Kristus na kříži má tvář Ukrajiny

Kristus na kříži má tvář Ukrajiny

11:51

Bratři a sestry, na První neděli postní čteme evangelium o tom, jak Ježíš byl pokoušen na poušti. Je to důležitý úryvek, protože lidé hlavně v době Starého zákona si kladli otázku, jestli je možné v okamžiku, kdy je člověk pokoušen, jestli je možné odolat. A právě Ježíš nám ukazuje, že ano, že možné to je.

Nicméně tedy pod vlivem událostí, které se dějí kolem nás, jsem si dovolil přečíst jiné evangelium. Evangelium, které podle mě přiléhá a vyjadřuje pocity nás mnohých právě k tomu, co se děje. Je to text, který většinou čteme na Velký pátek. To je vlastně úryvek z Janových pašijí. Zpívá se to. Možná když to takhle slyšíme čtené, tak je to víc takové syrové a třeba se to nás i víc dotkne.

Přemýšlel jsem nad otázkou, jak prožít letos dobu postní. A došlo to i ke mně, tato otázka, od vás. Jak ji prožívat? Naše ruce, naše hlava by chtěla něco dělat, ale ty možnosti jsou velmi omezené. A tak jsem si vzpomněl právě tady na to evangelium, které jsem vám přečetl.

Samozřejmě i ty konotace v tom jako „nepiš: on říkal, že nesmí se tomu říkat válka, hrozí za to deset let vězení“. Napřed se šlo takovou tou salámovou metodou, tedy že se ta Ukrajina rozpalceluje postupně jako ty Ježíšovy šaty, a teď naráz: „Ne, vezmeme to všechno!“

A co teď člověk tváří tvář tomu obrovskému zlu může dělat? Jak znovu říkám, naše možnosti jsou velmi omezené. My bychom chtěli něco udělat a podobáme se tak Marii a Janovi, kteří stojí pod křížem. Podobáme se tak Marii Magdaléně a Marii Kleofášově, které tam byly taky.

Budeme se vlastně na tu scénu dívat po celou dobu postní. Máme ji tady v kostele. Měli bychom nad tou scénou rozjímat, protože to není jednoduché. To není vůbec jednoduchý okamžik, ať už v životě Panny Marie nebo svatého Jana Evangelisty. A není to jednoduchý okamžik v životě nikoho z nás.

Uvědomme si, že tam mělo být dvanáct apoštolů. Jeden přímo zradil a dalších deset se schovalo. Stát pod křížem, to vyžaduje velkou odvahu a velkou duchovní sílu. Máme si ji vyprošovat. Máme rozjímat nad těmi slovy, která tam říká Ježíš.

Můžeme říci, že v dnešních dnech Kristus má určitě tvář Ukrajiny a všech těch trpících. Na nás je, abychom měli tvář Jana Evangelisty a Marie, nebo i těch dalších Marií.

„To je tvá matka,“ a od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě.

Ještě, než se zastavíme tady u toho, tak bych se chtěl vrátit znovu k té myšlence, že z naší přirozenosti my chceme něco dělat. Maria a Jan taky chtěli něco dělat. Ale ty možnosti byly omezené a vždycky, když člověk udělá i to, co může, narazí na strop. A ten strop je teď v tuto chvíli velmi nízko. Ten prostor je velmi malý.

Když jsem byl v Římě, tak vyšla kniha, kterou napsal kardinál Agostino Casaroli, a v té knize popisuje vyjednávání. On vedl dlouhé roky vyjednávání Vatikánu s těmi východními režimy. Jezdil k nám, ale i do dalších zemí. Ta kniha se jmenuje Martirio de la paciencia - Mučednictví trpělivosti nebo Mučednictví klidu. On tam vlastně popisuje, jak zjistil, že ho podvádějí. To se stalo u nás. Postavili kolem něho skupinku lidí oblečených jako kněží, dokonce je naučili latinsky Otčenáš, a oni to byli samí estébáci. On v tu chvíli to nevěděl, až později to zjistil. Poznal, jakou opravdu škaredou hru s ním hrají. A věděl, že v okamžiku, kdy by se nějak rozčílil nebo dal najevo nějakou slabost, tak že jednak zesměšní jeho, ale jednak že to bude mít dalekosáhlé důsledky pro celé to vyjednávání a pro církve tady v tom východním bloku. A tak tam popisuje, jak to bylo hrozně těžké. A byly to víceméně dvě desítky let, kdy to bylo takhle těžké.

