Rubrika
HomilieBůh je ten, který nám vychází vstříc
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.03.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Joz 5,9a.10-12; ž. Žl 34; 2. čt. 2 Kor 5,17-21; evang. Lk 15,1-3.11-32;
Bratři a sestry, všichni nějak prožíváme občas situaci toho mladšího syna, toho, který je označený jako ten marnotratný. A svým způsobem je nám ten marnotratný syn i třeba sympatičtější než ten starší bratr. Ale ono je to trošku jinak. Ježíš pomocí toho podobenství chce říct asi tolik: Na jedné straně je nebeský Otec – Otec, který vyhlíží, který dává svobodu, respektuje a čeká na návrat svých ztracených dětí. Na druhé straně je vlastně jeden ten syn. My jsme ten „jeden syn“. Občas hrajeme roli toho mladšího, který rozhazuje někde v daleké zemi, a občas hrajeme roli toho staršího, který trucuje někde za barákem a nechce jít dovnitř. Ono se to v nás střídá, ale my jsme oba ti synové, a Bůh je ten, který nás čeká.
Tady vlastně v tomto podobenství Ježíš představil určitý koncept Boha Otce. Boha, který má pochopení pro svoje dílo, Boha, který nechce své dílo v žádném případě zničit. Chce mu dát maximum svobody, proto dovolí synovi odejít, ale také nabízí maximum odpuštění, proto mladšího syna vyhlíží a za starším vyjde ven z domu.
Jací jsme jako ti synové, jako ty děti? V podstatě pořád nás trápí to, co trápilo tady ty syny v tom podobenství. V první řadě je to myšlenka, že jsme nesvobodní. Syn, ten mladší, chce užívat, chce rozhodovat, chce být nezávislý. Ano, dokud má otcovy peníze, tak mu to jde. Starší má pocit pořád, že ho otec sleduje, přiděluje práci, pořád kontroluje. A tak hledáme různé úniky a myslíme si, že budeme potom svobodní. Ale opak je pravdou. Naopak člověk potom zabředne a stane se závislým na někom nebo na něčem jiném.
Oba ti synové trpí také velkou drzostí, takovou neomaleností. Je to vidět víc u toho mladšího: „Otče, dej mi podíl z majetku, který na mě připadá.“ No, kdy se dělí majetek? Když rodiče zemřou. Syn vlastně v tom podobenství říká: „Táto, já nebudu čekat, až umřeš. Rozděl to hned.“ A dostává podle tehdejších zvyklostí jednu třetinu. Starší syn dostával dvě třetiny. Pobral to, odešel, chtěl být svobodný.
Ale i ten starší je taky dobře přidrzlý. Když se mladší vrátí domu, trucuje, nechce jít dovnitř, otec vyjde ven a on říká: „Když se vrátil tenhle tvůj syn…“ Neříká „můj bratr“, ale „tenhle tvůj syn“, který rozházel, promarnil… Jinými slovy, táto, tys ho blbě vychoval, ty za to můžeš, že to takhle dopadlo. Já ne, ale ty jo!
Takže to je první vlastně taková špatná vlastnost, nevděk, snaha nějakým způsobem svalovat tu vinu na někoho druhého, neochota si vlastně přiznat, že mě něco trápí, a neochota třeba i právě čekat.
Potom v tom podobenství, když se vrátíme k tomu mladšímu, se vlastně na něho valí jedna katastrofa za druhou. On si to neuvědomuje. Když užívá ty peníze, nemyslí na to, že jednou dojdou, protože se nesnaží nějakým způsobem doplňovat svůj majetek. Toto je část, kterou on zavinil. Potom se tam objevuje okolnost, kterou on asi nemohl nějakým způsobem změnit nebo něco s tím dělat: nastal v té zemi veliký hlad. Ale seběhlo s to. Když mu došly peníze, nastal v té zemi veliký hlad.
