Les Moraves (recenze)
Dr. František Ehrmann
Literární kritika knihy Lapôtre, A.: Les Moraves, in Lapôtre, A.: L’Europe et le Sant Siège a l’époque carolingienne, première partie, Paris 1895, str. 91–170.
Ehrmann, František: Les Moraves (recenze), Hlídka, roč. XXIV, 1897, s. 830–839.
A. Lapôtre, S. J.: „Les Moraves“,
stať (str. 91.–170.) díla L’Europe et le Saint Siège a l’époque carolingienne.
Première partie: Le pape Jean VIII. (872–882.)
Paris, Alphonse Picard et fils. 1895. 8°. 367.
Máme tu slavné dílo před rukama. Nadšenou chválu vyvolalo v posudcích francouzských, vlašských, německých i našich.1) Lapôtre spojuje v něm nejživější obrazivost s kritickým soudem a všude se snaží vypátrati pravdu objektivní. „Obraz papeže Jana VIII. a činitelů tehdejšího papežského dvora je podán plasticky, nestranně a věrně.“2) „Kniha Lapôtrova je velikou rehabilitací papeže Jana VIII.“3) K tomu druží se nad míru lehký, vzletný sloh.
Nás nejvíce zajímají vřelé sympatie, kterými píše o věcech slovanských. Ano oddíl „Les Moraves“ (str. 91.–170.) je pro nás
1) »Český Časopis histor.« r. III. seš. 1.
2) Pastrnek v »Českém Časop. hist.« r. III. str. 3.
3) ib. str. 9.
tím zajímavější, čím více se ho snažily některé naše „svobodomyslné“ listy zneužiti k osočováni tisku katolického. Podáváme tedy tuto obsah oddílu onoho, ve více odstavců rozděleného.
V úvodě (str. 91. n.) do statě této Lapôtre uznává, že historie Moravy v 9. století je sice v hlavních obrysech známa; ale touží na to, že není dosud s dostatek proniknuta, těmto hlavním obrysům že dosud chybí život. A jakoby hlavní ty obrysy naznačiti chtěl, dí, že tato historie se podobá „řídkému dramatu, kde vidíme mladý národ, kterak najednou z říše temnosti vystupuje, kterak úžasně rychle se povznáší ku slávě a kultuře křesťanské, kterak otřásá Německem, – ale hned zase náhle, jakoby vyhaslý meteor, zapadá v noc temnosti a v otroctví“ (str. 92.).
Po úvodě pak následuje odstavec nadepsaný „Morava“ (str. 92. až 95.), který obsahuje následující myšlenky: Němci na celém východě sousedí se Slovany. Němci výboji Karla Velikého a založením západního císařství položili pevný základ k jednotě národostní a k pokroku ve vzdělanosti a snadno si podmaňovali Slovany, velikým počtem knížat, a to často navzájem nepřátelských spravované, tak že všichni Slované od Polabí a horního Dunaje až po Uhry více méně těžko nesli jho panství německého.
Moravané do r. 846. na slovo poslouchali pánů německých, až Rostislav pomocí německou stal se osvoboditelem své vlasti a zakladatelem Moravy křesťanské. Ovšem že se s Rostislavem nedali najednou pokřtiti všichni Moravané; protiviloť se jim náboženství cizí „netoliko proto, že bylo náboženstvím nepřátel jejich, nýbrž i proto, ... že biskupové a kněží němečtí se jim neukazovali u oltáře, nýbrž na bojištích, a dávali pociťovati ne sílu svého kázání, nýbrž převahu svých hord válečných.“ Lapôtre dokládá toto tvrzení svoje příklady kroniky fuldské a s politováním zaznamenává, že z této příčiny do Rostislava pomalu jen se ujímala na Moravě víra křesťanská.
Rostislav umínil si, že práci evandělickou vzpruží a sjednotí. Ale na západ se nechtěl obrátiti o pomoc, aby snad Němcům nepodal nového důvodu k panství beztoho nesnesitelnému; od Říma pak pro jeho styky s Němci také dostatečné přízně se nenadál. A proto se obrátil do Cařihradu,1) kde jej také vlídně přijali.
