Rubrika
HomilieZa zlem války stojí lidé
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.02.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
8. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sir 27,5-8; 2. čtení 1 Kor 15,54-58; evangelium Lk 6,39-45;
Bratři a sestry, jsou to v podstatě přesně dva roky, co jsme se začali potýkat s pandemií covidu. A vlastně se začalo mluvit o tom, kdo za to může, odkud se to vzalo, nakolik za to mohou lidé a nakolik ne. A můžeme říci, že lidskou společnost v mnoha zemích to rozdělilo.
A dnes vlastně prožíváme druhou velmi těžkou zkoušku, druhý velmi silný nápor zla. A u tohoto zla války je úplně jasné, že za tím stojí lidé. Já nechci říct jeden člověk. Ten jeden je vždycky nahoře na té pyramidě a ten to pak nějak oznámí. Ale kdyby kolem něho nebyli lidé, kteří by byli s ním na tom zlu spolupracovat, tak by se to nikdy nestalo.
Tento útok zla je v mnohém vlastně ještě drtivější. Ale má stejné následky. Rozděluje. Rozděluje lidi a ničí člověka jako jedince v tom, že ho zabíjí. Ničí vztahy, ničí společnost.
Na dnešní neděli bylo možné zvolit zvláštní texty. My jsme nechali texty z 8. neděle mezidobí. Proč? Protože minulou neděli Ježíš pronesl zásadní výzvu: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ To je vlastně, řekněme, jádro Ježíšova kázání. Ježíš tady tím vysvětluje, proč přišel na svět. Protože v první fázi Bůh povolal svět, vesmír, člověka k existenci, k bytí. A měla to být existence, ve které by nemělo místo zlo. Nicméně právě tím, že člověk se tedy odvrátil, rozhodl se jít vlastní cestou, tak se tu objevilo zlo. A Bůh posílá Ježíše proto, aby obnovil svět. Bůh mohl taky, obrazně řečeno, nebo jak se říká lidově, zlomit nad námi hůl a mohl říct: „Já už s vámi nebudu mít nic společného. Nechám vás v tom zlu, ať se v tom utopíte.“ Ale posílá Ježíše, a ten přináší plán obnovy, záchrany.
A v tom jádru je ta věta: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ Protože pro Boží milosrdenství nám byla dána tato další šance.
No, a v dnešním evangeliu Ježíš pokračuje v té řeči a už vlastně vysvětluje na příkladech, proč tady ta jeho cesta je jediná cesta, která vede k cíli. Je to jediná cesta, která má smysl. Člověk je pořád v pokušení hledat si nějaké jiné cesty.
Může slepý vést slepého? Všichni vědí, že nemůže. Slepý má v pořádku nohy, má v pořádku ruce a může jít. Ale nemá tu informaci, na kterou stranu má jít, aby to bylo správně. Tu mu musí dodat někdo jiný.
Ježíš vlastně tady v tomto chce říct: „Uvědomte si, že mě potřebujete. Že jste jako ta koťata, která, když se narodí, tak jsou slepá, a potřebují někoho, kdo se o ně postará. Kdo jejich slabosti nezneužije, ale bude o ně pečovat.“
V roce 1998 jsem byl na kurzu němčiny v Německu v Norimberku, v Bamberku a tak. A v Norimberku víte, že jsou takové ty velké stavby, které tam vznikly před II. světovou válkou a vlastně v jejím začátku. A všechno to mělo sloužit k propagaci nacismu. A v jedné té stavbě byla tenkrát výstava, která se jmenovala Fascinace a násilí. Byla velmi působivá a velmi dobře vlastně psychologicky vysvětlovala to, jak člověk je ochotný nastoupit na nějakou tu slepou cestu, protože je fascinován tím, jak ten diktátor zvládá ty věci řešit rychle. On nařídí a stane se to.
My jsme měli na vojně takového velitele, který prostě večer přišel a rozhodl se, že jedna kancelář se rozdělí a budou z ní dvě. Přišel, řekl několik sprostých slov a nařídil správci budov, aby okamžitě byl vydán materiál a přes noc, aby tam ti vojáci postavili tu příčku. Ráno přišel, příčka byla. Opět řekl několik sprostých slov a řekl: „Já jsem vám to říkal, že to tady bude.“ Takhle jedná diktátor.
Některé lidi to fascinuje. Zvlášť, pokud je to v jejich prospěch. Ale málokdy si člověk uvědomuje, že je právě za tím násilí. I u té příčky v těch kancelářích, vždyť ti lidi měli mít volno. Ti lidi měli odpočívat a rozhodně nebylo nutné to takto hrotit přes noc. Ale takhle to diktátoři dělají.
Některé lidi, jak říkám, to fascinuje a zpravidla, že se dostali do pasti, zjistí dost pozdě.
A my máme vlastně ještě jeden takový problém. My vidíme, řekli bychom, různé úhly pohledu a snažíme se tím omluvit si třeba svoje váhání. My s tím zlem takzvaně koketujeme, trošku. Aby to neomezilo naše pohodlí, vždyť to bude mít na nás dopad a podobně.