Je to Ježíšovo vypravěčské mistrovství, kdy právě ukazuje životní okamžiky, které my dobře známe. Za něco můžeme sami, a potom něco se k tomu přidá. A zpravidla to tak bývá, že to jde ruku v ruce. Zažívali jsme to s covidem, zažíváme to teď s tou válku. Zkrátka a dobře, je to tak. A člověk, pokud není prozíravý, tak se dostává na dno.
A právě zde Ježíš vysvětluje důležitou okolnost. Dokud je člověk, jak se říká, na té šikmé ploše a valí se někde dolů, tak si to často neuvědomuje. Anebo když za ním někdo přijde a snaží se ho varovat, snaží se ho napomenout, buďto to odmítá, anebo nakonec si třeba řekne: „Tak jo,“ přijme to, ale nedělá nic.
Je skutečně faktem, že jestliže se má člověk změnit k lepšímu, tak se takzvaně musí odrazit od dna. Ale předtím na to dno musí dopadnout. Boha to netěší. Bůh z toho nemá radost. Ale protože dal svobodu, tak tu svobodu respektuje. A proto syna vyhlíží. Ale čeká. Nenutí ho k návratu a syn se musí rozhodnout sám.
Že je ten syn na dně poznáváme z toho, že si teda sednul a říká: „Mám hlad, pasu ty vepře,“ což byla velmi potupná práce pro Izraelitu, protože oni vepřové maso nejedí a vůbec vlastně ani tato zvířata nechovají.
„Mám hlad, nikdo mi nechce nic dát, jsem na tom hůř než nádeník.“ Když se ten příběh probírá při přípravě na první svatou zpověď, tak děcka už dneska nevědí, kdo je to nádeník. To je dělník, který dostal práci na jeden den. Večer po skončení pracovní doby dostane výplatu, ale neví, jestli si ho najmou zítra. On má tu perspektivu na jeden den, a potom žije ve velké nejistotě.
A tady ten syn si uvědomil, že nemá ani tu perspektivu toho jednoho dne. Že je na tom opravdu teda hodně špatně. A teď on šel celou dobu dopředu, pryč od táty, do svobody, do světa, užívat a tak. A teď se zastavil u té ohrady těch vepřů. A co bude muset udělat? Jít zpátky. Tam si uvědomil, co měl, co ztratil a uvědomí si taky, že to může získat zpět, ale bude se muset vrátit.
My se strašně neradi vracíme. Nám se nechce, protože když se vrátím, to přiznávám svou chybu. Jak budu vypadat? Ale on, protože už se odrazil od toho dna, tak je mu jedno, jak bude vypadat.
Ježíš tady krásně líčí i to rozhodnutí: „Vstanu, půjdu.“ A pak vstal a šel. To jsou dvě věci. Kolikrát si říkáme, jo, já to udělám. Ale až za chvílu. Až zítra.
„Vstal a šel.“ Tady vlastně úplně cítíme, jak tomu synovi těžknou nohy, když jde právě k tomu otci. Ale otec ho vyhlíží a otec přibíhá. Ježíš tady v tomto podobenství chce podtrhnout tu skutečnost, že Bůh nám to ulehčuje, jak to jenom jde. Není to tak: „Musíš dojít až támhle k té metě, a potom nějak…“ Ne. Přibíhá. Otec přibíhá, přichází na pomoc.
Stejně tak s tím druhým, který se ztratil doma, nikam neodešel, ale stejně tak je ztracený. I k němu jde. Tam zas vychází někam před dům, za dům, to nevíme, to je jedno, ale otec dělá ten krok. Proto také svatý Pavel, když mluví tady o tom smíření, tak říká: „Vyzýváme vás Kristovým jménem: nechte se smířit s Bohem.“ My si často myslíme, že my se smiřujeme. Bůh je ten aktivnější. Bůh je ten, který nám vychází vstříc, takže to vyjádření „nechte se smířit, přijměte to smíření“ je naprosto v pořádku a odpovídá právě tomuto podobenství.