Od str. 95.–100. následuje odstavec o sv. Cyrillu. Konstantin, který s rouchem řeholným přijal jméno Cyrill, nar. r. 827.2) v Soluni, sousedící na všech stranách se Slovany. Konstantin studoval v Cařihradě filosofii, mathematiku, astronomii, hudbu, dialektiku a ostatní vědy, kterým se tam vyučovalo, a vynikl tak, že mu svěřeny vysoké úřady na dvoru císařském. „Krása jeho andělská, kouzlo jeho osoby a vzdělanost jeho ducha byly by mu otevřely dvéře do všech komnat v paláci císařském.“ Ale jeho jediná snaha byla, státi se pravým filosofem, t. j. poznati Boha a vědy krásné a užitečné. Do 24. roku věku svého
1) Lapôtre má za to, že ne právem míní někteří, jakoby se Rostislav hned byl onrátil do Říma, tvrdě, že list Hadrianův svědčí o události pozdější. (V. str. 94. pozn. 4.)
2) protože umřel 14. února r. 869. ve 42. věku svého.
byl učitelem filosofie. Potom přinesl oběť nesmírnou, stav se missionářem Kozarův — a zásluhy si dobyl nejenom tím, že Kozary obrátil na víru křesťanskou, nýbrž i tím, že nalezl a s sebou přinesl ostatky sv. Klimenta. Ale sil fysických mu ubývalo. Tu přišli poslové od krále moravského žádat hlasatelů víry křesťanské. „Císař Michael III. a jeho rada uznali, že slavnému filosofu jediné sluší svěřiti podnik tento dosahu neobyčejně velikého“; a Cyrill se nezdráhal přijati nového břemena, jediné sobě vymíniv, aby nebyl odlučován od svého draze milovaného bratra Methoděje.
Následující odstavec (str. 100.—102.) jest věnován sv. Methodějovi. Methoděje, ačkoli byl učencem, přece „požadavky jeho kariery (zastávání úřadů statních a ještě více řízení a správa kláštera Polychronu), jakož i schopnosti jeho ducha učinily mužem administrace“; nemohlť zapříti krve po otci, státním to úředníku, zděděné. Lapôtre v té příčině se životopiscem Methodějovým Klimentem (hl. 9.) s důrazem vytýká Methodějovu ráznost a houževnatost a na důkaz uvádí dva výroky Methodějovy plné říznosti a humoru. protivníky své varoval prý Methoděj slovy: „Narážíte na skálu železnou: vaše lebka se na ní roztřískne!“; a výtky, jakoby už byl celý spocen, odrazil prý následujícími slovy: „Jedenkráte tázali se jistého filosofa: ‚Proč se tak potíte?‘ ‚Protože‘, odvětil prý, ‚mám právě mluviti s idioty‘.“
Přecházeje od povahopisu Methodějova k vynálezu písma slovanského, Lapôtre dí: „Takovými byli oni dva mužové, které Cařihrad posílal na Moravu a vrhal v boj na kolbišti nebezpečném s biskupy německými: Bojovníci řečtí měli, jak vidíme, s dostatek dobré zbraně pro ten boj. Dříve, než vyšli, měli veliké štěstí, že se vyzbrojili k němu ještě jinou zbraní, která netoliko jim zjednala vítězství nad nepřáteli, nýbrž také Moravanům mohla za současné samostatnosti národní se státi trvalým prostředkem vzdělanosti duševní. Dotud nebylo zvláštní soustavy abecední na označenou hlásek vlastních jazykům slovanským... To je z ohromných zásluh Cyrillových, že Cyrill pojal úmysl, vyplniti tuto mezeru, a že se mu to s pomocí Methodějovou podařilo.“ Za několik dní práce spojené s modlitbou bylo písmo vynalezeno a prakticky použito. „Když se nečetná tato karavana cařihradská vydala na cestu do Moravy, nesla s sebou začátek evandělia sv. Jana, přeložený a napsaný písmem slovanským. Nepatrná to zavazadla zajisté, ale taková, že mohla a měla neúmornou prací obou apoštolů po něčem vzrůstati; první to žvatlání tímto jazykem svatým, jímžto však po dlouhá století až do dnes s modlí a vzdělávají miliony lidí“ (str. 102.).
Po těchto přechodných slovech následuje odstavec nadepsaný: „Zástavka u Bulharů“ (str. 102.—106.). Lapôtre mluví o mínění obecném (opinion commune), podle kterého Cyrill a Methoděj berouce se územím Bulharů „získali národ bulharský“ pro víru křesťanskou. Ale namítá proti tomuto mínění faktum historické, že totiž oba bratři naši už opustili Bulharsko, když nastalo hnutí náboženské, které za několik let teprve přivedlo ku křesťanství národ dotud velikou většinou pohanský.
