme tím také naše oči. Může nám pomoci to, že tu modlitbu nebudeme říkat jenom v duchu, ale že budeme vyslovovat. To by mělo vést k tomu, že zpomalíme. Že to nebudeme, jak se říká, hrnout. Protože u modlitby nejde o to něco odříkat, nejde o rychlost, ale jde o to, abych se setkal s Bohem, protože to je skutečná modlitba.
Co říká tady toto první přikázání? Když to čteme v té třeba páté knize Mojžíšově, jak jsme to dneska slyšeli, a potom jsme slyšeli Ježíšovu odpověď, tak se to trošku liší. Ježíš to rozšířil na čtyři takové kategorie: Celým srdcem, celou duší, celou myslí a celou silou. V té páté knize Mojžíšově byly ty kategorie jenom tři. Když si uvědomíme, že v době Pána Ježíše a v době starozákonní to bylo přesně naopak, srdce bylo považováno za místo rozumu, uvažování, a hlava spíš za místo nějakého citu, ale hlavně za místo, odkud pramení teda slova, tak Ježíš říká: „Bůh chce člověka celého.“ Tedy to srdce jako myšlení, rozum. Duše, to jsou přání, to po čem toužíme, naše touhy. Potom tedy jsou tam slova a tou silou jsou myšleny skutky, to co děláme. Tedy je v tom obsažený celý člověk.
Proč chce Bůh celého člověka? No, protože Bůh se nám dává také celý.
Ve starém zákoně říká Mojžíšovi: „Já jsem Bůh s vámi, já jsem Bůh pro vás, já jsem Bůh Osvoboditel.“ V Novém zákoně k tomu přidáváme: „Ježíš Kristus je náš Vykupitel.“ On přichází, přichází celý a Ježíš tu byl celý, dal všechno. A tak z toho důvodu i po nás Bůh žádá, abychom s ním byli pořád, abychom byli jeho učedníky. Nejenom v neděli, ne jenom když něco slavíme, nebo abychom se k němu neobraceli jenom tenkrát, když něco potřebujeme, ale zkrátka a dobře, aby v našem životě byla jednota, aby tam nebyla nějaká rozpolcenost.
Právě na konci tady toho vyprávění, myslím toho dialogu s tím zákoníkem, Ježíš mu říká: „Nejsi daleko od Božího království.“ Je to velmi podobná situace jako s tím bohatým mladíkem. Tomu taky Ježíš říká: „Jedno ti schází.“ Tady tomu zákoníkovi taky chybí jedna věc, uvěřit že ten, s kým se baví, je Boží Syn. Jestli uvěřil, neuvěřil, to nevíme. Je ten příběh opět otevřený. A stejně tak je to otevřené v životě každého z nás. Ale Ježíš nám předkládá tady tuto myšlenku a říká: „Miluj. Miluj Boha.“ My bychom spíš čekali, že uslyšíme: „Boj se ho, poslouchej ho,“ já nevím co, zachovávej. Ale první je „miluj“. Proč? No, protože on miluje každého z nás.
Bratři a sestry, ať budeme zažívat cokoliv, chvíle radostné nebo třeba i obtížné, mysleme na to, že Bůh miluje nás a očekává, že my mu to budeme oplácet.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.10.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 6,2-6; 2. čtení Žid 7,23-28; evangelium Mk 12,28b-34;
Bratři a sestry, my se v dnešním evangeliu setkáváme s učitelem Zákona, který přichází k Ježíšovi s upřímným dotazem. To je to první. Mnohokrát už jsme slyšeli, že přišli, já nevím, saduceové, farizejové, učitelé Zákona, aby Ježíše chytili za slovo, aby nastražili léčku. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.11.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 6,2-6; 2. čtení Žid 7,23-28; evangelium Mk 12,28b-34;
Když se řekne přikázání, tak nás napadne Desatero, deset. A tak si říkáme: „Je to jasné. Proč se ptá tady ten znalec Zákona?“ Ale jak šel čas, tak židovští učenci, rabíni, si vzali to, čemu my říkáme pět knih Mojžíšových, oni tomu říkají knihy Zákona, a začali z nich vypisovat všechna nařízení, všechny příkazy, ale taky všechny zákazy. Více...