V této situaci v těchto dnech, které vlastně prožíváme, ty dny jsou neradostné, ty zprávy jsou velmi smutné, často kruté, tak mám radost z jedné skutečnosti. Mluví o tom děti. Děti a mládež. Je potřeba o tom mluvit. Je to dobře a mluvte s nimi o tom doma. A ty děcka říkají: „Vždyť on lže. Oni lžou.“ Nebo zase na druhou stranu: „Tak chcou jim pomoct? Tak ať to pošlou. Ať to udělají hned. Anebo jim teda nechcou pomoct, tak ať se nevymlouvají.“
Že prostě v těch dětech a v té mládeži je smysl pro realitu, smysl pro pravdu a spravedlnost a nebojí se pojmenovat ty věci skutečnými a pravými jmény. Je to velmi důležité právě v tuto chvíli. Protože pokud se budeme nějakým způsobem pořád, jak se říká, abysme neurazili, abysme to a abysme to anebo ono, tak se do toho zamotáme.
Když jsem chodil do školy, tak jsme měli učitele dějepisu na základce. Byl to starý pán a on vždycky chtěl, abysme si na začátku roku do toho sešitu na první stránku napsali latinskou větu Historia magistra vitae – Historie je učitelkou života. A on tady tuto zásadu velmi hájil. A teďka vlastně já jsem si na to vzpomněl a říkám si, když vidím a slyším, co se říká, vždyť to jsou přesně ty stejné věty, které právě před druhou světovou válkou zaznívaly z Německa. Je to ta stejná demagogie, jsou to ty stejné lži, akorát u toho tolik nekřičí. Ale je to stejné.
A tady k té větě, že teda historie je učitelkou života, já bych teda přidal: Kéž by. Kéž by byla. Nebo musíme udělat všechno pro to, aby byla. Protože samo ne. Samo se to nestane. Ono je to tak, jak přicházejí na svět nové a nové generace, tak jako se musí děti v první třídě naučit číst a psát, předtím se musí naučit se obléct, zavázat si boty a podobně. Tak se také člověk, i ten malý člověk musí učit co je dobré, co je správné, a co je naopak špatné. Co je spravedlivé a co je nespravedlivé. Svým způsobem lidstvo pořád stojí na začátku a nikdy vlastně ten úkol nebude splněný, protože přicházejí noví a noví lidé. Je to úkol pro celé lidstvo, pro celé dějiny.
V tuto chvíli, kdy na nás to zlo tak útočí, tak si právě i často říkáme, a jestli to má cenu. A tady bych připomněl to, co říkalo dnešní druhé čtení, co píše Pavel Korinťanům: „Proto buďte pevní, moji milí bratři, nedejte se zviklat a vždy vynikejte v díle Páně. Víte přece, že vaše námaha není marná, když ji konáte ve spojení s Pánem.“
Znovu bych připomněl to, co už jsem říkal několikrát. Korintští křesťané žili mezi vysloužilými římskými vojáky a důstojníky, mezi řeckými obchodníky. To jsou vlastně teďka zase ty dvě skupiny – na jedné straně vojáci, na druhé straně ti obchodníci. A teď vlastně nějakým způsobem tady v tomto prostředí prožívat svoji víru, ukázat, že tedy já vlastně vyznávám jiné hodnoty.
Takže to první, co vlastně máme udělat, je modlit se. Určitě. Protože Pán je to, kdo ukončuje ty války. Pán svým zásahem může zjednat pořádek. Může zjednat spravedlnost, ukončit toto utrpení. Ovšem my musíme dát najevo, že o to stojíme.
Druhá věc je samozřejmě přispět, jak je to možné. Ať už penězi, materiálem nebo časem. Jak, zkrátka a dobře, je to v našich možnostech.
A to třetí, nepodlehnout tomu zlu. Nerezignovat. Tam, kde jsem. „Proto buďte pevní, nenechejte se zviklat, vynikejte v díle Páně.“ Mohli bychom taky říci, vynikejte v dobrém díle.
Jde o to, abychom nějakým způsobem se snažili překonávat to rozdělení. A to začíná tam, kde jsme. To začíná tím, že budeme dobří jeden k druhému. Že budeme hledat cesty, jak to udělat, abychom byli dobří jeden k druhému. Především slovem. To je totiž to poselství, které zaznělo na konci evangelia: „Dobrý člověk vydává z dobré pokladnice svého srdce dobro. Jeho ústa mluví to, čím přetéká srdce.“
První je totiž slovo. Za slovem potom následuje čin. Ale ten je až dál. Usilujme, bratři a sestry, tedy o to, abychom už svým slovem, tím, co vlastně šíříme, jak jednáme, jak mluvíme s druhými, abychom tím šířili dobro. To nevadí, že to dobro je, řekli bychom, v jiné zemi, pro nás daleko od té války. To nevadí. Jakékoliv dobro má význam. Ze spousty malých dober vzniká dobro veliké.
Takže tedy nenechme se zviklat, a to zlo se snažme paralyzovat tím, že budeme konat co nejvíc dobra, co nejvíc dobrého, které je v našich silách.
Kéž nám Pán k tomu žehná a pomáhá.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.03.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
8. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sir 27,5-8; 2. čtení 1 Kor 15,54-58; evangelium Lk 6,39-45;
Bratři a sestry, když teologové usilovali o to charakterizovat, řekněme, jedním pojmem, jedním slovem Starý a Nový zákon, tak pro Starý zákon vybrali termín stvoření, a to stvoření je znázorněno, symbolizováno světlem. Více...