„Cyrill a Methoděj odešli na Moravu před polovicí r. 864. a Boris teprve tohoto roku, na konci spíše nežli na počátku... přijal křest z rukou Byzantinců maje za čestného kmotra císaře Michaela. Aniž lze o datu jeho křtu pochybovati tomu, kdo bedlivě pozoruje jasnou shodu nejlepších svědectví souvěkých, která se doporučují i svým dávným původem i jistotou informace a vzdálena jsou všeho předsudku nacionalního“ (str. 104).
Tak mlčí o té zastávce „Život Konstantina“,1) jehož autor krok za krokem následuje Konstantina a do nejmenších podrobností život jeho líčí. Slovem o ní nezmiňuje se ani „Život Methoděje“, „legenda panonská“ zvaný, který po „Živ. Konst.“ je zajisté nejlepším této věci pramenem, třebas nebyl autor jeho souvěký, jak dokazuje zmatení Hadriana II. s Mikulášem I. (str. 105. pozn. 1.). Mlčí o té zastávce „legenda vlašská“, která v nynější úpravě sice pochodí ode Lva Ostijského, ale má známky jisté původu staršího, ne-li souvěkého. Aniž vadí, že nejapně (maladroitement) kompilovaná a mladší díla, jako „legenda moravská“, nebo zase předsudky vlasteneckými nadchnutá, jako „Život Klimenta“,2) mluví o tom, kterak oba apoštolové naši osobně první hlásali evandělium Bulharům.
Konečně pak nesmíme zapomínati, že věc rozhoduje svědectví muže, který samého Cyrilla byl přítelem, Anastasia, knihovníka; a Anastasius netoliko že o působení Cyrilla a Methoděje mezi Bulhary nic se nezmiňuje, nýbrž hlasatelem víry Kristovy u Bulharů jmenuje Pavla, kněze římského.3) Ovšem že se nesmí památka na ssv. Cyrilla a Methoděje vylučovati z církevních dějin bulharských; vždyť Bulhaři přijavše liturgii slovanskou, — třeba se tak nestalo hned, nýbrž až byla na západě zakázána a z něho vypovězena —, přijali dílo jejich a jsou vděčností k nim zavázáni.4)
Odstavec „Příchod na Moravu“ (str. 106.—108.) jest neméně, než předešlé, zajímavý: „Přijetí, jakého se dostalo Byzantincům při jejich příchodu na Moravu, nemohlo jim odňati odvahy. Ode břehů Dunaje až po rozsáhlá údolí moravská bylo vše jakoby jimi okouzleno a osvěženo. Znaveni jsouce zpupným jednáním duchovenstva německého, neuzřevše dosud jiných biskupův a kněží, než bavorské a švábské, jejichž zbroj více znali, než oltář, Moravané nechali se jati sladkou vážností těchto Východňanů, starým křesťanství byzantským, které mělo dosti kdy, aby vpravilo duše do forem pokory náboženské... Chrámy se stavěly a věřícími plnily; neboť místo mluvy cizí, které nerozuměli a která jim byla odporna, naslouchali ve slovanské řeči, své drahé řeči mateřské, tajemstvím Božím. Na místo zvuků strašlivých a nejapně tvořených
1) Lapôtre míní, že je to výtah z »Aktů Cyrillových«, sepsaných od sv. Methoděje, a že ho upravil Byzantinec, kterého oba ssv. bratří v Římě k sobě přibrali (ib. pozn. 4.).
2) Je dokázáno, že to není dílo arcibiskupa bulharského (str. 105. pozn. 4.)
3) Lapôtre, jako nechce uznati, že by ssv. Cyrill a Methoděj byli hlásali víru Bulharům, tak tím méně za pravdu má, že by sv. Methoděj obrátil Borisa obrazem posledního soudu a tvrdí, že tu, není-li věc čirou legendou, jde patrně o jinou osobu, než o bratra Cyrillova (str. 106. pozn. 2.).
4) Sami bychom se ovšem raději přidali k Procházkovi, jenž ve svém »Životě sv. Methoda« (Brno, Benediktini, 1885) na str. 67. nn. vyvrací různé námitky proti apoštolování sv. methoděje v Bulharsku.
duchovenstva německého, slýchali příjemné melodie hellenské, takové, jaké vypůjčili si oba (naši ssv.) bratří od svého města rodného, Soluně.“
Pro služby Boží v jazyku slovanském brzy se našli vhodní kandidati; jenom chyba, že Cyrill a Methoděj jsouce pouhými kněžími, jich nemohli na kněžství posvětiti. Bylo potřeba biskupů. Kam se pro ně obrátiti? Vždyť jisto je, že konsekrující biskup na konsekrovaného nabude jistých práv! Do Němec se jistě obrátiti nechtěli. Nezbývalo tedy, než do Říma nebo do Byzance se obrátiti. Lapôtre myslí, že naši ssv. bratří se ihned ustanovili odebrati se přes Benátky do Byzance, poněvadž po moři byla snadnější cesta, nežli přes hornatý Balkan (str. 108.).