Vraťme se k tomu, co říká Ježíš: „To je tvá matka.“ A co udělá svatý Jan? „A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě.“

Za normálních okolností my jsme tak rozběhaní, že nežijeme spolu, ale že žijeme velmi často vedle sebe. Ne že bysme k sobě měli fyzicky nějak daleko, ale máme tolik aktivit, tolik zájmů, tolik starostí, že vlastně, řekli bychom, ty naše vztahy kloužou po povrchu. Ne spolu, ale vedle sebe. Paradoxně tahle hrozná situace nás spojila. Hodně lidí je naladěno na stejnou vlnu. Je to zase něco trochu jiného než s tím covidem. Ale je to velmi podobné.

„Vzal ji k sobě.“ Co to znamená? Znamená to udělat tomu druhému ve svém životě místo, pustit ho k sobě, počítat s ním. Vnímat jeho bolesti, ale vnímat i jeho radosti. Na toto bychom neměli zapomenout. Uprostřed toho velkého zla bychom si měli všímat dobra, všech věcí, které se povedly, které se nějakým způsobem podařily, to, kdy jeden člověk byl k druhému dobrý, kdy jeden druhému pomohl. Toto by nemělo zapadnout, protože jsme konfrontováni právě s obrovským zlem.

„Vzal ji k sobě.“ Byl mezi nimi vztah. Můžeme říci, takový jako mateřský a synovský, protože Maria byla o dost starší než Jan Evangelista.

Bratři a sestry, samozřejmě je tady pořád ta otázka, co můžeme udělat v tuto chvíli. Jsou různé aktivity. Můžeme se přihlásit jako dobrovolníci. Můžeme nabídnout, že někoho doma ubytujeme. Můžeme přispět do různých sbírek. Je to tam velmi rozdělené. Když člověk hledá, tak zjistí, že jsou sbírky, které vybírají přímo na zbraně, jsou sbírky, které vybírají spíš na takové ty ochranné pomůcky, a pak jsou čistě humanitární sbírky, které vlastně poskytují oblečení, hygienické prostředky a tak dál a tak dál. V tuto chvíli je to takto. Nemysleme si, že neděláme nic.

Já bych řekl ještě, jsme konfrontováni s jednou takovou myšlenkou: Ty jsi věřící, ty musíš pomáhat. Omyl. Protože z toho by bylo: Já jsem nevěřící, tak nemusím pomáhat. Ne. Ta povinnost pomáhat vyplývá z toho, že jsme lidé. Jeden člověk pomáhá druhému, protože jsme všichni lidé. A tuto povinnost mají všichni lidé bez rozdílu věku, náboženství, toho, kde jsou. Křesťan jako věřící člověk vidí v tom druhém člověku trpícího Krista, a proto je pro něho snazší pomáhat. Proto je mu to víc přirozené, víc blízké. Ale v žádném případě nepřistupme na tu demagogii „ty to máš za povinnost“. Všichni to mají za povinnost, za stejně velkou.

Nakonec bych asi ještě zmínil jednu postavu 20. století, papeže Pia XI., který nesmírně miloval Čechy. Jsou na něj památky v té české koleji v Římě, v Nepomucenu. A když byla na podzim roku třicet devět podepsána takzvaná Mnichovská dohoda, u nás se tomu říká diktát, tak on napsal britskému premiéru Chamberleinovi dopis, ve kterém mu píše. Budu to parafrázovat. Říká, pane ministerský předsedo, nemyslete si, že když jste obětovali Československo, nemyslete si, že se to nedotkne Britského impéria a lidí v Británii.

Toto bylo na podzim 38, za deset let v roce 48 Britské impérium už neexistovalo. Premiér Chamberlain zemřel během 2. světové války na rakovinu a papež Pius XI. zemřel v roce 39. Zemřel, protože nabídl svůj život za Československo. A zdá se, že Bůh tady tuto jeho oběť přijal. Nikoho nevybízím k tomu, aby nabízel svůj život nebo aby se nějak obětoval, ale chtěl bych vybídnout k tomu, abychom takové ty potíže, obtíže, starosti, které s sebou přináší všední den, to, co se nám nelíbí, abychom to obětovali. Jednak proto, že je doba postní, ale jednak proto také, že na té Ukrajině je tak hrozná válka, a abychom to obětovali na ten úmysl, aby toto zlo co nejdříve skončilo.