Ještě je tady jedna taková věc, kterou mnozí lidé říkají: „Tak tak ten otec mu to vrátil všechno zpátky?“ Otec mu vrátil důstojnost: „Seš zpátky synem.“ Otec mu dává novou šanci. Nechci říct druhou, už možná několikátou. Další šanci. Ale v tom podobenství je ošetřeno vlastně i to, jak to bude dál s tím majetkem, když otec říká tomu staršímu: „Všechno, co je moje, je přece i tvoje.“ Ten mladší tu svou třetinu totiž už rozházel a jemu tam, jak se říká, nepatří ani hřebík. A on, pokud to myslí vážně, tak teď bude muset pracovat, hodně tvrdě pracovat, aby se uživil, aby získal nějaký majetek, aby se zabezpečil.
Takže ono to není tak, že by Bůh sebral nebo ten otec že by sebral tomu staršímu a dal tomu mladšímu. Tomu mladšímu vrací důstojnost a říká: „Můžeš počítat s mou pomocí, můžeš začít znovu a já ti budu pomáhat, já ti budu fandit.“
Bratři a sestry, často musíme začínat znovu. Často nějakým způsobem si uvědomujeme, že jsme se vzdálili nebo zatvrdili. Mladší se vzdálil, starší se zatvrdil. Ale vzpomeňme vždycky na toto podobenství a vzpomeňme na to, že Otec nám běží vstříc, eventuelně vychází před dům, aby nás našel, aby to dal všechno do pořádku. Děkujme za to a využívejme tuto příležitost a tuto vlastnost našeho nebeského Otce.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.03.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Joz 5,9a.10-12; ž. Žl 34; 2. čt. 2 Kor 5,17-21; evang. Lk 15,1-3.11-32;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, dnešní texty jsou takové cestovní. Vlastně vypovídají, mluví o tom, že člověk je na cestě. První čtení – skutečná cesta Izraelitů. Evangelní podobenství o, řekli bychom, takové té duchovní cestě, duchovní náplni života. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.03.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Joz 5,9a.10-12; ž. Žl 34; 2. čt. 2 Kor 5,17-21; evang. Lk 15,1-3.11-32;
Bratři a sestry, už minule jsem říkal, že hlavní myšlenkou všech textů, které čteme letos v době postní, je odpuštění, a tady z tohoto to vyplývá úplně zřetelně. Z odpuštění, usmíření plyne něco dalšího, a to je to, čemu říkáme nový začátek, možnost začít znovu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.03.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Joz 5,9a.10-12; ž. Žl 34; 2. čt. 2 Kor 5,17-21; evang. Lk 15,1-3.11-32;
Bratři a sestry, jestli si vzpomínáte, tak na začátku doby postní jsem říkal, že hlavní myšlenkou textů, které letos budeme číst, je obnova vztahů – člověka k Bohu, člověka k člověku. A dnes to vystupuje z těch textů velmi zřetelně, každý z nás to mohl slyšet. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.03.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Joz 5,9a.10-12; ž. Žl 34; 2. čt. 2 Kor 5,17-21; evang. Lk 15,1-3.11-32;
Bratři a sestry, jak už jsem říkal na začátku mše svaté, myšlenkou, která propojuje všechna dnešní čtení, je cesta, životní cesta člověka. V prvním čtení jsme slyšeli o cestě Izraelitů z Egypta do zaslíbené země, o jejím závěru. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.03.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Joz 5,9a.10-12; ž. Žl 34; 2. čt. 2 Kor 5,17-21; evang. Lk 15,1-3.11-32;
My se dnes spolu se svatým Pavlem zase vrátíme do Korinta. Jenom bych připomněl, že to už druhý dopis, který Pavel píše Korinťanům – druhý dopis, který máme v Písmu svatém. Víme, že Pavel napsal do Korinta nejméně čtyři dopisy. Více...