„Útočiště v Římě“ jest nápis odstavce následujícího (str. 109. až 117.). Svatí bratří naši přišli do Říma poslední dni měsíce prosince r. 867. nebo první dni měsíce ledna r. 868. Snad vyšli do Říma beze vší obavy o správnost svého jednání; znaliť zvyk pravověrné církve východní, kde se mše sv. sloužila právě tak jazykem perským jako řeckým, armenským jako syrským, georgským jako koptickým. Ale z tohoto klidu je už vyrušila hádka s duchovenstvem benátským, z níž vyrozumívali, že snad všeobecně na západě se uznávají toliko tři jazyky za schopny a důstojny, aby se jimi sloužila mše sv. a vůbec Boží služby konávaly, totiž jazyky, jimiž byl napsán nápis na kříži Pána Ježíše: latinský, řecký a hebrejský: a z této potuchy vznikla z nich obava, že snad, sloužíce Bohu jazykem slovanským, vešli v podezření, jakoby patriarchovi Cařihradskému na ujmu papežovu přiznávali pravomoc nad zeměmi moravskými. proto se těšili, že v Římě mohou papeže přesvědčiti o ryzosti svých úmyslů darem neocenitelným, ostatky sv. Klimenta.
Od Němců se jim na štěstí nebylo tehdy čeho obávati, protože tam hrozilo nebezpečí, že po Ludvíkovi přenesena bude hodnost císařská na krále franského, a mimo to biskupům bavorským zvláště ještě odňala odvahu urážka, které se dopustil Arno, biskup Frisinský, proti apokrisiařovi Arseniovi a z urážky té vyplynulá roztrpčenost Arseniova. Neméně šťastna byla náhoda, že právě syn tohoto Arsenia, Anastasius, knihovník vatikanský, naše ssv. bratry seznámil s duchovenstvem římským a k papeži uvedl, tak že Methoděj jmenován za krátko arcibiskupem horní i dolní Moravy.1) Potom ovšem nastala doba, kdy „Methoděj měl dokázati, že ještě docela nevymizela s povrchu zemského všechna ráznost starodávné vzdělanosti řecké, že stařičký úředník byzantský s úplným zdarem se může měřiti s barbary bavorskými a švábskými, teprve nedávno otesanými. Tímto mužem byla by snad Morava byla zachráněna, kdyby se byla sama nevzdala“ (str. 117.).
„Odpor německý“ zní nápis odstavce sedmého (str. 11.7—120.). Spisovatel líčí způsobem nám nad míru symphatickým strasti a svízele, kterých bylo Rostislavovi a Methodějovi zakusiti od nepřátel německých.
Zvláště význačno je v této příčině místo, které také Pastrnek v uvedeném svém článku2) uveřejnil a jež zní: „A nyní počalo pro
1) Diecése panonsko-moravská sahala od Moravy až do Slavonska a starého Korutanska. Srv. Procházkův »Život sv. Methoda«. V Brně 1885. Str. 140.
2) »Č. Č. h.« r. III. č. 1.
slovutného apoštola slovanského mučennictví tříleté, jehož smutné děje teprve objevem prvních listů papeže Jana VIII. v Museu britském jsme poznali. Aby se pronásledování zahalilo pod roušku soudu kanonického, držán jakýs sněm v přítomnosti Ludvíka němce, na území bavorském, k samému konci roku 870. Tam si dali dostaveníčko biskupové, kteří byli největšími nepřáteli Methodějovými: Alvin Solnohradský, Arno Frisinský a Hermanrich pasovský. Byli to podle domácí mluvy slovanské havrani němečtí, kteří se vrhli na sokola moravského. Neohrožený Methoděj, provázeje své výklady obratností své byzantské logiky, rozčiloval své soupeře, kteří méně vycvičeni jsouce v tomto způsobu šermířství, důvody nahrazovali pěstěmi a políčky... Bylo uprostřed zimy. Bez milosrdenství pro jeho stáří — methoděj v oné době nemohl míti méně, než šedesát let — zanechali ho ve vězení, všem větrům otevřeném, snad ve vrchním patře některé nedobře zuavřené věže, jak později Čecha Jana Husa. Vzpomínám si aspoň, když jsem na staré věži Gottliebenské, dosud tak divoké v pouzdře tmavého břečtanu, octl se před onou hroznou dřevěnou klecí, v níž žil uzavřen velmi pověstný1) mistr Pražský, tu mysl má, nespouštějíc ovšem ze zřetele osoby a okolnosti, neodolatelně se nesla do dob Hermanricha Pasovského“ (str. 119.).
Důležito jest, že znovu hájí a odůvodňuje mínění, podle kterého byl sv. Methoděj žalářován od r. 870.—872., mínění to od Štulce2) již pronesené, ale od Procházky3) neuznané. Důvody Lapôtrovy jsou tyto:
1. Papež Jan VIII. píše ve svém listě ze dne 14. května r. 873. výslovně, že přede 3 roky sv. Methoděj byl svržen s trůnu biskupského; odtud plyne, že byl jat kolem 14. května r. 870., tedy téže doby, kdy byl jat Rostislav a Moravy se zmocnil Karloman.
2. Podle „Života Methoděje“ byl Methoděj po svém rozsudku ve vazbě dva a půl roku. Byl tedy vazby sproštěn na zakročení Jana VIII., učiněná v květnu roku 873., tak že rozsudek nad ním byl vynesen v listopadu nebo prosinci roku 870., což se srovnává s
3. jinými zázanmy listů Janových, kde se praví, že Methoděj byl odsouzen za kruté zimy, a se svědectvím „Živ. Meth.“ a „Kronikou fuldskou“, z nichž první nás poučuje, že král německý, „nepřítel Moravanů“, byl na soudě Methodějově, druhá pak, že v listopadu roku 870. Ludvík německý veliký soud odbýval na území bavorském v záležitostech moravských.
Odstavec „Prostřednictví Jana VIII.“ (str. 120.—123.) líčí stejně poutavě známé a vůbec uznané věci, jak totiž Jan zavrhl liturgii slovanskou, ale zase, když poznal Methodějovu pravověrnost, ji dovolil.
Z části nových a proto tím zajímavějších věcí však se dovídáme z odstavců následujících.
1) Original má »trop fameux«. Pastrnek přeložil »veleslavný«. Náš překlad zajisté je správný, jak dosvědčují jiná místa, na př.: »Plus fameux encore était ce Liutbert...« (str. 93. n.), kde »fameux« ani Pastrnek by nepřeložil »slavný«.
2) »Život ssv. Cyr. a Meth.« V Brně 1857. Str. 106.
3) který l. c. str. 146. tvrdí, že vazba Methodějova trvala od r. 871.—874.
„Zničení liturgie slovanské na západě“ (str. 123.—129.). Objevení originalu registra Jana VIII. nepotěšilo toliko srdce knihovníků, nýbrž také nad očekávání objasní a oživí záhady všeobecně zajímavé.
„Žádný zajisté není s to, aby vypověděl, co by se stalo se světem slovanským, kdyby se byla udržela veliká Morava Svatoplukova s naukami náboženskými, které přinesli bratři byzanští ssv. Cyrill a Methoděj... Slované svým jazykem, jakožto organem ideí náboženských a následovně vší vzdělanosti rozumové i mravní, byli by k sobě navzájem těsněji přilnuli a sebe sesílili proti útokům svých sousedů německých a maďarských“ (str. 124.).
„Z těch, kdož větší váhu kladou na zájmy náboženské, většina má za to, že slovanskou liturgií, kdyby se byla na Moravě zachovala, by se aspoň bylo vyhnulo dualismu vyznání náboženského, jizvě to rozdvojující svět slovanský a největší snad překážce jednoty tak žádoucí. Církev katolická prý by byla k sobě přitáhla celou velikou rodinu slovanskou na vnadidle bohoslužby národní.“
Na omluvu svaté Stolice, že totiž nezavinila dualismu toho, uvádí pak Lapôtre hypothesu velmi pravdě podobnou (str. 125.): Kdo popatří na korrespondenci Jana VIII., jak ji zachoval starý rukopis montekassinský, jenž nyní jest uložen ve Vatikaně; a povšimne sobě, že je to přímý opis registra původního, sepsaného v kanceláři římské, naprosto nemůže dílu Methodějovu upříti té cti, že bylo od Stolice apoštolské vesměs a bez výminky schváleno.
Bulla, kterou odevzdal Jan VIII. Methodějovi v Římě r. 880., je v registru vatikánském (č. 257.). Papež jí autorativně dovoluje netoliko kázání a určité modlitby jazykem slovanským konati, nýbrž celou bohoslužbu, hodinky, lekce, mši a formuláře liturgie křesťanské nejposvátnější a nejvlastnější.1) Jan se tu objevil co nejsmířlivějším; nejenom že nepokáral Methoděje z toho, že nepřijal do Vyznání víry slov „Filioque“, Jan mu ani nezakázal zvyků byzantských, které Methoděj v kázni své zavedl: nýbrž naopak jasně napsal, že „shledává, kterak Methoděj jest ve všech naukách2) a zvycích církevních pravověren a církvi prospěšný“3) (str. 126.). „Ale politika slovanská Jana VIII. neměla ho, než na krátko, přežiti.... Štěpán V.4) zavrhl liturgii slovanskou a uvedl Moravany v latinismus přísný. Neprohledaje tak daleko do budoucnosti, dal se svésti úsudkem zdánlivě správným, že by slovanskou liturgií snad se mohly i názory byzantské ve Slovanstvu rozšířiti a zakořeniti.“5) Ale
1) »Nec sanae fidei vel doctrinae aliquid obstat sive missas in eadem sclavica lingua canere, sive sacrum Evangelium, vel lectiones divinas novi et veteris Testamenti, bene translatas et interpretatas legere, aut alia horarum officia psallere« (str. 125. pozn. 3.).
2) Lapôtre má za to, že Methodějovy náboženské formuláře byly východní; jinak prý by neměl Štěpán V. co zakazovati (str. 126. pozn. 3.).
3) »Nos autem illum in omnibus ecclesiasticis doctrinis et utilitatibus orthodoxum et proficuum esse reperientes« (str. 126. pozn. 2.).
4) jinak VI., jenž řídil církev od r. 885.—891.
5) Lapôtre tu poznamenává, že nesmíme zapomenouti, kterak i Jan VIII. hleděl úctu k latině zachovati, nařídiv, aby se na Moravě evandělium zpívalo také latinsky, i Methoděj, doporučiv ku svěcení na kněžství žáky své jenom latiny znalé (str. 128. pozn. 1.).
Štěpána nepřiměly tyto a podobné strachy k zavržení liturgie slovanské; pravá příčina toho byla jiná.
Dlouho se pochybovalo o pravosti listu Štěpánova, jímž se zakazuje liturgie slovanská: ale nyní už jest jisto, že list ten je pravý; objevilť jej Wattenbach v klášterní knihovně sv. Kříže v Dolních Rakousích roku 1847., také v registru Štěpána V. nalezeném v Museu britském jest obsažen.
„Záhada“ (str. 129.—136.) tedy spočívá v tom, kterak mohl Štěpán V. zavrhnouti to, co předchůdce jeho Jan VIII. r. 800. netoliko nezavrhoval, nýbrž i nařídil; a kterak i v listě svém na Svatopluka i v instrukci, kterou poslal na Moravu (t. zv. Commonitorium) se horší na Methoděje, jakoby se byl prohřešil proti přísaze, kterou prý se zavázal Janovi na hrobě sv. Petra, že nebude ani sloužiti mše sv. ani jiných obřadů církevních konati jazykem slovanským (str. 130.).
Záhadu tu Lapôtre se pokusil rozluštiti hypothesou velice pravděpodobnou: Štěpán V. vydal bullu „Quia te zelo fidei“ na základě podvrženého listu Jana VIII., kterýmžto listem se i Methoděj kárá i liturgie slovanská zavrhuje; a jakoby na otázku, kterak list byl podvržen, odpovídá: „Jisto jest, že slova pravé listiny (z r. 880. začínající slovy „Industriae tuae“), schvalující dílo Methodějovo, stala se prostředkem na odsouzenou téhož díla, či, lépe řečeno, na to, aby tam bylo odsouzení, kde vlastně bylo formální schválení“ (str. 132.).
Všimneme-li sobě obou listů (Štěpánova „Quia te zelo fidei“ a Janova „Industriae tuae“) jenom povrchně, shledáváme nápadnou shodu netoliko ve věci, nýbrž i ve slovech: jenom že, co Jan dobrého připsal Methodějovi, to všecko v listě Štěpánově se připisuje Vichingovi, biskupu německému, který byl největším nepřítelem arcibiskupa moravského a liturgie slovanské. Tak se stalo, že list, který měl posvětiti triumf slavismu, netoliko že slavismu byl k odsouzení, nýbrž i posvětil triumf jeho úhlavního nepřítele. Jest ovšem uznati, že podvodník, jenž padělal list „Industriae tuae“ a ho podvrhl, mnoho píle vynaložil na podvodné dílo své a snažil se důmyslností neobyčejnou zakrýti podvod svůj. Ale nepodařilo se mu to. Vztahu jejich vzájemného nezatajil. Už náměty v obou listech jsou stejny: oba listy totiž počinají myšlenkou, že jako Svatopluk se dal a byl přijat pod ochranu svaté Stolice. Rovněž pokračování namnoze doslovně se shodují, leda že jsou patrně nejapně1) přehozena. Podvodník počínal sobě tak, „jako když látal-nešika sobě ze starého šije šat nový, ale staré háčky a knoflíky na starých místech zapomene. Tak patrně podvodník i zde zapomněl háček!“ (Str. 135.)
Kdo je tedy tím podvodníkem? Toho se dovídáme v odstavci „Podvodník“ nadepsaném (str. 136.—160.). V polovici měsíce června vracel2) se Methoděj z Říma na Moravu s city docela jinými, než se
1) Srv. str. 134. n.
2) Jsa přesvědčen o nenávisti, kterou proti němu soptili Němci, a pamětliv hrozného vězení, kde mu bylo 1/23 roku strádati, nemohl se vrátiti Korutany, které tehdy spravoval Arnulf, nýbrž musel obejíti přes Savu a Dravu až k jezeru Blatnému (str. 136. pozn. 1.).
ubíral do Říma. Všecky strasti a svízele s cestou spojené mu oslazovala myšlenka na nezměrnou radost, kterou při svém návratu připraví každému srdci v pravdě slovanskému. Mělť v rukou list apoštolský, který posvěcoval jeho triumf, tak že se zdálo, že na vždy zavře ústa svých pomluvačů.
Snad nečetl (str. 137.) listu toho, ale přece jsitě se dověděl od Jana VIII., co obsahuje a že jej úplně ospravedlňuje.
Škoda jen přeškoda, že Svatopluk, na nějž byl list adressován, byl na výbojných výpravách, a Methoděj mu nemohl dodati listu v čas osobně! Bylať jím Svatoplukovi dána výsada mše latinské, po níž hlavně toužil, poněvadž se všemi skoro pány českými byl zaujat vášnivou snahou odslovaniti se. Změna v řádu postním se ho málo dotýkala, protože jej více ženské znepokojovaly, nežli posty: a o slovech „filioque“ takřka ani ponětí neměl. Člověk takového smýšlení ovšem by byl sám neuškodil zájmům Methodovým, přečta pravý list Jana VIII. (str. 139.). Ale vyskytla se bohužel osoba, která právě využitkovala smýšlení Svatopluka náboženských věcí neznalého. A to je Šváb Viching. — Viching nevyhnul se, jako Methoděj, německým krajinám, nýbrž jsa Němcem plnokrevným, rád pospíšil cestou z Říma za Arnulfem korutanským. Jakož pak není pouhá domněnka, že Viching od počátku byl tajným agentem Arnulfovým na Moravě (str. 141.), tak není pouhá domněnka, že Viching padělaný list nesa na hledanou Svatopluka se vydal.
To můžeme s jistotou říci a mimo to ještě neméně určitě stanoviti, 2. že list ten obsahoval, pokud se týče Methoděje a jeho díla, pravý opak toho, co Jan napsal v listě pravém, a 3. že list ten padělal Viching, jenž právě byl v Římě na biskupa vysvěcen. Ba ještě více můžeme tvrditi, že totiž Viching, aby dodal sankce podvrženému listu, předstíral, jakoby se papeži byl musil zavázati přísahou, že obsah (podvrženého) listu bude zachovávati, čili určitěji ve hlavní věci řečeno, že odstraní liturgii slovanskou; neboť na tom právě nejvíce záleželo Vichingovi, tušícímu, že liturgie slovanská by na Moravě an vždy zničila vliv německý. Svatopluk pak, známý svou lehkověrností v platnost přísahy, nezklamal naděje Vichingovy — Viching se mohl radovati z úspěchu, kterého se padělaným dopisem dodělal (str. 143.). jisto jest, že právě následkem toho padělaného listu Vichingovanastalo Methodějovi hrozné pronásledování; to patrno už z apellace, kterou Methoděj zaslal papeži 23 března r. 881. (str. 150.). Ovšem že pak Jan VIII. neváhal zastati se Methoděje a listem z r. 881. Svatoplukovi zaslaným na velikou hanbu Vichingovu a nohsledů jeho dosvědčil, že list z r. 880. Methodějem dodaný byl pravý, list pak Vichingův že byl padělaný (str. 159.).
Ale nicméně novým šibalstvím měla býti přece liturgie slovanská odsouzena. O šibalství tom pak se Lapôtre rozepisuje v posledním odstavci nadepsaném „Triumf strany německé“ (160—170). Čtyři léta uplynula od značného zahanbení Vichingova. každý by byl myslil, že liturgie slovanská na vždy už bude upevněna na nivách moravských a mladé království moravské na vždy zbaveno nepřátelských choutek německých. Zdálo se, že Viching od Methoděje z církve vyloučený a od Svatopluka, jehož výboje tehdy celý svět ohromovaly, ze země vypovězený, třeba se utekl ku svému důvěrnému a mocnému přítel do Korutan, už mnoho nezmůže. Ale na druhé straně Vichingovi přece kvetla pšenice. Svědkové jeho podvodu jeden po druhém mizeli v době, kdy se počaly stahovati tmy nad Římem, aby ho až do konce století 9. a po celé století 10. dusily. Jana VIII. už 15. prosince 882. stihla Morana. Úmrtím jeho změněny také poměry politické. V Římě pak opět nabyli úřadův i vlivu Formosiani, od Jana vypuzení, kteří se udrželi také za papeže Štěpána V. (VI., 885.—891.), vynikajícího sice zbožností, která mnohý skutek jeho vysvětluje, ale trpícího zároveň značným nedostatkem zkušenosti, který i v naší věci zhoubným se ukázal. Tak se totiž stalo, že mohl Formosus ukradnouti z registra Jana VIII. část, vztahující se na přelíčení, proti němu kdysi vedené, a na jeho odsouzení; a s ní, ať vědomky, ať nevědomky, odnésti i list, jímž Jan VIII. liturgii slovanskou a veškeré Methodějovo zřízení církevní na Moravě potvrdil. Jaký následek měl přehmat tento, snadno pozná, kdo uváží, že potom v registru zůstaly jenom listiny, jimiž Jan VIII. r. 873. nn. liturgii slovanskou zakázal, a Vichingovi už nebylo nesnadno, svůj padělaný list papeži Štěpánovi V. za pravý vydávati, a na jeho základě zavržení Methoděje a jeh odíla vymáhati. Mohlo se to státi i přes to, že z papežských notářův úřadovali ještě někteří z těch, kteří r. 880 pravý list Janův vyřizovali a podvod Vichingův dokázat mohli; neboť je o nich bohužel známo, že penězi nechávali sobě i oči i ústa zalepovati (str. 166.). Klam Vichingův pak netoliko, že pomátl Štěpána V. nedávno teprv na Stolici apoštolskou zasednuvšího, nýbrž měl účinky i dalekosáhlejší, když nástupcové Štěpánovi na základě jeho zákazu zase znova a znova liturgii slovanskou zakazovali, dokud nenastala reakce ve století 13., kdy se dostalo an světlo a v Římě poznáno bylo registrum Jana VIII. z opisu montekassinského, připadlého knihovně papežské.
Už z tohoto náčrtku patrno, že dílo Lapôtrovo zaslouží si i u nás sympathií nejlepších a rozšíření největšího.
Poznámka. Lapôtre dí na str. 100. svého díla, že otec našich ssv. apoštolů slovanských byl „un drongaire aux ordres du stratège“. Co znamená drongaire? Nejjistější odpovědi se dočítáme ve staroslovanském „Životě sv. Konstantina“ (vyd. Dümmler a Miklosić v „Denkschriften d. kais. Akad. d. Wissensch.“ sv. 19., str. 202. nn.); tam totiž na str. 214. čteme, že otec. sv. Cyrilla držel „САНЪ (Důstojnost) ДРОУГАРЪСКЪІИ (druhou) pod stratigom“, t. j. že v důstojnosti následoval hned po vojvodovi.
Odkud tedy Lapôtrovo „drongaire“? Myslíme, že se řídil nesprávným překladem Dümmlera a Miklosiće, kteří přeložili (na u. m. str. 230.): obtinens dignitatem drungarii. Snad ještě míní, že překlad jejich opravil, když starosrbské u (drugarský) podobné řeckému ου měl za on (drongaire)!
Dr. Fr. Ehrmann.
Ehrmann, František: Les Moraves (recenze), Hlídka, roč. XXIV, 1897, s. 830–839.